ECLI:CZ:NSS:2005:4.AFS.6.2004
sp. zn. 4 Afs 6/2004 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: D. L.,
s. r. o., zastoupený JUDr. Evou Koubovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, Vinohradská 6,
proti žalovanému: Celní ředitelství Praha, se sídlem Praha 1, Washingtonova 11, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2003, č. j. 28
Ca 371/2001 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 2. 5. 2001, č. j. Toj-870/2000, rozhodl Celní úřad Praha V. tak,
že žalobce se dopustil porušení celních předpisů tím, že nedodržel podmínky stanovené
pro zboží propuštěné do režimu tranzit evid. č. 311765100-00191-9. Tímto jednáním
se žalobce dopustil celního deliktu ve smyslu §140 odst. 2 celního zákona způsobem
uvedeným v ustanovení §293 písm. e) celního zákona, za což mu byla uložena pokuta ve výši
10 000 Kč. Své rozhodnutí Celní úřad Praha V. opřel o zjištění, že žalobce nedodal zboží
společně s průvodními doklady celnímu úřadu určení do 14. 6. 2000. Proti citovanému
rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém žalovaný rozhodl tak, že odvolání zamítl
a napadené rozhodnutí potvrdil.
Žalobce napadl citované rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, neboť
se domníval, že správní orgán posoudil věc po právní stránce nesprávně a vydal rozhodnutí,
které je nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalobce předně namítl, že žalobci nebyla dána
možnost účinně a úspěšně hájit svá práva, zejména se vyjádřit k řízení a jeho předmětu,
k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění, a uplatnit v řízení své návrhy. Daný
vývozní případ byl v rozhodnutí celního úřadu identifikován pouze podle čísla tranzitu a data
pro splnění povinnosti, přičemž oba tyto údaje byly neurčité a nejednoznačné, což je
dle názoru žalobce v rozporu s požadavkem určitosti a srozumitelnosti právního úkonu.
Z výroku rozhodnutí celního úřadu vyplývá, že žalobce porušil celní předpisy tím,
že nedodržel podmínky stanovené pro zboží propuštěné do režimu tranzit evidenční
číslo 311765100-00191-9, z odůvodnění rozhodnutí však vyplývají čísla jiná,
a to č. 31765100-00191-9 a č. 1765100-00191-9. Rovněž v protokolu o zjištěném celním
deliktu ze dne 29. 8. 2000, č. j. PRO 486/2000, je uvedeno, že zboží mělo být předloženo
na CÚ Hevlín do 16. 6. 2000, zatímco rozhodnutí samotné ukládá žalobci pokutu za to,
že zboží nebylo předloženo do 14. 6. 2000. Žalobce se domnívá, že uvedené nedostatky
rozhodnutí a celého řízení nemohly být účinně odstraněny a věc nemohla být uvedena v řádný
stav dopisem celního úřadu – Oznámení o opravě omylů ze dne 28. 5. 2001, neboť uvedené
nesprávnosti přesahují charakter zřejmých nesprávností ve smyslu §47 odst. 6 správního
řádu, a proto je nelze napravit zmíněným neformálním způsobem. Podle názoru žalobce
rovněž nebylo jasné, jakými konkrétními úvahami se při určení pokuty celní orgán řídil
a v jakých rámcích se jeho rozhodování pohybovalo; úvahy celního orgánu byly pouze
obecné bez vazby ke konkrétnímu případu. Podle názoru žalobce byla výše sankce založena
na libovůli celního orgánu, kterýžto postup považoval za nezákonný. Konečně napadenému
rozhodnutí žalobce vytýkal formální vadu, neboť v jeho písemném vyhotovení není v rozporu
s §47 odst. 5 správního řádu uvedeno jméno, příjmení a funkce oprávněné osoby,
která rozhodnutí podepsala, nicméně je zřejmé, že podpis na rozhodnutí nenáleží ani řediteli
ani vedoucímu právního oddělení. Žalobce proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí
žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení
a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
Při ústním jednání zástupkyně žalovaného poukázala na množství nesrovnalostí,
týkajících se především přepisování místa určení (oddíl 53 deklarace) na celní deklaraci,
uvedení žalobkyně v celní deklaraci (oddíl 50) jako hlavní povinné, ač se jednalo
o soukromou aktivitu M. P., které bylo oznámení o nepředložení zboží doručeno,
nebo nedostatečného konkretizování celního deliktu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2003, č. j. 28 Ca 371/2001 - 54,
žalobu zamítl. V odůvodnění předně podotkl, že žalobce výrazně rozšířil důvody žaloby
až při ústním jednání, tedy až po lhůtě pro podání žaloby, a proto soud k těmto námitkám
nepřihlédl. K žalobnímu bodu ohledně nemožnosti účastníka vyjádřit se ke správnímu řízení
soud uvedl, že předvoláním k ústnímu jednání byl žalobce o zahájení řízení o uložení pokuty
vyrozuměn, byl seznámen s protokolem o zjištěném celním deliktu, který byl dostatečným
způsobem popsán, a sám k němu podal i své vyjádření. V této souvislosti soud žádné porušení
procesních předpisů nezjistil. Při hodnocení nesprávného data na protokolu o zjištěném
celním deliktu se soud přiklonil k názoru žalovaného, že se nejedná o rozhodnutí, tedy jedná
se o pochybení správního orgánu, které však nemělo žádný vliv na rozhodnutí samotné.
Městský soud dále konstatoval, že správní orgán prvního stupně při vyhotovování rozhodnutí
pochybil, když v něm uvedl tři různá čísla, přičemž z obsahu spisu vyplývá, že pouze jedno
z těchto čísel je správné. Číslo uvedené ve výroku rozhodnutí a druhé číslo uvedené
v odůvodnění rozhodnutí, je nesprávné. Nicméně toto pochybení nemůže způsobit
nezákonnost rozhodnutí, neboť ze spisového materiálu je jednoznačně zřejmé, že v průběhu
správního řízení se žalobce vyjadřoval ke konkrétnímu případu, který byl žalobci znám.
Podle názoru soudu tak chybné uvedení čísla tranzitu bylo písařskou chybou, kterou celní
úřad zákonným způsobem opravil, a žaloba není v této části důvodná. Skutečnost,
že vyrozumění o opravě bylo žalobci doručené až po jeho odvolání a po propadnutí lhůty
k podání odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, není podstatná. Pokud žalobce chtěl
své odvolání v tomto směru doplnit, tak k tomu měl dostatek prostoru a k žádnému porušení
jeho práv nedošlo. Za nedůvodnou považoval Městský soud v Praze i námitku týkající
se neuvedení jména, příjmení a funkce oprávněné osoby, která vydala napadené rozhodnutí.
Ze své rozhodovací činnosti je soudu známo, že tato rozhodnutí žalovaného bývají podepsána
oprávněnou osobou – Z. Š., ačkoliv tato osoba není na napadeném rozhodnutí výslovně
uvedena. Nicméně správní řád nespojuje s takovou vadou samotnou nezákonnost napadeného
rozhodnutí. Žalobce pak ve své žalobě netvrdí, že by rozhodnutí podepsala neoprávněná
osoba, ale pouze to, že zde není uvedeno její jméno, příjmení a funkce. Vzhledem k tomu, že
rozhodnutí podepsala osoba oprávněná tak učinit, ač v něm není uvedena jménem, příjmením
a funkcí, jedná se o vadu napadeného rozhodnutí, která však nemá vliv na zákonnost
rozhodnutí jako celku. Konečně Městský soud v Praze k námitce ohledně nedostatečného
odůvodnění výše pokuty uvedl, že výše sankce byla řádně skutkově odůvodněna, přičemž
soud toto odůvodnění neshledal nedostatečným ani nepřezkoumatelným, je z něho patrné, čím
se správní orgány při uložení pokuty konkrétně řídily. Úvahy o výši pokuty nijak nevybočily
z mezí správního uvážení.
Proti citovanému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
a to z důvodu jeho nezákonnosti, neboť soud věc v předcházejícím řízení nesprávně právně
posoudil, a dále dle názoru stěžovatele měl soud napadené rozhodnutí zrušit z důvodu
namítaných nedostatků při zjišťování skutkové podstaty. Stěžovatel předně namítá,
že v celním řízení byla stěžovateli odňata možnost účinně hájit svá práva. Podle jeho názoru
již v rámci celního řízení uváděl, že k věci, jež je specifikována v protokolu o zjištěném
celním deliktu č. j. PRO-486/2000 sepsaném Celním úřadem Praha V. dne 29. 8. 2000,
příp. v následných rozhodnutích, nemá žádné podklady, že dne 9. 6. 2000 žádné celní
prohlášení k příslušnému celnímu úřadu nepodával, že věc nemá ve své evidenci, že vývozce
zboží v uvedeném případě nezastupoval, a že se z těchto důvodů nemůže věcně vyjádřit
k okolnostem v protokolu či rozhodnutí uvedeným. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedený
případ mohl být s ohledem na okolnosti uváděné celním úřadem soukromou aktivitou bývalé
zaměstnankyně stěžovatele M. P., s níž žalobce ke dni 31. 7. 2000 zrušil pracovní poměr pro
hrubé porušení pracovní kázně, a která byla též pravomocně odsouzena pro trestnou činnost
páchanou ve firmě žalobce, na což žalobce opakovaně bezvýsledně upozorňoval. Stěžovatel
dále nesouhlasí s tím, že daný vývozní případ byl v rozhodnutí náležitě identifikován. Pro
identifikaci každého tranzitního celního případu je určující číslo tranzitní celní deklarace,
datum pro splnění povinností, a dále specifikace celního případu, ke kterému má být zboží
předloženo. Všechny tyto údaje nebyly celním úřadem v daném případě uváděny správně a
jednoznačně. V oznámení o předložení zboží, které stěžovateli nikdy nebylo doručeno, neboť
je patrně převzala paní P. a nepředala je do spisové agendy žalobce, se uvádí, že zboží mělo
být předloženo celnímu úřadu Hatě. Na příslušné celní deklaraci je znatelné, že v kolonce
celní úřad určení bylo původní Hatě přepsáno na Hevlín, a že stejně tak bylo přepsáno i číslo
souhrnné celní deklarace. Následným zkoumáním obsahu celního spisu stěžovatel zjistil, že
předmětná celní deklarace má zcela jinou číselnou řadu než byla přidělena stěžovateli, a že
nesouhlasí ani číslo generální záruky stěžovatele uváděné na souhrnném celním prohlášení.
V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že již v žalobě podané 16. 8. 2001 směřoval svými
námitkami k nedostatkům ve skutkovém zjištění celních orgánů (zejména ohledně toho, jaké
zboží a pod jakým evidenčním číslem tranzitní deklarace bylo propuštěno do režimu tranzit,
kterému celnímu úřadu mělo být předloženo a v jaké lhůtě apod.). Soud se však těmito
námitkami nezabýval. Stěžovatel je dále toho názoru, že nesrovnalosti v rozhodování celních
orgánů jsou natolik závažné, že přesahují charakter zřejmých nesprávností, a tudíž nemohly
být účinně odstraněny dopisem celního úřadu. V předmětném případě je součástí výroku
rozhodnutí celního úřadu i popis jednání, za které je pokuta uložena, t. j. nedodržení
podmínek stanovených pro zboží propuštěné do režimu tranzit evidenční č. 3117655100-
00191-9. V odůvodnění rozhodnutí jsou pak uvedena další dvě různá evidenční čísla tranzitní
deklarace. Odvolací orgán rozhodnutí celního orgánu prvního stupně ponechal v platnosti, t. j.
včetně té části výroku, která popisuje deliktní jednání stěžovatele, za které byla stěžovateli
uložena pokuta. Stěžovatel poukazuje na meze postupu podle ustanovení §47 odst. 6
správního řádu, který v souladu s dosavadní judikaturou nelze použít v případě, jestliže by se
opravou měnil smysl výroku rozhodnutí. V daném případě by však neformální oprava
rozhodnutí podstatně změnila smysl původního výroku rozhodnutí, když zcela mění
specifikaci jednání stěžovatele, za které je uložena pokuta. Podle názoru stěžovatele soud
nesprávně posoudil i námitku stěžovatele týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalovaného z důvodu, že není jasné, jakými konkrétními úvahami se při určení výše pokuty
celní orgán v napadeném rozhodnutí řídil, jak hodnotil jednotlivé okolnosti případu, a to
každou zvlášť i v jejich souvislostech, v jakých rámcích se jeho rozhodování pohybovalo, a
proč uložil žalobci pokutu právě v dané výši. Okolnosti, které měly vliv na výši udělené
pokuty, nejsou v rozhodnutí nijak blíže charakterizovány ani dále hodnoceny, není zřejmé,
kdy zboží bylo dodáno na celní úřad, jaká byla jeho hodnota atd. Stejně tak odvolací orgán se
ve svém rozhodnutí omezil pouze na zcela obecné úvahy bez vazby na konkrétní případ, když
uvádí, že při ukládání sankce posuzoval všechny okolnosti spáchaného deliktu, přičemž tyto
okolnosti nijak blíže necharakterizuje ani nehodnotí. Podle názoru stěžovatele přesvědčivosti
napadených rozhodnutí nepřispívá ani např. skutečnost, že na rozdíl od celního orgánu
prvního stupně, který při ukládání pokuty a rozhodování o její výši přihlédl k tomu, že zboží
bylo předloženo na CÚ opožděně, odvolací orgán výši pokuty považoval za přiměřenou
s ohledem na to, že zboží nebylo celnímu úřadu předloženo vůbec. Dle názoru stěžovatele,
trpí napadené rozhodnutí žalovaného také formální vadou, když v jeho písemném vyhotovení
není uvedeno v rozporu s ustanovením §47 odst. 5 správního řádu jméno, příjmení a funkce
oprávněné osoby, která rozhodnutí podepsala, když je zřejmé, že podpis na rozhodnutí
nenáleží ani řediteli CŘ ani vedoucímu právního oddělení, jejichž jména a funkce jsou na
rozhodnutí předtištěna. Ze systematického začlenění tohoto ustanovení je zřejmé, že uvedení
oprávněné osoby má z hlediska zákona stejnou důležitost jako uvedení orgánu, který
rozhodoval, či výroku rozhodnutí. Pokud napadené rozhodnutí některou ze zákonných
náležitostí nesplňuje, nemůže se jednat o rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §46 a násl.
správního řádu a takové „rozhodnutí“ nemůže mít žádné účinky. Stěžovatel konečně
poukazuje na to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť výrok tohoto rozhodnutí
je neurčitý a neúplný. Rozhodnutí celního orgánu prvního stupně o uložení pokuty bylo
učiněné jedním výrokem ukládajícím pokutu a určujícím její výši, splatnost a místo plnění.
Jestliže žalovaný takové rozhodnutí změnil a pokutu snížil a ostatními částmi měněného
výroku celního orgánu prvního stupně se ve svém rozhodnutí nezabýval, pak není z tohoto
jeho rozhodnutí zřejmé, jak o těchto ostatních částech rozhodl, tedy jak rozhodl o jednání, za
které je pokuta uložena, o splatnosti pokuty a místě placení, zda je ponechal v platnosti nebo
je změnil a jak, apod. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2003, č. j. 28 Ca 371/2001 - 54,
zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvádí, že tranzitní celní prohlášení
evidenční č. 31765100-00191-9 bylo podáno společností D.L., která v režimu tranzitu
vystupovala jako hlavní povinný. Pracovnice, která tento doklad vystavila a celnímu úřadu
podala, byla zaměstnancem společnosti D.. K nedostatečné identifikaci podává žalovaný
vysvětlení, že skladba evidenčních čísel celních prohlášení je dána vnitřním předpisem
Ministerstva financí – Generálního ředitelství cel: první číslo vyjadřuje režim, do kterého je
zboží propuštěno; další čtyřčíslí vyjadřuje kód celního úřadu; pak následují dvě čísla
označující pracoviště, které si určí celní úřad v řadě čísel 00 – 50 jako označení jednotlivých
počítačů, na kterých se deklarace zpracovává; na osmém místě je poslední číslice letopočtu;
na deváté až třinácté pozici je pořadové číslo evidence, zleva případně doplněné nulami;
čtrnácté místo je vyhrazeno pro kontrolní číslo, které stanovuje počítač. V tomto případě se
jednalo o evidenční číslo 31765100-00191-9. Číslo 3 znamená, že se jedná o režim tranzitu;
čtyřčíslí 1765 znamená evidenční číslo celního úřadu – Celní úřad Praha V.; 10 – číslo
počítače, 0 – rok 2000. Uvedení čísla 311765100 namísto správného 31765100 tak nemůže
způsobit žádnou záměnu za jiné tranzitní celní prohlášení. Vlastní číslo evidence následuje až
za pomlčkou. Žalovaný dále popírá důvodnost namítaného rozporu mezi odůvodněním
pokuty v případě celního úřadu a celního ředitelství, neboť celní úřad ve svém odůvodnění
praví, že „při stanovování výše sankce pokuty přihlédl celní úřad především ke skutečnosti, že
zboží spolu s doklady nebylo celnímu úřadu dodáno ani po lhůtě stanovené v celním
prohlášení, respektive tedy jen opožděně“. Podle názoru žalovaného tato věta připouští pouze
jeden výklad a sice ten, že zboží nebylo dodáno vůbec, tedy ani opožděně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Z formulace stížnostních bodů vyplývá, že stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že tranzitním celním prohlášením
evid. č. 31765100-00191-9 propustil Celní úřad Praha V. dne 9. 6. 2000 do režimu tranzitu
zboží označené jako „motor s přísl.“, příjemce M. R., B. 138, Ch., hlavní povinný společnost
D.L. zastoupený M. P. K tomuto celnímu prohlášení je přiložen účet, vystavený společností
B. & Y. N. V. G. na částku 11 706 DM a faktura 020/00 odesílatele R. M. znějící na částku
12 000 DM. Správní spis dále obsahuje služební dopis Celního úřad Praha V., ve kterém
je žádán Celní úřad Hevlín 2122, aby prošetřil, zda mu bylo zboží označené jako motor
s příslušenstvím, celní hodnoty 225 960 Kč, propuštěný do režimu tranzitu dne 9. 6. 2000
na základě celního prohlášení č. 31765100-00191-9, předloženo. Prostřednictvím oznámení
o nepředložení zboží ze dne 10. 7. 2000 Celní úřad Praha V. sdělil stěžovateli, že výše
specifikované zboží nebylo požadovaným způsobem potvrzené celním úřadem určení,
a vyzval ho, aby podal vysvětlení k objasnění skutečností rozhodných pro posouzení, zda byly
porušeny celní předpisy a vznikl celní dluh. Z protokolu o zjištěném celním deliktu ze dne
29. 8. 2000, č. j. PRO 486/2000, vyplývá, že předmětné zboží bylo Celním úřadem Praha V.
přijato a bylo mu přiděleno evidenční číslo 31765100-00191-9 s tím, že spolu se zbožím bude
předloženo k CÚ 2122 Hevlín, a to do 16. 6. 2000. Ačkoliv bylo dne 17. 7. 2000 hlavnímu
povinnému (stěžovateli) doručeno oznámení o nepředložení zboží, stěžovatel neprokázal
dodání dokladů a zboží celnímu úřadu určení. Na zboží byl proto vystaven platební výměr
č. j. PV TCPV-6. Ve vyjádření k protokolu o zjištěném celním deliktu ze dne 4. 12. 2000,
č. j. Toj–870/2000, stěžovatel uvedl, že daný dovozní případ není u účastníka nikterak
evidován, ani o něm není účtováno, a účastník o něm nemá ani žádné doklady,
které by mu dovolily ve věci blíže argumentovat. Podle jeho názoru dne 9. 6. 2000 nepodával
na Celním úřadě Praha V. žádné celní prohlášení, jež by mohlo souviset s výše uvedeným
případem. Vzhledem k obdobným případům se stěžovatel domnívá, že tento dovozní případ
byl soukromou aktivitou paní M. P., bývalé zaměstnankyně stěžovatele, s níž byl pracovní
poměr okamžitě zrušen pro hrubé porušení pracovní kázně v souladu s ustanovením §53 odst.
1 písm. b) zákoníku práce, a na niž bylo stěžovatelem podáno u Obvodního úřadu vyšetřování
pro Prahu 6 trestní oznámení pro důvodné podezření ze spáchání několika závažných,
zejména majetkových trestných činů. Celní úřad Praha V. pak stěžovateli dne 2. 5. 2001 za
výše uvedené pochybení uložil pokutu ve výši 10 000 Kč, přičemž přípisem ze dne 28. 5.
2001, č. j. Toj-870/2000, označeném jako „Oznámení o opravě zřejmých omylů“, bylo
stěžovateli sděleno, že uvedení odlišných evidenčních čísel v rozhodnutí ze dne 2. 5. 2001, č.
j. Toj-870/2000, bylo způsobeno administrativní chybou při uvádění údajů do tohoto
rozhodnutí, a že správným evidenčním č. je číslo 31765100-00191-9.
Podle ustanovení §140 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění platném
v době rozhodování správního orgánu obou stupňů, hlavní povinný je celnímu úřadu
odpovědný za splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu; zejména je povinen zajistit,
aby zboží bylo za podmínek stanovených celním úřadem odeslání dopraveno ve stanovené
lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými
doklady.
Podle ustanovení §293 písm. e) bod 1 celního zákona celní předpisy poruší ten,
kdo nedodrží podmínky stanovené pro zboží propuštěné do režimu s podmíněným
osvobozením, v daném případě do režimu tranzitu (§133 odst. 1 písm. a/ celního zákona).
Za porušení celních předpisů uvedených v §293 písm. a) až e) bylo možno uložit pokutu
až do výše 2 000 000 Kč a za porušení celních předpisů uvedených v §293 písm. f) až k)
pokutu až do výše 100 000 Kč.
Na základě podkladů obsažených v předloženém spise dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že ke dni vydání rozhodnutí žalovaného došlo k propuštění shora uvedeného zboží
do režimu tranzitu, aniž by hlavní povinný, jímž byla společnost D.L., toto zboží předložil
celnímu úřadu určení. Poukazuje-li stěžovatel na to, že o věci nic neví, neboť žádnou celní
deklaraci týkající se předmětného zboží nikdy nepředkládal, a jedná se podle jeho názoru o
soukromou aktivitu bývalé zaměstnankyně stěžovatele M. P., pak je třeba konstatovat, že
odpovědnost tzv. hlavního povinného za splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu je
odpovědností objektivní. Nejvyšší správní soud nepopírá, že se mohlo jednat o soukromou
aktivitu paní M. P., a že např. vedení společnosti D.L., o dané věci nemuselo nic vědět. Ze
spisu však jednoznačně vyplývá, ostatně stěžovatel to ani nezpochybňuje, že v době podání
celní deklarace evidenční č. 31765100-00191-9 paní M. P. byla zaměstnankyní stěžovatele
zplnomocněnou k jednání v celních záležitostech na Celním úřadu Praha V., a tedy způsobilá
svými úkony stěžovatele zavazovat.
K námitkám týkajícím se chyb a nejednoznačností některých údajů obsažených
v oznámení o předložení zboží v podané celní deklaraci, protokolu o zjištěném celním deliktu
apod. zdejší soud poznamenává, že si je vědom jistých dílčích pochybení žalovaného (různá
data, jež měla být rozhodující pro dodání zboží celnímu úřadu určení, stanovení dvou
odlišných celních úřadů určení Hatě – Hevlín apod.), nicméně s ohledem na ustanovení §109
odst. 4 s. ř. s. o nich Nejvyšší správní soud nemůže rozhodnout. Ze znění stěžovatelovy
žaloby totiž bylo zjištěno, že tyto námitky v ní vzneseny nebyly. Jedinou výjimku tvoří
námitka, že v protokolu o zjištěném celním deliktu ze dne 29. 8. 2000, č. j. PRO 486/2000,
bylo uvedeno jako datum předložení Celnímu úřadu Hevlín do 16. 6. 2000, zatímco správně
mělo být uvedeno datum 14. 6. 2000. Ohledně této námitky se Nejvyšší správní soud přiklání
k názoru Městského soudu v Praze, který konstatoval, že se nejedná o rozhodnutí, tedy jde
o pochybení správního orgánu, které však nemělo žádný vliv na rozhodnutí samotné.
V případě vady rozhodnutí prvostupňového orgánu spočívající v chybném uvedení
evidenčního čísla celní deklarace je zdejší soud toho názoru, že se jedná o vadu rozhodnutí,
pro kterou však není třeba považovat toto rozhodnutí za nezákonné. V prvé řadě je třeba
podotknout, že nesprávnost evidenčního čísla spočívala ve zdvojení číslovky 1, tedy namísto
evidenčního č. 31765100-00191-9 bylo uvedeno evidenční č. 311765100-00191-9. Vzhledem
k tomu, že evidenční číslo celní deklarace je definováno číslem o stanoveném počtu znaků
(jak podrobně vysvětlil i žalovaný), je zřejmé, že se jedná o chybu v psaní, a že toto číslo
nelze ani hypoteticky vztáhnout k jiné celní deklaraci, se kterou by celní deklarace týkající
se přezkoumávané věci mohla být zaměněna. Rovněž nelze odhlédnout od skutečnosti,
že evidenční číslo předmětné deklarace bylo po celou dobu řízení uváděno přesně, a tudíž
stěžovatel si byl vědom toho, o kterou celní deklaraci se jedná. Pochybení prvostupňového
orgánu bylo posléze napraveno jak v „Oznámení o opravě zřejmých omylů“,
tak i v rozhodnutí žalovaného, který v odůvodnění tohoto rozhodnutí na opravu chyb odkázal.
Pokud tedy žalovaný ve výroku rozhodnutí potvrdil rozhodnutí prvostupňového orgánu,
pak zdejší soud považuje za nepochybné, že tím bylo potvrzen výrok obsahující správné
evidenční číslo celní deklarace.
Za nedůvodnou považuje Nejvyšší správní soud i stěžovatelovu námitku týkající
se toho, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné z důvodu, že není jasné,
jakými konkrétními úvahami se při určení výše pokuty celní orgán v napadeném rozhodnutí
řídil, jak hodnotil jednotlivé okolnosti případu, a to každou zvlášť i v jejich souvislostech,
v jakých rámcích se jeho rozhodování pohybovalo, a proč uložil žalobci pokutu právě v dané
výši. Ustanovení §299 celního zákona nevymezuje přesná kritéria pro stanovení pokuty,
proto je třeba vycházet z obecných omezení, kterými je správní orgán při svém uvážení
limitován, jako je princip nediskriminace, princip adekvátnosti postihu, zohlednění míry
zavinění apod. Z tohoto pohledu se Nejvyššímu správnímu soudu jeví jak rozhodnutí Celního
ředitelství Praha V., tak i rozhodnutí žalovaného jako dostatečně odůvodněná
a konkretizovaná. Kromě obecné úvahy o potřebě a smyslu uložení sankce za spáchaný celní
delikt z obou rozhodnutí vyplývá, že oba orgány hodnotily jednak výši vzniklého celního
dluhu a jednak míru zavinění, kdy bylo konstatováno, že úmyslné jednání nebylo prokázáno.
Nejvyšší správní soud považuje za zcela irelevantní názor stěžovatele, podle kterého
na rozdíl od celního orgánu prvního stupně, který při ukládání pokuty a rozhodování
o její výši přihlédl k tomu, že zboží bylo předloženo na celní úřad opožděně, odvolací orgán
výši pokuty považoval za přiměřenou s ohledem na to, že zboží nebylo celnímu úřadu
předloženo vůbec. Ze srovnání formulací uvedených v odůvodnění rozhodnutí žalovaného,
který uvedl, že zboží nebylo celnímu úřadu určení vůbec dodáno, s odůvodněním rozhodnutí
Celního úřadu Praha V., podle kterého při stanovování výše sankce – pokuty přihlédl
především ke skutečnosti, že zboží spolu s doklady nebylo celnímu úřadu dodáno ani po lhůtě
stanovené v celním prohlášení, respektive tedy jen opožděně, vyplývá, že se jedná o totožné
posouzení skutkového stavu věci. Lze připustit vysvětlení žalovaného, že došlo k chybě
v psaní při formulaci této věty, kdy namísto „tedy jen opožděně“ mělo být uvedeno „tedy ani
opožděně“.
Za důvod ke zrušení napadeného rozsudku nelze považovat ani námitku stěžovatele
směřující ke skutečnosti, že podpis na rozhodnutí žalovaného nenáleží ani řediteli CŘ
ani vedoucímu právního oddělení, jejichž jména a funkce jsou na rozhodnutí předtištěna,
z čehož stěžovatel dovozuje, že v případě takového rozhodnutí se nemůže jednat o rozhodnutí
správního orgánu ve smyslu §46 a násl. správního řádu a takové „rozhodnutí“ nemůže mít
žádné účinky. Ze stěžovatelovy argumentace je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného považuje
za tzv. non-rozhodnutí, neboli rozhodnutí nicotné (nulitní). Pokud by tvrzení stěžovatele bylo
pravdivé a Městský soud v Praze by tuto skutečnost opomněl, zavdávalo by to na základě
kasační námitky důvod ke zrušení rozsudku jmenovaného soudu v řízení o kasační stížnosti.
Nicotnost (neexistenci) správního aktu však způsobují jen takové vady řízení, které mají
za následek situaci, kdy již o existenci správního aktu nelze vůbec hovořit. Může se jednat
o vady spočívající například v rozhodování absolutně nekompetentním orgánem, rozhodování
podle právního předpisu, který byl přede dnem rozhodnutí bez náhrady zrušen, v absolutním
nedostatku zákonem předepsané formy, naprosté neurčitosti či nesrozumitelnosti obsahu
rozhodnutí, a v důsledku toho jeho nerealizovatelnosti, nebo v absolutní nemožnosti plnění
obsahu rozhodnutí. V posuzovaném případě však o nicotnosti rozhodnutí hovořit nelze.
Bez ohledu na možné pochybnosti, které podpis osoby, jež rozhodnutí podepsala s dodatkem
„v. z.“a jež zjevně není ani jednou z osob na rozhodnutí uvedených plným jménem
i s uvedením funkce, je totiž zřejmé, že rozhodnutí bylo vydáno i vypraveno kompetentním
orgánem, bylo vydáno na základě platného zákona, v řádné formě, je určité, srozumitelné
a plně realizovatelné.
K poslední stěžovatelově námitce ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu
neurčitosti a neúplnosti výroku Nejvyšší správní soud uvádí, že nemůže k této skutečnosti
přihlédnout, neboť se jedná o námitku, kterou stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno
napadené rozhodnutí (§109 odst. 4 s. ř. s.).
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo třeba
napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí
nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu