ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.398.2004
sp. zn. 3 Azs 398/2004 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: S. M.,
zastoupeného JUDr. Ivanem Hanovským, advokátem se sídlem Praha 4, U Michelského lesa
366, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7.
2004 č. j. 30 Az 353/2003-28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 7. 2004 č. j. 30 Az 353/2003 –
28 zamítl žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 9. 2003 č.j. OAM-8677/VL-16-P22-2001, kterým nebyl žalobci udělen azyl podle
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
a současně bylo vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka vycestování dle §91 téhož
zákona.
V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Hradci Králové shrnul dosavadní skutková
a právní zjištění ve věci a mimo jiné uvedl, že z citovaných důkazů obsažených ve správním
spisu nevyplývá, že by žalobce byl pronásledován pro některý z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu. Žalobce jej sice spatřoval v tvrzeném a zároveň ničím
nedoloženém pronásledováním policejními orgány, třeba však konstatovat, že jeho obavy
zůstaly jen v hypotetické úrovni, když žalobce osobní kontakt s policií od roku 1991 vůbec
neměl a v roce 2000 bez problémů vycestoval ze země. Krajský soud uzavřel, že žalovaný
postupoval správně, když rozhodl o neudělení azylu žalobci a zároveň u něj neshledal
existenci překážek vycestování, neboť z informací o zemi původu a ani z údajů uváděných
žalobcem nelze učinit závěr, že by náležel k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal stěžovatel včas
kasační stížnost, ve které projevil nesouhlas s rozsudkem, neboť má za to, že soud rozhodl
na základě nedostatečné předložených důkazů a odůvodnění žalovaného, přičemž opomněl
skutečnosti, které jsou dány specifikací dané země jako je Indie a podmínkami, které
pro ni platí, zejména, že výkonná moc v Indii funguje na jiných principech než v evropských
státech. Stěžovatel poukazuje na zastaralé metody a způsoby práce policie v Indii, na korupci,
která tam vládne, a na to, že zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států
a informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky, o než žalovaný opírá svá tvrzení,
nevypovídají o perzekuci některých obyvatel Indie. Stěžovatel také namítá, že nikdo nevzal
v úvahu otázku náboženského pronásledování, a navrhuje napadený rozsudek krajského soudu
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný
účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, byly
vydány v souladu s právními předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatele. Žalovaný trvá na tom, že v případě stěžovatele nebyl zjištěn
žádný z taxativně vymezených důvodů udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu,
s podklady (včetně zpráv o zemi původu), na základě kterých bylo rozhodováno, se stěžovatel
seznámil při pohovoru dne 12. 4. 2002, nedoplnil je a tuto skutečnost potvrdil vlastnoručním
podpisem. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 1. 9. 2001 návrh
na zahájení řízení o udělení azylu, ve které uvedl, že vlast opustil v roce 2000 kvůli
policejnímu pronásledování. Stěžovatel dále uvedl, že ve vlasti je pronásledován z důvodu své
angažovanosti v boji proti vládě ohledně požadavků Chálistánu, ale není a nikdy nebyl
členem žádné politické strany ani jiné organizace, nevykonával vojenskou službu, nikdy proti
němu nebylo a ani v současné době není vedeno trestní stíhání. Českou republiku stěžovatel
označil za cílový stát, ve kterém chce žít a pracovat. Dne 12. 4. 2002 v pohovoru k důvodům
žádosti o udělení azylu stěžovatel podrobněji popsal cestu z Indie do České republiky
a problémy, které měl ve vlasti v roce 1991 s policií, když vykonával činnost ve prospěch
Chálistánu. Stěžovatel přisvědčil, že v roce 1999 již přestal mít zprávy, že jej policie hledá,
ve vlasti však stále pociťoval obavy. Na závěr pohovoru byl stěžovatel informován o tom,
že pro posouzení jím uváděných skutečností má žalovaný správní orgán k dispozici několik
informací o jeho vlasti (přehledně vyjmenovány na straně 5 protokolu o pohovoru), bylo
mu umožněno se seznámit se s obsahem citovaných zpráv a vyjádřit se k nim či ke způsobu
jejich získání, případně navrhnout jejich doplnění, čehož stěžovatel nevyužil a protokol
o pohovoru stvrdil svým podpisem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda měl
či neměl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami
spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami,
k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném platně podanou
kasační stížností.
I když stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neoznačil důvod jejího podání, z jejího
obsahu lze usuzovat, že byla podána z důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
tedy z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohl ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel považuje zhodnocení důkazů žalovaným správním orgánem a odůvodnění
jeho rozhodnutí za nedostatečné a nesouhlasí s rozsudkem krajského soudu.
Nejvyšší správní soud se domnívá, že žalovaný provedl ve věci řádné dokazování,
když pro rozhodnutí si opatřil dostatek podkladů (vycházel zejména z tvrzení stěžovatele
uváděných v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu a v pohovoru k důvodům žádosti
o udělení azylu, z informací o situaci v Indii Ministerstva zahraničních věcí České republiky,
České tiskové kanceláře a Ministerstva vnitra Velké Británie ), na jejichž základě zjistil
přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěl
k závěrům uvedeným v rozhodnutí. Žalovaný v řízení o udělení azylu stěžovateli v souladu
se zákonem nejprve posuzoval, zda stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu
taxativně stanovené v §12 zákona o azylu a neshledal je. Poté se zabýval možností udělení
azylu podle ustanovení §13 téhož zákona, podmínky pro jeho udělení rovněž neshledal.
Následně zkoumal, zda by nebylo možné udělení azylu dle §14 téhož zákona, přičemž
podmínky pro jeho udělení v zákonem stanovených mezích správního uvážení neshledal.
Z předloženého správního spisu také vyplývá, že stěžovatel byl informován o veškerých
podkladech, které žalovaný pro rozhodnutí shromáždil, a byla mu dána možnost seznámit
se s jejich obsahem a vyjádřit se k nim či způsobu jejich získání, případně navrhnout jejich
doplnění, čehož stěžovatel nevyužil.
Nejvyšší správní soud má rovněž za to, že žalovaný v odůvodnění napadeného
rozhodnutí přehledně a dostatečně popsal průběh řízení o udělení azylu, právní a skutková
zjištění ve věci, hodnocení důkazů a konečná stanoviska. Také Krajský soud v Hradci Králové
vycházel z dostatečných pokladů potřebných pro rozhodnutí ve věci, provedl řádné
dokazování, v rozsudku se dostatečným způsobem vypořádal se všemi žalobními námitkami,
přičemž neshledal stěžovatelem tvrzené nedostatky a porušení, a naopak dospěl ke stejným
závěrům jako žalovaný. Nejvyšší správní soud souhlasí s rozsudkem krajského soudu, kterým
rozhodnutí žalovaného nebylo zrušeno, a v řízení neshledal stěžovatelem namítanou vadu
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatel nově uvádí, že zprávy Ministerstva zahraničních věcí
Spojených států a informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky nevypovídají
o perzekuci některých osob, a že v jeho případě nikdo neuvažoval o otázce náboženského
pronásledování. Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti vázán ustanovením §109
odst. 4 s. ř. s., podle něhož nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí. Pokud tedy stěžovatel citované skutečnosti neuvedl v rámci
řízení o žalobě u krajského soudu, ale teprve po vydání napadeného rozsudku, nemůže se jimi
Nejvyšší správní soud zabývat.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu