ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.394.2004
sp. zn. 3 Azs 394/2004 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce:
D. V. D., zastoupeného JUDr. Karlem Baumrukem, advokátem se sídlem Klatovy, Pražská
25/I, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2003 č. j. OAM-3686/VL-20-P17-2002, vedené
u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 59 Az 795/2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2004 č. j. 59 Az 795/2003 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu JUDr. Karlu Baumrukovi
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 1075 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 5. 2004 č. j. 59 Az 795/2003 – 21 zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
27. 11. 2003 č. j. OAM-3686/VL-20-P17-2002, kterým nebyl žalobci udělen azyl
podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), a současně bylo vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka vycestování dle §91
téhož zákona.
V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Plzni shrnul dosavadní právní a skutková
zjištění ve věci a mimo jiné uvedl, že z žádného tvrzení žalobce nevyplynulo, že by byl
v jeho konkrétním případě naplněn pojem pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona
o azylu, tj. že by měl odůvodněný strach z pronásledování v důvodů vyjmenovaných
v tomto ustanovení. Žalobce výslovně potvrdil, že ve své vlasti neměl žádné problémy
se státními orgány, a že svůj nesouhlas s režimem vůbec neprojevoval právě proto, aby žádné
problémy neměl. V případě žalobce nebyla prokázána ani konkrétní souvislost
mezi vyhýbáním se vojenské službě a ekonomickými potížemi, které měl ve vlasti.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal žalobce včas kasační
stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel považuje rozsudek krajského soudu
za vadný v důsledku nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, pravé
důvody žádosti o azyl stěžovatel vyjádřil při podávání žádosti a jde o humanitární a politické
důvody. Stěžovatel uvádí, že opustil vlast proto, že tam už nemohl zůstat pod hrozbou
pošlapávání lidských práv vládnoucím režimem, byl bez práce z důvodu nesouhlasu
s vojenskou službou v Laosu a trestán režimem za projevení nesouhlasu s ním. Stěžovatel
má obavy o svůj život a osobní svobodu, v případě návratu do Vietnamu budou vůči němu
použity psychické a případně fyzické sankce, neboť tam nejsou zásadním způsobem
dodržována lidská práva. Stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi
stěžovatele. Žalovaný trvá na tom, že se žádostí stěžovatele o udělení azylu zabýval
individuálně a svědomitě. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem
jeho žádosti byly ekonomické potíže a problém, že stěžovatel v roce 1987 dezertoval
z výkonu základní vojenské služby, za což byl potrestán převýchovou. Z vlasti odcestoval
až v roce 2002 na platný cestovní pas. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta
a nebyl jí přiznán odkladný účinek.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 1. 8. 2002 žádost
o udělení azylu, ve které uvedl, že vlast opustil v dubnu roku 2002 z ekonomických důvodů,
po návratu z vojenské služby mu místní orgány nepřidělily žádnou zemědělskou půdu,
manželka živila rodinu drobným obchodem. Stěžovatel odjel z vlasti, aby své rodině ulehčil,
neboť jeho rodina nesla následky toho, že po dvou letech dezertoval z vojenské služby
v Laosu. Do České republiky stěžovatel přijel, protože jsou tu dle jeho názoru respektována
lidská práva. Stěžovatel dále uvedl, že není a nikdy nebyl členem žádné politické strany
ani jiné organizace, v případě návratu do vlasti se obával, že by nemohl zaplatit dluh,
který si vytvořil v souvislosti s cestou do České republiky. V pohovoru k žádosti o udělení
azylu dne 4. 10. 2002 stěžovatel popsal cestu z Vietnamu do České republiky a problémy
související se skutečností, že v roce 1985 nastoupil základní vojenskou službu v Laosu,
ze které v roce 1987 dezertoval, protože nechtěl bojovat, měl strach. Stěžovatel měl za to,
že právě pro zápis svého činu dezerce včetně uloženého trestu v rejstříku trestů nemohl sehnat
práci. Stěžovatel dále uvedl, že v případě návratu do vlasti se nikoho a ničeho neobává, vše
by bylo po starém, protože si půjčil peníze na cestu, nemohl by je vrátit.
Součástí správního spisu je také dokument Hodnocení země – Vietnam z října 2002
Ministerstva vnitra Velké Británie a informace o Vietnamu Ministerstva zahraničích věcí
České republiky z roku 2000.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda měl
či neměl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami
spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě
některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení
zahájeném platně podanou kasační stížností.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště. Zákon o azylu rovněž umožňuje udělení azylu za účelem
sloučení rodiny dle ustanovení §13 nebo v případě hodném zvláštního zřetele udělení
humanitárního azylu dle ustanovení §14.
Námitka stěžovatele o nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky krajským soudem ohledně splnění podmínek udělení azylu stěžovateli dle ustanovení
§12 zákona o azylu se ukazuje neopodstatněnou. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá
buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma,
popř. je sice vybrána správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována.
Právní otázkou, kterou se krajský soud v předcházejícím řízení zabýval, je otázka, zda důvody
uváděné stěžovatelem, lze podřadit důvodům pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu.
Ze správního spisu ve věci jednoznačně vyplývá, že v rámci správního řízení o udělení azylu
nevyšlo najevo, že by se stěžovatel ve státě původu musel důvodně obávat pronásledování
za uplatňování politických práv a svobod nebo pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má. Jako stěžejní důvod své žádosti o azyl stěžovatel uváděl
ekonomické problémy, které jej ve vlasti provázely, když nemohl delší dobu nalézt
zaměstnání, tedy skutečnost, kterou nelze označit za důvod azylově relevantní. Stěžovatel
v rámci správního řízení o udělení azylu také mimo jiné uvedl, že nikdy nebyl členem žádné
politické strany ani jiné organizace, v případě návratu do vlasti se kromě toho, že bude muset
vrátit půjčené peníze, nikoho a ničeho neobával. Žalovaný tak zcela správně stěžovateli azyl
dle ustanovení §12 zákona o azylu neudělil a krajský soud správně projevil s jeho postupem
a s přijatým názorem souhlas. Nejvyšší správní soud se s právním posouzením věci krajským
soudem ztotožňuje a neshledává stěžovatelem uplatněný důvod podání kasační stížnosti
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. oprávněným.
Co se týče námitky stěžovatele, že již pří podání žádosti o udělení azylu vyjádřil
humanitární důvody, Nejvyšší správní soud konstatuje, že z dikce zákona jednoznačně
vyplývá, že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu není právní
nárok a správní uvážení ohledně posouzení případu hodného zvláštního zřetele náleží
správnímu orgánu. V předmětné věci žalovaný v souladu se zákonem nejprve posuzoval,
zda stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu taxativně stanovené v §12 zákona
o azylu a neshledal je. Stejně tak žalovaný vážil, zda by nebylo možné stěžovateli udělit azyl
dle §14 téhož zákona, přičemž podmínky pro jeho udělení v zákonem stanovených mezích
správního uvážení neshledal. Ke stejnému právnímu závěru ve věci dospěl také krajský soud,
Nejvyšší správní soud se s uvedenými závěry žalovaného a krajského soudu ztotožňuje,
neboť stěžovatelem nebyly v průběhu správního řízení a koneckonců ani přezkumného řízení
soudního předestřeny žádné skutečnosti, jež by mohly být považovány za hodné zvláštního
zřetele.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že již v žádosti o udělení azylu uváděl
politické důvody, že vlast opustil proto, že tam už nemohl zůstat pod hrozbou pošlapávání
lidských práv vládnoucím režimem a byl trestán režimem za projevení nesouhlasu s ním,
a že má v případě návratu do vlasti obavy o svůj život a osobní svobodu. Nejvyšší správní
soud však z předloženého správního spisu ve věci zjistil, že žádost stěžovatele o udělení azylu
podaná dne 1. 8. 2002 taková tvrzení neobsahuje a uvedená tvrzení nejsou zaznamenána
ani v protokole o pohovoru k žádosti ze dne 4. 10. 2002, s jehož obsahem byl stěžovatel
seznámen, souhlasil s ním a nežádal doplnění, což stvrdil svým vlastnoručním podpisem.
V souladu se svou ustálenou judikaturou Nejvyšší správní soud konstatuje, že povinností
správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle příslušných
ustanovení zákona o azylu, jen tehdy, jestli žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v těchto ustanoveních uvedené. Z žádného zákonného ustanovení však nelze dovodit,
že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková
zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu má správní
orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Jelikož se o citovaných skutečnostech stěžovatel v rámci správního řízení o udělení azylu
vedeného žalovaným nezmínil, nemohl se jimi žalovaný jakkoliv zabývat.
Na závěr Nejvyšší správní soud připomíná, že právní institut azylu nelze
směšovat s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky,
které jsou vymezeny například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR,
v platném znění.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Jelikož stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Krajský soud v Plzni stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta
pro řízení o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají
v odměně za jeden úkon právní služby v částce 1000 Kč (§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11
odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a v náhradě hotových výdajů
v částce 75 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 1075 Kč. Tato částka bude zaplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce JUDr. Karla Baumruka do 1 měsíce
od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu