ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.391.2004
sp. zn. 3 Azs 391/2004 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyně: N. C., zastoupené Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem Brno,
tř. kpt. Jaroše 3, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, vedené
u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Az 16/2004, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 6. 1. 2004 č. j. OAM-5780/VL-10-K03-2003, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2004
č. j. 30 Az 16/2004 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 8. 2004 č. j. 30 Az 16/2004 – 24
zamítl žalobu podanou žalobkyní (dále i „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
6. 1. 2004 č. j. OAM-5780/VL-10-K03-2003, kterým nebyl žalobkyni udělen azyl dle §12,
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a zároveň bylo
rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Hradci Králové shrnul dosavadní právní
a skutková zjištění ve věci a mimo jiné uvedl, že žalobkyně výslovně opakovaně uváděla,
že jediným důvodem odchodu ze země původu byly její obavy z násilníků, na něž podala
oznámení na policii, neuvedla však žádnou konkrétní okolnost, z níž by se mohlo dovodit
její pronásledování z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu.
Po návratu z Ruska se žalobkyně s násilníky již nesetkala a odcestovala údajně ze strachu
před nimi, aniž se obrátila s žádostí o pomoc na příslušné státní orgány, nelze proto dovodit,
že by státní orgány v jejím případě nezasáhly a neposkytly potřebnou pomoc. Krajský soud
tak dospěl k závěru, že žalobkyně pouze využila azylového řízení pro legalizaci svého pobytu
na území České republiky, což je v příkrém rozporu se smyslem a účelem azylového řízení,
kterým je poskytnutí ochrany a pomoci osobám, jež jsou v zemi svého původu vystaveny
nebezpečí pronásledování z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních, pro určité
politické postoje, či pro příslušnost k určité sociální skupině, v takovém postavení
se žalobkyně nenachází ani jej netvrdila. Krajský soud proto uzavřel, že žalovaný postupoval
správně, když rozhodl o neudělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu,
neboť naplnění žádné ze zákonných podmínek vymezených v tomto ustanovení v případě
žalobkyně prokázáno nebylo.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podala žalobkyně včas
kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen “s. ř. s.“). Stěžovatelka nesouhlasí s napadeným rozsudkem,
stejně jako s rozhodnutím žalovaného, a má za to, že žalovaný v její věci porušil
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to ovlivnilo
zákonnost rozhodnutí. Stěžovatelka především namítá, že žalovaný nedostatečně zjišťoval,
zda ji na Ukrajině hrozí pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, že si žalovaný měl
vyžádat vyjádření některé organizace zabývající se ochranou lidských práv ve světě,
ze kterých vyplývá, že ochrana lidských práv v některých oblastech je na Ukrajině na velmi
špatné úrovni. Žalovaný dle stěžovatelky vycházel v podstatě jen ze zprávy Ministerstva
zahraničí Spojených států o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2002,
když uvedené ministerstvo jako politická instituce může být ovlivněno politickými
a diplomatickými směry a okolnostmi, takže nezaručuje, objektivní posouzení této záležitosti.
Proto má stěžovatelka za to, že rozhodnutí žalovaného nevycházelo ze spolehlivě zjištěného
skutkového stavu, což lze považovat za závažné pochybení žalovaného, neboť tím došlo
k porušení §32 odst. 1 a §46 správního řádu. Stěžovatelka se dále domnívá, že žalovaný
se vůbec nezabýval otázkou udělení humanitárního azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu
a jeho rozhodnutí je v tomto směru nezákonné, neboť nebylo v tomto ohledu odůvodněno,
čímž došlo k porušení §47 odst. 3 správního řádu. Kromě toho se stěžovatelka domnívá,
že za situace, když žalovaný ve svém rozhodnutí zmiňoval znásilnění žalobkyně na Ukrajině,
nezjišťoval dostatečně, zda v důsledku této události netrpí žalobkyně psychickými problémy
a strachem z možné újmy, a zda tyto problémy a strach nejsou takové intenzity, aby jí bylo
možné udělit azyl dle §14 zákona o azylu. Stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek zrušit
a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti
odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i napadený rozsudek byly vydány v souladu
s právními předpisy, a odkázal na správní spis. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout
a nepřiznat jí odkladný účinek.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala žádost o udělení
azylu dne 2. 11. 2003. Jako důvod žádosti o azyl uvedla, že na Ukrajině byla v lednu roku
2003 na svatbě kamarádky, kde ji znásilnili tři muži, incident nahlásila na policii, proběhlo
soudní jednání a všichni tři muži byli zproštěni obvinění, naopak stěžovatelka byla obviněna
z pomluvy a byla jí udělena pokuta. V květnu roku 2003 stěžovatelka odjela do Ruska
a pracovala tam, po návratu na Ukrajinu jí matka sdělila, že ji hledali neznámí lidé,
protože měla strach, rozhodla se odjet do České republiky, kde od června roku 2003 pobývala
na turistické vízum, které však pozbylo platnosti, proto žádá o azyl. Stěžovatelka dále uvedla,
že není a nikdy nebyla členkou žádné politické strany ani jiné organizace, v případě návratu
do vlasti se obávala násilníků. V pohovoru k žádosti o udělení azylu dne 17. 12. 2003
stěžovatelka podrobněji popsala událost, která ji postihla na svatbě kamarádky, a problémy
s touto událostí související, zároveň přisvědčila, že jiné potíže ve vlasti neměla.
Součástí správního spisu je také část Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2002
na Ukrajině Ministerstva zahraničí Spojených států a informace o Ukrajině z databáze České
tiskové kanceláře.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v podané kasační stížnosti uplatňuje důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatelka má za to, že žalovaný nedostatečně zjišťoval, zda ji ve vlasti hrozí
pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, jeho rozhodnutí nevycházelo ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu, čímž došlo k porušení ustanovení §32 odst. 1 a §46 správního
řádu. Nejvyšší správní soud se naopak domnívá, že žalovaný v rámci řízení o udělení azylu
stěžovatelce provedl řádné dokazování, neboť si opatřil dostatek podkladů pro rozhodnutí
(vycházel zejména z tvrzení stěžovatelky uváděných v žádosti o udělení azylu a v protokolu
k této žádosti a z informací o Ukrajině obsažených ve Zprávě o dodržování lidských práv
za rok 2002 na Ukrajině Ministerstva zahraničí Spojených států a v databázi České tiskové
kanceláře), na základě opatřených podkladů zjistil přesně a úplně skutkový stav věci,
který rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí.
Po posouzení situace v zemi původu stěžovatelky a především s přihlédnutím k jí uváděným
skutečnostem nevyšlo najevo, že by stěžovatelka ve vlasti byla pronásledována za uplatňování
politických práv a svobod nebo mohla mít odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů, když stěžovatelka po celou dobu řízení o udělení azylu
popisovala jen problémy, které jí byly způsobeny jednáním soukromých osob, přičemž takové
pronásledování soukromými osobami nespadá pod ochranu azylového zákona. Nelze
také opomenout, že stěžovatelka uvedla, že v České republice nejdříve pobývala na základě
turistického víza a teprve po skončení jeho platnosti podala žádost o udělení azylu. Nejvyšší
správní soud má za to, že žalovaný správně rozhodl tak, že stěžovatelce azyl dle ustanovení
§12 zákona o azylu neudělil, přičemž se v odůvodnění svého rozhodnutí s možnou aplikací
tohoto zákonného ustanovení dostatečně vypořádal, podrobně popsal průběh řízení o udělení
azylu, právní a skutková zjištění ve věci, hodnocení důkazů a konečná stanoviska. Rovněž
krajský soud vycházel z dostatečných podkladů potřebných pro rozhodnutí, ve věci provedl
řádné dokazování a dospěl ke stejným právním závěrům jako žalovaný.
Co se týče námitky stěžovatelky, že žalovaný se vůbec nezabýval možností udělení
humanitárního azylu a jeho rozhodnutí není v tomto směru řádně odůvodněno, čímž došlo
k porušení §47 odst. 3 správního řádu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že udělení azylu
dle ustanovení §14 zákona o azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu,
jehož smyslem je možnost daná správnímu orgánu zareagovat jak na případy předvídatelné
v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu
(např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
tak i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Okolnosti svědčící pro poskytnutí
humanitárního azylu pak správní orgán posuzuje na základě volné úvahy, přičemž na udělení
humanitárního azylu není právní nárok. Nejvyšší správní soud v souladu se svou ustálenou
judikaturou připomíná, že samotné správní rozhodnutí týkající se humanitárního azylu
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. V daném případě
se stěžovatelka v řízení o udělení azylu u žalovaného poskytnutí azylu dle §14 zákona
o azylu nedomáhala a žalovaný tuto možnost vážil proto jen z obecného hlediska,
když vycházel z tvrzení o důvodech azylu a z posouzení osobní situace stěžovatelky a poměrů
v její vlasti. Výsledek posouzení pak žalovaný sice stručně, ale dostačujícím způsobem
vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí, které odpovídá požadavkům dle ustanovení §47
odst. 3 správního řádu.
Nejvyšší správní soud tak vadu řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. v projednávané věci neshledal.
Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti vázán ustanovením §109 odst. 4
s. ř. s., podle něhož nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí. Za takové nové skutečnosti lze označit námitky stěžovatelky
v kasační stížnosti, že žalovaný nezjišťoval dostatečně, zda stěžovatelka v důsledku znásilnění
ve vlasti netrpí psychickými problémy a strachem z újmy, a zda tyto problémy nejsou
takové intenzity, aby bylo možné udělit humanitární azyl, že si žalovaný měl vyžádat
vyjádření některé organizace zabývající se ochranou lidských práv a že zpráva Ministerstva
zahraničních věcí Spojených států nezaručuje objektivní posouzení záležitosti stěžovatelky.
Jelikož citované námitky nebyly stěžovatelkou uplatněny v rámci řízení o žalobě u krajského
soudu, ale teprve v kasační stížnosti podané po vydání napadeného rozsudku, nemůže
se jimi Nejvyšší správní soud zabývat.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou dle §110 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka podala také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla
vyřízena přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu