ECLI:CZ:NSS:2005:4.AFS.27.2004
sp. zn. 4 Afs 27/2004 – 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Ing. J. S.,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, nám. Svobody 4, 602 00 Brno, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2003, č. j. 30 Ca
487/2001 – 37,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2003, č. j. 30 Ca 487/2001 – 37,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 7. 2001, č. j. 1548/01/FŘ/120, zamítl žalovaný odvolání
žalobce podané proti rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Brodě ze dne 30. 11. 2000,
č. j. 60913/00/338920/7038, kterým byl podle ustanovení §63 ve vazbě na ustanovení §102
odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále
též jen „daňový řád“), žalobci sdělen předpis penále za pozdní úhradu daňové povinnosti
na odvodu ze zisku za rok 1992 ve výši 182 980 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá,
že penále se týká odvodu ze zisku, dodatečně vyměřeného za rok 1992 po provedené daňové
kontrole, které je vypočteno s ohledem na ustanovení §102 odst. 2 daňového řádu. Doměřený
odvod ze zisku byl splatný ve lhůtě do 13. 12. 1996 a byl zaplacen žalobcem
jako nabyvatelem privatizovaného majetku. K námitce žalobce uvedené v odvolání
proti platebnímu výměru, že není v postavení daňového dlužníka a povinnost uhradit
toto penále na něj nepřešla, uvedl žalovaný, že zákon č. 92/1991 Sb. je normou práva
veřejného a z ustanovení §15 vyplývá, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku
přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky, související s privatizovaným majetkem,
tedy i závazky daňové. Konstatoval, že v předmětné věci vydalo Ministerstvo pro správu
národního majetku a jeho privatizaci dne 20. 6. 1996 rozhodnutí o privatizaci státního
subjektu V. o. p. 014 s. p., se sídlem v U. B., metodou veřejné soutěže. Na toto rozhodnutí
pak navazuje smlouva č. 255/1997, o prodeji privatizovaného majetku, kterou uzavřel Fond
národního majetku (dále též jen „FNM“) se žalobcem. Z uvedené smlouvy je zřejmé,
že ze strany Fondu národního majetku došlo k uzavření smlouvy o prodeji privatizovaného
majetku podle příslušných ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. V čl. III. bod 2 této smlouvy
se výslovně hovoří o tom, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí
na kupujícího i jiná práva a závazky, související s privatizovaným majetkem. Uvedl dále,
že z protokolu o ústním jednání, který byl sepsán na Finančním úřadě v Uherském Brodě dne
9. 12. 1997 vyplynulo, že žalobce vzal na vědomí, že v rámci nabytí zprivatizovaného
majetku na něj, jako na nabyvatele, přešly i daňové nedoplatky. Ze strany 4 tohoto protokolu
je zřejmé, že kromě nedoplatku na jiných daních přešel na žalobce i nedoplatek na odvodu ze
zisku za rok 1992 ve výši 362 340 Kč. Tento nedoplatek pak byl uhrazen žalobcem dne 22. 1.
1998. K námitce žalobce, že fyzické osobě odvod ze zisku nepřísluší, žalovaný uvedl, že se
v případě žalobce nejedná o to, zda byl či nebyl poplatníkem odvodu ze zisku, ale zda byl
v postavení daňového dlužníka ohledně konkrétní částky vyměřeného odvodu ze zisku.
Konstatoval, že žalobcovo postavení daňového dlužníka vyplývalo z ustanovení §15 zákona
č. 92/1991 Sb., v souvislosti s ustanovením §57 odst. 1 daňového řádu, nikoliv ze zákona č.
156/1989 Sb., o odvodech do státního rozpočtu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu v níž uvedl, že argumentace žalovaného,
že Fond národního majetku je při prvním převodu majetku státu na jiné osoby vykonavatelem
vůle ústředních orgánů státní správy, a že zákon č. 92/1991 Sb., je normou práva veřejného,
je nepřípadná. Poukazoval na to, že z hlediska zákona č. 92/1991 Sb. je právně zcela
bezvýznamné, jak a kým je Fond národního majetku řízen, neboť tento zákon je postaven
na principu rovnosti stran, jejich ochotě či neochotě d o smluvního vztahu vstoupit.
Podle názoru žalobce uvedený zákon nesplňuje kriteria veřejnoprávní normy. Namítal dále,
že pokud vstoupil do smluvního vztahu s dalším samostatným podnikatelským subjektem,
nezakládala tato skutečnost důvod aplikace ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.
z hlediska daňových povinností nabyvatele. Konstatoval, že uvedený zákon není zvláštním
předpisem, podle něhož by měl žalobce daň platit. Žalobce dále poukázal na rozhodnutí soudů
včetně nálezů Ústavního soudu a uvedl, ž e sice nejsou pro žalovaného závazná, jsou však
výkladovou pomůckou pro řešení tohoto případu. Dále namítal, že není pravdivý závěr
žalovaného, že by závazky uznal. Z protokolu o ústním jednání ze dne 9. 12. 1997 tato
skutečnost nevyplývá, a i kdyby tomu tak bylo, neměla by tato skutečnost právní význam,
neboť žalobce by uznal dluh, který mu vůbec nevznikl. Poukazoval na to, že při vydání
napadeného rozhodnutí žalovaný porušil obecně závazné předpisy, zákon č. 23/1991 Sb.,
daňový řád a zákon č. 92/1991 Sb. Navrhoval, aby rozhodnutí žalovaného bylo ve spojení
s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Podáními ze dne 9. 11. 2001, 1. 10. 2002 a 25. 2. 2003 doplňoval žalobu poukazem na další
rozhodnutí soudu, případně publikované právní rozbory, jimiž žalobu upřesňoval.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 12 2003, č. j. 30 Ca 487/2001 – 37,
rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost a věc vrátil tomuto orgánu k dalšímu řízení.
Dále rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobci na účet jeho právního zástupce náklady
řízení ve výši 4800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Z odůvodnění rozsudku vyplývá,
že v předmětné věci se soud zabýval dvěma otázkami, a to jednak otázkou možnosti přenosu
povinnosti platit daň na jinou osobu, kterou posoudil v souladu s názorem Ústavního soudu
(usnesení ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 164/01) tak, že ustanovení §15 odst. 1 zákona
č. 92/1991 Sb. představuje zákonnou výjimku z nemožnosti smluvního přenosu daňové
povinnosti. Ohledně druhé otázky, vycházející ve smyslu ustanovení §58 daňového řádu
z akcesority daňového penále shledal soud, že byla žalovaným rozhodnuta v rozporu
se zákonem. Při řešení této otázky vycházel soud rovněž z rozhodnutí Ústavního soudu,
a to z nálezu sp. zn. IV. 186/96, sp. zn. I. ÚS 496/98, z nichž podle názoru soudu vyplývá,
že ani případný přenos daňové povinnosti nezbavuje správce daně povinnosti, aby v souladu
s ustanovením §2 odst. 2 daňového řádu osobě, která má nastoupit na místo půvo dního
daňového subjektu rozhodnutím podle §32 odst. 1 daňového řádu mj. stanovil, jaké peněžité
plnění se jí ukládá. Konstatoval, že pokud má být rozhodnutí o daňovém penále
(o příslušenství daně) zákonné, musí se opírat o rozhodnutí o dani. Jestliže takové rozhodnutí,
tak jako v daném případě, nebylo vydáno, resp. rozhodnutí o penále z něj nevychází, není
pro rozhodnutí o daňovém penále dán ve smyslu §58 zákona č. 337/1992 Sb. zákonný
podklad. Soud dále konstatoval, že věc byla mj. posouzena v kontextu s rozsudkem tamního
soudu ze dne 6. 8. 2003, č. j. 30 Ca 503/2000 – 49, který se týkal žádosti žalobce o vrácení
přeplatku na odvodu ze zisku za rok 1992 ve výši 362 340 Kč. Soud tedy na základě výše
uvedených důvodů napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.).
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalovaný (dále jen „stěžovatel“),
a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. Uvedl, že nesouhlasí
s názorem soudu o tom, že rozhodnutí je nezákonné. Namítal, že nesouhlasí s názorem soudu
vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu k povinnosti vydat rozhodnutí
podle §32 odst. 1 daňového řádu. Podle názoru žalovaného byla argumentace soudu
nepřípadná, neboť soudem použité ústavní nálezy řeší jiné situace. Poukázal na nález
Ústavního soudu II. ÚS 428/2000 a konstatoval, že při jednání dne 9. 12. 1997
zaznamenaném v protokolu byl žalobce po poučení seznámen s daňovými povinnostmi:
a) na dani z přidané hodnoty, b) na odvodu ze zisku, c) na dani z příjmů fyzických osob
a funkčních požitků a d) na dani silniční, přičemž žalobce se vyjádřil tak, že výčet daňových
povinností bere na vědomí. Podle názoru stěžovatele je zřejmé, že správce daně postupoval
v daňovém řízení v souladu se základní zásadou daňového řízení – zásadou součinnosti
- a informoval nabyvatele privatizovaného majetku o výši daňových nedoplatků
na jednotlivých daních. Nebylo tedy nutné vydávat rozhodnutí podle §32 odst. 1 daňového
řádu, neboť daňový nedoplatek přešel na žalobce ze zákona podle ustanovení §45 zákona
č. 337/1992 Sb. ve spojení s ustanovením §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. s tím, že důvod
a výše nedoplatku byla žalobci známa z ústního jednání. Dále uvedl, že pokud tedy krajský
soud dospěl k závěru, že ve věci žalobci v rámci velké privatizace došlo k univerzálnímu
přechodu práv a závazků, a tedy k právnímu nástupnictví, je třeba současně vycházet z toho,
že daňová povinnost na odvodu ze zisku za rok 1992 byla správcem daně doměřena
původnímu daňovému subjektu dodatečným platebním výměrem dne 11. 11. 1996
pod č. j. 19334/I/96. Tento v době univerzální sukcese byl již pravomocný, a pak tedy závěr
krajského soudu, že platební výměr na daňové penále za pozdní úhradu odvodu ze zisku
za rok 1992, je nezákonný, protože se neopírá o rozhodnutí o dani, nevycházel ani z platné
právní úpravy daňového práva, ani z právních závěrů v odůvodnění citovaných nálezů
Ústavního soudu. Právní názor soudu pak ve vztahu k aplikaci ustanovení §15 odst. 1 zákona
č. 92/1991 Sb. popírá samotnou konstrukci právního nástupnictví – univerzální sukcese
pro oblast veřejného daňového práva a ustanovení §57 odst. 4 daňového řádu činí pro daňové
řízení neaplikovatelným. Stěžovatel dále obsáhle vyložil problematiku otázky podřaditelnosti
daňového penále jako závazku souvisejícího s privatizovaným majetkem. Uvedl, že penále
na dani ani úrok z prodlení nejsou majetkovou sankcí v užším slova smyslu, nejsou
majetkovým trestem v pojetí správního nebo trestního trestání, a nejsou úzce spojeny
se subjektem, který kvalifikovaně porušil právní normu. Podle názoru stěžovatele nevyplývá
z pozitivní právní úpravy penále na dani upravené v ustanovení §63 daňového řádu,
že by toto pro svou povahu nebylo podřaditelné pod ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb.,
obzvláště když svou povahou i úpravou odpovídá právu soukromému, úroku z prodlení,
který bez dalšího je závazkem podřaditelným pod §15 zákona č. 92/1991 Sb. Navrhoval,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozhodnutí
Krajského soudu v Brně za správné. S námitkami stěžovatele nesouhlasil. Uvedl, že daň
ze zisku, za jejíž pozdní úhradu mu bylo předepsáno penále, nebyla žalobci vyměřena řádným
platebním výměrem v souladu s ustanovením §32 daňového řádu, ale nebyla ani na žalobcův
daňový účet zaevidována. Není proto jasné, jak a z čeho bylo penále vlastně vypočítáno. Dále
uvedl, že se nelze stát univerzálním právním nástupcem na základě kupní smlouvy (smlouvy
o prodeji podniku). Poukazoval na to, že usnesení sp. zn. IV. ÚS 164/01 je podle jeho názoru
nezákonné a je předmětem stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva. Navrhoval,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalovaného jako nedůvodnou v celém rozsahu
zamítl a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podává z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a) a c) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu: a) tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, c) zmatečnosti řízení před soudem, spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení,
ve věci rozhodoval vyloučený soudce, ne bo byl soud nesprávně obsazen, popř. bylo
rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Po přezkoumání napadeného rozsudku došel Nejvyšší správní soud k následujícím
závěrům:
Krajský soud se v napadeném rozsudku postavil na stanovisko, že rozhodnutí
žalovaného je nezákonné, přičemž nezákonnost spatřoval v tom, že nebylo-li žalovaným
vydáno rozhodnutí o dani (odvodu ze zisku), resp. rozhodnutí o penále z něj nevychází, není
pro rozhodnutí o daňovém penále dán ve smyslu §58 zákona č. 337/1992 Sb. zákonný
podklad. V odůvodnění rozsudku pak poukázal dále na to, že věc byla mj. posouzena
v kontextu s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2003, č. j. 30 Ca 503/2000 – 49,
který se týkal žádosti žalobce o vrácení přeplatku na odvodu ze zisku za rok 1992 ve výši
362 340 Kč.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že je nezbytné zabývat se posledně
citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně a zejména pak rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 1. 2005, č. j. 4 Afs 27/2003 - 83, který rozhodoval o kasační
stížnosti žalovaného (Finančního ředitelství v Brně), podané proti tomuto rozsudku. Daná věc
se týkala žalobce Ing. J. S., a to konkrétně rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2000, č. j.
9302/99/FŘ/120, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce podané proti rozhodnutí Finančního
úřadu v Uherském Brodě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 47342/99/338920/7038, kterým podle
ustanovení §64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. nebylo vyhověno jeho žádosti o vrácení
přeplatku na odvodu ze zisku ve výši 362 340 Kč. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
6. 8. 2003, č. j. 30 Ca 503/2000 – 49, napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V tomto rozsudku dospěl totiž k závěru, že přestože na žalobce Ing. Jaromíra
Sýkoru přešla podle ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb. povinnost platit odvod ze zisku,
nezbavuje tento přenos daňové povinnosti žalovaného povinnosti, aby v souladu
s ustanovením §2 odst. 2 daňového řádu osobě, která má nastoupit na místo původního
daňového subjektu, rozhodnutím podle §32 odst. 1 daňového řádu mj. stanovil, jaké peněžité
plnění a v jaké výši se jí ukládá, a to zejména v případě a za situace, kdy daňová povinnost
byla vyměřena pouze původnímu daňovému subjektu. Soud tehdy uzavřel, že vzhledem
k tomu, že ve věci nebylo vydáno vůči žalobci žádné vykonatelné rozhodnutí,
které by mu ukládalo peněžité plnění v souvislosti s přechodem daňové povinnosti, nezbylo
než rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2005, č. j. 4 Afs 27/2003 – 83, výše
uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2003 zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud nejprve předeslal, že se v tomto
řízení o kasační stížnosti nemohl zabývat úvahou o tom, zda ustanovení §15 zákona
č. 92/1991 Sb. je zvláštním právním předpisem ve smyslu §45 daňového řádu, umožňujícím
přenos daňové povinnosti, neboť proti právnímu závěru, vyslovenému v odůvodnění
napadeného rozsudku, v němž se soud ztotožnil s právním názorem žalovaného, totiž s tím,
že ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb. je zvláštním právním předpisem umožňujícím
přenos daňové povinnosti, nebyla v kasační stížnosti vznesena námitka. Žalobce kasační
stížnost nepodal, pouze v závěru svého vyjádření ke kasační stížnosti pro úplnost uvedl,
že s tímto názorem soudu nesouhlasí. V dalším pak dospěl Nejvyšší správní soud k jinému
názoru než Krajský soud v Brně. Nejvyšší správní soud na základě zhodnocení zjištěného
skutkového stavu a po posouzení obsahu nálezů Ústavního soudu IV. ÚS 186/96,
I. ÚS 469/98 a II. ÚS 428/2000 uzavřel, že vychází-li se z toho, že ustanovení §15 zákona
č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, je výjimkou ze zásady
nemožnosti smluvního přenosu daňové povinnosti, na základě něhož dochází v důsledku
tzv. velké privatizace k univerzálnímu přechodu práv a závazků, není povinností správce
daně, aby novému majiteli rozhodnutím podle §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. stanovil,
jaké peněžité plnění se mu ukládá, zejména když z průběhu jednání a údajů finančních orgánů
vyplývá, že nový majitel byl seznámen s důvodem i výší daňových povinností
předcházejícího poplatníka. Seznámením nového majitele s důvody a výší daňových
povinností původního daňového dlužníka, které bylo realizováno sepsáním protokolu podle
§12 zákona č. 337/1992 Sb., dostál správce daně zásadě uvedené v ustanovení §2 odst. 2
daňového řádu, která vyjadřuje povinnost úzké součinnosti správce daně s daňovými subjekty.
Nejvyšší správní soud tak přisvědčil závěru žalovaného Finančního ředitelství v Brně,
že závazný právní názor vyslovený v napadeném rozsudku krajského soudu o povinnosti
správce daně vydat rozhodnutí podle §32 odst. 1 daňového řádu ve vztahu k žalobci,
vycházel z nesprávného právního posouzení této otázky soudem.
Z výše uvedeného vyplývá úzká souvislost a vazba mezi popsaným rozsudkem
Nejvyššího správního soudu a nyní posuzovanou věcí, kdy ostatně, jak již bylo výše
konstatováno, se obě věci týkají stejného žalobce.
Rovněž v nyní posuzované věci nebyl napaden právní názor krajského soudu, uvedený
v odůvodnění napadeného rozsudku, totiž ten, že ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb.
představuje zákonnou výjimku v nemožnosti smluvního přenosu daňové povinnosti (§45
zákona č. 337/1992 Sb.). Proti tomuto závěru žalovaný (byť se k němu obsáhle v kasační
stížnosti vyjadřuje) nevznesl námitky a žalobce kasační stížnost nepodal. Pouze v závěru
svého vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 8. 3. 2004 uvedl, že s tímto názorem nesouhlasí
a poukázal na to, že usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 164/01, o něž krajský soud
opírá svůj názor, je předmětem stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva.
Zbývalo tedy posoudit otázku (důvod kasační stížnosti uplatněný ve smyslu §103
odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), zda krajský soud posoudil správně problém nutnosti vydání
rozhodnutí o povinnosti zaplatit daň (odvod ze zisku) ve vztahu k žalobci jako předpokladu
zákonnosti rozhodnutí o daňovém penále (o příslušenství daně).
K této otázce lze říci, že Nejvyšší správní soud, který neshledal nutnost revize svého
závěru vysloveného v rozsudku ze dne 20. 1. 2005, č. j. 4 Afs 27/2003 – 83, v rámci
zachování kontinuity svého rozhodování, nutně musel dospět k závěru, že názor krajského
soudu vyslovený v odůvodnění napadeného rozsudku, jímž je odůvodňována nezákonnost
rozhodnutí žalovaného, je nesprávný.
Vyslovil-li Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozhodování právní názor
o tom, že v případě žalobce (při respektování přenosu daňové povinnosti ve smyslu §15
zákona č. 92/1991 Sb.) nebylo povinností správce daně, aby žalobci jako novému majiteli
rozhodnutím podle §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. stanovil výši daňové povinnosti
(odvodu ze zisku), pak právní názor vyslovený krajským soudem v nyní napadeném rozsudku
nemůže obstát.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že vycházel-li krajský soud z právního názoru,
že na žalobce přešla podle §15 zákona č. 92/1991 Sb. povinnost zaplatit odvod ze zisku
za bývalého daňového poplatníka, pak měl současně dospět k závěru, že v tomto konkrétním
případě nebylo povinností správce daně, aby žalobci rozhodnutím podle §32 odst. 1 zákona
č. 337/1992 Sb. rozhodl o této dani (viz rozsudek NSS č. j. 4 Afs 27/2003 – 83 ze dne
20. 1. 2005). Při respektování těchto právních závěrů pak nutno konstatovat, že předpokladem
zákonnosti rozhodnutí o daňovém penále (o příslušenství daně) nebylo v tomto konkrétním
případě rozhodnutí o odvodu ze zisku vydané správcem daně vůči žalobci. Nevydal-li tedy
správce daně vůči žalobci rozhodnutí o daňové povinnosti (odvodu ze zisku), nelze tuto
skutečnost považovat za okolnost, která způsobuje nezákonnost rozhodnutí žalovaného,
jímž vyměřil žalobci penále za pozdní úhradu odvodu ze zisku za rok 1992.
Lze tedy přisvědčit právnímu názoru žalovaného, že závazný právní názor vyslovený
v napadeném rozsudku krajského soudu o tom, že předpokladem zákonnosti vydání
rozhodnutí o daňovém penále vůči žalobci je předchozí rozhodnutí správce daně o odvodu
ze zisku vydané vůči žalobci, vycházel z nesprávného právního posouzení této otázky.
Uvedené ve svých důsledcích znamená, že tvrzený důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. byl v posuzované věci shledán. Pokud jde o žalovaným tvrzený důvod ve smyslu §103
odst. 1 písm. c) s. ř. s., nebyl tento důvod v kasační stížnosti blíže objasněn a odůvodněn.
Nejvyšší správní soud však neshledal, že by v řízení před soudem chyběly podmínky řízení,
ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popř. bylo
rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Na základě výše uvedeného právního názoru, který ve věci zaujal Nejvyšší správní
soud ve spojení s názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 1. 2005, č. j. 4 Afs 27/2003 - 83, nezbylo, než napadený rozsudek krajského soudu zrušit
a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem shora uvedeným (§110
odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu