ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.458.2004
sp. zn. 3 Azs 458/2004 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobců:
a) A. M., b) nezl. O. M., c) nezl. A. M., žalobci ad b) a c) zastoupeni žalobkyní ad a) jako
zákonnou zástupkyní, všichni zastoupeni JUDr. Stanislavem Stunou, advokátem se sídlem
Praha 10, Počernická 3225/2c, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 46 Az
1015/2003 – 19 ze dne 14. 9. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadli žalobci (dále jen „stěžovatelé“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č.j. OAM-6617/VL-11-P22-2001 ze dne 19. 9. 2003. Posléze uvedeným
rozhodnutím nebyl stěžovatelům udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„azylový zákon“). Zároveň žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 azylového zákona. Soud dospěl k závěru, že důvodem žádosti
o azyl byla v případě stěžovatelů neutěšená ekologická situace v zemi jejich původu
v souvislosti s následky havárie jaderné elektrárny v Černobylu. Soud však uvedl, že azyl není
a nikdy nebyl universálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před špatnou ekologickou
situací v zemi původu, která není schopna zajistit svým občanům život v optimálních
podmínkách a poskytnout jim odpovídající zdravotní péči. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka
ad a) neuvedla ve správním řízení jedinou skutečnost, která by mohla být azylově relevantním
důvodem ve smyslu §12 azylového zákona, ztotožnil se soud s výrokem rozhodnutí
správního orgánu, kterým nebyl stěžovatelům azyl podle cit. ustanovení udělen. Ve vztahu
k tzv. humanitárnímu azylu podle §14 azylového zákona krajský soud uvedl, že na udělení
tohoto typu azylu není právní nárok a jeho udělení je věcí správního uvážení. Soud dospěl
k závěru, že osobní poměry stěžovatelů byly pro posouzení existence podmínek pro udělení
humanitárního azylu žalovaným zjištěny dostatečně a že závěr o neudělení tohoto typu azylu
není se shromážděnými podklady v logickém rozporu. Za této situace Krajský soud v Praze
v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu stěžovatelů jako nedůvodnou zamítl.
V kasační stížnosti stěžovatelé namítají existenci důvodu podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., konkrétně nesprávné posouzení právní otázky, zda měl být stěžovatelům udělen
humanitární azyl podle §14 azylového zákona. Podle stěžovatelů si lze jen ztěží představit
závažnější „případ hodný zvláštního zřetele“ ve smyslu §14 azylového zákona, než je smrt
dítěte a ohrožení celé rodiny v důsledku černobylské havárie. Tento fakt byl podle jejich
názoru soudem nesprávně posouzen, když se domnívají, že uvedená skutečnost je zcela
zřejmým důvodem pro udělení humanitárního azylu; domnívají se rovněž, že pokud nebude
tento azyl udělen v takto závažném případě, ztrácí uvedené ustanovení smysl. Stěžovatelé
rovněž poukazují na skutečnost, že otec rodiny rovněž požádal o azyl v České republice
a pro případ návratu by bylo pro stěžovatelku ad a) obtížné na Ukrajině získat prostředky
na obživu obou nezletilých dětí. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli Nejvyššímu
správnímu soudu, aby zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Stěžovatelé rovněž požádali o to, aby jejich kasační stížnosti byl přiznán
odkladný účinek.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka ad a) jako důvod
své žádosti o azyl uvedla, že ji na Ukrajině v důsledku vysoké radioaktivity způsobené havárií
jaderné elektrárny v Černobylu zemřela roční dcera. Protože se bála o ostatní své děti,
přestěhovala se s nimi do jiného města, avšak i tam byly děti nemocné a v bytě, kde bydleli,
byla zjištěna radioaktivita. Proto se rozhodli odcestovat ze země. Stěžovatelka ad a) v rámci
správního řízení potvrdila, že o azyl žádá z důvodu strachu o zdraví svých dětí v důsledku
ekologické situace na Ukrajině. Poukázala na skutečnost, že osm z deseti narozených dětí
na Ukrajině má zdravotní problémy. Lékaři jim potvrdili, že jejich dítě zemřelo na rakovinu
v důsledku situace v okolí Černobylu. Po příchodu do České republiky se zdravotní stav dětí
zlepšil. Stěžovatelka rovněž potvrdila, že nikdy nebyla politicky aktivní a že nebyla trestně
stíhána.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze
z pohledu řádně uplatněných důvodů kasační stížnosti, avšak naplnění těchto důvodů nezjistil.
V dané věci je třeba vyjít ze skutečnosti, že stěžovatelé žádným způsobem v kasační
stížnosti nezpochybňují, že důvody, které je vedly k odchodu z vlasti a které byly pohnutkou
pro žádost o udělení azylu, nejsou podřaditelné pod důvody pro udělení azylu ve smyslu §12
azylového zákona. Tato otázka tedy není předmětem sporu a Nejvyšší správní soud
od ní mohl v dalším přezkumu napadeného rozsudku krajského soudu abstrahovat.
Stěžovatelé naopak namítají, že důvody, jež ve správním řízení popsaly, tj. smrt dítěte
a zdravotní potíže v důsledku špatné ekologické situace způsobené havárií jaderné elektrárny
Černobyl, jsou „případem hodným zvláštního zřetele“, v důsledku čehož jim měl být udělen
humanitární azyl ve smyslu §14 azylového zákona.
Podle §14 azylového zákona platí, že humanitární azyl (resp. azyl z humanitárních
důvodů) lze udělit v případě hodném zvláštního zřetele, jestliže v řízení o udělení azylu
nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 azylového zákona.
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích pravidelně uvádí, že uvedené ustanovení
je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním
pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené
slovy „lze udělit humanitární azyl“ přestavuje správní uvážení (srov. např. judikát uveřejněný
pod číslem 375/2004 Sb. NSS). To znamená, že v případech, kdy je zjištěna situace,
kterou lze podřadit pod neurčitý pojem „případu hodného zvláštního zřetele“, má žalovaný
diskreční oprávnění v tom smyslu, zda tento azyl udělí či nikoli. Jinými slovy, na udělení
humanitárního azylu neexistuje právní nárok ani tehdy, jestliže zjištěný skutkový stav
splňuje znaky „případu hodného zvláštního zřetele“. V daném případě Nejvyšší správní soud
konstatoval, že k havárii černobylského jaderného reaktoru došlo dne 26. 4. 1986, tedy
již před více než devatenácti lety. Tato havárie podle dokumentu z Infobanky ČTK uloženého
ve správním spisu zasáhla různým způsobem až 9 milionů lidí na území Ruska, Běloruska
a Ukrajiny. Následky havárie jsou od jejího vzniku průběžně odstraňovány a ukrajinským
státem i mezinárodním společenstvím jsou vynakládány nemalé prostředky ke zlepšení
situace. V daném případě se tedy nejedná o bezprostřední individuální ohrožení
života či zdraví stěžovatelů, kteří by prchali před akutní přírodní či technickou katastrofou,
ale o potíže spočívající v dlouhodobě špatné, avšak přece jen postupně pomalu se lepšící
ekologické situaci na Ukrajině, které je v různé míře vystavena velká část jejích obyvatel.
Tuto situaci již za akutní stav po katastrofě označit nelze. I když Nejvyšší správní soud chápe
zármutek a tíživé duševní rozpoložení stěžovatelů z důvodu úmrtí člena rodiny, má přesto
s ohledem na výše uvedené v dané věci za to, že situaci stěžovatelů tak, jak byla jimi popsána
a dokladována ve správním řízení, nelze za případ hodný zvláštního zřetele považovat.
To znamená, že zákonná podmínka pro to, aby správní orgán mohl udělení humanitárního
azylu vůbec zvažovat, nebyla v daném případě splněna.
Nejvyšší správní soud, tedy dospěl k závěru, že žalovaný při rozhodování
o humanitárním azylu neporušil zákon. Z jeho rozhodnutí je zřejmé, že při zvažování
možnosti udělit humanitární azyl vyšel z osobní situace stěžovatelů a rovněž z obecné situace
v zemi původu. Správní orgán rozhodl způsobem, který mu azylový zákon umožňuje, a učinil
tak v řízení, ohledně něhož nezjistil Nejvyšší správní soud žádné závažné vady. Na tomto
zjištění musí soudní přezkum správního rozhodnutí založeného na výkladu neurčitého
právního pojmu a správním uvážení z důvodů shora uvedených ustat. Jestliže k obdobným
závěrům ohledně mezí soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu
dospěl i krajský soud, nemohl Nejvyšší správní soud shledat naplnění stěžovateli označeného
důvodu kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto tuto kasační stížnost
dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k dikci §78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci, který
předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum
za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 2. listopadu 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu