ECLI:CZ:NSS:2005:4.AFS.26.2004
sp. zn. 4 Afs 26/2004 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petr a Průchy v právní věci žalobce:
D. L., s. r. o., zastoupený JUDr. Evou Koubovou, advokátkou, se sídlem Praha 2,
Vinohradská 6, proti žalovanému: Celní ředitelství Praha, se sídlem Praha 1,
Washingtonova 11, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 18. 12. 2003, č. j. 38 Ca 285/2001 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 16. 1. 2001, č. j. TOJ-933/2000, rozhodl Celní úřad Praha V. tak,
že žalobce se dopustil porušení celních předpisů tím, že způsobil, že mu bylo propuštěno
zboží na základě nesprávných údajů uvedených v příloze 1/1 až 1/9 tohoto rozhodnutí.
Za uvedené porušení byla žalobci ve smyslu ustanovení §299 odst. 1 písm. a) celního zákona
uložena pokuta ve výši 150 000 Kč. Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce odvolání,
o kterém žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 3. 2001, č. j. 2675/01-01 rozhodl tak, že snížil
uloženou pokutu na 100 000 Kč.
Žalobce napadl citované rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou,
neboť se domníval, že byl zkrácen na svých právech a že správní orgán posoudil věc
po právní stránce nesprávně a vydal rozhodnutí, které je nezákonné a nepřezkoumatelné.
Žalobce předně namítl, že podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí byl protokol
o zjištěném celním deliktu sepsaný Celním úřadem Praha I. dne 22. 9. 2000 a následně
postoupený k projednání možného celního deliktu Celnímu úřadu Praha V. Zároveň však
probíhalo u příslušného celního úřadu daňové řízení, jehož předmětem bylo zjistit, zda bylo
zboží chybně zařazeno a zda v důsledku tohoto chybného zařazení zboží nedošlo k daňovému
úniku. Toto řízení nebylo pravomocně skončeno, bez dalšího tedy nelze jeho výsledek
předjímat a předpoklad, že žalobce zboží nesprávně deklaroval, a že způsobil celní dluh, nelze
brát jako základ pro rozhodování o celním deliktu a příslušné sankci. Podle názoru žalobce
rovněž nebylo jasné, jakými konkrétními úvahami se při určení pokuty celní orgán řídil,
a v jakých rámcích se jeho rozhodování pohybovalo; úvahy celního orgánu byly pouze
obecné, bez vazby ke konkrétnímu případu. Ke všemu je v rozhodnutí uvedeno, že celní úřad
byl při úvaze o výši pokuty v neposlední řadě veden částkou, o niž byl zkrácen celní dluh.
Vzhledem k tomu, že nebylo nade vší pochybnost zjištěno, zda zboží bylo či nebylo
účastníkem správně zařazeno, a jaký únik na cle a dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“)
byl případně způsoben, nebylo zřejmé, k čemu správní orgán při stanovení výše pokuty
přihlížel. Podle názoru žalobce byla výše sankce založena na libovůli celního orgánu
nebo na pouhém předpokladu chybného zařazení zboží žalobce, kterýžto postup považoval
za nezákonný. Ke všemu považoval za zcela nesrozumitelné, že celní orgán prvního stupně
při uložení pokuty 150 000 Kč přihlédl vedle výše rozdílu na celním dluhu zejména
ke složitosti zařazení dovezeného zboží do celního sazebníku, kdežto celní orgán druhého
stupně dospěl k závěru, že zařazení zboží do celního sazebníku složité není a pokutu
s přihlédnutím mimo jiné k výši rozdílu na celním dluhu snížil na 100 000 Kč. Žalobce
poukázal i na postup žalovaného, který, podle napadeného rozhodnutí, při stanovení výše
pokuty nemohl pominout, že u žalobce se nejedná o ojedinělé porušení celních předpisů.
Žalobce v této souvislosti uvedl, že je mezinárodní zasilatelskou společností s více než 45 000
celních deklarací ročně, takže je velice pravděpodobné, že se může dopustit porušení celních
předpisů vícekrát než běžná fyzická nebo právnická osoba, přesto jeho chybovost tvoří méně
než 1 %. Zároveň upozornil, že je při své činnosti povinen řídit se pokyny a instrukcemi
svých zákazníků a od těchto pokynů se nemůže odchýlit a např. zařadit zboží do jiné
podpoložky celního sazebníku, než vyplývá z podkladů předložených zákazníkem. Žalobce
rovněž poukázal na to, že již není možné nade vší pochybnost zjistit, jaké zboží bylo skutečně
vezeno, a že celní úřad, pokud měl pochybnosti o celním zařazení zboží, měl ověřit,
i např. odebráním vzorků a kontrolou zboží, správnost údajů na celním prohlášení.
V uvedeném případě celní úřad po ověření údajů uvedených v celním prohlášení zboží
propustil do navrženého režimu, přičemž plně akceptoval celní zařazení zboží, jak je navrhl
deklarant. Konečně napadenému rozhodnutí žalobce vytýkal formální vadu, neboť v jeho
písemném vyhotovení není v rozporu s §47 odst. 5 správního řádu uvedené jméno, příjmení
a funkce oprávněné osoby, která rozhodnutí podepsala, když je zřejmé, že podpis
na rozhodnutí nenáleží ani řediteli CŘ, ani vedoucímu právního oddělení celního ředitelství.
Žalobce proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí vydané v prvním stupni
zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení, a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady
řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2003, č. j. 38 Ca 285/2001 – 47,
žalobu zamítl. V odůvodnění předně odmítl žalobní námitku, že není možno předjímat
výsledek dosud neskončeného daňového řízení, a ještě před jeho ukončením rozhodnout
o celním deliktu, neboť v daném případě se jedná o dvě na sobě zcela nezávislá řízení,
přičemž řízení o celním deliktu nemusí nutně navazovat na rozhodnutí v daňovém řízení,
t. j. na rozhodnutí o doměření cla a DPH. Pro posouzení věci je rozhodující to,
že je dostatečně prokázáno, že zboží bylo deklarantem v odstavci 31 celního prohlášení
nesprávně popsáno a v odstavci 33 nesprávně zařazeno, a že zde uvedená podpoložka
neodpovídá celnímu sazebníku. Z obsahu správního spisu je zřejmé, jaké zboží bylo
dováženo. Soud v této souvislosti uvedl, že celní orgán si otázku výše celního úniku, k němuž
došlo v důsledku nesprávného zařazení zboží, může posoudit jako otázku předběžnou. Soud
rovněž konstatoval, že žalovaný výši pokuty dostatečně podrobně zdůvodnil, přičemž
nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení, neboť své správní uvážení o výši
pokuty opřel nejen o obecné úvahy o potřebě preventivního působení postihu za celní delikt
a potřebě zajištění společenských zájmů, ale rovněž o konkrétní rozhodné skutečnosti případu,
kdy hodnotil nejen výši, o niž bylo kráceno clo a DPH, ale i skutečnost, že k nesprávnému
uvedení údajů ze strany žalobce nedošlo za účelem zkrácení daně. Náležitě odůvodnil, proč
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve výši pokuty změnil, a proč jím stanovená výše
pokuty se jeví jako přiměřená a splní výchovný účel. Podle názoru soudu není napadené
rozhodnutí zmatečné a nesrozumitelné proto, že správní orgán prvního stupně při stanovení
pokuty ve výši 150 000 Kč uvedl, že přihlédl „ke složitosti případu“, a že žalovaný, ačkoliv
výši uložené pokuty snížil, naopak zařazení zboží v předmětných dovozech za složité
nepovažuje. Snížení pokuty napadeným rozhodnutím žalovaného přes odlišný názor na
složitost zařazení dováženého zboží do podpoložky celního sazebníku je v odůvodnění tohoto
rozhodnutí řádně zdůvodněno. Důvodnou soud neshledal ani námitku žalobce, že mu při
stanovení výše pokuty bylo přitěžující okolností, že je mezinárodní zasilatelskou společností
se značným počtem zákazníků, zastupující ve značném množství celních řízení. Z ustanovení
§105 odst. 4 celního zákona vyplývá, že žalobce jako deklarant odpovídá za správné zařazení
zboží do odpovídající podpoložky celního sazebníku, a bylo na něm, aby si obstaral za tímto
účelem dostatečné informace. K tvrzení žalobce, že v současné době již nelze zjistit, jaké
zboží bylo skutečně v daných případech dovezeno, soud uvedl, že obsah jednotlivých celních
deklarací a k nim přiložených dokladů, zejména faktur vystavených dovozcem a vyjádření
příjemce, potvrzují, že v daných případech nebyly dováženy „léky“, které náleží do položky
celního sazebníku 3004, ale roztoky či obdobné přípravky na kontaktní čočky náležející do
podpoložky těchto sazebníků 33079000, tak, jak je uvedeno ve výše citovaných rozhodnutích
správních orgánů obou stupňů. Ověřovat správnost údajů následnou kontrolou celním úřadům
umožňuje ustanovení §127 odst. 1 celního zákona. Úvaha žalobce ohledně dalších povinností
celního úřadu v případě pochybností o správnosti údajů, se i soudu jevila jako účelová. Celní
úřad přijal úplné celní prohlášení a zboží do navrženého režimu propustil. Následná kontrola
po propuštění zboží byla prováděna podle ustanovení §127 celního zákona za účelem
přesvědčení se o pravdivosti údajů uvedených v celních prohlášeních, ve lhůtě stanovené pro
úschovu dokladů. Za důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí však soud nepovažoval ani
námitku týkající se toho, že napadené rozhodnutí odporuje §47 odst. 5 správního řádu,
neboť neobsahuje jméno, příjmení, funkci osoby, která rozhodnutí podepsala. Soud totiž
dospěl k závěru, že ustanovení §47 odst. 5 správního řádu stanoví pouze formální náležitosti
písemného vyhotovení rozhodnutí, přičemž správní řád nezakotvuje, že by nedostatek těchto
formálních náležitostí způsoboval neplatn ost správního rozhodnutí (na rozdíl od úpravy podle
§31 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.). I pokud by písemné vyhotovení rozhodnutí podepsala
neoprávněná osoba, neznamenala by tato skutečnost, že se jedná o akt neplatný,
nicotný. Soud konečně dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné
ani pro „nesrozumitelnost“ výroku, jak namítala zástupkyně žalobce u ústního jednání
před soudem. Výrok napadeného rozhodnutí mění toliko výši pokuty uložené rozhodnutím
správního orgánu prvního stupně, a nikterak se nedotýká dalších výroků tohoto
prvostupňového rozhodnutí.
Proti citovanému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
a to z důvodů jeho nezákonnosti, neboť soud věc v předcházejícím řízení nesprávně právně
posoudil, a také proto, že soud měl napadené rozhodnutí zrušit z důvodu žalobcem
namítaných nedostatků při zjišťování skutkové podstaty věci. Podle názoru stěžovatele
správní orgány nedostatečně posoudily, zda došlo v uvedeném případě k nesprávnému
zařazení zboží, když vycházely při svém rozhodování o celním deliktu pouze z protokolu
o zjištěném celním deliktu. Stěžovatel nezpochybňuje, že daňové řízení a řízení o celním
deliktu jsou samostatná řízení. Pokud však vedle sebe probíhají tato dvě řízení, musí být
v každém z nich přesně a úplně zjištěn skutkový stav věci. V uvedeném případě nebylo
náležitě zjištěno, jaké zboží bylo v konkrétních případech skutečně vezeno, zejména,
zda spolu s roztoky na kontaktní čočky byly vezeny nějaké léky a jaké konkrétně,
když z pokynů příjemce zboží vyplývalo, že předmětem dovozu byly v některých případech
léky. Při ústním jednání ve věci stěžovatel k dotazu soudu navrhoval, že k těmto okolnostem
by se mohl nejpřesněji vyjádřit příjemce zboží, soud se však s tímto návrhem nijak
nevypořádal. Navíc i žalovaný při soudním jednání uvedl, že při posuzování skutečnosti,
jaké zboží bylo vezeno, vycházel žalovaný, resp. správní orgán prvního stupně, z vyjádření
příjemce zboží, že vesměs (t. j. nikoli výlučně) byly dováženy roztoky na kontaktní čočky.
Pokud je stěžovatel trestán za nesprávné zařazení zboží, musí být náležitě a nepochybně
zjištěno, jaké zboží bylo skutečně dovezeno a do jaké položky celního sazebníku má být toto
dovezené zboží zařazeno. Dle názoru stěžovatele trpí napadené rozhodnutí žalovaného také
formální vadou, když v jeho písemném vyhotovení není uvedeno v rozporu s ustanovením
§47 odst. 5 správního řádu jméno, příjmení a funkce oprávněné osoby, která rozhodnutí
podepsala, když je zřejmé, že podpis na rozhodnutí nenáleží řediteli CŘ, jehož jméno a funkce
jsou na rozhodnutí předtištěny, ale jiné osobě, jejíž jméno ani funkci nelze z rozhodnutí zjistit.
Ze systematického začlenění tohoto ustanovení do §47 správního řádu je zřejmé, že uvedení
oprávněné osoby má z hledisky zákona stejnou důležitost jako uvedení orgánu, který
rozhodoval, či výroku rozhodnutí. Dle názoru stěžovatele není rozhodující, že správní řád
výslovně neuvádí, že by nedostatek formálních náležitostí rozhodnutí stanovených v §47
správního řádu způsoboval neplatnost tohoto rozhodnutí, když tento důsledek je zřejmý ze
smyslu zákonné úpravy. Namítá dále, že stejně tak by se nemohlo jednat o rozhodnutí, pokud
by chyběl výrok či jiná náležitost uvedená v §47 správního řádu, aniž by toto rovněž bylo
výslovně uvedeno. Stěžovatel poukazuje i na další nedostatek napadeného rozhodnutí, kterým
se měl soud zabývat a rozhodnutí zrušit i bez návrhu, a to, že výrok rozhodnutí je neurčitý a
neúplný. Rozhodnutí celního orgánu prvního stupně o uložení pokuty bylo učiněno jedním
výrokem ukládajícím pokutu a určujícím její výši, splatnost a místo plnění. Jestliže žalovaný
takové rozhodnutí změnil a pokutu snížil a ostatními částmi měněného výroku celního orgánu
prvního stupně se ve svém rozhodnutí nezabýval, pak není z tohoto jeho rozhodnutí zřejmé,
jak o těchto ostatních částech rozhodl, tedy jak rozhodl o jednání, za které je pokuta uložena,
o splatnosti pokuty a místě placení. Vzhledem k tomu, že změněný výrok nahrazuje původní
rozhodnutí, musí obsahovat veškeré náležitosti rozhodnutí správního orgánu. Vzhledem
k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 18. 12. 2003, č. j. 38 Ca 285/2001 - 47, zrušil a věc vrátil příslušnému
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný, s ohledem na to, že kasační stížnost pouze opakuje skutečnosti již uvedené
v žalobě, nepovažuje další vyjádření za potřebné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžo vatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Z formulace stížnostních bodů vyplývá, že stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovateli jako deklarantovi bylo
v letech 1996 – 1998 na základě jednotných celních deklarací (JCD), podrobně označených
v rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně, propuštěno do režimu volného
oběhu zboží, přičemž následnou kontrolou bylo zjištěno, že v daných JCD došlo ze strany
stěžovatele k pochybením. Z protokolu o podaném vysvětlení sepsaném s příjemcem,
jednatelkou společnosti O. D. s. r. o., vyplývá, že u sazebního zařazení vycházela tato
společnost z povinné registrace těchto přípravků u SÚKL (Státního ústavu kontroly léčiv),
kde byly tyto registrovány ve skupině léčiv, tzn. stejně jako kontaktní čočky. Z protokolu o
zjištěném celním deliktu sepsaném Celním úřadem Praha I., Inspektorátem celní a finanční
stráže, dne 22. 9. 2000 se pak zjišťuje, že u 11 případů v odstavcích 33 dotčených JCD je
uveden zbožový kód 300490 99 nebo 300490 19, a v odstavci 31 JCD u 8 z těchto případů je
uvedeno označení „roztoky na kontaktní čočky“ a u 3 z těchto případů „léky“. Dle
přiložených faktur se ve všech případech jednalo o roztoky na kontaktní čočky. V protokolu o
zjištěném celním deliktu uvedený orgán dále uvedl, že dle ustanovení celního sazebníku a
Všeobecného pravidla 1 pro interpretaci Harmonizovaného systému měly být roztoky na
kontaktní čočky zařazeny do podpoložky 3307 90 00 celního sazebníku a nikoliv do
podpoložky výše uvedené. Toto pochybení stěžovatele bylo doplněno ještě o skutečnost, že ve
dvou případech nebyly zahrnuty do celní hodnoty náklady na dopravu zboží ze zahraničí.
Zboží bylo propuštěno do volného oběhu na základě nesprávných údajů v JCD, a tím došlo ke
zkrácení cla v celkové výši 69 159 Kč a nedoplatku na DPH v celkové výši 2 093 559 Kč, t. j.
celkem na cle a DPH 2 162 718 Kč. K dané věci zaslal dne 19. 12. 2000 stěžovatel Celnímu
úřadu Praha V., jemuž byla věc postoupena k doměření celního dluhu, vyjádření, v němž
uvedl, že sazební zařazení zboží vždy provádí podle dokladů doprovázejících zboží (dispozice
odesílatele, obchodní faktury, přepravní listy), a zejména podle instrukcí z avíz příjemce
zboží. Vzhledem k tomu, že se jedná o zboží, k jehož posouzení je zapotřebí vysoké odborné
specializace, stěžovatel respektoval při zařazení zboží plně přání příjemce zboží. Současně
poukázal na to, že dle obchodních faktur k jednotlivým zásilkám byly vezeny různé druhy
zboží a léků, nejen roztoky na kontaktní čočky. Celní úřad Praha V. pak stěžovateli
rozhodnutím ze dne 16. 1. 2001, č. j. TOJ-933/2000, za výše uvedené pochybení uložil pokutu
ve výši 150 000 Kč. V odvolacím řízení změnil žalovaný napadené ro zhodnutí tak, že
uloženou pokutu snížil na 100 000 Kč; jinak ponechal rozhodnutí nedotčeno.
Stěžovatel se předně domnívá, že Městský soud v Praze v předcházejícím řízení
nesprávně posoudil jeho námitku týkající se nedostatků při zjišťování skutkové podstaty,
když správní orgány nedostatečně posoudily, zda došlo v uvedeném případě k nesprávnému
zařazení zboží, a při svém rozhodování o celním deliktu vycházely pouze z protokolu
o zjištěném celním deliktu. V této souvislosti je přitom zpochybňováno dvojí: jednak
totožnost deklarovaného zboží, t. j. podle názoru stěžovatele nebylo náležitě zjištěno,
jaké zboží bylo v konkrétních případech skutečně vezeno, zejména, zda spolu s roztoky
na kontaktní čočky byly vezeny nějaké léky a jaké konkrétně, když z pokynů příjemce zboží
vyplývalo, že předmětem dovozu byly v některých případech léky, a jednak nedostatečně
zjištěný skutkový stav za situace, kdy v době vydání rozhodnutí o uložení pokuty nebylo
skončeno řízení o výši úniku na DPH.
Žalovaný, jakož i správní orgán v prvním stupni, vycházely při svém rozhodování
především z údajů uvedených ve fakturách, jež stěžovatel předložil k dotčeným celním
prohlášením. Z těchto faktur vyplynulo, že se jedná o roztoky na kontaktní čočky.
Poukazuje-li stěžovatel na nedostatečně z jištěnou totožnost dováženého zboží, bylo
by na místě, aby uvedl, v čem je nesprávné zjištění obou správních orgánů vyplývající
z těchto faktur. Směřuje-li stěžovatelova argumentace k tomu, že správní orgány nezjišťovaly,
zda spolu s roztoky na kontaktní č očky byly vezeny nějaké léky a jaké konkrétně,
když z pokynů příjemce zboží vyplývalo, že předmětem dovozu byly v některých případech
léky, pak nelze než poukázat na ustanovení §105 odst. 4 celního zákona platného v době
vydání prvostupňového rozhodnutí, jenž stanoví, že podáním celního prohlášení potvrzoval
deklarant správnost údajů v něm obsažených a pravost dokladů, kterými bylo doloženo.
Daným ustanovením tak byla založena objektivní odpovědnost osoby, která celní deklaraci
podávala. Z dané odpovědnosti se proto stěžovatel nemůže liberovat odkazem na skutečnost,
že nesprávné údaje, které o propouštěném zboží uvedl v celním prohlášení získal od příjemce
zboží. Nebylo tedy povinností obou správních orgánů se zabývat tím, zda zásilka obsahovala
kromě roztoku na kontaktní čočky i léky, když pro tento fakt měl svědčit, jak uvádí
stěžovatel, pokyn příjemce zboží. Z tohoto hlediska je i plně pochopitelný a ospravedlnitelný
postup Městského soudu v Praze, který nepřistoupil na provedení důkazu výslechem zástupce
příjemce zboží, neboť smyslem řízení nebylo prokázat, jaké instrukce obdržel stěžovatel
pro vyplnění JCD. Pravdivost údajů obsažených na citovaných fakturách přitom stěžovatel
nijak nezpochybnil.
K stěžovatelově poznámce týkající se vztahu řízení celního a daňového zdejší soud
uvádí, že se jedná o dvě řízení upravená dvěma právními předpisy (celním zákonem
a zákonem o dani z přidané hodnoty). Vzhledem k tomu, že obě řízení mají původ ve stejném
skutku (v nesprávně vyplněných celních prohlášeních), a ve svých důsledcích jsou na sobě
závislá, je třeba vyřešit otázku, jak postupovat, když v jednom z těchto řízení je vydáváno
rozhodnutí za situace, kdy druhé řízení ještě není skončeno. V takovém případě má správní
orgán právo si absenci výsledku rozhodnutí pří slušného řízení vyřešit sám jako
tzv. předběžnou otázku. Pokud by se pak v řízení později skončeném dospělo k jinému
závěru, než jaký byl presumován v řízení dříve skončeném, je zde dána možnost toto dříve
skončené řízení otevřít a jeho závěry revidovat prostřednictvím mimořádného opravného
prostředku, jakým je obnova řízení. Pokud tedy v posuzovaném případě Celní úřad Praha V.
stanovil výši celního dluhu částkou rovnající se nedoplatku na DPH a na cle, a tuto částku
pak zohlednil i při stanovení výše sankce za celní delikt, jednal zcela v mezích v té době
platných předpisů a jeho postup nelze hodnotit jako nezákonný.
Za důvod ke zrušení napadeného rozsudku nelze považovat ani námitku stěžovatele
směřující ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí žalovaného trpí formální vadou, když v jeho
písemném vyhotovení není uvedeno v rozporu s ustanovením §47 odst. 5 správního řádu
jméno, příjmení a funkce oprávněné osoby, která rozhodnutí podepsala, když je zřejmé,
že podpis na rozhodnutí nenáleží řediteli CŘ, jehož jméno a funkce jsou na rozhodnutí
předtištěny, ale jiné osobě, jejíž jméno ani funkci nelze z rozhodnutí zjistit. Ze stěžovatelovy
argumentace je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného považuje za tzv. non-rozhodnutí, neboli
rozhodnutí nicotné (nulitní). Pokud by tvrzení stěžovatele bylo pravdivé a Městský soud
v Praze by tuto skutečnost opomněl, zavdávalo by to na základě kasační námitky důvod
ke zrušení rozsudku jmenovaného soudu v řízení o kasační stížnosti. Nicotnost (neexistenci)
správního aktu však způsobují jen takové vady řízení, které mají za následek situaci,
kdy již o existenci správního aktu nelze vůbec hovořit. Může se jednat o vady spočívají
například v rozhodování absolutně nekompetentním orgánem, rozhodování podle právního
předpisu, který byl přede dnem rozhodnutí bez náhrady zrušen, v absolutním nedostatku
zákonem předepsané formy, naprosté neurčitosti či nesrozumitelnosti obsahu rozhodnutí,
a v důsledku toho jeho nerealizovatelnosti, nebo v absolutní nemožnosti plnění obsahu
rozhodnutí. V posuzovaném případě však o nicotnosti rozhodnutí hovořit nelze. Bez ohledu
na možné pochybnosti, které podpis osoby, jež rozhodnutí podepsala s dodatkem „v. z.“,
a jež zjevně není ani jednou z osob na rozhodnutí uvedených plným jménem i s uvedením
funkce, je totiž zřejmé, že rozhodnutí bylo vydáno i vypraveno kompetentním orgánem, bylo
vydáno na základě platného zákona, v řádné formě, je určité, srozumitelné a plně
realizovatelné. Pochybnosti o zákonnosti napadeného rozhodnutí jsou ke všemu vyvráceny
ve vyjádření žalovaného (podepsaného jeho ředitelem) zaslaného Městskému soudu v Praze
k podané žalobě, kdy žalovaný výslovně uvedl, že rozhodnutí bylo podepsáno oprávněnou
osobou.
K uvedenému lze ještě podotknout, že stěžovatelův přístup k interpretaci ustanovení
§47 odst. 5 správního řádu zakotvujícího povinnost uvést pod správní rozhodnutí jméno,
příjmení a funkci oprávněné osoby pouze z hlediska systematického výkladu je neudržitelné
za situace, kdy právní teorie i praxe zná a používá více výkladových metod, prostřednictvím
kterých je třeba nalézt odpovídají interpretaci zkoumaného ustanovení. V této souvislosti
je třeba připomenout zejména výklad objektivně–teleologický v plné šíři. Objektivně-
teleologickým výkladem se zjišťuje objektivní význam určitého textu z úhlu pohledu znalého
adresáta právního předpisu. Jde tedy o otázku, jak může určitému textu rozumět znalý subjekt,
jestliže předpokládá, že daný text byl psán racionálně uvažujícím subjektem při respektování
právních norem vyšší síly (včetně takových právních principů). V rámci tohoto výkladu
by mělo být zabráněno hodnotovým rozporům v právním řádu. Ačkoli systematický výklad
může v tomto případě dát určitou odpověď na otázku, jaké důsledky pro interpretaci vyplývají
ze skutečnosti, že uvedení jména, příjmení a funkce oprávněné osoby pod vydaným správním
rozhodnutím, nelze přehlédnout další aspekty vyplývající z vlastního smyslu dané povinnosti
i bezprostřední intertextové souvislosti. Citované ustanovení §47 odst. 5 správního řádu
má zajistit, aby rozhodnutí správního orgánu bylo podepsáno osobou, která je k takovému
úkonu oprávněna, což má zajišťovat legalitu daného rozhodnutí. Kdo je osobou oprávněnou
k podepisování rozhodnutí, a kdo je oprávněn tuto osobu zastupovat a jakým způsobem tak
činí, upravují vnitřní předpisy správního orgánu. Je-li podpis osoby odlišný od osoby
předtištěné na rozhodnutí, sama o sobě tato skutečnost nemůže automaticky znamenat,
že rozhodnutí je podepsáno neoprávněnou osobou. Povinnost stanovená §47 odst. 5
má tak zjevně zabránit případům, kdy by došlo k vydání rozhodnutí bez vědomí oprávněných
osob (např. řadovým referentem apod.). Potvrdil-li ředitel celního ředitelství, že rozhodnutí
podepsala osoba oprávněná, lze mít bezezbytku za to, že bylo dikci správního řádu vyhověno.
Daná skutečnost tak znamená, že vydané rozhodnutí vyjadřuje vůli správního orgánu
(žalovaného), jež nemůže být nijak zpochybněna.
K poslednímu stížnostnímu bodu, týkajícímu se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
z důvodu neurčitosti a neúplnosti výroku, Nejvyšší spr ávní soud uvádí, že v případě této
námitky nebyly dány podmínky pro to, aby Městský soud v Praze o ní rozhodl,
neboť nedostatek rozhodnutí žalovaného z hlediska jeho neurčitosti a neúplnosti byl žalobcem
uplatněn až po době, kdy bylo možno podanou žalobu rozšířit o další žalobní body.
Podle §71 odst. 2 s. ř. s. může žalobce kdykoli za řízení žalobní body omezit; rozšířit žalobu
na dosud nenapadené výroky rozhodnutí, nebo ji rozšířit o další žalobní body může
jen ve lhůtě pro podání žaloby. Přezkumné řízení vedené soudem podle dílu prvního, hlavy
druhé, části třetí s. ř. s. je ovládáno jednak zásadou dispoziční, jejímž výrazem je skutečnost,
že soud může přezkoumávat žaloby jen v rámci rozsahu a v mezích důvodů, jež jsou
v ní obsaženy, a jednak zásadou koncentrační, kdy skutkové a právní důvody, pro které
je rozhodnutí správního orgánu napadáno, lze u soudu uplatnit jen v zákonem stanovené lhůtě.
Stejnými zásadami, t. j. zásadou dispoziční i zásadou koncentrace řízení, byla ovládána
i procesní úprava obsažená v občanském soudním řádu, ve znění platném do 31. 12. 2002,
podle které stěžovatel podával žalobu napadající rozhodnutí žalovaného. Podle §250h odst. 1
tehdy platného znění o. s. ř. až do rozhodnutí soudu mohl žalobce rozsah napadení
správního rozhodnutí omezit; rozšířit je mohl jen ve lhůtě podle §250b. Z ustanovení §250b
odst. 1 o. s. ř. pak vyplývalo, že žaloba musela být podána do dvou měsíců od doručení
rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanovil jinak,
přičemž zmeškání této lhůty nebylo možno prominout. Napadené rozhodnutí žalovaného
nabylo právní moci dne 9. 4. 2001. Od tohoto dne počala běžet dvouměsíční lhůta
jak pro podání žaloby, tak i pro její případné pozměnění nebo doplnění. Vzhledem k tomu,
že zástupkyně stěžovatele na neurčitost a neúplnost výroku poukázala až při ústním jednání,
které se uskutečnilo až dne 18. 12. 2003, nebyl Městský soud v Praze povinen o dané námitce
rozhodnout. Skutečnost, že tak učinil, je proto z hlediska posouzení zákonnosti rozsudku
Městského soudu v Praze zcela irelevantní. Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší
správní soud uvádí, že výrok druhostupňového orgánu nelze chápat izolovaně, ale pouze
ve vzájemné souvislosti s výrokem správního orgánu prvního stupně, neboť pouze výroky
obou těchto orgánů tvoří závazný a vykonatelný právní názor utvořený správními orgány
ve správním řízení. V této souvislosti lze sice poukázat na určitou nepřesnost žalovaného,
pokud výrokem rozhodnutí o odvolání pouze snížil pokutu uloženou prvostupňovým orgánem
(Celním ředitelstvím Praha V.), aniž uvedl, jak uvážil o ostatních částech odvoláním
napadeného výroku rozhodnutí, nicméně v kontextu znění obou rozhodnutí (výroku
i odůvodnění), je zřejmé, jak bylo v posuzované věci rozhodnuto, a že rozhodnutím
žalovaného byla změněna pouze výše uložené pokuty, přičemž ostatní části výroku
prvostupňového orgánu zůstaly nedotčeny. Pro úplnost je třeba ještě dodat, že poukazuje-li
stěžovatel na to, že touto námitkou by se měl soud zabývat i bez návrhu, což má nep ochybně
implikovat stěžovatelův názor, že neurčitost a neúplnost výroku zakládá nicotnost rozhodnutí,
pak Nejvyšší správní soud uvádí, že ještě před přezkumem napadeného rozsudku z hlediska
stěžovatelem tvrzených důvodů se soud věcí zabýval s ohledem na ust. §109 odst. 2 a 3,
jak je uvedeno výše, a nicotnost rozhodnutí žalovaného ani prvostupňového orgánu neshledal.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo třeba
napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí
nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. 1. 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu