ECLI:CZ:NSS:2005:4.ADS.78.2004:59
sp. zn. 4 Ads 78/2004 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce J. B.,
zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Bryksova
939/37, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová
25, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, č.
j. 12 Ca 34/2004 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 26. 5. 2004, č. j. X, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Důvodem nevyhovění žádosti
bylo to, že rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 29. 8. 1978,
sp. zn. 3 T 193/78 o věznění žalobce z politických důvodů v době od 18. 9. 1978
do 18. 9. 1980 nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci nebo
podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu.
Krajský soud vyšel z dikce ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.,
podle něhož mají nárok na jednorázové odškodnění pouze vězněné osoby, ohledně kterých
bylo odsuzující rozhodnutí alespoň částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb.
V předmětné věci nedošlo ke zrušení rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Praze
ze zákona podle §2 zákona č. 119/1990 Sb., avšak mohlo k němu dojít v přezkumném
soudním řízení dle §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb. k návrhu osoby oprávněné,
a to v prekluzivní lhůtě dvou let od účinnosti tohoto zákona (§6) a bylo-li přezkumné řízení
zahájeno na návrh prokurátora a ten jej vzal zpět, pak do jednoho roku ode dne, kdy byla
osoba oprávněná o zpětvzetí návrhu vyrozuměna. Účinnosti nabyl zákon dne 1. 7. 1990
a lhůta tedy marně uplynula dne 1. 7. 1992. Jelikož žalobce v této lhůtě návrh k přezkumu
rozhodnutí dle §5 nepodal, nemohlo být tedy rozhodnutí Vojenského obvodového soudu
v Praze dle zákona č. 119/1990 Sb. zrušeno. K tomu došlo až na základě obnovy řízení,
přičemž důvody, pro které byla povolena jsou zcela odlišné od důvodů, pro něž mohl být
odsuzující rozsudek zrušen dle §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Krajský soud dospěl
k závěru, že žalobcův nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky nelze opřít o usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 3, jež předložil, deklarující, že podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb. je žalobce účasten na rehabilitaci a odškodnění. Zcela jistě jím nebylo
deklarováno zrušení odsuzujícího rozsudku ze zákona a je zřejmé, že odsuzující rozhodnutí
ani nebylo na podkladě přezkumného řízení zrušeno. Podmínku zrušení rozhodnutí
stanovenou zákonem č. 119/1990 Sb. popsaným způsobem nahradit nelze. K výtce žalované
mířící na nezákonnost postupu Obvodního soudu pro Prahu 3 při vydání usnesení o účasti
žalobce na rehabilitaci soud uvedl, že správní orgán je tímto pravomocným rozhodnutím
vázán přesto, že ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu běžně v obdobných případech
konstatovala porušení zákona soudem ve prospěch odsouzeného. K řešení sporné právní
otázky je však použít nelze.
Ve včasné kasační stížnosti žalobce (dále též jen „stěžovatel“) napadl tento rozsudek
pro nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, dále jen „s. ř. s.“]. Dle jeho přesvědčení soud nesprávně posoudil otázku,
zda občan, u něhož byla vyslovena účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb., má či nemá nárok na jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb.
a odkázal jak na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
(sp. zn. 5 A 534/2002 ze dne 9. 7. 2003) tak i na několik rozhodnutí Městského soudu v Praze
v obdobných věcech a nález Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 187/2000 ze dne 12. 3. 2001).
Celkové pojetí rozsudků, na něž odkazoval, je dle jeho názoru v souladu s koncepcí
formulovanou Ústavním soudem, totiž že záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivně
právním dogmatismem při výkladu právních norem. Ustanovení rehabilitačních předpisů
je právě s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch
postižených osob. Narozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným
zásahům do práv jiných osob. Stěžovatel dále poznamenal, že důvody povolení obnovy jsou
vymezeny daleko přísněji než důvody pro zrušení rozhodnutí podle §14 odst. 1 zákona
č. 119/1990 Sb., z čehož plyne, že dosáhl-li někdo ve věci časově a věcně vymezené
ustanovením §4 téhož zákona obnovy řízení zrušením původního rozsudku a následného
zproštění obžaloby, pak by nepochybně dosáhl stejného výsledku i v přezkumném řízení
podle zákona č. 119/1990 Sb. Má za to, že v jeho případě došlo k porušení čl. 1 Listiny
základních práv a svobod tím, že se soud v jeho věci odchýlil od zavedené judikatury a názorů
Ústavního soudu k jeho neprospěchu, což představuje odlišné zacházení s různými osobami
ve stejném postavení. Navrhl zrušení napadeného rozsudku. Třemi písemnými dodatky
pak stěžovatel doplnil svou argumentaci odkazy na další rozsudky Městského soudu v Praze
v obsahově shodných záležitostech a rovněž nálezy Ústavního soudu.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na nálezy Ústavního
soudu, jimiž byly odmítnuty návrhy na zrušení ustanovení §6 zákona č. 119/1990 Sb.
Dovolávala se rovněž právního názoru zaujatého Nejvyšším správním soudem v rozsudku
ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 7 A 508/2002, podle něhož zrušením rozhodnutí není účast
na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Vyjádřila svůj názor,
že usnesení okresního soudu o stěžovatelově účasti na soudní rehabilitaci je zcela účelové
a odporuje ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. Protože žalobce byl pravomocně odsouzen
za trestný čin uvedený v §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb. a uložený trest vykonal, nelze
v žádném případě k jeho rehabilitaci použít ustanovení §33 odst. 2 téhož zákona,
které se vztahuje pouze na případy, kdy čeští občané byli neoprávněně vězněni, aniž by jejich
trestní věc skončila pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Jelikož okresní soud po uplynutí
lhůty stanovené v §6 zákona č. 119/1990 Sb. nemohl o rehabilitaci stěžovatele rozhodnout
podle §4 téhož zákona, postupoval tak, aby stěžovateli umožnil poskytnutí jednorázové
peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Stěžovatel v písemné reakci k tomuto vyjádření ohledně zmíněného nálezu Ústavního soudu
poznamenal, že pojednává pouze o tom, že nevratná lhůta stanovená v §6 zákona č. 119/1990 Sb. není protiústavní. Ustanovení §33 odst. 2 téhož zákona však žádnými lhůtami vázáno
není. Osoba, které se nález týkal, je cizím státním občanem a proto se jednorázové částky
podle zákona č. 261/2001 Sb. u žalované nedomáhal. Srovnání s případem řešeným
Nejvyšším správním soudem pak považuje za nepřípadné proto, že narozdíl od stěžovatele
účastník onoho řízení nezákonnost svého uvěznění nějak neprokázal.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal
v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel
přihlédnout s úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Jádrem sporu je odpověď na otázku, zda usnesení soudu, kterým je v návaznosti
na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci obnovy řízení podle trestního řádu
vyslovena účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., nahrazuje
splnění podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle §2 odst. 1 zákona
č. 261/2001 Sb., tj. zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu
a odporu proti němu.
Je třeba připustit, že v minulosti se judikatura řešící tuto právní otázku rozcházela
nejen mezi jednotlivými krajskými soudy, ale rozdílné právní názory byly vysloveny
i v rozsudcích Nejvyššího správního soudu. Tento nežádoucí stav vedl k předložení věci,
kde rozhodnutí záviselo na řešení stejné právní otázky, k rozhodnutí rozšířenému senátu
jmenovaného soudu podle §17 odst. 1 s. ř. s. Ten dospěl k závěru, že právní názor obsažený
v precedentním rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 534/2002 – 34 ze dne
9. 7. 2003 není správný a zformuloval právní názor nový, který bude pro futuro respektován
všemi senáty Nejvyššího správního soudu rozhodujícími obdobné případy.
Mezi účastníky řízení je nesporné, že byl stěžovatel rozsudkem Vojenského
obvodového soudu v Praze ze dne 29. 8. 1978, sp. zn. 3 T 193/78 uznán vinným ze spáchání
trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách dle §269 odst. 1 trestního zákona
a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, který vykonal.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. Nt 112/2002 byla
povolena obnova tohoto řízení a v obnoveném řízení byl stěžovatel rozsudkem téhož soudu
vydaným dne 25. 11. 2003, sp. zn. 1 T 87/2003 obžaloby zproštěn podle ustanovení §226
písm. b) trestního řádu, neboť žalovaný skutek není trestným činem. V usnesení ze dne
5. 2. 2004, sp. zn. 1 T 87/2003 Obvodní soud pro Prahu 3 vyslovil, že je stěžovatel podle §33
odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. účasten na rehabilitaci a odškodnění. Nespornou skutečností
zjištěnou z osvědčení Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 16. 2. 2004 je také to,
že stěžovatel je státním občanem České republiky.
Podle §2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům
národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských
důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům Československých zahraničních armád
a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon“), se tento zákon vztahuje
na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990,
u nichž bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1990 Sb. o protiprávnosti
komunistického režimu a odporu proti němu.
Zákon tedy stanoví tři podmínky, které musejí být současně splněny, aby žadateli
mohla být poskytnuta jednorázová peněžní částka. Není sporu o tom, že první dvě podmínky
stěžovatel splnil, a to občanství České republiky a věznění mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem
1990. Spornou otázkou však je, zda byla naplněna i třetí podmínka, tj. zrušení rozhodnutí
podle zákona č. 119/1990 Sb.
Jak vyplynulo ze správního spisu, stěžovatel byl pravomocně odsouzen a vězněn
pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona,
který je zahrnut ve výčtu uvedeném v §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatel
tedy mohl soudní rehabilitace dosáhnout cestou přezkumného řízení podle oddílu třetího
zmíněného zákona. Jelikož však nepodal návrh na zahájení řízení ve lhůtě uvedené
v §6 zákona č. 119/1990 Sb., tímto způsobem rehabilitován nebyl. Konstitutivní rozhodnutí
o zrušení odsuzujícího rozsudku bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu
o obnově řízení. Pokud jde o usnesení soudu o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci,
jež k prokázání svého nároku na jednorázovou peněžní částku předložil, k jeho povaze
se vyjádřil Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku rozšířeného senátu ze dne
22. 7. 2005, č. j. 3 Ads 33/2004 – 84
takto:„existence usnesení o účasti stěžovatele na soudní
rehabilitaci per analogiam dle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. dle názoru Nejvyššího
správního soudu nic nemění na tom, co je ve věci nejpodstatnější, totiž že rozhodnutí
o zrušení odsuzujícího rozsudku bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu
o obnově řízení, tedy nikoliv v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. Jednak toto usnesení
má pouze deklaratorní charakter a jak již bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího správního
soudu č. j. 7 A 508/2002 – 23 ze dne 26. 8. 2003, žádné rozhodnutí o věznění se jím neruší,
jednak toto usnesení (a jemu podobná v dalších případech) bylo vydáno v důsledku porušení
zákona ve prospěch žalobce, jak judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku
sp. zn. 4 Tz 98/2003 ze dne 23. 9. 2003. Podle tohoto rozsudku „ustanovení §33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb. bylo přípustné použít v rehabilitačním řízení pouze tehdy, pokud
dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v §2 a §4 v určeném
časovém období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou
je přesně a úplně stanoveno, na jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušné
ustanovení zákona o soudní rehabilitaci vztáhnout, nepřichází zde v úvahu postup známý
jako analogia iuris, neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí,
ale ani postup známý jako analogia legis, vzhledem k tomu, že obviněný své rehabilitace
dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního postupu, a to výhradně podle ustanovení
trestního řádu a trestního zákona. V důsledku toho může být za své původní odsouzení
a pobyt ve výkonu trestu odškodněn v souladu s platnou právní úpravou podle zákona
č. 82/1998 Sb.“ Na této argumentaci rozšířený senát Nejvyššího správního soudu neshledal
potřebu cokoliv modifikovat. V této právně zcela obdobné věci také vyslovil, že nelze
přehlédnout, že usnesení soudu o účasti stěžovatele na rehabilitaci a odškodnění bylo vydáno
účelově právě jen kvůli možnému splnění podmínek nároku na dávku, nikoliv z důvodu řešení
situace neupravené zákonem.
Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s dřívějším rozsudkem rozšířeného senátu
dospěl k závěru, že usnesení o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci vydané analogicky
podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není právně relevantní skutečností pro posouzení
nároku na jednorázovou peněžní částku dle zákona č. 261/2001 Sb. Žalovaná
tedy nepochybila, pokud žádost stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle zákona č. 261/2001 Sb. za dobu od 18. 9. 1978 do 18. 9. 1980 zamítla s odůvodněním,
že rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 29. 8. 1978, sp. zn. 3 T 193/78
nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. a nedošlo
tak k naplnění podmínek stanovených §2 odst. 1 zákona. Městský soud v Praze
tedy postupoval správně, pokud žalobu proti takovému rozhodnutí zamítl jako nedůvodnou,
opíraje se o právní posouzení, jež se zcela shoduje s právním názorem zastávaným Nejvyšším
správním soudem. Jelikož výtka uplatněná stěžovatelem v kasační stížnosti tvrdící nesprávné
právní posouzení věci soudem nebyla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud považuje za účelné podotknout, že výše prezentovaný právní
názor není v rozporu se stanoviskem zaujatým Ústavním soudem ČR v nálezu ze dne
12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, jehož se stěžovatel v kasační stížnosti dovolával.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tím, že ustanovení rehabilitačních předpisů je třeba
s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob,
avšak má zato, že nepřekročitelnou hranicí, kterou nelze překlenout ani extenzivním
výkladem, je zásada, že na situaci výslovně upravenou právním předpisem (§4 písm. e) a celý
oddíl třetí zákona č. 119/1990 Sb.) nelze aplikovat ustanovení řešící situaci zcela odlišnou
(§33 odst. 2 téhož zákona) a použitím analogie tam, kde k tomu není důvod, obcházet zákon.
To platí, ať už jsou pohnutky jakékoliv.
Ani nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, na nějž stěžovatel
upozornil ve snaze podpořit tak argumentaci, již vtělil do kasační stížnosti, spornou právní
otázku neřeší. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ve srovnatelné věci zrušil proto,
že ke stěžovatelem v průběhu řízení předloženému usnesení o jeho účasti na rehabilitaci,
které bylo vydáno až po rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zamítnutí
jeho žádosti, nepřihlédl, ač tak – vzhledem k specifičnosti věci – učinit mohl a měl. Zároveň
ale Ústavní soud konstatoval, že tím nikterak nepředjímá závěry ve věci samé. Nejvyšší
správní soud v novém rozhodnutí dostál pokynu Ústavního soudu a posouzení sporné právní
otázky odpovídalo závěru, k němuž dospěl rozšířený senát ve výše popsaném případě.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení,právo na náhradu nákladů řízení
příslušelo, náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu