ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.75.2005
sp. zn. 3 Azs 75/2005 - 108
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobců
a) A. G., b) D. G., oba zastoupeni Michalem Benčokem, advokátem se sídlem Václavské
náměstí 17, Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 4. 2003, čj. OAM-2543/VL-07-P01-2001, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 5 Az 170/2003, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 10. 9. 2004, čj. 5 Az 170/2003 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta Michala Benčoka se u r č u je částkou 3500 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví tohoto rozhodnutí nebyl žalobcům (dále
též „stěžovatelé“) udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“); současně na ně nebyla vztažena překážka vycestování podle 91 zákona
o azylu. Žalovaný uvedl, že důvodem žádosti žalobců o udělení azylu byla špatná
bezpečnostní situace ve vlasti projevující se teroristickými akcemi, únosy a mizením dětí.
Dalšími důvody byla nezaměstnanost, obava z toho, že by starší syn žalobce ad a) musel
na vojnu, dále obavy o mladšího syna [žalobce ad b) – pozn. soudu] a tři případy zajištění
žalobce ad a) policií. Podle žalovaného nejsou tyto potíže důvodem pro udělení azylu,
neboť nebyl uveden jediný případ pronásledování či odůvodněného strachu z pronásledování
z některého z důvodů podle §12 zákona o azylu. Tvrzení, že žalobce ad a) byl v letech 1999
a 2000 celkem třikrát zajištěn policií, nepůsobí věrohodně, neboť v žádosti o udělení azylu
ani ve vlastnoručně psaném prohlášení o tom žalobce ad a) vůbec nehovořil; navíc to nelze
bez dalšího považovat za pronásledování, neboť ve dvou případech byl žalobce ad a)
propuštěn ještě cestou na policejní stanici a potřetí byl propuštěn po třech hodinách. Do vlasti
se navíc opakovaně z České republiky vracel, což nesvědčí o tom, že by jej přístup policie
závažněji znepokojoval. Bezpečnostní situace ve S. kraji, kde žalobci žili, je podle žalovaného
relativně klidná, navíc teroristické akce jsou již celosvětovým problémem a je velmi obtížné
takovým jevům předcházet. Žalovaný uvedl, že ani případnou povinnost staršího syna žalobce
ad a) nastoupit výkon vojenské služby nelze považovat za pronásledování ze strany státní
moci, neboť se jedná o zákonem stanovenou povinnost jednotlivce vůči státu; žádost staršího
syna žalobce ad a) však byla posuzována samostatně v jiném správním řízení. Žalovaný
neshledal u žalobců naplnění důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu; dále se
vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu a k neexistenci
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2004, čj. 5 Az 170/2003 - 60, byla
žaloba proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodná zamítnuta. Soud uvedl, že žalovaný
v rozhodnutí spolehlivě prokázal a odůvodnil, proč žalobci nesplňují důvody pro udělení
azylu. Podle soudu není obava o bezpečnost rodiny sama o sobě důvodem pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Soud označil za účelovou žádost žalobce ad a) o udělení azylu,
neboť před jejím podáním Českou republiku opakovaně navštívil, o azyl však nepožádal.
Soud dále uvedl, že žalovaný se zaměř il na prokázání skutečností, zda byli žalobci ve vlasti
vystaveni pronásledování, resp. zda měli odůvodněný strach z pronásledování. Podkladem
pro rozhodnutí byly kromě žádosti a protokolu o pohovoru také listinné důkazy,
mj. informace společnosti Člověk v tísni ze dne 20. 11. 2002; žalobce ad a) [ve správním
řízení i v řízení před soudem prvního stupně jednající i jménem svého tehdy ještě nezletilého
syna, žalobce ad b) – pozn. soudu] byl s obsahem těchto listin seznámen, nežádal však
doplnění ani nenavrhl k prokázání svých tvrzení další důkazy. Žalovaný pak hodnotil obsah
informací v souvislosti s tvrzeními žalobce ad a), přičemž mezi jednotlivými důkazy
a zjištěným skutkovým stavem neexistuje logický rozpor; proto se soud neztotožnil s tím,
že chybí logická vazba mezi rozhodnutím a podklady pro ně. Soud dále shledal zákonným
rozhodnutí o neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu i rozhodnutí
o neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu a žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
Ve včasné a ve lhůtě doplněné kasační stížnosti stěžovatelé uplatnili důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatelé namítli porušení §3 odst. 4 spr. ř.,
neboť nebyl řádně zjištěn skutečný stav věci; situaci v Rusku nelze hodnotit jako
stabilizovanou. Žalovaný i soud pochybily, pokud shledaly, že politická a bezpečnostní
situace v regionech Ruské federace hraničících s Čečnou nemá vliv na posouzení případu
žalobců. Dále stěžovatelé namítli porušení §46 spr. ř., neboť rozhodnutí vycházela
z nesprávného výkladu §12 zákona o azylu, soud nepřihlédl k soustavnému porušování
lidských práv v Rusku formou nezabezpečení ochrany občanů žijících v krizových oblastech;
stěžovatel ad a) nemůže bez přímého ohrožení života vykonávat živnost nebo pracovat
na území města P. Stěžovatelé dále namítli porušení §32 odst. 1 spr. ř., neboť soud se
nezabýval praxí ruských orgánů při potírání terorismu. Stěžovatelé sice nemohou pro svá
tvrzení nabídnout důkazy, ale vědí o tom, že se ruské bezpečnostní služby snaží infiltrovat
do teroristických struktur, a že určité operace jsou prováděny pod patronací těchto služeb.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni o naplnění důvodů pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona
o azylu, neboť mají neustálé odůvodněné obavy o život. Podle stěžovatelů nejsou mocenské
orgány Ruska schopny zajistit ochranu občanů na území regionů hraničících s Čečnou
a Republikou Severní Osetie a Ingušskem. V celé oblasti jsou podle stěžovatelů praktikovány
metody vydírání za účelem zisku finančních prostředků pro různé skupiny teroristů, mafiánů
a kriminálních živlů, hrozí také krádeže lidí či únosy, kdy bandité požadují výkupné.
K porušení §34 odst. 1 spr. ř. stěžovatelé uvedli, že se obávají zahájení trestního stíhání
proti stěžovateli ad b) za nenastoupení vojenské služby, jež již bylo údajně zahájeno proti jeho
staršímu bratrovi, a vyšetřovatel stěžovateli ad a) sdělil, že může být zahájeno i proti
stěžovateli ad b). Podpis na předvolánce staršího syna stěžovatele ad a) byl údajně zfalšován,
neboť ten se v inkriminovanou dobu nacházel nepřetržitě na území České republiky.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že nesprávným posouzením bezpečnostní situace bylo v jejich
věci nesprávně rozhodnuto. Proto stěžovatelé navrhli, aby rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 10. 9. 2004, čj. 5 Az 170/2003 - 60, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení; současně stěžovatelé požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání,
neboť je přesvědčen o tom, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byla vydána v souladu
s právními předpisy. Žalovaný uvedl, že stěžovatelé nesplňují taxativně vymezené důvody
pro udělení azylu; problémy, které měli ve vlasti, nelze považovat za pronásledování
ve smyslu zákona o azylu, neboť jednání třetích osob nelze přičítat státním orgánům v zemi
původu. Žalovaný neshledal ani důvod pro udělení humanitárního azylu a navrhl zamítnutí
kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelé v ní namítají
důvody odpovídající §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Kasační stížnost byla podána z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovateli označený §3 odst. 4 spr. ř. ukládá správnímu
orgánu povinnost vycházet při rozhodování ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Totéž vyplývá
i z §46 spr. ř., podle něhož musí být rozhodnutí ve správním řízení vydáno v souladu
se zákony a ostatními právními předpisy, vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci
a obsahovat předepsané náležitosti. Podle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný zjistil
v řízení spolehlivě stav věci, když vycházel ze subjektivních informací sdělených žalobcem
a z objektivních zpráv o situaci v zemi jeho původu. Tyto prameny poté žalovaný hodnotil
samostatně i v jejich vzájemné souvislosti a na základě takto provedeného hodnocení dospěl
k závěru, že stěžovatelé nenaplnili důvody pro udělení azylu na území České republiky,
neboť nebylo shledáno jejich pronásledování nebo odůvodněný strach z pronásledování
z některého taxativně vymezeného důvodu pro udělení azylu. Pokud jde o tvrzené porušení
§32 odst. 1 spr. ř., podle něhož je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav
věci a za tímto účelem si opatřit podklady pro rozhodnutí, s touto skutečností se vypořádal
již Městský soud v Praze, jenž uvedl, že žalovaný posoudil veškerá tvrzení žalobce ad a)
uvedená v žádosti o udělení azylu a v protokolu k důvodům pro udělení azylu se zprávou
společnosti Člověk v tísni, obstaral si tedy dostatečné množství podkladů pro to, aby mohl věc
posoudit a rozhodnout. Žalovaný se zabýval rovněž tvrzením stěžovatelů, že mají obavu
z teroristického útoku, dospěl však k závěru, že sama obava z teroristických útoků není
důvodem pro udělení azylu, neboť terorismus je globálním jevem a je velmi obtížné takovým
jevům předcházet kdekoliv na světě. Tvrzeními o nedostatečném posouzení infiltrace ruských
bezpečnostních služeb do teroristických organizací, o praktikách vydírání ze strany teroristů
a o nemožnosti žalobce ad a) provozovat živnost se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat,
neboť byla uplatněna teprve v řízení o kasační stížnosti; ke skutečnostem uplatněným
po vydání kasační stížností napadeného rozhodnutí však Nejvyšší správní soud podle §109
odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží. K tvrzení, že byl porušen §34 odst. 1 spr. ř., podle něhož lze
k dokazování použít všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci, tím,
že nebyla zohledněna obava z potenciálního postihu žalobce ad b) za nenastoupení vojenské
služby a že nebylo v dokazování zohledněno údajné trestní stíhání staršího syna žalobce ad a)
za nenastoupení vojenské služby, soud uvedl, že důvody staršího syna žalobce ad a) nejsou
předmětem tohoto řízení. Pokud jde o možné trestní stíhání stěžovatele ad b), žalovaný
nepochybil, když je nepovažoval za důvod pro udělení azylu, neboť se jednalo o ničím
nepodložené tvrzení ohledně situace, která by v budoucnu mohla nastat. Nejvyšší správní
soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že správní řízení předcházející vydání
napadeného rozhodnutí nebylo zatíženo vadou a proto důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšným žalobcům náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobců žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovatelům byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát. V případě
ustanovení zástupce účastníku řízení platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35
odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátovi částkou 4 x 800 Kč za čtyři
úkony právní služby – spočívající v první poradě se dvěma klienty včetně převzetí a přípravy
zastoupení a sepsání doplnění kasační stížnosti ze dne 12. 5. 2005 jménem dvou stěžovatelů
a 4 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11
odst. 1 písm. b) a d) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
celkem 3500 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu