ECLI:CZ:NSS:2005:4.ADS.63.2003
sp. zn. 4 Ads 63/2003 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce Ing. V. N.,
proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2003, č. j. 22
Ca 149/2002 - 38,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2003, č. j. 22 Ca 149/2002 – 38,
se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatelky
ze dne 16. 4. 2002 a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím byl přiznán
žalobci s účinností od 1. 11. 2001 starobní důchod podle ustanovení §29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“), a ve smyslu Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi ČR a SR v částce 1047 Kč
měsíčně, přičemž bylo současně změněno předchozí rozhodnutí stěžovatelky ze dne 20. 11.
2001.
Soud neuznal jako oprávněný postup stěžovatelky tak, jak na případ žalobce
aplikovala Smlouvu o sociálním zabezpečení uzavřenou mezi Českou a Slovenskou
republikou v souvislosti s rozdělením České a Slovenské federativní republiky ke dni
1. 1. 1993 (dále též „Smlouva“), kdy se podle čl. 11 Smlouvy rozsah a způsob hodnocení dob
zabezpečení řídí právními předpisy toho smluvního státu, v jehož důchodovém zabezpečení
byly získány, přičemž podle čl. 20 odst. 1 se doby získané přede dnem rozdělení ČSFR
považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel
občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Krajský soud v Brně
spatřoval pochybení stěžovatelky v tom, že žalobce postupem v důsledku aplikace Smlouvy
zkrátila na jeho důchodovém nároku.
Žalobce měl ke dni 31. 12. 1992 sídlo zaměstnavatele na Slovensku, kde bylo
i jeho pracoviště (pracoval u státního podniku M. H.), a z toho se v rozhodnutí stěžovatelky ze
dne 16. 4. 2002 dovozovalo, že za dobu zaměstnání ve slovenském sociálním pojištění se
započítává celá doba zabezpečení žalobce získaná přede dnem rozdělení ČSFR až do
ukončení zaměstnání žalobce u zaměstnavatele se sídlem na Slovensku po tomto datu.
Českým nositelem pojištění byl potom žalobci přiznán důchod v dílčí výměře, která
odpovídala délce doby zaměstnání na českém území po 31. 12. 1992.
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem s odvoláním na to, že s ohledem
na datum účinnosti úst. zákona ČNR č. 4/1993 Sb. je nutno žalobci jako dobu zaměstnání
(pojištění) podle §13 zákona č. 155/95 Sb. hodnotit pouze dobu zaměstnání (pojištění),
získanou na území ČR v celém průběhu pojištění, uložil stěžovatelce znovu vypočítat úhrn
vyměřovacích základů, vypočítat osobní vyměřovací základ, výpočtový základ z osobního
vyměřovacího základu, a poté procentní výměru starobního důchodu z vyměřovacího základu.
Dále stěžovatelce uložil určit úhrnnou výši starobních důchodů vyplácených oběma nositeli
pojištění vyjádřenou v českých korunách, tuto porovnat s výší starobního důchodu
vypočteného jen podle zákona č. 155/95 Sb., a o rozdíl mezi oběma částkami pak navýšit dílčí
starobní důchod přiznaný v českém systému pojištění.
Stěžovatelka v podané kasační stížnosti, s odvoláním na ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) s napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně a právním názorem v něm
vysloveným nesouhlasí. Poukazuje na to, že pro přiznání ukládaného „navýšení“ starobního
důchodu, resp. „dorovnání“, není žádného právního podkladu, předmětná Smlouva
má přednost před zákonem, a výklad dopadu úst. zákona č. 4/1993 Sb., jak jej provedl krajský
soud, by ve svém důsledku ve vztahu k době zaměstnání (pojištění) vedl k duplicitnímu
hodnocení pro nároky jak z českého, tak i ze slovenského důchodového pojištění, a nikdy
by neplatil článek 20 Smlouvy. Krajský soud tak podle názoru stěžovatelky rozhodl
jak v důsledku nesprávné aplikace zákona č. 155/95 Sb., tak i v důsledku nesprávné aplikace
čl. 20 Smlouvy.
Ke kasační stížnosti podal své vyjádření žalobce, který považuje Smlouvu
za neplatnou, nesouhlasí s tím, že Smlouva má přednost před českými zákony, uplatnění
Smlouvy vede k neodůvodněným rozdílům ve výši starobního důchodu, a právní názor
Krajského soudu v Brně, uvedený v napadeném rozsudku, je vlastně totožný s běžně
uplatňovaným řešením ze strany ČSSZ v rámci odstraňování tvrdosti Smlouvy. Závěrem
svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal
napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, a řízení předcházející jeho vydání, a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Dovodil přitom, že v dané věci není ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s. vázán důvody
kasační stížnosti, neboť napadené rozhodnutí je třeba pokládat za nepřezkoumatelné
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů
rozhodnutí, přičemž tato vada mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Dílčí starobní důchod byl stěžovateli přiznán podle §29 zákona č. 155/1995 Sb. (dále
jen zákon), kdy toto ustanovení určuje podmínky pro přiznání starobního důchodu. Důsledky
získání nároku na starobní důchod ve spojení s mezinárodními smlouvami upravuje
ustanovení §61 odst. 1 zákona tak, že vyplácí-li se poživateli důchod vypočtený se zřetelem
k mezinárodní smlouvě podle poměrů dob získaných v České republice k celkově získané
době (dále jen „dílčí důchod“), stanoví se základní výměra a procentní výměry dílčího
důchodu v poměru těchto dob, nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak. V daném případě
tak zákon jako přednostní předpokládá postup podle Smlouvy o sociálním zabezpečení
mezi Českou republikou a Slovenskou republikou (zveřejněnou pod č. 228/1993 Sb.).
Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy se doby zaměstnání získané přede dnem rozdělení ČSFR
považují za doby toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni
rozdělení ČSFR, t. j. ke dni 31. 12. 1992. Postup stěžovatelky této úpravě odpovídá,
když žalobce měl ke dni rozdělení ČSFR zaměstnavatele na území Slovenské republiky.
Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť z něho není seznatelné, podle jakých
hledisek Krajský soud v Brně dovodil potřebu nového výpočtu výše starobního důchodu
žalobce, a o jaké ustanovení právní úpravy opírá povinnost „navýšit rozdíl mezi oběma
částkami“.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud jednak nesrozumitelně poukazuje
na to, že „s ohledem na datum účinnosti recepční normy lze jako dobu zaměstnání (pojištění)
žalobci podle §13 zákona č. 155/95 Sb. pouze dobu zaměstnání (pojištění) získanou na území
ČR v celém průběhu pojištění“, a současně uvádí, že „i bez podrobného výpočtu kurzovních
rozdílů mezi českou a slovenskou korunou je zřejmé, že starobní důchod žalobce vypočtený
jen podle zákona č. 155/95 Sb. by byl vyšší než úhrn starobních důchodů přiznaný českým
a slovenským nositelem pojištění podle Smlouvy“. Dále krajský soud stěžovatelce uložil
“znovu rozhodnout tak, aby žalobce nebyl zkrácen ve svém důchodovém nároku v důsledku
aplikace Smlouvy, splňuje-li všechny podmínky důchodového nároku podle českého právního
řádu“. To vše za situace, kdy krajský soud jmenovitě vůbec neuváděl a nehodnotil doby
pojištění, které žalobce získal na území SR a na území ČR, nýbrž toliko konstatoval,
že tyto doby zjistil z osobního listu důchodového pojištění a z evidenčních listů důchodového
zabezpečení uložených v dávkovém spisu, a jmenovitě se tak nezabýval tím, jak žalobce
předepisované podmínky důchodového nároku podle českého právního řádu splňuje.
Pokud tedy krajský soud považoval pro své rozhodnutí za významné konstatování,
že „i bez podrobného výpočtu kurzovních rozdílů mezi českou a slovenskou korunou
je zřejmé, že starobní důchod žalobce vypočtený jen podle zákona č. 155/95 Sb. by byl vyšší
než úhrn starobních důchodů přiznaný českým a slovenským nositelem pojištění
podle Smlouvy“, potom bylo nepochybně nutné vypořádat se s konkretizací dob
zaměstnání (pojištění) získaných žalobcem, a dospět k uvedenému konstatování,
resp. jeho opodstatněnosti, příslušným výpočtem. Tak však krajský soud nepostupoval.
S tím souvisí i nesrozumitelnost, a v jejím důsledku nepřezkoumatelnost, dalšího toliko
obecného konstatování v odůvodnění rozsudku, že k vyššímu starobnímu důchodu se dospěje
novým výpočtem osobního vyměřovacího základu, který bude přihlížet pouze k příjmům
z výdělečné činnosti získaným na území ČR. Opět i toto tvrzení měl krajský soud podrobně
odůvodnit v tom, proč má být výpočet proveden právě požadovaným způsobem.
Za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů potom Nejvyšší správní soud považuje
konstatování, v němž krajský soud ukládá stěžovatelce po provedeném přepočítání „navýšit
rozdíl mezi oběma částkami“, aniž by toto náležitě odůvodnil, s uvedením příslušných
ustanovení relevantní právní úpravy.
Pokud Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku výrok odůvodnil s výše popsanými
vadami, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
rozsudek zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V něm bude na Krajském soudu v Brně,
aby se z důvodů výše uvedených zabýval danou věcí znovu a s konstatovanými vadami,
které měly za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, se náležitě vypořádal.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu