ECLI:CZ:NSS:2005:4.ADS.51.2003
sp. zn. 4 Ads 51/2003 - 408
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: T. K., zast.
Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem, se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 21, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2002, č. j. 10 C 316/90
- 353,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele, advokátu JUDr. Miloši Jirmanovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 650 Kč, která mu bude vyplacena Nejvyšším správním soudem
do 30-ti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
IV. Zástupci stěžovatele, advokátu Mgr. Pavlu Dvořákovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 325 Kč, která mu bude vyplacena Nejvyšším správním soudem
do 30-ti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující
proti rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení (dříve Úřadu důchodového
zabezpečení) ze dne 6. 8. 1990, č. X. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost stěžovatele o
invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §29 zákona č. 100/1988 Sb., o
sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 100/1988 Sb.“), a to
s odkazem na posudek posudkové komise sociálního zabezpečení ONV Žďár nad Sázavou ze
dne 17. 7. 1990, ze kterého vyplynulo, že stěžovatel není invalidní a invalidní důchod mu
proto nenáleží.
Proti označenému rozhodnutí podal stěžovatel včas opravný prostředek,
ve kterém zejména uvedl, že při výkonu práce horníka utrpěl dne 30. 6. 1985 pracovní úraz,
pro jehož následky nemůže pracovat v podzemí a požádal o přiznání plné nebo alespoň
částečné invalidity ode dne 23. 5. 1986, kdy byl vyřazen na lehčí práci v dole.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 1991, č. j. 10 C 316/90 - 24, bylo
vysloveno, že označené rozhodnutí žalované se do 22. 1. 1991 potvrzuje a od 23. 1. 1991
se zrušuje. Krajský soud v Brně své závěry opřel o posudky PK MPSV ČR, pracoviště Brno,
ze dne 13. 12. 1990 a 23. 5. 1991, ze kterých podle něj jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel
nebyl až do 23. 1. 1991 plně ani částečně invalidní, avšak od 23. 1. 1991 je invalidní,
když pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je neschopen vykonávat jakékoliv soustavné
zaměstnání.
Česká správa sociálního zabezpečení se proti tomuto usnesení odvolala. V odvolání
zejména uvedla, že u stěžovatele se nejedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav,
který by trval déle než jeden rok a dále pak, že Krajský soud v Brně rozhodl o stěžovatelově
invaliditě na základě posudku, který tuto invaliditu přesvědčivě neodůvodňuje. Odvolání
podal i žalobce, který požadoval přiznání invalidity pro následky pracovního úrazu,
a to ode dne, kdy musel původní práci přestat vykonávat.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud odvolací, usnesením ze dne
4. 12. 1991, sp. zn. 11 Co 261/91, odvolání žalobce z důvodu opožděnosti zamítl,
přičemž k včasnému odvolání žalované napadené usnesení Krajského soudu ze dne
9. 7. 1991, č. j. 10 C 316/90 - 24, pro nedostatečně zjištěný skutkový stav věci zrušil a věc
vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Zavázal krajský soud k tomu,
aby navrhovatele podrobně vyslechl o tom, jak probíhalo jeho léčení po operaci ze dne
23. 1. 1991, zejména, kde všude se léčil, popřípadě byl hospitalizován, a poté aby požádal
příslušnou posudkovou komisi o doplnění jejího posudku v tom směru, že budou vyžádány
příslušné lékařské zprávy z průběhu navrhovatelova léčení a navrhovatelův zdravotní stav
a dochovaná pracovní schopnost budou znovu řádně posouzeny.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 1995, č. j. 10 C 316/90 - 117, bylo
po doplnění skutkového stavu rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 6. 8. 1990,
č. X, potvrzeno. Krajský soud, který se řídil pokyny uvedenými ve zrušovacím usnesení
Nejvyššího soudu, vycházel ve svém rozhodnutí z posudku znalce Prof. MUDr. F. H., DrSc.,
ze dne 1. 12. 1995 a z doplňujícího posudku PK MPSV ČR v Brně ze dne 2. 7. 1992,
4. 5. 1995 a 25. 5. 1995. Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že
žalobce ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí nebyl invalidní ani částečně invalidní
podle §29 odst. 2 a §37 odst. 2 a 3 zákona č. 100/1988 Sb., neboť jeho zdravotní stav nebyl
dlouhodobě nepříznivý ve smyslu §17 vyhlášky č. 149/1988 Sb. Z těchto důvodů
přezkoumávané rozhodnutí potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, který
usnesením ze dne 15. 7. 1996, sp. zn. 2 Cao 97/96, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
29. 5. 1995, č. j. 10 C 316/90 - 117, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem zrušení
označeného rozsudku zejména byly nejasnosti ve znaleckém posudku znalce Prof. MUDr. F.
H., DrSc., o který se opíral Krajský soud v Brně, přičemž vrchní soud uložil Krajskému soudu
v Brně vyslechnout znalce, který vypracoval označený nejasný znalecký posudek, s tím, aby
byly odstraněny v usnesení uvedené nejasnosti jeho posudku a teprve po tomto doplněném
dokazování bude moci býti dána možnost posudkové komisi, aby se vyjádřila k jednotlivým
závěrům znaleckého posudku. Nejasnosti znaleckého posudku spatřoval odvolací soud v tom,
že znalec neodpověděl zcela jednoznačně na žádnou z jemu položených otázek, týkajících se
určení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, případně jeho rozsahu, dále určení
dosavadního zaměstnání stěžovatele a také souvislosti mezi dlouhodobě nepříznivým
zdravotním stavem a pracovním úrazem (nemocí z povolání). Odvolací soud dále poukázal na
změnu právní úpravy nastolenou k 1. 1. 1992 (zákon č. 519/1991 Sb.), podle níž je při
přezkoumání rozhodnutí pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání
napadeného rozhodnutí, zatímco od 1. 1. 1992, byl pro rozsudek rozhodující stav v době jeho
vyhlášení (§154 odst. 1 o. s. ř.) Vyslovil názor, že jestliže navrhovatel podal opravný
prostředek podle občanského soudního řádu před citovanou novelou, pak měl soud zjistit
zdravotní stav navrhovatele k poslednímu datu platnosti tohoto ustanovení, tj. k 31. 12. 1991,
a k dalším změnám po tomto datu již nepřihlížet ve smyslu současně platného občanského
soudního řádu.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 1999, č. j. 10 C 316/90 - 251, bylo
rozhodnutí žalovaného správního orgánu opětovně potvrzeno. Krajský soud se přitom opíral
zejména o doplněný znalecký posudek označeného znalce a o další posudky vypracované
posudkovou komisí MPSV ČR v Brně (zejména ze dne 7. 5. 1997, ze dne 2. 7. 1998 a ze dne
13. 5. 1999) a o posudek posudkové komise MPSV ČR v Praze 2. Po zhodnocení výše
uvedených posudků, kdy poukázal na jejich rozpory, opřel soud svůj rozsudek především
o doplňující posudek PK MPSV ČR, pracoviště v Brně ze dne 13. 5. 1999, který považoval
za vyčerpávající. Z tohoto posudku vzal za prokázané, že vznik dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu nelze přesně určit, ale s určitostí lze říci, že nevznikl v roce 1984. Následky
úrazu ze dne 30. 6. 1985 byly přechodné a úrazem nedošlo k většímu zhoršení zdravotního
stavu. Ve shodě s posudkovými závěry konstatoval, že žalobce nebyl ke dni vydání
napadeného rozhodnutí, ale ani ke dni 31. 12. 1991, plně ani částečně invalidní,
neboť při zjištěném dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu sice nemohl vykonávat
své dosavadní zaměstnání elektromontéra, ale mohl vykonávat jiné, stejně kvalifikované
zaměstnání bez podstatného poklesu na výdělku. Výkonem vhodného zaměstnání nedošlo
k vážnému zhoršení zdravotního stavu. U žalobce se pak nejednalo ani o zdravotní postižení
značně ztěžující obecné životní podmínky podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 149/1988 Sb.
Z těchto důvodů napadené rozhodnutí potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém zejména uvedl,
že neobdržel žádné stanovisko soudu ohledně jeho námitky podjatosti vznesené dne
27. 5. 1997 a dále pak, že posudkové komise v Brně i Praze nepřihlédly k závěrům uvedeným
v posudku znalce, Prof. MUDr. F. H., DrSc.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 2 Cao 32/2000, byl
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 1999 č. j. 10 C 316/90 - 251, zrušen a věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Vrchní soud v Olomouci zejména uvedl, že s ohledem na velké
množství posudků ve věci, navíc vyjadřujících odlišné názory a stanoviska, je přesvědčen,
že je namístě zpracování revizního znaleckého posudku, který by zhodnotil všechny posudky
posudkových komisí MPSV ČR, znalecký posudek soudního znalce Prof. MUDr. F. H.,
DrSc., případně provedl vlastní vyšetření, a na tomto základě zodpověděl otázku,
zda zdravotní stav stěžovatele je dlouhodobě nepříznivý, pokud ano, od kterého data,
dále aby stanovil stupeň dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele v souvislosti
s jeho pracovní schopností, určil přesný rozsah a druh prací, které je schopen bez vážného
zhoršení zdravotního stavu vykonávat, či zda je schopen výkonu jakéhokoliv zaměstnání
a od kdy.
Vrchní soud v zrušujícím usnesení dále uvedl, že revizní posudek by měl odpovědět
na otázku, zda zjištěný dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je či není v přímé souvislosti
s nemocí z povolání či s pracovním úrazem, zda výkonem soustavného zaměstnání
nedojde u stěžovatele k vážnému zhoršení zdravotního stavu, zda není schopen vykonávat
soustavné zaměstnání jen za zcela mimořádných podmínek nebo, zda je stěžovatel schopen
vykonávat soustavné zaměstnání bez zvlášť ulehčených pracovních podmínek, popřípadě
jiné než dosavadní zaměstnání, ale takové, které neklade menší požadavky na fyzické
nebo psychické schopnosti a při němž nedochází k podstatnému poklesu výdělku,
či zda je schopen vykonávat soustavné zaměstnání, avšak jen zcela nepřiměřené
jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání,
a zda zdravotní stav stěžovateli značně neztěžuje obecné životní podmínky. Vrchní soud
dále uvedl, že Krajský soud v Brně pochybil, když se nevypořádal s námitkou stěžovatele
o podjatosti posudkové komise v Brně, která vypracovala posudky, jež byly považovány
označeným soudem za rozhodující. Krajskému soudu proto Vrchní soud v Olomouci uložil,
aby případná podjatost byla posouzena Ministerstvem práce a sociálních věcí, odborem
posudkové služby, a v případě zjištění podjatosti byla věc posouzena jinou posudkovou
komisí. V souladu s výše uvedeným pak Krajskému soudu v Brně dále uložil, aby byl
ustanovil znalce z oboru zdravotnictví - Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví
v Praze.
Rozhodnutím ředitelky odboru posudkové služby sociálního zabezpečení Ministerstva
práce a sociálních věcí ze dne 23. 10. 2000, bylo vysloveno, že členové označené posudkové
komise nebyli z jednání posudkové komise vyloučeni.
Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze byl pak ke dni
4. 1. 2002 vyhotoven požadovaný posudek. Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne
15. 7. 2002, č. j. 10 C 316/90 - 353, rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne
6. 8. 1990 na základě označeného posudku potvrdil.
Krajský soud v Brně v rozsudku zejména uvedl, že zhodnotil všechny
posudky posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, pracoviště Brno
a pracoviště Praha, posudky soudního znalce Prof. MUDr. F. H., DrSc., přičemž v souladu
s odůvodněním usnesení Vrchního soudu v Olomoucí ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 2 Cao
32/2000, usnesením ze dne 7. 11. 2000 ustanovil znalcem z oboru zdravotnictví -
posudkového lékařství Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze, katedru
posudkového lékařství se sídlem v Praze 10, Ruská 85, která vypracovala znalecký posudek.
Krajský soud v Brně uvedl, že se se závěry tohoto velice zodpovědně, podrobně
a kvalifikovaně vypracovaného znaleckého posudku zcela ztotožnil. K tomu Krajský soud
v Brně zejména uvedl, že má za prokázáno, že u stěžovatele se jedná o dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav, přičemž datum vzniku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
lze konstatovat v únoru 1987, kdy pro onemocnění páteře byl vyřazen z práce v podzemí.
K datu 31. 12. 1991 byl podle Krajského soudu v Brně stěžovatel schopen vykonávat
jiné stejně kvalifikované zaměstnání bez zvlášť ulehčených pracovních podmínek,
a bez podstatného poklesu na výdělku, k témuž datu, tedy ke dni 31. 12. 1991, nebyl
však stěžovatel schopen výkonu jakéhokoliv zaměstnání, a to ode dne 17. 2. 1987.
Bez vážného zhoršení zdravotního stavu byl však stěžovatel schopen vykonávat
jiné než dosavadní zaměstnání se stejnou kvalifikací za příznivějších podmínek.
Tedy nikoliv v podzemí, ale na povrchu, nikoliv ve vynucené poloze a s trvalým zvedáním
a nošením těžkých břemen, dále byl schopen vykonávat práce s možností dodržování
pravidelné stravy. Byl schopen např. práce elektrikáře na povrchu, práce při montování
elektrovýrobků, práce revizního technika. Stěžovatel byl schopen i výkonu méně
kvalifikovaného zaměstnání bez podstatného poklesu ve výdělku. Krajský soud v Brně
dále dovodil, že zjištěný dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav není v přímé souvislosti
s nemocí z povolání nebo s pracovním úrazem. Na základě všech výše uvedených skutečností
pak Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného správního orgánu potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 27. 8. 2002 prostřednictvím Krajského
soudu v Brně odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. Z důvodu nabytí účinnosti zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) přešla
věc na Nejvyšší správní soud. Stěžovatel byl v této souvislosti poučen o tom, že může
do 31. 1. 2003 podat proti napadanému rozsudku kasační stížnost.
Dne 31. 1. 2003, tedy v zákonem stanovené lhůtě, pak podal stěžovatel ke Krajskému
soud v Brně kasační stížnost. V kasační stížnosti toliko uvedl, že kasační stížnost upřesní
po ustanovení právního zástupce; požádal o ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační
stížnosti a osvobození od soudních poplatků.
Usnesením Krajského soudu ze dne 1. 4. 2003, č. j. 10 C 316/90 - 375, byl stěžovateli
ustanoven zástupce – JUDr. Miloš Jirman, advokát, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou,
Nádražní 21.
Prostřednictvím označeného zástupce stěžovatel (na základě výzvy Krajského soudu
v Brně) kasační stížnost podáním ze dne 25. 7. 2003, na základě výzvy Krajského soudu
v Brně, doplnil. V doplnění zejména uvedl, že kasační stížnost podává z důvodů
vymezených v §103 odst. 1 s. ř. s. a) a b). Uvedl, že Krajský soud v Brně, pokud se ztotožnil
s označeným rozhodnutím žalované, rozhodl v rozporu se zákonem. Stěžovatel doplnil,
že splňuje zákonné předpoklady k přiznání alespoň částečného, resp. plného invalidního
důchodu, a to od 23. 5. 1986. Stejně tak doplnil, že závěr krajského soudu o tom,
že se svým dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, který nebyl v přímé souvislosti
s nemocí z povolání nebo s pracovním úrazem, byl schopen ke dni 31. 1. 1991 vykonávat
jiné než dosavadní zaměstnání, při němž nedocházelo k podstatnému poklesu na výdělku,
nemá oporu v dokazování. Stěžovatel odkázal na posudek Prof. MUDr. F. H., DrSc. ze dne
21. 11. 1996, podle kterého bylo podstatné zhoršení zdravotního stavu stěžovatele v roce 1985
zapříčiněno pracovním úrazem a stěžovatel byl přeřazen od 20. 5. 1986 z práce v podzemí na
povrch. Vážné onemocnění páteře se nezlepšilo a stěžovatel nemůže vykonávat ani lehké
práce na povrchu. Na základě výše uvedených námitek navrhl zrušení napadaného rozsudku
Krajského soudu v Brně a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 30. 7. 2003 sám stěžovatel oznámil Krajskému soudu v Brně,
že kasační stížnost doplní do 31. 8. 2003. Jak vyplynulo ze spisu, kasační stížnost
již dále doplněna nebyla, a věc byla postoupena k vyřízení Nejvyššímu správnímu soudu. .
Nejvyšší správní soud z obsahu spisu Krajského soudu v Brně zjistil, že ustanovený
zástupce požádal podáním ze dne 26. 6. 2003 soud o zrušení ustanovení zástupcem z důvodu
nesoučinnosti stěžovatele, krajský soud však o této žádosti nijak nerozhodl. Proto Nejvyšší
správní soud přípisem ze dne 23. 5. 2005 vyzval Krajský soud v Brně, aby o předmětné
žádosti rozhodl. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 7. 2005, č. j. 10 C 316/90 - 402
vyhověl žádosti advokáta JUDr. Miloše Jirmana o zrušení ustanovení zástupcem stěžovateli
T. K. Současně krajský soud ustanovil stěžovateli T. K. pro řízení o kasační stížnosti zástupce
z řad advokátů, Mgr. Pavla Dvořáka, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21.
Na základě výzvy soudu podala žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení
ke kasační stížnosti krátké vyjádření, ve kterém toliko uvedla, že souhlasí s napadeným
rozsudkem Krajského soudu v Brně a nepodává žádného vyjádření.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení
§129 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „s. ř. s.“) z Vrchního soudu v Olomouci.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 s. ř. s. vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle §109 odst. 2, 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Neshledal, že by řízení před soudem bylo zmatečné nebo bylo zatížené vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a ani neshledal,
že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, nebo že by šlo o případ, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti je jeho úkolem primárně posoudit, zda jsou dány důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., tedy zda namítané skutečnosti spadají pod důvody upravené
v označených ustanoveních.
Stěžovatel prostřednictvím označeného zástupce za tyto důvody označil důvody
vymezené v §103 odst. 1 a) a b) s. ř. s..
Nejprve je proto třeba se vyjádřit k významu jednotlivých důvodů. Význam prvního
důvodu, ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávného posouzení právní otázky
soudem, spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný právní
názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takováto pochybení v rozhodnutí Krajského soudu v Brně však Nejvyšší správní
soud neshledal. Krajský soud v Brně provedl správné právní posouzení věci,
se kterým se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a odkazuje na ně.
Dále je třeba se vyjádřit k dopadu dalšího důvodu pod písm. b) cit. zákonného
ustanovení - došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
K významu první části (došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu) je třeba podle Nejvyššího správního soudu uvést, že skutková
podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného
skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán.
Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál
pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující
k učinění správného skutkového závěru. Význam další části označeného ustanovení
(„při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl
soud napadené rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení
před správním orgánem byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí.
K poslednímu možnému porušení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
však Nejvyšší správní soud neshledal.
Předmětem přezkumného soudního řízení v posuzované věci bylo rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení (dříve Úřadu důchodového zabezpečení), kterým byla
zamítnuta žádost stěžovatele o invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení
§29 zákona č. 100/1988 Sb. Ustanovení §29 zákona č. 100/88 Sb. v tehdy platném znění
v odst. 1 stanovilo, že občan má nárok na invalidní důchod, jestliže se stal:
a) invalidním, byl zaměstnán po dobu potřebnou pro nárok na tento důchod a v době
vzniku invalidity nesplnil podmínky nároku na starobní důchod, nebo
b) invalidním následkem pracovního úrazu.
Podle odst. 2 pak byl občan invalidním, jestliže pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav
a) je neschopen vykonávat jakékoliv soustavné zaměstnání,
b) výkon takového zaměstnání by vážně zhoršil jeho zdravotní stav,
c) je sice schopen vykonávat soustavné zaměstnání, avšak jen zcela nepřiměřené jeho
dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání, nebo
d) je schopen vykonávat soustavné zaměstnání jen za zcela mimořádných podmínek
(občané nevidomí, občané s velmi těžkými ortopedickými vadami, apod.).
S odkazem na genezi souzené věci, resp. s odkazem na ve věci poslední zrušující
usnesení Vrchního soudu v Olomouci (ze dne 1. 6. 2000), musel Nejvyšší správní soud
nejprve především posoudit, zda Krajský soud v Brně splnil podmínky stanovené Vrchním
soudem v Olomouci, uvedené ve zrušujícím rozsudku. Vrchní soud v Olomouci označeným
usnesením Krajskému soudu v Brně zejména uložil vypracovat revizní znalecký posudek
(který by měl odpovědět na otázku, zda zjištěný dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je,
či není v přímé souvislosti s nemocí z povolání či s pracovním úrazem, dále pak,
zda výkonem soustavného zaměstnání nedojde u stěžovatele k vážnému zhoršení zdravotního
stavu, zda není schopen vykonávat soustavné zaměstnání jen za zcela mimořádných
podmínek nebo, zda je stěžovatel schopen vykonávat soustavné zaměstnání bez zvlášť
ulehčených pracovních podmínek, popřípadě jiné než dosavadní zaměstnání, ale takové,
které neklade menší požadavky na fyzické nebo psychické schopnosti a při němž nedochází
k podstatnému poklesu výdělku či zda je schopen vykonávat soustavné zaměstnání,
avšak jen zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu
dosavadního zaměstnání, a zda stěžovatelův zdravotní stav stěžovateli značně neztěžuje
obecné životní podmínky), a dále uložil, aby Krajský soud v Brně nechal posoudit podjatost
členů posudkových komisí odborem posudkové služby Ministerstva práce a sociálních věcí.
Ze spisu pro Nejvyšší správní soud zejména vyplynulo, že Krajský soud v Brně dne
30. 8. 2000 řádně požádal Ministerstvo práce a sociálních věcí, odbor posudkové služby
sociálního zabezpečení, aby rozhodl ve věci námitek ohledně vyloučení členů posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně. Rozhodnutím ředitelky odboru
posudkové služby sociálního zabezpečení Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne
23. 10. 2000, bylo vysloveno, že členové posudkové komise MPSV v Brně nebyli z jednání
posudkové komise vyloučeni, tedy vyplynulo, že žádný z členů označené posudkové komise
nebyl podjatý.
Dále ze spisu vyplynulo, že Krajský soud v Brně řádně usnesením ze dne 7. 11. 2000
vyžádal revizní posudek kolektivu znalců z Institutu postgraduálního vzdělávání
ve zdravotnictví v Praze, který měl zodpovědět nastolené otázky předestřené v posledním
usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví
v Praze pak dne 4. 1. 2002 vypracoval požadovaný posudek.
Z označeného posudku kolektivu znalců přitom zejména vyplynulo, že kolektiv
podrobně zhodnotil jednotlivé posudky, přičemž provedení vlastního vyšetření nepovažoval
za potřebné, a to z důvodu, že úkolem znaleckého kolektivu bylo zhodnotit zdravotní stav
stěžovatele k dřívějšímu datu, konkrétně pak k 31. 12. 1991; zjištění současného aktuálního
stavu tomuto zhodnocení nebylo podle něj potřebné, naopak bylo nutno vycházet
již z existující dokumentace, kterou považoval znalecký kolektiv za dostačující. Znalecký
kolektiv přitom z této dokumentace dovodil, že u stěžovatele je přítomen dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav, datum vzniku šlo podle kolektivu znalců konstatovat k únoru 1987,
kdy pro onemocnění páteře byl stěžovatele vyřazen z práce v podzemí. Kolektiv
znalců poznamenal, že dle vývoje degenerativního onemocnění páteře mohl orgán
sociálního zabezpečení předpokládat, že tento stav potrvá déle než jeden rok; u dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu se nestanovuje stupeň, ale jeho přítomnost, je-li přítomen,
pak se dále zkoumá jeho vliv na schopnost výkonu soustavného zaměstnání ve smyslu odst. 2
§29 a odst. 2 a 3 §37 zákona č. 100/ 1988 Sb., v tehdy platném znění. Kolektiv znalců
dále uvedl, že k 31. 12. 1991 byl stěžovatel schopen vykonávat jiné stejně kvalifikované
zaměstnání bez zvlášť ulehčených pracovních podmínek a bez podstatného poklesu
na výdělku. K datu 31. 12. 1991 nebyl stěžovatel schopen výkonu jakéhokoliv zaměstnání,
a to již od 17. 2. 1987; byl však schopen bez vážného zhoršení zdravotního stavu vykonávat
jiné než dosavadní zaměstnání se stejnou kvalifikací, v příznivějších pracovních podmínkách,
tedy nikoliv v podzemí, ale na povrchu, nikoliv trvale ve vynucené poloze a s trvalým
zvedáním a nošením těžkých břemen, dále byl schopen vykonávat zaměstnání s možností
dodržování pravidelné stravy. Byl schopen např. práce elektrikáře na povrchu, práce
při montování elektrovýrobků, práce revizního technika apod. Stěžovatel byl dále schopen i
výkonu méně kvalifikovaného zaměstnání bez podstatného poklesu na výdělku. Průměrný
měsíční výdělek byl dle údajů ÚDZ Praha 2499 Kč, z toho 2/3 činily 1666 Kč. V období
od ledna 1988 do prosince 1988 při výkonu posledního doloženého zaměstnání byl průměrný
měsíční výdělek 2522 Kč (protokol o jednání PKSZ Jihomoravského KNV z 30. 3. 1989).
V méně kvalifikovaném zaměstnání tedy stěžovatel podle kolektivu znalců dosáhl vyšších
průměrných výdělků než v kvalifikovanějším. Znalecký kolektiv dále uvedl, že zjištěný
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav není v přímé souvislosti s nemocí z povolání
či s pracovním úrazem; nemoc z povolání u stěžovatele k datu 31. 12. 1991 nebyla prokázána
- viz propouštěcí zprávy z oddělení nemocí z povolání v Českých Budějovicích (7. 9. -
10. 10. 1990) a z kliniky pracovního lékařství v Plzni (7. 11. - 20. 12. 1991). Dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav nesouvisí s pracovním úrazem v noci z 30. 6. na 1. 7. 1985.
Onemocnění páteře podle znaleckého kolektivu existovalo již před předmětným úrazem,
ze zdravotní dokumentace vyplývá, že bylo přítomno minimálně v roce 1977. V dalších letech
se dále vyvíjelo vlivem vrozených dispozic, věku, fyzicky namáhavé práce, vlivem úrazů.
V roce 1985 jsou dokumentovány 3 úrazy v oblasti páteře a hrudníku. Z podrobného vyšetření
za hospitalizace v dubnu 1991 vyplývá závěr, že onemocnění krční a hrudní páteře nebylo
závažné, což dokumentuje i znalec ve zdravotnictví Prof. MUDr. F. H., DrSc. ve svém
posudku ze dne 28. 11. 1994. Ortopedické vyšetření za hospitalizace na neurologii dokonce
konstatuje, že nález odpovídá věku a předchozímu pracovnímu zatížení. Kolektiv znalců dále
uvedl, že výkonem vhodného soustavného zaměstnání nedojde u stěžovatele k vážnému
zhoršení zdravotního stavu. Vhodné soustavné zaměstnání je stěžovatel schopen vykonávat
bez zvlášť ulehčených pracovních podmínek. Stěžovatel je schopen k datu 31. 12. 1991
vykonávat jiné než dosavadní zaměstnání, ale takové, které klade menší požadavky na fyzické
schopnosti, nikoliv na psychické a při němž nedochází k podstatnému poklesu výdělku.
Znalecký kolektiv k tomuto doplnil, že nelze konstatovat, že by stěžovatel byl schopen
vykonávat jen soustavné zaměstnání zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a
společenskému významu dosavadního zaměstnání. Závěrem posudku pak kolektiv znalců
uvedl, že zdravotní stav stěžovateli značně neztěžuje obecné životní podmínky, protože u něj
nebylo prokázáno žádné postižení uvedené v příloze č. 2 k vyhlášce č. 149/1988 Sb., vč. odst.
B uvedené přílohy.
Na základě tohoto shrnujícího a kvalifikovaného posudku pak Krajský soud v Brně
v napadeném rozsudku (ze dne 15. 7. 2002, č. j. 10 C 316/90 - 353), který odpověděl
na všechny Vrchním soudem v Olomouci předestřené otázky, rozhodnutí žalovaného
správního orgánu ze dne 6. 8. 1990 potvrdil. Dovodil, že stěžovatel se svým dlouhodobě
nepříznivým zdravotním stavem, který nebyl v přímé souvislosti s nemocí z povolání
nebo s pracovním úrazem, byl ke dni 31. 1. 1991 schopen vykonávat jiné než dosavadní
zaměstnání, ale takové, které kladlo menší požadavky na fyzické schopnosti,
nikoliv na psychické a při němž nedocházelo k podstatnému poklesu na výdělku. Stěžovatel
tak byl podle Krajského soudu v Brně schopen vykonávat soustavné zaměstnání přiměřené
jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání. Zdravotní
stav mu neztěžoval obecné životní podmínky, neboť u něho nebylo prokázáno žádné
zdravotní postižení uvedené v příloze č. 2 k vyhlášce č. 149/1988 Sb. včetně odstavce B
této přílohy. Výkonem vhodného soustavného zaměstnání nedojde u stěžovatele k vážnému
zhoršení zdravotního stavu a je schopen vhodné soustavné zaměstnání vykonávat bez zvlášť
ulehčených pracovních podmínek, a to ke dni 31. 12. 1991. Krajský soud současně uvedl,
proč byl zdravotní stav stěžovatele, v souladu s názorem Vrchního soudu v Olomouci,
vysloveným v jeho zrušujícím usnesení (ze dne 1. 6. 2000), přezkoumáván ke dni
31. 12. 1991. To souviselo s ustanovením §154 odst. 1 občanského soudního řádu,
před jeho novelizací provedenou zákonem č. 519/1991 Sb., podle něhož byl pro soud
rozhodující skutkový stav v době vyhlášení rozsudku. Platnost tohoto zákonného ustanovení
v důsledku uvedené novelizace skončila dnem 31. 12. 1991. Proto bylo nezbytné zjistit
zdravotní stav stěžovatele k poslednímu datu platnosti tohoto ustanovení, tj. ke dni
31. 12. 1991, a k dalším změnám po tomto datu nepřihlížet ve smyslu nyní platného znění
občanského soudního řádu.
Se závěry krajského soudu se na základě výše uvedeného posudku ztotožňuje
i Nejvyšší správní soud, a uvádí, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 7. 2002,
č. j. 10 C 316/90 - 353, napravil vše, co mu bylo Vrchním soudem v Olomouci vytýkáno
a uloženo.
S odkazem na právě uvedené, a s odkazem na shora vymezené významy uvedených
stížnostních důvodů, pak Nejvyšší správní soud posuzoval i námitky stěžovatele - stěžovatel
zejména uváděl, že Krajský soud v Brně, pokud se ztotožnil s označeným rozhodnutím
žalované, rozhodl v rozporu se zákonem, resp. uváděl, že splňuje zákonné předpoklady
k přiznání alespoň částečného, resp. plného invalidního důchodu -, avšak nikterak neshledal,
že by došlo k naplnění označených důvodů pro vyhovění kasační stížnosti. Výslovně
pak Nejvyšší správní soud k námitce - závěr krajského soudu o tom, že stěžovatel
se svým dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, který nebyl v přímé souvislosti
s nemocí z povolání nebo s pracovním úrazem, byl schopen ke dni 31. 12. 1991 vykonávat
jiné než dosavadní zaměstnání, při němž nedocházelo k podstatnému poklesu na výdělku
nemá oporu v dokazování - odkazuje na závěr kolektivu znalců, ze kterého taková skutečnost
nevyplynula. Naopak vyplynulo, že stěžovatel byl schopen k datu 31. 12. 1991 vykonávat
jiné než dosavadní zaměstnání, a to takové, které klade menší požadavky na fyzické
schopnosti, nikoliv na psychické, a při němž nedochází k podstatnému poklesu výdělku.
Nebylo možno dále konstatovat, že by stěžovatel byl schopen vykonávat jen soustavné
zaměstnání zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu
dosavadního zaměstnání.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci dodává, že zcela sdílí názor krajského soudu,
který svoje závěry opřel o znalecký posudek Ústavu posudkového lékařství, Institutu
postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Jedná se o znalecký orgán na nejvyšší odborné
úrovni. Skutečnost, že byl v posuzované věci tento znalecký posudek vypracován znamená, že
byl respektován právní názor vyslovený Ústavním soudem České republiky v jeho nálezu
sp. zn. II. ÚS 92/95, z něhož vyplývá, že takový důkaz lze v podobných hraničních případech
stěží odepřít, vzhledem k „zásadě zjištění skutečného stavu věci“, která nemůže být
nijak omezena pravomocí ministerstva podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. a zejména
pak „pro odstranění jakýchkoliv pochybností z důvodu obnovené důvěry občana -
navrhovatele v právo“, „takže není od věci, když soudy v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod dbají, aby jejich rozhodnutí byla nikoliv jen shora předepsanou,
ale též akceptovatelnou spravedlností“. Uvedený znalecký posudek byl vypracován
na nejvyšší odborné úrovni, přičemž nutno zdůraznit, že kromě odborné kvalifikace
z jednotlivých oborů medicíny mají všichni členové znaleckého posudku i kvalifikaci z oboru
posudkového lékařství, kterou však nebylo možno předpokládat u znalce Prof. MUDr. F. H.,
DrSc., jehož závěrů se stěžovatel v kasační stížnosti dovolává.
Přínosem tohoto znaleckého posudku bylo mimo jiné i to, že posuzoval všechny dosud
provedené posudky, a to jak posudkových orgánů, tak i posudek znalce Prof. MUDr. F. H.,
DrSc., přičemž nutno konstatovat, že žádné z posouzení z hlediska kolektivu Institutu
neobstálo. Význam posudku Institutu spočívá dále v tom, že přesvědčivým způsobem
vysvětlil pojem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, jako základního předpokladu
úvahy o dávkách podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a v případě
stěžovatele stanovil jeho vznik na únor 1987. Rovněž posoudil správně dosavadní zaměstnání
stěžovatele, za které považoval zaměstnání důlního elektrikáře, které stěžovatel vykonával
před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Znalecký posudek rovněž
respektoval požadavek soudů na to, aby zdravotní stav a rozsah dochované pracovní
schopnosti stěžovatele byl posouzen ke dni 31. 12. 1991 (jak je již rozebráno výše).
Při takto zřetelně formulovaných závěrech pak lze zcela akceptovat posudkové závěry
tohoto posudku vztahující se ke skutkovým podstatám invalidity, uvedeným v ustanovení
§29 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. a částečné invalidity, uvedeným v ustanovení §37 odst. 2
a 3 téhož zákona. Za této situace nezbývá než konstatovat, že stěžovatel žádné zákonné znaky
invalidity ani částečné invalidity ke dni 31. 12. 1991 nesplňoval. Nebylo totiž prokázáno,
že by stěžovatel k tomuto dni nebyl schopen vykonávat jakékoliv soustavné zaměstnání,
nebo že by výkon takového zaměstnání mohl vážně zhoršit jeho zdravotní stav,
nebo že by mohl vykonávat zaměstnání jen za zcela mimořádných podmínek [§29 odst. 2
písm. a), b) a d)]. Stěžovatel však nesplňoval ani podmínky tzv. stavovské invalidity,
neboť soustavné zaměstnání, které je podle znaleckého posudku schopen vykonávat (práce
elektrikáře na povrchu, práce při montování elektrovýrobků, či práce revizního technika)
nelze považovat za zaměstnání zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem
a společenskému významu dosavadního zaměstnání, tedy v případě stěžovatele zaměstnání
elektrikáře v dole, v němž dosáhl 6. osobní třídy ve III. kvalifikační skupině. Pokud jde
o podmínky částečné invalidity, tak nutno konstatovat, že stěžovatel sice nemohl vykonávat
dosavadní zaměstnání, ale jen jiné než dosavadní, avšak se stejnou kvalifikací, v příznivějších
pracovních podmínkách, tedy nikoliv v podzemí, ale na povrchu. Rozhodující je však to,
že i kdyby byla splněna tzv. zdravotní podmínka částečné invalidity, neplnil by stěžovatel
podmínku podstatného poklesu na výdělku ve smyslu §37 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb.,
v jeho znění do 31. 12. 1991 Nebylo prokázáno ani to, že by stěžovateli dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav značně ztěžoval obecné životní podmínky (§37 odst. 3
téhož zákona).
Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že v žádné z kasačních námitek stěžovateli
nepřisvědčil, Krajský soud v Brně odstranil všechny nedostatky, pro které byl jeho rozsudek
Vrchním soudem v Olomouci zrušen. Nejvyšší správní soud neshledal ani jeden ze zákonných
důvodů kasační stížnosti (§103 odst. 1 s. ř. s.) a proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první a odst. 2
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a správnímu orgánu nárok ve věcech
důchodového pojištění nenáleží.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele JUDr. Miloš Jirman byl stěžovateli
ustanoven soudem, přiznal Nejvyšší správní soud označenému zástupci za zastupování
v řízení o kasační stížnosti odměnu za 2 úkony po 250 Kč [převzetí a příprava zastoupení -
§11 odst. 1 písm. b), doplnění kasační stížnosti ze dne 8. 6. 2004 - §11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve spojení s ustanovením §9 odst. 2 a §7 téže vyhlášky], a dále 2 x
náhradu hotových výdajů po 75 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 650 Kč.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele Mgr. Pavel Dvořák byl stěžovateli
(po zrušení ustanovení zástupce JUDr. Miloše Jirmana) ustanoven soudem, přiznal Nejvyšší
správní soud označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu
za 1 úkon v částce 250 Kč [převzetí a příprava zastoupení - §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve spojení s ustanovením §9 odst. 2 a §7 téže vyhlášky], a dále 1 x náhradu
hotových výdajů v částce 75 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 325 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu