ECLI:CZ:NSS:2005:4.ADS.61.2004
sp. zn. 4 Ads 61/2004 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobkyně: J. P.,
zast. Mgr. Magdou Havlovou, advokátkou, se sídlem Nové Sady 27, Brno, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 1. 7. 2004,
č. j. 33 Cad 24/2004 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni stěžovatele, Mgr. Magdě Havlové, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 650 Kč, která jí bude vyplacena Nejvyšším správním soudem
do 30-ti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí
proti rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se domáhala
zrušení rozhodnutí žalované ze dne 16. 8. 2002, č. j. X. Tímto rozhodnutím byl podle §56
odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon č. 155/1995 Sb.“) stěžovatelce s účinností od 22. 8. 2002 odňat sirotčí důchod pro
dceru stěžovatelky, nezl. V. S., přičemž byl současně stěžovatelce podle §118a zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení předepsán k úhradě Kč za
dobu od 1. 7. 2002 do 21. 8. 2002 vzniklý přeplatek ve výši 5333 Kč. Důvodem odejmutí
důchodu bylo umístění dcery stěžovatelky ode dne 18. 6. 2002 do výchovného ústavu pro
mládež, a to na základě usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 5. 2002, č. j. 6 Nc
221/2002 - 6.
Proti označenému rozhodnutí žalované podala stěžovatelka včasné odvolání (žalobu),
ve které přitom zejména namítala, že v uvedenou dobu (myšleno dobu, za kterou byl vyměřen
přeplatek, tj. dobu od 1. 7. 2002 do 21. 8. 2002 – pozn. Nejvyššího správního soudu) bojovala
o to, aby se její dcera vrátila domů, což ji stálo vedle mnoha jiného i spoustu úsilí a financí.
Stejně tak uvedla, že v uvedenou dobu dcera pobývala v místě svého trvalého pobytu,
a bylo třeba ji živit a zajišťovat i její jiné osobní potřeby. V doplnění žaloby pak zejména
uvedla, že dokud nebyl ustanoven nový příjemce důchodu, náleží důchod matce nezletilé.
Krajský soud v Brně následně žalobu zamítl. V odůvodnění ve vztahu k souzené věci
zejména uvedl, že ze spisu jednoznačně vyplynulo, že stěžovatelka v období od 1. 7. 2002
do 21. 8. 2002 o nezletilou dceru, V. S., nepečovala, tato se ve společné domácnosti ani
nevyskytovala, přičemž stěžovatelka neoprávněně přijala sirotčí důchod ve výši 5353
Kč. Stěžovatelce byly současně známy všechny okolnosti předání nezletilé dcery do péče
výchovného zařízení a musela proto předpokládat, že sirotčí důchod pobírá za uvedené období
neoprávněně. Krajský soud v Brně proto dovodil, že stěžovatelka je povinna neoprávněně
vyplacený sirotčí důchod v částce 5353 Kč žalované vrátit. Krajský soud tak přisvědčil
žalované a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka včasnou kasační stížnost. V označené
kasační stížnosti stěžovatelka přitom toliko obecně vyjádřila nesouhlas s odejmutím dítěte
a dovozovala, že výchovné zařízení zneužívá své postavení. Doplnila, že o dceru pečovat
chtěla a peníze použila ve prospěch dcery; vrácení peněž je proto podle ní neoprávněné.
Stejně tak doplnila, že stávající rodina stěžovatelky žije pod životním minimem a vrácení
částky by ohrozilo její existenci.
V kasační stížnosti požádala i o ustanovení právního zástupce. Usnesením Krajského
soudu v Brně č. j. 33 Cad 24/2004 – 36 ze dne 25. 8. 2004 byla stěžovatelce ustanovena
zástupkyně - JUDr. Magda Javorčeková, advokátka, která však následně ze zdravotních
důvodů požádala o zproštění zastupování.
Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 33 Cad 24/2004 – 38 ze dne 7. 9. 2004 byla
označená zástupkyně zproštěna zastupování stěžovatelky a stěžovatelce byla ustanovena
advokátka Mgr. Magda Havlová, se sídlem Nové sady 27, Brno.
Prostřednictvím uvedené zástupkyně byla podaná kasační stížnost doplněna.
V doplnění stěžovatelka zejména uvedla, že rozsudek Krajského soudu v Brně napadá
z důvodů vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) a dodala, že rozhodnutí
správního orgánu, jakož i soudu jsou nezákonná. K tomuto doplnila, že došlo k porušení
§3 odst. 4, §32 odst. 1, §34, §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)
a v důsledku toho i nesprávnému odnětí a předepsání přeplatku. Stejně tak doplnila,
že správní orgán, jakož i soud, nepřihlédly k tvrzení stěžovatelky o tom, že dcera stěžovatelky
pobývala v uvedenou dobu (dobu letních prázdnin) doma, resp. že nepřihlédly k tomu,
že rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě č. j. Nc 221/2002 - 6 bylo zrušeno rozhodnutím
Krajského soudu v Brně č. j. 54 Co 39/2002 a další rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě,
kterým byla dcera stěžovatelky svěřena do péče výchovného ústavu, bylo vydáno
až 10. 12. 2003 a nezletilá tak byla de iure v péči stěžovatelky až do 10. 12. 2003. Stejně
tak nebylo přihlédnuto ani k tvrzení stěžovatelky o tom, že peníze stěžovatelka použila
na získání dcery zpět do rodiny.
S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhovala, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno
a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Stejně tak požádala o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaná podala ke kasační stížnosti na výzvu soudu toliko stručné vyjádření,
ve kterém uvedla, že souhlasí s rozsudkem Krajského soudu v Brně a nepodává vyjádření
ke kasační stížnosti.
Z obsahu příslušného správního, resp. soudního spisu Nejvyšší správní soud
především zjistil následující skutečnosti:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 8. 2002,
č. j. 596 028 1074 bylo vysloveno, že s účinností od 1. 7. 2002 se podle §56 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb. odnímá stěžovatelce sirotčí důchod pro dceru stěžovatelky, V. S., a vzniklý
přeplatek ve výši 5333 Kč se podle §118a zákona č. 582/1991 Sb. stěžovatelce předepisuje
k úhradě. Důvodem takového rozhodnutí bylo umístění dcery stěžovatelky
ode dne 18. 6. 2002 do Výchovného ústavu pro mládež ve V. M. na základě rozhodnutí
Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 5. 2002, č. j. 6 Nc 221/2002 - 6.
Ze spisu, konkrétně z vyjádření Diagnostického ústavu pro mládež Brno
a Výchovného ústavu pro mládež ve V. M., které si vyžádal Krajský soud v Brně pro
posouzení věci, přitom vyplynulo, že dcera stěžovatelky, nezl.V. S., byla svěřenkou
Diagnostického ústavu pro mládež Brno od 7. 5. 2002 (kdy byla V. S. předána vymáhacím
úředníkem, na základě rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 5. 2002, č. j. 6 Nc
221/2002 - 6, vydaného v návaznosti na podnět samotné nezletilé, do péče tohoto zařízení) a
pobývala v něm do 18. 6. 2002. Ode dne od 18. 6. 2002 až do 14. 5. 2004 potom byla nezl. V.
S. svěřena na základě téhož rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě do péče Výchovného
ústavu pro mládež ve V. M. Z tohoto ústavu byla propuštěna dne 14. 5. 2004 z důvodu nabytí
zletilosti; v den odchodu z ústavu obdržela i vkladní knížku s částkou 45.108,80 Kč, na kterou
jí byl ukládán její sirotčí důchod. Z vyjádření Výchovného ústavu pro mládež ve V. M. přitom
současně vyplynulo, že během celé doby pobytu v ústavu o nezl. V. S. rodiče vůbec
neprojevili zájem, nemohla k nim jezdit ani na dovolenky; zpočátku jezdila k dědovi
a po jeho smrti ke strýci.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných stížnostních důvodů (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatelka je zastoupena advokátkou.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že stěžovatelka namítá důvody kasační stížnosti
obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Nejprve je třeba se vyjádřit
k významu označených důvodů.
Význam označeného písm. a) cit. zákonného ustanovení, tedy nesprávného posouzení
právní otázky soudem, spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Takováto pochybení v rozhodnutí Krajského
soudu v Brně však Nejvyšší správní soud neshledal.
Dále je třeba se vyjádřit k významu dalšího písm. cit. zákonného ustanovení,
tedy písm. b), počítajícího s tím, že došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. K významu první části (došlo k vadě
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba podle Nejvyššího
správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál,
jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům,
než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li
ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem,
přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Význam
další části označeného písm. b) citovaného zákonného ustanovení („při zjišťování skutkové
podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané
rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem
byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému
porušení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší
správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení
se zněním konkrétního rozhodnutí. Ani jeden z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. však Nejvyšší správní soud v souzené věci taktéž neshledal.
Přiznaný sirotčí důchod nezl. V. S. byl v době, kdy tuto měla v péči stěžovatelka -
matka nezletilé, vyplácen stěžovatelce. Ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.
stanoví, že: Zjistí-li se, že a) nárok na důchod nebo na jeho výplatu zanikl, důchod se odejme
nebo jeho výplata se zastaví, a to ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za
které již byl vyplacen, b) důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží,
nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží,
důchod se zvýší nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, nejvýše
však tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení, c)
důchod byl přiznán nebo je vyplácen ve vyšší částce, než v jaké náleží, nebo byl přiznán nebo
se vyplácí neprávem, důchod se sníží nebo odejme nebo jeho výplata se zastaví, a to ode dne
následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byl vyplacen, d) se změnily skutečnosti
rozhodné pro výši důchodu nebo pro nárok na jeho výplatu, postupuje se obdobně podle
ustanovení písmene b) nebo c). Ustanovení §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. potom
stanoví: Jestliže důchod byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, protože
příjemce důchodu nesplnil některou jemu uloženou povinnost, přijal důchod nebo jeho část,
ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než
náležel, nebo vědomě jinak způsobil, že důchod nebo jeho část byl vyplácen neprávem nebo ve
vyšší částce, než náležel, má plátce důchodu vůči příjemci důchodu nárok na vrácení,
popřípadě náhradu nesprávně vyplacené částky.
Po umístění nezletilé dcery stěžovatelky do Výchovného ústavu pro mládež ve V. M.
ode dne 18. 6. 2002 bylo rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne
16. 8. 2002, č. j. X vysloveno, že s účinností od 22. 8. 2002 se stěžovatelce dle ustanovení
§56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. odnímá sirotčí důchod pro nezl. V. S. a vzniklý přeplatek,
za období od 1. 7. 2002 do 21. 8. 2002, ve výši 5333 Kč, na výplatách k rukám stěžovatelky
se stěžovatelce podle ustanovení §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. předepisuje k úhradě.
Krajský soud v Brně rozhodnutí žalované řádně přezkoumal a neshledal žádných
pochybení. Se závěry žalované, a stejně tak Krajského soudu v Brně, se ztotožňuje i Nejvyšší
správní soud a odkazuje na ně.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného
správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti,
z nichž žalovaná vycházela, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena
a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav
byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil
byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. K nesprávnému
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, resp. k označeným vadám řízení,
tak podle Nejvyššího správního soudu nedošlo. Z těchto důvodů proto nemohl přisvědčit
ani konkrétním námitkám stěžovatelky.
Ve vztahu ke konkrétním tvrzením stěžovatelky to znamená, že nedošlo k porušení §3
odst. 4, §32 odst. 1, §34, §46 správního řádu a v důsledku toho i nesprávnému odnětí
a předepsání navrácení sirotčího důchodu. Napadené rozhodnutí žalované bylo vydáno
v souladu se zákonem, přičemž stěžovatelka byla povinna vrátit zjištěný přeplatek. Tvrzením
stěžovatelky o porušení správního řádu nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit. Na tomto
závěru nemůže nic změnit ani to, že rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 5. 2002,
č. j. Nc 221/2002 - 6 bylo k podnětu stěžovatelky zrušeno rozhodnutím Krajského soudu
v Brně ze dne 15. 8. 2002, sp. zn. 54 Co 39/2002, a další rozhodnutí Okresního soudu
v Jihlavě, kterým byla dcera stěžovatelky svěřena do péče výchovného ústavu, bylo vydáno
až 10. 12. 2003. Dcera stěžovatelky totiž i přes to, jak vyplynulo z obsahu spisu,
po rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2002, sp. zn.. 54 Co 39/2002, nadále
setrvala ve Výchovném ústavu pro mládež ve V. M., ve kterém pobývala od 18. 6. 2002 až do
14. 5. 2004, kdy byla v důsledku nabytí zletilosti z ústavu propuštěna. V předmětné době, za
kterou je po stěžovatelce vyžadováno vrácení přeplatku na sirotčím důchodu, tak dcera
stěžovatelky ve stěžovatelčině péči býti nemohla, resp. nebyla, neb jak bylo obsahem spisu
doloženo, tato byla v dané době v péči Výchovného ústavu pro mládež ve V. M., a
stěžovatelka tak pobírala sirotčí důchod neoprávněně. Proto Nejvyšší správní soud
stěžovatelce v jejich námitkách přisvědčit nemohl.
Stejně tak nemohl Nejvyšší správní soud stěžovatelce přisvědčit ani v tvrzení o tom,
že peníze stěžovatelka použila na získání dcery zpět do rodiny a neměla by je vracet žalované.
Nejvyšší správní soud doplňuje, že ze spisu se podává, že matka o svou dceru po celou dobu
neprojevila vážný zájem. Stejně tak nelze odhlédnout ani od důvodů, pro které byla dcera
stěžovatelky do výchovného zařízení umístěna z vlastního podnětu. V neposlední řadě třeba
zdůraznit i smysl a účel dávky sirotčího důchodu, jímž je saturování výživy a ostatních potřeb
osiřelého dítěte.
Obecnými tvrzeními stěžovatelky uvedenými v kasační stížnosti - stěžovatelka
vyjadřovala nesouhlas s odejmutím dítěte, dovozovala, že výchovné zařízení zneužilo
své postavení, uváděla, že o dceru pečovat chtěla a peníze použila ve prospěch dcery; stejně
tak doplnila, že stávající rodina stěžovatelky žije pod životním minimem a vrácení částky
by ohrozilo její existenci – se Nejvyšší správní soud pro jejich nedostatečnou relevanci
k souzené věci nezabýval a odkazuje na výše uvedené závěry.
Nejvyšší správní soud poté co žádnou z uváděných stížnostních námitek neshledal
jako opodstatněnou, dospěl k závěru, že v posuzované věci nebyl naplněn žádný z důvodů
vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.. Proto Nejvyšší správní soud
podle §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
O nákladech řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná a správnímu
orgánu právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona nenáleží (§60 odst. 1, 2
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
S ohledem na to, že zástupkyně stěžovatelky, Mgr. Magda Havlová, byla ustanovena
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 a v návaznosti na §120 s. ř. s.
označené zástupkyni za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši
650 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby
[á 250 Kč - §11 odst. 1 písm. b), d) ve spojení s §9 odst. 2 cit. vyhlášky] a dvou režijních
paušálů (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu