ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.385.2004
sp. zn. 3 Azs 385/2004 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce A. G.,
zastoupeného Mgr. Janou Hladíkovou, advokátkou se sídlem 17. listopadu 623, Pardubice,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.
11. 2003, č. j. OAM-4091/VL-19-K03-2002, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové,
pobočka v Pardubicích, pod sp. zn. 52 Az 319/2003, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 2. 6. 2004, č. j.
52 Az 319/2003 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Jany Hladíkové se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí bylo rozhodnuto
o neudělení azylu žalobci (dále též „stěžovatel“) z důvodu nesplnění podmínek uvedených
v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“); současně bylo rozhodnuto, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve
smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný v odůvodnění uvedl, že důvodem žádosti žalobce
o udělení azylu byly jeho obavy z jednání ze strany soukromých osob, které žadateli
vyhrožovaly a jednou jej fyzicky napadly a dále snaha o setkání s rodiči a snoubenkou.
K tomu žalovaný uvedl, že problémy se soukromými osobami se žalobce pokusil řešit
jen jednorázově; poté se již na policii neobrátil, aby nevěděla, kde se žalobce zdržuje; podle
žalovaného tím žalobce nevyužil všech možností ochrany, které mu byly v jeho domovské
zemi k dispozici. Navíc žalobce vycestoval ze země původu až v době, kdy byl bez zjevných
potíží a výslovně uvedl, že po změně místa bydliště již k výhrůžkám nedošlo. Podle
žalovaného byla skutečným důvodem pro opuštění země původu snaha žalobce setkat
se s rodiči a snoubenkou; tyto pohnutky však nejsou zákonnými důvody pro udělení azylu,
nýbrž podléhají režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedených důvodů žalovaný
konstatoval, že nejsou splněny zákonné podmínky pro udělení azylu žalobci podle §12 písm.
a) a b) zákona o azylu. Dále se žalovaný vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona o azylu a k neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne
2. 6. 2004, č. j. 52 Az 319/2003 - 41, byla zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí
žalovaného. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že v řízení o udělení azylu nebylo
prokázáno, že by byl žalobce pronásledován z důvodů taxativně vymezených zákonem
o azylu a nebyla prokázána ani odůvodněná obava žalobce z pronásledování z těchto důvodů.
Pronásledování ze strany soukromých osob nelze podle soudu bez dalšího podřadit
pod pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Soud uvedl, že azyl jako specifický a
výjimečný právní institut nikdy nebyl a nebude univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před každým bezprávím. Soud dále konstatoval, že žalovaný se v odůvodnění řádně
vypořádal nejen s důvody neudělení azylu, ale také s rozhodnutím o neexistenci překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu. Soud se ztotožnil i s obsahem odůvodnění rozhodnutí
žalovaného a neshledal důvodnými ani obecně formulované námitky žalobce ohledně
porušení ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 spr. ř. Poté, co soud
shledal zákonnými rovněž rozhodnutí žalovaného o neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona o azylu, žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané a ve lhůtě doplněné kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že důvody
kasační stížnosti spatřuje v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel uvádí,
že v řízení o udělení azylu došlo k porušení §3 odst. 3 a 4 spr. ř., neboť žalovaný
se nezabýval věcí svědomitě a odpovědně, ačkoliv jeho rozhodnutí mají být přesvědčivá,
jak předpokládá ustanovení §3 odst. 4 spr. ř. ve spojení s §46 a §47 odst. 1 a 3 spr. ř.,
podle něhož má rozhodnutí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahovat
předepsané náležitosti, mj. i řádné odůvodnění. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí o neudělení
azylu podle §14 zákona o azylu je stěžovatel povinen řádně odůvodnit a uvést, jakými
myšlenkovými procesy byl veden v rámci správního uvážení, aby jeho postupy byly soudem
přezkoumatelné, což se v daném případě nestalo. Soud je přitom podle stěžovatele povinen
přezkoumat, zda byly dodrženy meze správního uvážení, které v daném případě zjevně
absentovalo. Žalovaný se nevypořádal rovněž s tvrzením žalobce, že je pronásledován bratry
kamarádky, kteří ho nutí ke sňatku se sousedkou, a i poté, co se snažil v Rusku skrývat,
byl těmito osobami donucen vrátit se do Dagestánu. Z důvodu uvedených vad řízení měl
krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatel má za to, že byla nesprávně posouzena
i nastíněná právní otázka pronásledování, čímž došlo k nezákonnosti rozhodnutí. Ze všech
uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové,
pobočka v Pardubicích, ze dne 2. 6. 2004, č. j. 52 Az 319/2003 - 41, bylo zrušeno a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání, neboť
se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně byla vydána v souladu
s právními přepisy. Žalovaný uvedl, že se soud prvního stupně náležitě vypořádal se všemi
námitkami žalobce a že stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádnou skutečnost
zpochybňující správnost předchozích rozhodnutí. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační
stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající ustanovením §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Prvním důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný
skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní
názor, který je však nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud taková pochybení v napadeném
rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, neshledal. Stěžovatel
je přesvědčen o tom, že žalovaný i krajský soud nesprávně kvalifikovaly tvrzení žalobce
o pronásledování ze strany bratrů sousedky, ačkoliv tím měl být podle žalobce dán důvod
pro udělení azylu; podle žalobce se žalovaný ani soud s tímto tvrzením nevypořádaly. S tímto
názorem stěžovatele se Nejvyšší správní soud neztotožnil, neboť žalovaný i soud prvního
stupně se řádně zabývaly důvody žalobce pro udělení azylu. Tyto důvody však nebylo možné
kvalifikovat jinak než jako obavu žalobce z jednání ze strany soukromých osob, přičemž
takový důvod sám o sobě nemůže být důvodem pro udělení azylu na území České republiky.
Žalovaný se s tvrzeními žalobce o jeho pronásledování v zemi původu řádně vypořádal,
když uvedl, že pronásledování žalobce v zemi původu by mohlo být za splnění dalších
podmínek důvodem pro udělení azylu pouze v situaci, pokud by k němu docházelo z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu, a státní orgány v zemi původu by odmítaly žalobci
poskytnout ochranu. O takovou situaci se však v souzené věci nejednalo, neboť žalobce
uváděl pronásledování výhradně ze strany soukromých osob a navíc se na policii v zemi
původu obrátil pouze jednorázově a nevyčkal ani vyřešení záležitosti. Nejvyšší správní soud
tedy uzavírá, že tvrzení žalobce v řízení o udělení azylu byla žalovaným právně kvalifikována
správně, a krajský soud postupoval správně, když konstatoval, že uvedené důvody nejsou
důvody pro udělení azylu na území České republiky. Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Kasační stížnost byla dále podána z důvodu vymezeného v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatel tuto námitku vyjma
obecných odkazů na ustanovení správního řádu, která měla být žalovaný v průběhu řízení
o udělení azylu porušena, a kterými se Nejvyšší správní soud vzhledem k jejich obecné
formulaci nezabýval, konkretizoval odkazem na nedostatečné odůvodnění správního uvážení
žalovaného týkající se udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatel
je přesvědčen o tom, že správní uvážení, u něhož musí být přezkoumatelné, zda nevybočilo
ze zákonem stanovených mezí, ohledně rozhodnutí žalovaného o neudělení azylu podle §14
zákona o azylu zcela absentuje. Nejvyšší správní soud konstatuje, že se touto námitkou
nemohl zabývat, neboť nebyla stěžovatelem uplatněna v žalobním řízení, ač uplatněna být
mohla, přičemž podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nejsou přípustné právní důvody kasační
stížnosti, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně, ač tak učinit mohl.
Rovněž z ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. vyplývá, že pro zrušení rozhodnutí soudu
prvního stupně podle tohoto ustanovení musela být vada správního řízení žalobcem důvodně
vytýkána již v řízení před soudem prvního stupně. Žalobce však v žalobě odkaz na tuto
skutečnost neuvedl, a omezil se pouze na obecně formulovaný výčet domněle porušených
ustanovení správního řádu. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly. Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 2 x 1 000,- Kč za dva úkony právní
služby – první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a sepsání doplnění
kasační stížnosti ze dne a 2 x 75,- Kč paušální náhrady hotových výdajů, v souladu s §9 odst.
3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů. Celkem tedy odměna advokátky činí 2 150,- Kč. Tato částka jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu