ECLI:CZ:NSS:2005:4.ADS.5.2004
sp. zn. 4 Ads 5/2004 - 139
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce
L. P., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, se sídlem Mariánská 531, Česká
Lípa, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 9. 1999, č. X, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 14 Ca 628/99 - 125,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti v záhlaví uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba napadající rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále
jen „žalované“) o odnětí plného invalidního důchodu stěžovateli od 2. 11. 1999. Žalovaná
při svém rozhodování vycházela z posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení
v České Lípě ze dne 14. 11. 1996, podle něhož nebyl navrhovatel k datu vydání rozhodnutí
plně invalidní, ale pouze částečně invalidní.
Krajský soud ve svém rozhodnutí shrnul průběh řízení před správním orgánem.
Žalovaná odnětí plného invalidního důchodu odůvodnila poklesem schopnosti soustavné
výdělečné činnosti u stěžovatele o 50 %, což dle příslušných ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) neodpovídá podmínkám pro přiznání plné,
ale pouze částečné invalidity. Krajský soud o žalobě proti rozhodnutí žalované vedl řízení
nejdříve dle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu, po 1. 1. 2002, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), pokračoval v řízení
v souladu s přechodným ustanovením §129 odst. 2 s. ř. s dle tohoto zákona. Konstatoval,
že rozhodnutí žalované bylo vydáno s odkazem na posudek lékařky Okresní správy sociálního
zabezpečení v České Lípě (dále jen „OSSZ“) ze dne 14. 11. 1996, dle kterého nepříznivý
zdravotní stav stěžovatele byl především podmíněn postižením uvedeným v kapitole XV.,
oddílu E, položce 4, písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. (postižení podpůrného
a pohybového aparátu, stavy po operacích a úrazech, s často recidivujícími projevy nervového
a svalového dráždění, insuficiencí svalového korzetu a podstatným snížením celkové
výkonnosti organismu). Z rozmezí 30 - 50 % stanoveného touto položkou zvolila posudková
lékařka OSSZ horní hranici míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, t. j. 50 %.
V soudním řízení byly vyžádány posudky Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí pracoviště v Praze, Karlovo náměstí 32 (dále jen „PK MPSV“),
která hodnotila rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele
shodně, míru poklesu soustavné výdělečné činnosti však stanovila dle kapitoly XV., oddílu E,
položky 3, písm. b) přílohy č. 2 citované vyhlášky (kam byl zařazen chronický vertebrogenní
syndrom více úseků páteře /C, Th, L páteře/ při degenerativních změnách, chronickými
thoralgiemi v případě stěžovatele s poruchou dynamiky krční a hrudní páteře), tedy hodnotou
25 %, kterou dále navýšila dle §6 odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb. o 10 %. Dle posudku
PK MPSV posudková lékařka OSSZ zdravotní potíže stěžovatele nadhodnotila, částečná
invalidita nenastala v důsledku úrazu, ale degenerativních změn. Dle závěru posudků
PK MPSV nebyl stěžovatel plně invalidní dle §39 zákona o důchodovém pojištění,
ale částečně invalidní dle §44 odst. 1 téhož zákona.
V roce 2001 byl vypracován (soudem nevyžádaný) posudek dalšího znalce z oboru
neurologie a posudkového lékařství Prof. MUDr. F. H., DrSc. Jednalo se o posudek doplňující
k posudku téhož znalce, který byl vypracován v roce 1993 pro účely občanskoprávního řízení
(náhrada škody z pracovního úrazu), vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28
C 85/92. Zjištění znalce byla v rozporu s výše uvedeným závěrem PK MPSV potud, že tento
znalec označil za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu úrazové
změny. K otázce invalidity stěžovatele se znalec nevyjadřoval. Soud si proto vyžádal v řízení
posudek dalšího znalce z oboru neurologie a posudkového lékařství od doc. MUDr. J. V.,
CSc., který ve svém posudku ze dne 19. 5. 2001 uvedl, že postižení páteře u stěžovatele
vzniklo nejprve jako důsledek úrazu z 20. 5. 1990, přičemž se ale uplatnily i predispoziční
okolnosti. V pozdějším období převládly u něho regresivní změny. Znalec vyslovil
přesvědčení, že dominantní zdravotní postižení stěžovatele odpovídá postižením popisovaným
v kapitole XV., oddíl E, položka 3, písm.b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., v platném
znění, s udávaným rozpětím 15 - 25 %. S ohledem na postižení více úseků páteře je třeba volit
u stěžovatele strop tohoto rozmezí, t. j. 25 %. Tuto hodnotu pak zvýšil o 10 % bodů podle §6
odst. 4 téže vyhlášky na 35 % (pro popisované psychické změny), v čemž se ztotožnil
s posudkem posudkové komise MPSV. Za účelem odstranění některých rozporů ve
znaleckých posudcích krajský soud nařídil provedení důkazu posudkem kolektivního
znaleckého orgánu - Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze (dále jen
„Institut“). Znalecký kolektiv dospěl k závěru, že anatomicko patologické změny na skeletu
páteřním vznikly jak v důsledku přirozeného opotřebení páteřních struktur, tak v důsledku
úrazu z roku 1990. Míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti hodnotil posudek
na 50 %, a současně uvedl, za jakých podmínek byl stěžovatel schopen vykonávat soustavnou
výdělečnou činnost.
Krajský soud dále ve svém rozhodnutí citoval příslušná ustanovení zákonů, které jsou
pro danou věc stěžejní, t. j. §56 odst. 1, §39 zákona o důchodovém pojištění. Uvedl,
že ustanovení dalšího soudního znalce a zadání vypracování znaleckého posudku
by přicházelo v úvahu, pokud by důkazy provedené v řízení byly nedostatečné ke zjištění
skutečného stavu věci. Krajský soud však neměl pochybnosti o úplnosti a správnosti obou
znaleckých posudků, jejichž závěry byly shodné, a v podstatě potvrdily přes některé dílčí
výhrady i výroky posudků PK MPSV. Dle krajského soudu byl stěžovateli přiznán plný
invalidní důchod na základě tzv. „stavovské invalidity“, která předpokládala zvláštní
podmínky pro jeho přiznání některým profesním skupinám, např. horníkům. Po nahrazení
zákona č. 100/1988 Sb. (o sociálním zabezpečení) zákonem o důchodovém pojištění bylo
zvláštní posuzování důchodových nároků některých zaměstnanců zrušeno a nahrazeno
jednotnými pravidly pro zjišťování míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
dle nepříznivého zdravotního stavu. Tento pokles ani v jednom případě posouzení
u stěžovatele nedosáhl 66 %, jeho zdravotní postižení neodpovídá ani zařazení mezi zdravotní
postižení uvedená v příloze 3 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., stěžovatel proto nesplnil podmínky
plné invalidity stanovené §39 zákona o důchodovém pojištění. Z uvedených důvodů
se krajský soud ztotožnil se závěrem znaleckého posudku vypracovaného Institutem,
neshledal důvody ke zrušení rozhodnutí žalované, a žalobu zamítl jako nedůvodnou dle §78
odst. 7 s. ř. s. V závěru rozhodnutí krajský soud poukázal na vázanost soudu skutkovým
stavem ke dni vydání napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané proti tomuto rozsudku krajského soudu namítal
důvody nezákonnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Poukazoval na závěry
uvedené v obou posudcích PK MPSV, dle kterých se jeho zdravotní stav od doby přiznání
plného invalidního důchodu nezměnil, což považoval za podstatné. Pokud jeho zdravotní stav
v době přiznání plného invalidního důchodu odpovídal plné invaliditě, pak tento důchod není
možno odejmout pouze v důsledku legislativních změn. Uvedl, že se necítí být schopen
soustavné výdělečné činnosti, proto s rozhodnutím žalované ani krajského soudu nesouhlasí.
Domnívá se, že závěry posudků týkající se jeho zdravotního stavu jsou rozporuplné
a nejednotné a z tohoto důvodu mělo být vyhověno jeho návrhu vypracovat další posudek
nezávislým subjektem. Dle stěžovatele nebyl skutkový stav objektivizován, a důvody,
na jejichž základě krajský soud rozhodl, nemají oporu ve spisech. Vady rozhodnutí,
spočívající v absenci dostatečných a jednoznačných podkladů, lze napravit pouze
vypracováním kontrolního posudku v novém řízení. Výrok krajského soudu byl tudíž vydán
předčasně, neboť neměl oporu v dokazování. Stěžovatel byl v minulosti jakožto dělník
uranových dolů důkladně lékařsky vyšetřován, nikdy nebyla shledána zdravotní postižení,
která by potvrzovala závěr posudků. Spojování nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele
s degenerativními změnami organismu je v rozporu i se zprávou MUDr. J.
Vytýká dále soudu, že neměl k dispozici podklady, na jejichž základě by mohl
objektivně ve věci rozhodnout, jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné a nesrozumitelné.
Stěžovatel namítal též rozpor s čl. 36 odst. 2, 3, čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost dovozoval z toho, že krajský soud neuvedl,
jakými úvahami se při rozhodování řídil, když pouze konstatoval, že se ztotožnil se závěry
posudku Institutu. Dle jeho názoru nemohl Institut podat nezávislý posudek, neboť se jedná
o školící středisko všech lékařů, kteří musí zastávat stejné názory jako jejich školitelé,
aby mohli pokračovat ve svém vzdělávání. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje
zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvádí, a podle obsahu podání též skutečně
uplatňuje, důvod kasační stížnosti uvedený v §103 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení
lze podat kasační stížnost z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že v řízení o odnětí plného invalidního
důchodu, tedy dávky podmíněné dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, spočívá
zjišťování skutkové podstaty právě ve zjištění charakteru, rozsahu a intenzity jednotlivých
zdravotních postižení, jakož i toho, jakou měrou se na celkovém nepříznivém zdravotním
stavu podílejí, včetně stanovení základní příčiny tohoto stavu. Z podmínek pro odnětí plného
invalidního důchodu stanovených v §38 ve spojení s §56 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění bylo v dané věci sporné, zda ke dni 7. 9. 1999 byl či nebyl plně invalidním.
Pojištěnec je podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění plně invalidní,
jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost
soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %, nebo je schopen pro zdravotní postižení
soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Způsob posouzení
a procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a okruh zdravotních
postižení umožňujících soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek
stanoví prováděcí předpis, kterým je vyhláška č. 284/1995 Sb. (§39 odst. 3 zákona
o důchodovém pojištění). Pro stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti jsou v příloze č. 2 citované vyhlášky uvedeny příslušné procentní míry podle druhů
zdravotního postižení, přičemž pro stanovení této procentní míry je nutné určit zdravotní
postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, je-li těchto
zdravotních postižení více, jednotlivé hodnoty poklesu se nesčítají. V takovém případě
se určí, které zdravotní postižení je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu, a procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
se stanoví podle tohoto zdravotního postižení, a to se zřetelem k závažnosti ostatních
zdravotních postižení (§6 odst. 2, 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb.). Podle ustanovení §6 odst. 4
téže vyhlášky v případě, že příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce
je zdravotní postižení, které s ohledem na jeho předchozí výdělečné činnosti, dosažené
vzdělání, zkušenosti, znalosti a schopnost rekvalifikace způsobuje pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti větší, než odpovídá horní hranici míry poklesu této schopnosti,
lze tuto horní hranici zvýšit až o 10 procentních bodů. To platí obdobně, nastal-li pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti uvedený ve větě první v důsledku působení více
příčin dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce.
V řízení o dávku důchodového pojištění posuzuje plnou nebo částečnou invaliditu lékař
okresní správy sociálního zabezpečení (§8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 582/1995 Sb.); pro účely
přezkumného řízení soudního je tato pravomoc svěřena Ministerstvu práce a sociálních věcí,
které za tímto účelem zřizuje posudkové komise (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.). Soud
je oprávněn nařídit za účelem dostatečného zjištění skutečného stavu věci provedení dalších
důkazů, včetně důkazu znaleckým posudkem. Z této zákonné úpravy vyplývá především
zásadní význam posudků uvedených komisí pro přezkumné soudní řízení, kladoucí na obsah
posudků, jejich náležitosti a posudkové závěry požadavky, odpovídající tomuto významu.
Zejména tu vystupuje do popředí požadavek přesvědčivosti a úplnosti posudků i přesná
formulace posudkových závěrů tak, aby odpovídaly zákonem vymezeným pojmům. Posudek
pak soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v ustanovení §77 odst. 2
s. ř. s., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné
souvislosti, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho,
co uvedli účastníci.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, jakým způsobem a v jakém rozsahu byly žalovaná
a krajský soud povinny zkoumat v případě odnětí plného invalidního důchodu stěžovatele
skutečný stav věci.
Ze spisové dokumentace vyplývá, že zdravotní stav stěžovatele byl velmi podrobně
zkoumán několika posudkovými lékaři, komisemi a znalci, přičemž všichni dospěli
ke shodnému závěru, že stěžovatel je v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
částečně invalidní (s výjimkou Prof. JUDr. F. H., DrSc., který se však k otázce stěžovatelovy
invalidity nevyjadřoval, zabýval se jen otázkou rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu). Krajský soud v průběhu řízení provedl důkazy několika posudky,
objektivizujícími zdravotní potíže stěžovatele, jejichž závěr ohledně stupně invalidity byl
shodný, snažil se odstranit i dílčí rozpory ohledně zjištění příčiny nepříznivého zdravotního
stavu stěžovatele. Ke svému rozhodnutí měl krajský soud dostatek podkladů s jednoznačným
závěrem ohledně stupně invalidity stěžovatele. Stěžovatel nespecifikuje rozpory posudků,
které namítá v kasační stížnosti, pouze obecně uvádí, že dle jeho názoru byly závěry posudků
nejednotné. Nejvyšší správní soud takto obecně formulovanou námitku neshledal důvodnou,
neboť při kvantitě názorů lékařů na zdravotní postižení stěžovatele je přirozené, že jejich
názory na dílčí postižení se mohou lišit, pro krajský soud byl podstatný jejich závěr, který ani
v jednom případě nesvědčil pro pokles soustavné výdělečné činnosti o více než 66 %.
Stěžovatelem navrhovaný další znalecký posudek (§127 o. s. ř., §64 s. ř. s.) by byl na místě,
jestliže stávající důkazy by byly nedostatečné ke zjištění skutečného stavu věci. V daném
případě by takový důkaz byl nezbytný jen tehdy, pokud by o správnosti posudkových závěrů
ohledně částečné invalidity stěžovatele byla pochybnost co do jejich úplnosti či správnosti.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že pro účely posouzení stupně invalidity posudky
provedené v řízení neobsahovaly při jejich vzájemném porovnání takové rozpory, které by
bylo nutno odstraňovat dalším znaleckým posouzením, postup krajského soudu, který
neprovedl důkaz dalším znaleckým posudkem, nebyl v rozporu se zákonem a nelze v něm
spatřovat vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Správnost závěrů
posudku posudkové komise nebyla dalšími důkazy zpochybněna a soud z nich proto právem
vycházel.
Stěžovatel dovozoval možnou podjatost posudku vypracovaného Institutem
postgraduálního vzdělání ve zdravotnictví v Praze, a to z důvodu, že tento Institut vzdělává
všechny lékaře, kteří z toho titulu nezpochybňují jeho závěry. Taková námitka postrádá
vnitřní logiku, neboť posudek Institutu byl vyhotoven v řízení jako poslední, posudkoví lékaři
a znalci tedy při posuzování zdravotního stavu stěžovatele názor Institutu neznali. Je nutno
poznamenat, že z uvedených důvodů podjatost Institutu jakožto celku nelze namítat,
stěžovatel by musel uvést skutečnosti vylučující z rozhodování konkrétní lékaře.
Zásadní námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s přehodnocením plné invalidity
na částečnou pouze v důsledku změny právní úpravy. Stěžovateli byl plný invalidní důchod
přiznán dle §29 odst. 2 písm. c) zákona č. 100/1988 Sb., kdy pro dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav byl schopen vykonávat soustavné zaměstnání, ale jen zcela nepřiměřené
dřívějším schopnostem a společenskému významu jeho dosavadního zaměstnání. Jednalo
se o tzv. „stavovskou invaliditu“, přičemž není sporu o tom, že takto invalidními byli
uznáváni i ti, jejichž nepříznivý zdravotní stav nemusel odpovídat plné invaliditě v obecné
podobě. Zákon o důchodovém pojištění tuto úpravu změnil, a zcela záměrně z posuzování
invalidity odstranil nemedicínská hlediska. Nová definice invalidity dle zákona
o důchodovém pojištění již nepřipouští tzv. profesní a stavovskou invaliditu, pro zmírnění
nepříznivých sociálních dopadů byly podmínky pro výplatu takovýchto důchodů přiznaných
před 1. 1. 1996 zachovány pro osoby, jejichž věk byl k 31. 12. 1995 alespoň o 10 let nižší,
než jejich příslušná věková hranice pro nárok na starobní důchod (§78 zákona o důchodovém
pojištění). Z uvedeného vyplývá, že podmínky pro posuzování invalidity byly změněny
zákonem, zákon odnětí plných invalidních důchodů v souvislosti s uvedenou změnou
předpokládal a vymezil skupinu poživatelů stavovských důchodů, pro kterou dopady zmírnil.
Na stěžovatele se přechodné ustanovení §78 zákona o důchodovém pojištění vzhledem
k jeho věku nevztahuje, je tedy povinen strpět pro něho nepříznivé následky legislativní
změny. Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že legislativní změna posouzení plné
invalidity byla provedena v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a s č l. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že důvodem pro odnětí
plného invalidního důchodu přiznaného na základě tzv. „stavovské invalidity“ nemusí být
pouze zlepšení či stabilizace zdravotního stavu, jedná se o výjimečný případ,
kdy k němu dochází v důsledku zpřísnění zákonných podmínek pro uznání plné invalidity.
Námitku stěžovatele o nepřípustnosti tohoto stavu z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní
soud neshledal důvodnou.
Soud přezkoumává výsledek posouzení PK MPSV z hlediska, zda byly vyloučeny
pochybnosti o úplnosti podkladů, na jejichž základě bylo posouzení prováděno,
zda nevznikají žádné pochybnosti o diagnózách onemocnění, o určení rozhodující příčiny
nepříznivého zdravotního stavu, jeho zařazení dle citované vyhlášky, a okruhu zaměstnání,
která zjištěným onemocněním vyhovují, a která je posuzovaný schopen vykonávat.
Nutno tudíž uzavřít, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, má oporu ve spisech, není s nimi v rozporu, a při jejím zjišťování zákon porušen
nebyl způsobem, že by to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Krajský soud neměl
tudíž důvod přezkoumávané rozhodnutí zrušit.
Stěžovatel dále namítal nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost rozhodnutí krajského
soudu, dle jeho názoru z rozhodnutí nevyplývá, jakými úvahami byl soud veden. Dovolává
se tudíž kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
k této námitce uvádí, že krajský soud v řízení o dávce důchodového pojištění, podmíněné
nepříznivým zdravotním stavem, prověřuje posudky odborníků z hlediska, zda byly pořízeny
v souladu se zákonem, t. j. zda byly dodrženy procesní předpisy upravující postup
při posouzení zdravotního stavu, zda výsledky posouzení jsou srozumitelné, dostatečné
pro rozhodnutí ve věci samé, bez logických rozporů. Krajský soud uvedl, že nemá
pochybnosti o úplnosti a správnosti provedených důkazů, vzhledem k tomu, že všechny
svědčí pro jeden závěr, t. j. že stěžovatel nebyl plně invalidní, nebylo pochybností o tom,
na základě jakých skutečností soud rozhodl. Soud též srozumitelně uvedl, proč nebyl
proveden důkaz dalším znaleckým posudkem, věnoval se i problematice přiznávání
a odnímání stavovských důchodů. Rozhodnutí krajského soudu proto nelze označit
za nepřezkoumatelné či nesrozumitelné ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Napadené rozhodnutí krajského soudu tedy netrpí stěžovatelem dovozovanými vadami
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., a proto Nejvyšší správní soud kasační
stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl, a to včetně zákonu odpovídajících
výroků o náhradě nákladů řízení.
O náhradě nákladů kasační stížnosti bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá
právo na jejich náhradu, neboť stěžovatel nebyl ve věci úspěšný a správní orgán nemá
na jejich náhradu právo ze zákona (§60 odst. 1, 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu