ECLI:CZ:NSS:2005:3.AZS.99.2004
sp. zn. 3 Azs 99/2004 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: F. S.,
zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 7. 2003, č. j. OAM-3182/VL-10-15-2003, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 24 Az 1805/2003-25,
takto:
I. Kasační stížnost se za mí t á .
II. Žalobce n e má p rá v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne při zná v á p rá v o na náhradu nákladů ř ízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 7. 2003, č. j. OAM-3182/VL-10-15-2003, žalovaný zamítl
žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce citoval řadu ustanovení správního řádu,
která žalovaný v řízení porušil a trval na tom, že splnil zákonné p odmínky pro udělení azylu
dle §12 zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům odkázal na žádost o udělení azylu,
protokol o pohovoru a další spisový materiál. Navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V doplnění žaloby ze dne 29. 10. 2003 k výzvě krajského soudu konkretizoval
některé žalobní body, zejména uvedl, že policie neprojevila ochotu vyšetřit znásilnění
jeho sestry, neboť se ho dopustil jeden z členů mafie. O stížnosti naopak informovala mafii,
pročež byl žalobce fyzicky napaden z důvodu zastrašování. Kvůli naznačené provázanosti
podal žádost o udělení azylu v ČR. Kdyby se vrátil na Ukrajinu, hrozilo by mu mučení
a nelidské zacházení ze strany mafie, přičemž státní orgány nejsou pro svou zkorumpovanost
a provázanost s mafií schopny zajistit občanům dostatečnou ochranu.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 18. 12. 2003. V řízení
před správním orgánem neshledal krajský soud vady vytýkané žalobcem ani jiné vady,
pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil
se žalovaným v tom, že důvody uplatněné žalobcem nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů
pro udělení azylu. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce opustil zemi původu
kvůli problémům s jinými soukromými osobami, jejichž jednání bylo motivováno výhradně
snahou znemožnit mu podání trestního oznámení v souvislosti se znásilněním jeho sestry.
O azyl žádal z důvodu legalizace pobytu v ČR. Správní orgán po provedeném řízení usoudil,
že žádost žalobce o udělení azylu je zjevně nedůvodná, neboť žalobce neuvedl
žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu, a krajský soud mu dal po přezkoumání napadeného
rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
včas kasační stížnost založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy na nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Uvedl, že jsou u něho dány důvody pro udělení azylu podle §12
písm. b) zákona o azylu: na Ukrajině se dostal do potíží, když pomáhal řešit sestře
její znásilnění; věc nahlásili na policii, avšak ta násilníky nechytila, naopak žalobce
byl v této souvislosti fyzicky napaden neznámými osobami ze zločineckých struktur,
kteří ho pak vydírali a ohrožovali na životě. Protože státní orgány jsou součástí zločineckých
struktur, neměl žalobce šanci zajistit ochranu své osoby. Proto mu nezbylo než vycestovat
ze země a požádat o azyl. Žalobce patřil do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur,
pročež byl těmito strukturami pronásledován a stát původu tento stav toleroval.
Dále upozornil na to, že podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka
mohou být za pronásledování považovány i diskriminační či jinak postihující činy
soukromých osob, pokud je státní orgány vědomě tolerují, odmítají jim čelit nebo nejsou
schopny zajistit účinnou ochranu.
Dále se žalobce dovolával kasačních důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm. b), d)
s. ř. s. Žalovaný podle něho provedl nedostatečné dokazování; nepřihlédl přitom k velmi
omezeným možnostem žalobce coby žadatele o udělení azylu, jak prokázat pronásledování
v zemi původu. Krajskému soudu stěžovatel vytkl to, že nepřezkoumal dodržení procesních
předpisů ze strany žalovaného, což učinit měl, byť stěžovatel v žalobě poukazoval na vady
správního řízení jen v obecné rovině. Minimálně se měl zabývat tím, zda žalovaný
ve správním řízení provedl dostatečné dokazování a zda jeho rozhodnutí bylo dostatečně
odůvodněno. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Závěrem žalobce požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
neboť pro uplatňování svých práv u soudu potřebuje být nadále přítomen v České republice.
O této žádosti Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo
ve věci samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Soud se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že stěžovatelova životní situace
na Ukrajině nesvědčí o tom, že by stěžovatel by l pronásledován, případně že by zakoušel
odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Stěžovatel se odvolával
na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků,
podle níž mohou být původci činů zakládajících pronásledování ve smyslu §12 zákona
o azylu i soukromé osoby, nejen státní moc sama. Podstatný je totiž přístup státní moci
k nezákonným činům jednotlivců, tedy to, zda státní moc takovým činům čelí, nebo zda jim
jen bezmocně přihlíží. Tato argumentace je však v dané věci nepřiléhavá. Jak plyne
ze správního spisu, stěžovatel byl na Ukrajině vystaven výhrůžkám a fyzickému násilí
ze strany soukromých osob; stěžovatel však na toto trestné jednání reagoval skrýváním
se v bytě svého kamaráda a přípravami k opuštění země původu. Při pohovoru před správním
orgánem stěžovatel uvedl, že se již na policii neobracel, protože právě podání oznámení
na policii ve věci znásilnění jeho sestry, bylo důvodem jeho napadení; jiné státní o rgány
nekontaktoval, vzniklé problémy se rozhodl řešit odjezdem ze země. V doplnění žaloby
poukázal na provázanost policie a mafie. Tyto skutečn osti však nemohou nic změnit
na závěru správního orgánu a poté i krajského soudu o tom, že trestné činy, jichž se stěžovatel
stal obětí, nejsou pronásledováním ve smyslu zákona o azylu, neboť v prvé řadě nebyly
motivovány stěžovatelovými politickými postoji či některou z jeho sociálních charakteristik,
jak jsou uvedeny v §12 písm. b) zákona o azylu. Tvrzení o příslušnosti k sociální skupině
„nečlenů zločineckých struktur“, jejíž příslušníci jsou pronásledováni členy zločineckých
struktur, neobstojí: jednak je toto vymezení negativní, jednak skupinu nelze definovat útoky
na ni jakožto jevovou a pomíjivou charakteristikou, nýbrž pouze nějakým vnitřním a trvalým
znakem vypovídajícím o místě a postavení skupiny ve společnosti.
Důvod jeho další vlastní nečinnosti, jak jej uvedl ve správním řízení – totiž obavy
z dalších výhrůžek a násilí a provázanost mafie s policií – je pochopitelný; je však zákonité,
že oběť trestného činu je vždy v nevýhodném postavení vůči pachateli. Musí ale překonat svůj
strach z případné další konfrontace s pachatelem a požádat o pomoc příslušné státní orgány,
chce-li přispět k tomu, aby pachateli byla další trestná činnost znemožněna. Stěžovatele jistě
nelze nutit k tomu, aby podával trestní oznámení; stejně tak si ale on sám nemůže činit nárok
na ochranu na mezinárodní úrovni, pokud ani neumožnil státním orgánům vlastní země,
aby se jeho věcí zabývaly. Nepokusil-li se získat ochranu prostředky vnitrostátního práva,
nemůže mu být poskytnuta ochrana formou azylu: ta je totiž až poslední možností v situaci,
kdy všechny ostatní nástroje práva selhaly. Už vůbec pak nelze přihlížet k tvrzením o tom,
že policie je součástí zločineckých struktur a podporuje je. Tato tvrzení jsou nepodloženými
domněnkami, které nemají prokazatelnou oporu ve stěžovatelově skutkovém příběhu.
Případy korupce policie ze strany pachatelů trestných činů patrně nelze vyloučit;
ze stěžovatelových výpovědí však lze usuzovat, že se na policii obrátil pouze ve věci
znásilnění jeho sestry; ve věci vlastního napadení již žádné úkony ve vztahu k policii neučinil
a záhy zemi opustil, aniž mohla policie jakkoliv řádně zareagovat.
Co se týče stížnostních námitek vytýkajících krajskému soudu to, že nepřezkoumal
postup žalovaného ve správním řízení, Nejvyšší správní soud jim nepřisvědčil. Je sice pravda,
že stěžovatel namítl vady řízení spíše v obecné rovině, a krajský soud to také konstatoval;
přesto se však stěžovatelovými námitkami zabýval a procesní postup žalovaného přezkoumal.
Tato stížnostní námitka nemá tedy žádný vztah k rozhodnutí napadenému kasační stížností.
Nejvyšší správní soud se dále ztotožnil s krajským soudem v závěru, že správní orgán
provedl dostatečné dokazování ve věci. Správní orgán vycházel v řízení především
ze stěžovatelovy žádosti o udělení azylu, doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech
žádosti, a z protokolu o pohovoru provedeném v souladu s §23 zákona o azylu.
Z žádné z těchto písemností nevyplynulo, že by stěžovatel tvrdil některý z důvodů pro udělení
azylu; žalovanému tedy nevznikla povinnost provádět dokazování ohledně existence
některého z azylových důvodů taxativně vypočtených v §12 zákona o azylu.
Stěžovatelovo tvrzení o tom, že byl v zemi původu vystaven výhrůžkám a násilí ze strany
soukromých osob, může snad svědčit o stavu obecné kriminality na Ukrajině; azylové řízení
však neslouží k tomu, aby správní orgán snášel důkazy o míře a povaze obecně kriminál ních
činů v zemích původu žadatelů o azyl – byť i byly zaměřeny proti nim osobně a přispěly
k jejich odchodu ze země – nýbrž ke zjištění či vyvrácení existence důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu.
Ani námitce vytýkající žalovanému nedostateč né odůvodnění rozhodnutí nelze přisvědčit.
Žalovaný po provedení důkazů písemnostmi shromážděnými v řízení uzavřel, že stěžovatel
se nedovolával žádného z důvodů vedoucích k udělení azylu, a naopak potvrdil, že o azyl
požádal kvůli obavám z výhrůžek a z násilností osob, které se chtěly vyhnout trestnímu
stíhání za znásilnění stěžovatelovy sestry a příslušníků mafie a ve snaze legalizovat svůj pobyt
v České republice. Žalovaný proto stěžovatelovu žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně
bezdůvodnou, neboť jeho výpovědi nesvědčily o tom, že byl v zemi původu vystaven
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má (§12 zákona o azylu). Za takového stavu věcí pak nelze
hovořit o nedostatečném odůvodnění: jelikož žalovaný správně seznal, že stěžovatelova
tvrzení neumožňují postupovat podle §12 zákona o azylu, nezabýval se již podrobně situací
na Ukrajině, jejíž nepříznivé rysy stěžovatel popsal v průběhu správního řízení. Své důvody
a svůj myšlenkový postup pak v rozhodnutí náležitě popsal.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelovy námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení ne vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu