ECLI:CZ:NSS:2005:4.ADS.18.2004
sp. zn. 4 Ads 18/2004 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
M. Ř., zast. JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 57, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2004, č. j. 34 Cad
17/2003 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobkyně JUDr. Milanu Vašíčkovi, advokátovi, se u r č u j e
na odměně za zastupování a za hotové výdaje částka 650 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů od nabytí právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se jako stěžovatelka včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 12. 1. 2004, č. j. 34 Cad 17/2003 - 32, jímž byla zamítnuta její žaloba a současně
rozhodnuto tak, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že není důvodná žaloba
proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 12. 2002, č. , jímž byla
zamítnuta žádost stěžovatelky o plný invalidní důchod.
Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla ke dni
vydání přezkoumávaného správního rozhodnutí, t. j. k datu 23. 12. 2002, plně invalidní
podle ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., a z těchto důvodů jí proto nevznikl
ani nárok na plný invalidní důchod.
Krajský soud při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ze dne 23. 12. 2002, č. , vyšel z toho, že je třeba zjistit, zda stěžovatelka ke dni
23. 12. 2002 splňovala podmínky plné invalidity ve smyslu §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., t. j. zda pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u ní činil nejméně 66 %, nebo
zda u ní šlo o schopnost pro zdravotní postižení vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jen
za zcela mimořádných podmínek. Z těchto předpokladů krajský soud dovodil, že plná
invalidita pojištěnce je podmíněna dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, a že
rozhodnutí soudu pak především závisí na odborném lékařském posouzení zdravotního stavu
žadatele. Proto krajský soud akceptoval závěry Posudkové komise Ministerstva práce a
sociálních věcí, pracoviště Brno, ze dne 12. 6. 2003, který byl vypracován na základě úplně
zjištěného zdravotního stavu stěžovatelky, když tato posudková komise měla k dispozici
dostatek odborných lékařských nálezů z doby před vydáním rozhodnutí. Krajský soud
považoval posudkové závěry této komise za přesvědčivé, protože je v nich řádně stanovena
hlavní příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky (vícečetné zdravotní
postižení s rozhodujícím podílem smíšené poruchy osobnosti s polymorfními neurastenickými
a somatoformními potížemi u nevyvážené hypersenzitivní osobnosti), popsána míra
funkčního postižení vyplývající z jednotlivých onemocnění, které je přizpůsobena i pracovní
rekomandace a posléze i uvedeny odlišnosti závěrů posudkové komise oproti závěrům
posudkové lékařky Městské správy sociálního zabezpečení v Brně ze dne 28. 11. 2002. Tato
lékařka sice došla k závěru, že dlouhodobě nepříznivý stav stěžovatelky odpovídá postižením
uvedeným v kapitole V, položce 5, písm. c), přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, ve výši 60 %, ale podle závěrů posudkové komise ze dne 12. 6. 2003 je
odůvodněné hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky ke dni vydání správního rozhodnutí
takové, že podle citovaných ustanovení vyhlášky č. 284/1995 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, činí míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti celkově jen 50 %.
Jelikož pro zvolení jiné míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky
posudková komise neshledala objektivní podklady a intenzitě onemocnění je přizpůsoben i
posudkový výrok týkající se pracovní rekomandace, považoval krajský soud závěry
posudkové komise za zcela dostatečný podklad pro rozhodnutí. Za tohoto stavu musel krajský
soud žalobu zamítnout, protože ztráta schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky
nedosáhla 66 %, a její zdravotní postižení odpovídá tudíž jen podmínkám částečné invalidity.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně, jež se opírá
o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost, spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí, vada řízení před soudem, jež měla za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé), stěžovatelka odmítla závěry Krajského soudu v Brně,
pokud ten dospěl k závěru, že nesplňuje podmínky plné invalidity. Namítla, že v důsledku
těchto vad byl nesprávně posouzen její zdravotní stav. Krajskému soudu vytýká, že vycházel
především ze závěrů posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne
12. 6. 2003, podle nichž byla míra jejího poklesu soustavné výdělečné činnosti z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu 50 %, aniž by zvážil, že podle posudku lékařky
Městské správy sociálního zabezpečení v Brně ze dne 28. 11. 2002 byl však tento pokles
60 %. I když ani jeden z těchto posudků nestanoví pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti na 66 % stanovených podle zákona č. 155/1995 Sb. pro plnou invaliditu, svědčí
uvedený rozpor o nejednotnosti při posuzování jejího zdravotního stavu a poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti. Stěžovatelka je však přesvědčena o tom, že v důsledku
mnohočetnosti svých nemocí a zdravotních potíží není schopna žádné soustavné výdělečné
činnosti, o čemž svědčí nejen zdravotnická dokumentace, ale též průběh jejích zaměstnání,
uvedených na osobním listě důchodového pojištění. Zdravotní stav a její schopnost soustavné
výdělečné činnosti by měl proto posoudit soudní znalec nebo specializované lékařské
pracoviště, jež jsou nezávislí na orgánech sociálního zabezpečení. Z těchto důvodů
proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Brně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení se ke kasační stížnosti písemně
nevyjádřila; uvedla pouze, že souhlasí s napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal z podnětu podané kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2004, č. j. 34 Cad 17/2003 – 32, při vázanosti
rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti (§109
odst.2, 3 s. ř. s.), přičemž sám neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka v tomto opravném prostředku
konkrétně namítla, že krajský soud své rozhodnutí opřel toliko o závěry posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí, a že v důsledku této vady byl nesprávně posouzen
její zdravotní stav. Je skutečností, že i když byly provedeny ohledně zdravotního stavu
stěžovatelky dva posudky a ani jeden z nich nestanovil pokles její schopnosti soustavné
výdělečné činnosti na 66 % stanovených podle zákona č. 155/1995 Sb. pro plnou invaliditu
(posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí stanovila dne 12. 6. 2003 pokles
této schopnosti v důsledku nepříznivého zdravotního stavu na 50 % a posudková lékařka
Městské správy sociálního zabezpečení v Brně dne 28. 11. 2002 na 60 %), svědčí tento stav
o nejednotnosti při posuzování jejího zdravotního stavu a poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti. Z toho stěžovatelka dovozuje (jelikož je přesvědčena o tom, že v důsledku
mnohočetnosti svých nemocí a zdravotních potíží není schopna žádné soustavné výdělečné
činnosti, o čemž svědčí nejen zdravotnická dokumentace, ale též průběh jejích zaměstnání),
že zdravotní stav a její schopnost soustavné výdělečné činnosti měl posoudit soudní znalec
nebo specializované lékařské pracoviště, jež jsou nezávislí na orgánech sociálního
zabezpečení.
Rozhodnutí o uplatněném nároku na invalidní důchod je závislé především na odborném
lékařském posouzení. V přezkumném řízení soudním ve věcech důchodového pojištění
je k takovému posouzení povolána ze zákona (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí, a to nejen
k celkovému posouzení zdravotního stavu a vymezení dochované pracovní schopnosti
pojištěnců, nýbrž i k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě, jejím vzniku, dalším trvání
či zániku, třebaže při rozhodování o těchto nárocích jde především o pojmy právní. Posudek
uvedené komise přitom soud hodnotí jako kterýkoliv jiný důkaz podle zásad uvedených
v ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s., tedy podle své úvahy, každý důkaz jednotlivě a všechny
v jejich vzájemné souvislosti i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem;
nicméně nevzbuzuje-li takový posudek z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti
žádnou pochybnost, a nejsou-li v řízení zjištěny a prokázány jiné skutečnosti,
jimiž by správnost posudku byla zpochybňována, je zpravidla důkazem stěžejním. Přitom
zdravotní stav a pracovní schopnost žadatele je třeba hodnotit k datu vydání rozhodnutí
orgánu důchodového pojištění, neboť v řízení o přezkoumání zákonnosti takového
rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době jeho vydání (§75
odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud má za to, že v této věci byly uvedené zásady a postup dodrženy,
a že v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatelka k datu vydání správního rozhodnutí
dne 23. 12. 2002 nesplňovala zákonné podmínky plné invalidity.
Nejvyšší správní soud především zdůrazňuje, že sama skutečnost, že posudková komise
je orgánem Ministerstva práce a sociálních věcí, není důvodem k pochybnostem o objektivitě
jejích závěrů; ta má být garantována složením posudkových komisí předepsaným
ustanovením §3 odst. 1 vyhlášky č. 182/1991 Sb., podle níž jsou členy posudkových komisí
nejen posudkoví lékaři a tajemníci z řad pracovníků Ministerstva práce a sociálních věcí,
ale i odborní lékaři jednotlivých klinických oborů, tedy osoby odlišné od pracovníků
Ministerstva práce a sociálních věcí. Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy členy posudkové
komise byli podle protokolu o jednání ze dne 12. 6. 2003 posudková lékařka
jako předsedkyně komise, odborný lékař psychiatr, tedy specialista v oboru, do něhož bylo
zařazeno nejzávažnější stěžovatelčino zdravotní postižení, a tajemnice. K této otázce
se ostatně vyjadřoval již i Ústavní soud, který v uvedené zákonné úpravě neshledal důvod
k pochybnostem o nepodjatosti komisí.
Posudek byl vypracován na základě úplné a dostatečné lékařské dokumentace,
kterou tvořily lékařské zprávy a nálezy, v nichž jsou popsány míry funkčního postižení
vyplývající z jednotlivých onemocnění, a to zpráva stěžovatelčiny praktické lékařky
MUDr. M. ze dne 14. 10. 2002, zpráva MUDr. H. z psychiatrické ambulance ze dne 8. 11.
2002, propouštěcí zpráva z interního oddělení nemocnice v Brně ze dne 21. 11. 2002,
gastroenterologický nález MUDr. V. ze dne 24. 4. 2002, ORL nález MUDr. V. ze dne 27. 11.
2002, urologický nález MUDr. J. ze dne 30. 9. 2002, interně-revmatologický nález MUDr. P.
ze dne 11. 10. 2002, zpráva z neurologického vyšetření MUDr. P. ze dne 28. 4. 2002 a MUDr.
V. ze dne 5. 9. 2002, zpráva z lázní v L. ze dne 15. 8. 2002 a RHB nález MUDr. N. ze dne 3.
10. 2002. Posudková komise současně konstatovala, že nálezy staršího data a nálezy obsažené
v zapůjčené zdravotní dokumentaci praktické lékařky stěžovatelky MUDr. M. potvrzují
zjištění z uvedených zpráv a nepřinášejí nová posudkově významná fakta. Stěžovatelka byla i
kontrolně vyšetřena při jednání komise přítomnými lékaři. Posudková komise tedy v souladu
s ustanovením §1 odst. 2 ve spojení s ustanovením §3 odst. 8 vyhlášky č. 182/1991 Sb.
vycházela při posuzování zdravotního stavu stěžovatelky a její pracovní schopnosti
z výsledků vlastního vyšetření a z lékařských zpráv vypracovaných odbornými lékaři.
Posudková komise přesvědčivě odůvodnila, že u stěžovatelky se jedná o dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav způsobený vícečetným zdravotním postižením s rozhodujícím
podílem smíšené poruchy osobnosti s polymorfními neurastenickými a somatoformními
potížemi u nevyvážené hypersenzitivní osobnosti v popředí histrionsky manipulativní akce
bez poruch nálady a myšlení, bez známek psychozy s převládajícími pocity zahořklosti
a nespokojenosti s lékařskou péčí, se somatickými příznaky v gastrointestiálním traktu,
na dolních končetinách, páteři s lehkými až středně těžkými degenerativními změnami zvláště
C a LS úseku, bez objektivního průkazu trvale závažné poruchy v oblasti pohybového
aparátu, bez trvalého těžkého postižení funkce více úseků páteře či těžké staticko-dynamické
insuficience a výrazné poruchy svalového korsetu. Porucha osobnosti stěžovatelky
je podle průběhu dosavadní léčby hodnocena odborným psychiatrem jako porucha se středně
těžkým až těžkým narušením osobnosti se snížením celkové výkonnosti organismu středně
těžkého stupně. Nejedná se však o těžkou poruchu u zvlášť narušené osobnosti,
protože stěžovatelka nebyla dezintegrovaná a je bez poruch poznávání, vnímání,
bez suicidálních tendencí a bez paranoidity vůči okolí.
Posudková komise proto stanovila míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti stěžovatelky ke dni 23. 12. 2002 podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, kapitoly V., položky 5 c) na 50 %, odlišně od posudkového
lékaře Městské správy sociálního zabezpečení v Brně, který došel k závěru o 60 % snížení
uvedené schopnosti.
Posudková komise současně odůvodnila odlišnost svého závěru oproti závěru posudku
posudkového lékaře Městské správy sociálního zabezpečení v Brně ze dne 28. 11. 2002 tak,
že odpovídající hodnocení míry poklesu soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky je 50 %,
tedy ve středu procentního hodnocení dle položky 5 c) (40 - 60%), a to po komplexním
posouzení se zřetelem k závažnosti ostatních zdravotních postižení, která se na dlouhodobě
nepříznivém stavu stěžovatelky podílejí, jež podrobně vyjmenovala, a s ohledem na dříve
vykonávanou výdělečnou činnost. Za tohoto stavu je potom podle posudkové komise
stanovení horní hranice (60 %) posudkově nadhodnocené, neboť samotné rozhodující
zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
stěžovatelky, by tato komise hodnotila na hranici mezi středně těžkou a těžkou poruchou,
tedy 30 až 40 % poklesu míry schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Pro zvolení jiné míry
poklesu uvedené schopnosti neshledala posudková komise objektivní podklady. Onemocnění
stěžovatelky pak přizpůsobila posudková komise i výrok, jež se týká pracovní rekomandace
stěžovatelky, která není schopna vykonávat práce fyzicky a psychicky nadměrně náročné
s požadavky na časově nárazovou, turnusovou a přesčasovou práci v nevhodných
klimatických podmínkách. Naproti tomu je stěžovatelka schopna prací lehčího charakteru
za dodržení uvedených omezení s využitím dosažené středoškolské kvalifikace, znalostí
a zkušeností z dříve vykonané praxe v administrativě, ve službách, skladovém hospodářství,
obchodní činnosti, apod. s využitím schopnosti zaučení.
Nejvyšší správní soud má z uvedeného za to, že rozsah zdravotního postižení
stěžovatelky byl zjištěn spolehlivě na základě úplného, přesvědčivého a objektivního
posudku, a že jen v tom, že posudková komise, která v této věci vypracovala posudek,
je orgánem Ministerstva práce a sociálních věcí, nelze spatřovat důvod k pochybnostem
o objektivitě jejích závěrů, jak stěžovatelka naznačuje v kasační stížnosti.
Je tedy skutečností, že posudková komise podle obsahu spisu i odůvodnění rozsudku
Krajského soudu v Brně za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého stavu stěžovatelky
ke dni vydání přezkoumávaného správního rozhodnutí považovala vícečetné zdravotní
postižení s rozhodujícím podílem smíšené poruchy osobnosti s polymorfními neurastenickými
a somatoformními potížemi u nevyvážené hypersenzitivní osobnosti, způsobující pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.,
ve znění vyhlášky č. 40/2000 Sb., kapitoly V., položky 5, písm. c) ve výši 50 % (z rozmezí
40 - 60 %). Vysvětlila, že stanovení horní hranice (60 %) je posudkově nadhodnocené,
neboť samotné rozhodující zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatelky, by tato komise hodnotila na hranici mezi středně těžkou
a těžkou poruchou, tedy 30 až 40 % poklesu míry schopnosti soustavné výdělečné
činnosti. Onemocnění stěžovatelky pak přizpůsobila posudková komise i výrok,
jež se týká pracovní rekomandace, v němž jsou uvedeny práce, které je a není schopna
vykonávat.
Nebylo tedy prokázáno, že u stěžovatelky z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %,
a že u ní šlo o schopnost pro zdravotní postižení vykonávat soustavnou výdělečnou činnost
jen za zcela mimořádných podmínek. Z toho ovšem vyplývá, že stěžovatelka ke dni
vydávaného správního rozhodnutí nesplňovala zákonné podmínky plné invalidity uvedené
v ustanovení §39 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 155/1995 Sb.
Z těchto skutečností má Nejvyšší správní soud za to, že se posudková komise zabývala
u stěžovatelky nejen rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
a poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, ale i jejím celkovým zdravotním stavem
a obtížemi, kterými trpí, neboť přihlédla i k ostatním zdravotním potížím, jež stěžovatelku
výrazně pracovně neomezují. Tato komise způsobem nevzbuzujícím pochybnosti posoudila
a vysvětlila schopnost stěžovatelky vykonávat lehčí práce s využitím dosažené kvalifikace,
znalostí a zkušeností z dříve vykonávaných prací za omezení fyzicky a psychicky nadměrně
náročných prací. Pokud však stěžovatelka tvrdí v kasační stížnosti, že vzhledem
k mnohočetnosti svých nemocí a zdravotních postižení není schopna žádné soustavné
výdělečné činnosti, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury (usnesení Nejvyššího
soudu České republiky sp. zn. 1 Cao 79/92) subjektivní pocit žadatele o důchod
o jeho neschopnosti k výkonu jakéhokoliv zaměstnání není důvodem pro poskytnutí dávky
důchodového pojištění, není-li podložen objektivně zjištěným zdravotním stavem.
Z výše uvedeného však vyplývá, že zdravotní stav stěžovatelky podle pracovní rekomandace
nedává podklady pro závěr, že stěžovatelka není schopna žádné soustavné výdělečné činnosti.
Stejně tak není důvodem pro přiznání dávky důchodového pojištění to, že občan nemůže
doporučené vhodné zaměstnání nastoupit pro nedostatek takových míst nebo proto,
že zaměstnavatel pro přijetí do pracovního poměru vyžaduje bezvadný zdravotní stav.
Jinak řečeno, subjektivní pocity stěžovatelky o její pracovní neschopnosti a jejích zdravotních
potížích, nejsou-li podloženy objektivně zjištěným zdravotním stavem, nemohou být
kriteriem pro přiznání dávky důchodového pojištění.
Nejvyšší správní soud má rovněž za to, že v řízení nebylo třeba vyžadovat znalecký
posudek ke zjištění objektivního zdravotního stavu a míry snížení pracovní schopnosti
stěžovatelky, protože závěry posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věci
ze dne 12. 6. 2003 na tyto otázky dávají přesvědčivou odpověď, jak je patrno ze shora
uvedeného.
Ve světle toho, co již bylo uvedeno o zásadách hodnocení důkazů a o významu
posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 12. 6. 2003, lze
konstatovat, že Nejvyšší správní soud nalezl v tomto posudku odpověď na otázky spojené
s celkovým zdravotním stavem stěžovatelky, mírou snížení její pracovní schopnosti,
resp. mírou dochované pracovní schopnosti, a odpověď stran jiných rozhodných skutečností
potřebných pro posouzení toho, zda stěžovatelka splňuje zákonné podmínky pro přiznání
plného invalidního důchodu. Z těchto důvodů považuje Nejvyšší správní soud požadavek
stěžovatelky na vypracování znaleckého posudku stran zjištění objektivního zdravotního
stavu a míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky za nadbytečný a tuto námitku kasační
stížnosti za neopodstatněnou. Je tomu proto, že i když byly v této věci provedeny ohledně
zdravotního stavu stěžovatelky a míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
stěžovatelky dva posudky, ani jeden z nich nestanovil míru poklesu této schopnosti rovnou
či vyšší než 66 %, jak předpokládá zákon č. 155/1995 Sb. pro plnou invaliditu (posudková
komise Ministerstva práce a sociálních věcí stanovila dne 12. 6. 2003 pokles schopnosti
v důsledku nepříznivého zdravotního stavu na 50 % a posudková lékařka Městské správy
sociálního zabezpečení v Brně dne 28. 11. 2002 na 60 %). V žádném případě také nešlo
o nejednotnost při posuzování zdravotního stavu stěžovatelky (rozhodující příčina
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky je v obou posudcích stejná,
tyto posudky shodně stanovily míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
stěžovatelky podle přílohy 2, kapitoly V., položky 5, písm. c), vyhlášky č. 284/1995 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, jež se týká těžkého narušení osobnosti s výrazným snížením
celkové výkonnosti organismu, s mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
v rozmezí 40 - 60 %, u stěžovatelky byl rozhodujícím posudkem vypracovaným
pro přezkumné řízení soudní stanoven střed, t. j. 50 %, takže nepřichází v úvahu zvýšení horní
hranice míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti o 10 procentních bodů
dle §6 odst. 4 této vyhlášky, neboť horní mez stanovena nebyla. Posudková komise tento
svůj závěr přesvědčivým způsobem odůvodnila.
Za tohoto stavu potom podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu není třeba
vyžadovat znalecký posudek ke zjištění objektivního zdravotního stavu a míry snížení
pracovní schopnosti stěžovatelky.
Krajský soud v Brně proto nepochybil, když zamítl žalobu z tohoto důvodu, že ztráta
schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky nedosahovala v době vydání
správního rozhodnutí 66 % a její zdravotní postižení odpovídalo toliko podmínkám částečné
invalidity.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že i kasační stížnost
stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 34 Cad 17/2003 – 32 ze dne
12. 1. 2004 není opodstatněná, a proto ji zamítl (§110 odst.1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst.1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst.1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla a podle obsahu spisu úspěšnému
správnímu orgánu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly.
Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena soudem ustanoveným
advokátem JUDr. Milanem Vašíčkem, který podle obsahu spisu dne 7. 4. 2004 nahlížel
do soudního spisu a dne 8. 4. 2004 vypracoval odůvodnění ohlášené kasační stížnosti ze dne
20. 1. 2004 proti již citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně. Za tohoto stavu činí
odměna advokáta za zastupování stěžovatelky a hotové výdaje částku 650Kč (dva úkony
právní služby po 250 Kč za jeden dle ustanovení §7 a §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
dva režijní paušály po 75 Kč za jeden dle §13 odst. 3 téže vyhlášky). Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že určil zástupci stěžovatelky JUDr. Milanu Vašíčkovi, advokátovi,
na odměně za zastupování a za hotové výdaje částku 650 Kč, která mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu