ECLI:CZ:NSS:2005:4.AFS.17.2003
sp. zn. 4 Afs 17/2003 – 136
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: R. I., a. s.,
zast. JUDr. Jaroslavem Kopou, advokátem, se sídlem Brno, Mezírka 1, proti žalovanému:
Finanční ředitelství Brno, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2003, č. j. 29 Ca 242/2002 - 112,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2003, č. j. 29 Ca 242/2002 – 112
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 31. 7. 2002 se žalobce (dále
jen „stěžovatel“) domáhal přezkoumání rozhodnutí - platebního výměru - ze dne 18. 7. 2001,
č. 14/01, č. j. 114460/01/293934/3663, kterým mu byla předepsána daň z příjmů ze závislé
činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 1998 ve výši 1006 Kč. Platební výměr
vydal Finanční úřad Brno-venkov; tento finanční úřad označil stěžovatel v žalobě jako
žalovaného.
Následným usnesením Krajský soud v Brně s odkazem na ustanovení §46 odst. 1
písm. a) ve spojení s ustanovením §69 a §33 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) označenou žalobu
pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (žaloba napadala rozhodnutí prvostupňového
orgánu a nikoliv rozhodnutí orgánu, který ve věci rozhodl v posledním stupni) odmítl.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včasnou kasační stížnost, ve které namítá
nezákonnost usnesení o odmítnutí žaloby; uplatňuje důvod vymezený v §103 odst. 1 písm.
e) s. ř. s. Konkrétně uvedl, že sice v rozporu s ustanovením §250 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“) označil
za žalovaného prvostupňový orgán, z textu žaloby je však zcela zřejmé proti jakému
rozhodnutí žaloba směřuje a čeho se domáhá. Dále stěžovatel doplnil, že následné poučení
soudu, které mu bylo zasláno v souvislosti s nabytím účinnosti s. ř. s., přitom neobsahovalo
vyrozumění o formálním nedostatku, který by mohl mít za následek odmítnutí žaloby,
přičemž takovou poučovací povinnost ukládá soudu ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř.
a ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. Soud měl tedy podle stěžovatele poté, kdy oznámil,
že pokračuje v řízení dle §130 odst. 1 s. ř. s., upozornit na vady podání a stanovit lhůtu
pro jejich odstranění. K odstranění vad však nebyla stěžovateli dána možnost. V tomto
postupu shledává upření práva na spravedlivý proces, porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny
základních práv a svobod, jakož i ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. (resp. ustanovení §43 odst.1
o. s. ř., podle nějž byl soud povinen postupovat před účinností s. ř. s.). Na základě výše
uvedeného proto stěžovatel požaduje, aby bylo shora označené usnesení Krajského soudu
v Brně zrušeno pro nezákonnost a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Na výzvu Krajského soudu v Brně stěžovatel upřesnil v souladu s dikcí s. ř. s. kasační
stížnost o údaje týkající se data doručení kasační stížnosti, rozsahu, jakož i upřesnil označení
účastníků řízení.
Finanční úřad Brno – venkov nepodal na výzvu soudu ke kasační stížnosti žádného
vyjádření.
Ze správního a soudního spisu pak pro posouzení věci zejména vyplynulo, že Finanční
úřad Brno - venkov jako prvostupňový správní orgán předepsal stěžovateli platebním
výměrem ze dne 18. 7. 2001, č. 14/01, č. j. 114460/01/293934/3663, daň z příjmů ze závislé
činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 1998 ve výši 1006 Kč. Proti tomuto
rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně
ze dne 21. 5. 2002, č. j. 110/7085/2001-0106 zamítnuto.
V následné žalobě (podané dne 31. 7. 2002 ke Krajskému soudu v Brně)
pak stěžovatel označil jako žalovaného „Českou republiku, zastoupenou Finančním úřadem
Brno - venkov se sídlem 604 24 Brno, Příkop 8“. Stěžovatel namítal zkrácení svých práv
rozhodnutím Finančního úřadu Brno – venkov. Uváděl, že mu byla uložena povinnost, která
mu nepřísluší; požadoval přezkoumaní označeného platebního výměru. V žalobě dále mimo
jiné uvedl, že odvolací orgán (Finanční ředitelství v Brně) řádně neposoudil skutkový stav,
dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, jakož i pochybil v právním posouzení věci. Tato
tvrzení pak podrobně rozváděl.
Ze soudního spisu dále vyplynulo, že žalobce se podanou žalobou domáhal kromě
přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí, i přezkoumání dalších rozhodnutí. Krajský soud
v Brně usnesením ze dne 2. 9. 2002, č. j. 29 Ca 242/2002 - 85 rozhodl o vyloučení žaloby
k samostatnému řízení a žalobu odmítl (viz výše).
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení Krajského
soudu v Brně v mezích jejího rozsahu a důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Napadané rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby je postaveno na skutečnosti,
že v případě označení prvostupňového orgánu za žalovaného, resp. domáhaní se zrušení
pouze prvostupňového rozhodnutí, se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
Pro posouzení celé věci je třeba nejprve uvést relevantní zákonná ustanovení. Předně
dle ustanovení §37 odst. 3, věta první s. ř. s. musí být z každého podání zřejmé čeho se týká,
kdo jej činí, proti komu směřuje, co se navrhuje, a musí být podepsáno a datováno.
Dle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. pak předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě
nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno
nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení
o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek, o tom musí
být podatel ve výzvě poučen. A následně dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nestanoví-li s. ř. s.
jinak), soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci
již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek
je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat.
Ustanovení §64 s. ř. s. pak stanoví, že pro řízení ve správním soudnictví se přiměřeně
použijí ustanovení prvé a třetí části o. s. ř., přičemž ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. uvádí,
že každý úkon soud posuzuje podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Dále je pro posouzení celé věci třeba vyjít z judikatury Evropského soudního dvora
pro lidská práva, např. případ Bulena proti České republice (stížnost č. 57567/00, ze dne
20. 4. 2004). Evropský soudní dvůr v označené věci posuzoval tvrzené porušení čl. 6 odst. 1
Evropské úmluvy o lidských právech, když stěžovatel namítal porušení svého práva na přístup
k soudu z důvodu, že Ústavní soud ČR odmítl jeho případ meritorně projednat
s odůvodněním, že ústavní stížnost byla namířena pouze proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Soud věc vyhodnotil tak, že „právo na soud“, jehož součástí je právo na přístup
k soudu, není absolutní a připouští jistá omezení, zejména pokud jde o podmínky přípustnosti
opravného prostředku, neboť samotná jeho povaha vyžaduje právní úpravu na úrovni státu,
který má v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení (rozsudek ve věci García Manibardo proti
Španělsku, č. 38695/97, §36, ESLP 2000-II, a rozsudek ve věci Zvolský a Zvolská proti České
republice, č. 46129/99, §47, ESLP 2002-IX). Tato omezení však nesmí omezovat přístup
otevřený jedinci takovým způsobem či do té míry, aby bylo právo zasaženo ve své podstatě.
Tato omezení jsou v souladu s článkem 6 odst. 1 označené Úmluvy pouze tehdy, pokud
sledují legitimní cíl a pokud existuje rozumná rovnováha mezi použitými prostředky
a sledovaným cílem (viz rozsudek ve věci Guérin proti Francii ze dne 29. července 1998,
Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-V, §37). Dle Evropského soudu pro lidská práva z těchto
zásad vyplývá, že jestliže právo podat opravný prostředek z pochopitelných důvodů podléhá
zákonem stanoveným podmínkám, jsou soudy povinny při uplatňování procesních pravidel
zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení,
tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání procesních náležitostí
upravených zákonem.
Stejně tak je pro posouzení celé věci podle Nejvyššího správního soudu třeba vyjít
i z judikatury Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud odkazuje např. na rozhodnutí ze dne
4. 12. 2001, č. j. II. ÚS 126/01 ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že „je-li v petitu správní
žaloby navrhováno "zrušení rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrzené
rozhodnutím druhostupňového správního orgánu" za situace, kdy z této žaloby vyplývá,
že jsou jí napadena správní rozhodnutí obou stupňů, jedná se pouze o odstranitelnou vadu
podání. Pokud soud řízení usnesením zastavil, aniž by žalobce vyzval k odstranění této vady,
porušil tím jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny“.
Na základě výše uvedeného a s odkazem na ustanovení zákona, podle kterého je každý
úkon účastníka soudního řízení správního nutno stejně jako v řízení civilním posuzovat
dle jeho obsahu (viz výše), tak Nejvyšší správní soud shrnuje, že pokud žalobce označil
za žalovaného prvostupňový správní orgán, avšak z obsahu žaloby vyplývá, že žalobními
námitkami brojil proti rozhodnutí orgánů obou stupňů, že se sice žalobce dopustil vady
v označení žalovaného rozhodnutí, tato vada však byla na výzvu soudu odstranitelná
ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s. V takovém případě bylo proto pak povinností soudu vyzvat
navrhovatele (žalobce) k opravě či doplnění jeho podání, stanovit k tomu lhůtu a poučit
jej o následcích spojených s neuposlechnutím této výzvy.
Podle Nejvyššího správního soudu se tak za situace, kdy stěžovatel označí v žalobě
jako žalovaného prvostupňový správní orgán, ale z obsahu žaloby je zřejmé, že brojí i proti
rozhodnutí odvolacího orgánu, nejedná o neodstranitelnou vadu, jež by měla vést k odmítnutí
návrhu (§37 odst. 5 s. ř. s.).
Krajský soud v Brně pochybil, když stěžovatele nevyzval k odstranění vady jeho
podání a toto pochybení má za následek nezákonnost jeho usnesení ze dne 21. 3. 2003,
č. j. 29 Ca 242/2002 - 112, kterým byla žaloba stěžovatele odmítnuta. Nejvyšší správní soud
proto, vycházeje přitom i z právního názoru vysloveného rozšířeným senátem Nejvyššího
správního soudu v usnesení ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 5 Afs 16/2003, napadené usnesení
Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud je právním
názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto zrušujícím rozhodnutí vázán
(§110 odst. 1 a odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti pojedná Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. 1. 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu