ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.427.2004
sp. zn. 3 Azs 427/2004 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
V. P., zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem Křenova 15, Praha 6, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne
12. 9. 2003, čj. OAM-860/AŘ-2002, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Az
227/2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5.
2004, čj. 9 Az 227/2003 - 19,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, čj. 9 Az 227/2003 - 19,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí byl zamítnut
rozklad žalobce (dále též „stěžovatel“) směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne
9. 1. 2002, čj. OAM-125/VL-19-05-2002, a toto rozhodnutí potvrzeno. Citovaným
rozhodnutím Ministerstva vnitra byl zamítnut návrh žalobce na zahájení řízení o udělení azylu
na území České republiky jako zjevně nedůvodný podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“); dále Ministerstvo vnitra rozhodlo
o tom, že se žalobci neuděluje azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu
a že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění
rozhodnutí ministr vnitra uvedl, že v řízení o udělení azylu bylo zjištěno, že žalobce přišel
na území České republiky ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi,
a v řízení nebylo prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nejde.
Žalobce v pohovoru sdělil pouze to, že se chtěl na území České republiky skrýt a poté
pokračovat v cestě do Itálie, přičemž v Polsku o udělení azylu nepožádal, i když mu v tom nic
nebránilo. Žalobce podle sdělení ministra vnitra před vstupem na území České republiky
projížděl územím Polska, kde měl možnost se svobodně pohybovat a vejít do kontaktu
se zástupci státních orgánů. Důvody žalobce uvedené v rozkladu, tedy že z území Ukrajiny
uprchl před mafií, že se na území Polska vzhledem k bezvízovému styku s Ukrajinou necítil
bezpečně a že se obává návratu do země původu, na uvedené skutečnosti nic nemění. Ministr
vnitra uvedl, že Ministerstvo vnitra nepochybilo, když návrh na zahájení řízení o udělení
azylu zamítlo jako zjevně nedůvodný, neboť Polsko splňuje znaky bezpečné třetí země a
v případě žalobce nebyl prokázán opak, a to ani v řízení o rozkladu. Z uvedených důvodů
ministr vnitra napadené rozhodnutí potvrdil a rozklad zamítl.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, čj. 9 Az 227/2003 - 19, byla
zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění rozsudku soud
uvedl, že námitky žalobce týkající se porušení ustanovení §3 odst. 4 spr. ř., §32 odst. 1
spr. ř., §34 odst. 1 spr. ř., §46 spr. ř. a §47 odst. 3 spr. ř., soud neshledal důvodnými,
neboť žalovaný dostatečně zjistil skutečný stav věci, žalobce nenavrhoval doplnění důkazů
a podle názoru soudu si žalovaný pro rozhodnutí opatřil dostatek podkladů a napadené
rozhodnutí vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Soud se dále ztotožnil se závěrem,
že žalobce mohl bez problémů požádat o udělení azylu již na území Polska, avšak neučinil
tak, ačkoliv v případě žalobce lze Polsko považovat za tzv. bezpečnou třetí zemi ve smyslu
§2 odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Soud uvedl, že pojem „projíždět“ je zapotřebí vykládat
restriktivně, a to z důvodu podstaty a smyslu azylového řízení, podle něhož cizinec
pronásledovaný v zemi původu má o udělení azylu požádat vždy již v první zemi, kde má
reálnou příležitost azyl získat a kde budou garantována jeho základní práva a svobody.
V daném případě projížděl žalobce územím Polska mikrobusem, po cestě vešel do kontaktu
se státními orgány a měl tedy reálnou možnost o udělení azylu požádat. Nad rámec rozhodnutí
soud sdělil, že žalobcem uváděné důvody pro udělení azylu jsou z hlediska §12 zákona
o azylu irelevantní, žalobce dále nesplnil ani podmínky ani pro udělaní azylu podle §13
a §14 zákona o azylu. Z uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně
je nepřezkoumatelné, neboť bylo vydáno bez nařízení jednání, ačkoliv s tím žalobce
nevyslovil souhlas. Dále stěžovatel uvedl, že byl v řízení před soudem zkrácen na právu
jednat ve své mateřštině, neboť písemnosti doručované mu soudem nebyly opatřeny
překladem do jeho mateřského jazyka. Stěžovatel přitom v řízení před správním orgánem
požádal, aby pohovor byl veden za účasti tlumočníka z ruského jazyka. Z toho měl soud
seznat, že žalobce neovládá český jazyk a opatřit poučení podle §51 odst. 1 s. ř. s. překladem
do ruského jazyka. Na této povinnosti nemění nic ani skutečnost, že žaloba byla podána
v českém jazyce; z toho soud neměl vyvozovat, že se stěžovatel vzdává práva jednat ve svém
mateřském jazyce. Městský soud v Praze měl nejprve postavit najisto, že se stěžovatel vzdává
práva jednat ve své mateřštině a teprve poté mu zaslat procesní poučení v českém jazyce.
V důsledku tohoto pochybení neměl stěžovatel možnost uplatnit právo na tlumočníka
a nemohl se zúčastnit jednání. Stěžovatel dále namítá porušení zákona o azylu při rozhodnutí
o zamítnutí návrhu na zahájení řízení o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. e) zákona
o azylu. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že plynulý průjezd Polskem, s nutnými
krátkodobými přestávkami, nelze označit za „pobyt“ na území Polska. Stěžovatel odkázal
na stanovisko Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, že požadavek, aby žadatel o azyl
požádal o udělení azylu v bezpečné třetí zemi je spravedlivý a rozumný jen tehdy, pokud
má žadatel o azyl k této třetí zemi určitý poměr nebo blízkou vazbu. Restriktivní výklad
pojmu „projíždět“ prováděný správními orgány i soudem prvního stupně je podle žalobce
nesprávný, neboť by také mohl vést k závěru, že měla být při cestě tzv. bezpečnou třetí zemí
udělána přestávka v jízdě právě proto, aby mohl cizinec požádat o azyl. Stěžovatel
proto nepovažuje rozhodnutí správního orgánu za odůvodněné v souladu s §47 odst. 3 spr. ř.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen
a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně stěžovatel požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na správní spis a uvedl,
že se ztotožňuje s rozsudkem soudu prvního stupně. Žalovaný sdělil, že neakceptuje
stěžovatelovo prohlášení o tom, že územím Polska pouze projížděl a nepobýval tam,
jak shledaly správní orgány a potvrdil i soud opírající se o právní názor Nejvyššího správního
soudu vyjádřený v rozhodnutí ze dne 21. 8. 2003, čj. 2 Azs 5/2003 - 46. Žalovaný
je přesvědčen o tom, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem. I pro řízení
o kasační stížnosti odkázal žalovaný na správní spis a na vydaná rozhodnutí. Žalovaný
závěrem navrhl, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta a nebyl jí přiznán
odkladný účinek.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající ustanovením §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí soudu
prvního stupně a dospěl k závěru, že kasační stížnost žalobce je důvodná.
Prvním důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně
zjištěný skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný
právní názor, který je však nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud taková pochybení
v napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze neshledal. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
(dříve návrh na zahájení řízení o udělení azylu – pozn. soudu) zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí
bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento
stát za takovou zemi považovat nelze. Nejvyšší správní soud s odkazem na rozhodnutí vydaná
ve správním řízení i s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně uvádí, že zde není pochyb
o tom, že se žalobce před vstupem na území České republiky zdržoval na území Polska,
přičemž Polsko splňuje podmínky bezpečné třetí země ve smyslu §2 odst. 2 zákona o azylu.
Navíc sám žalobce připustil, že mu nic nebránilo požádat o udělení azylu již na území Polska.
Přitom Nejvyšší správní soud konstatoval, že se Ministerstvo vnitra, ministr vnitra i soud
prvního stupně dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádaly s tím, že Polsko je bezpečnou
třetí zemí, respektující základní práva a svobody a demokratické principy právního státu,
rozhodnutí vydaná ve správním řízení byla tudíž odůvodněna v souladu s ustanovením §47
odst. 3 spr. ř. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že důvod kasační
stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Za důvodnou však soud shledal námitku stěžovatele, že byla porušena jeho zákonná
práva v řízení o žalobě před soudem prvního stupně, když mu nebyla umožněna faktická účast
v tomto řízení.
Ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. má soud povinnost zachovávat rovné
postavení účastníků, zejména poučením o jejich procesních právech a povinnostech.
Explicitní vyjádření principu rovného postavení účastníků řízení, kde zpravidla stojí
proti sobě fyzická nebo právnická osoba a správní orgán, považuje soud ve správním
soudnictví za zvlášť důležité. Tato povinnost soudu je výrazem ústavně zaručeného práva
na soudní a jinou právní ochranu zakotveném v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Uvedené ustanovení zakládá právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to již
od počátku řízení.
Předpokladem k uplatnění zákonného práva účastníka řízení jednat ve svém
mateřském jazyce, resp. právu na tlumočníka (čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod), stejně tak i právu vyjádřit se ke způsobu projednání věci bez jednání (§51 s. ř. s.),
je takové poučení, ze kterého je srozumitelný jeho obsah. Při své poučovací povinnosti
má soud vycházet z okolností případu a volit takové prostředky a způsob, aby účastník nebyl
na svých ústavně zaručených právech krácen. Obdržel-li stěžovatel výzvu soudu, v níž mu
byly sděleny skutečnosti rozhodné k uplatnění jeho práv v řízení před soudem bez dalšího
v jazyce, kterému nerozuměl, tudíž mu nebyl znám její obsah, dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že soud prvního stupně nedostál své povinnosti stanovené v ustanovení §36 s. ř. s.
a vůči stěžovateli nepostupoval v souladu s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V souzené věci bylo navíc celé řízení o udělení azylu se stěžovatelem vedeno na jeho žádost
v jazyce ruském; rovněž z toho měl soud prvního stupně naznat, že potřeba ustanovení
tlumočníka zde může vyvstat i v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Pouze z toho,
že žaloba byla podána v českém jazyce, neměl Městský soud v Praze učinit závěr, že žalobce
je schopen v českém jazyce po celou dobu řízení komunikovat. V situaci, kdy nebylo nařízeno
jednání, a soud přímo rozhodl ve věci, nemohla potřeba ustanovení tlumočníka až do skončení
řízení před soudem prvního stupně vyvstat najevo.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.), v němž je Městský soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení
a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu; proto se z důvodu nadbytečnosti
již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Městský soud v Praze v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu