ECLI:CZ:NSS:2005:4.AS.27.2004
sp. zn. 4 As 27/2004 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Turkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
C. 21, spol. s r. o., proti žalovanému: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem
Krátká 10, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze, ze dne 29. 5. 2003, č. j. 38 Ca 645/2001 - 38, ve spojení s usnesením tohoto soudu ze
dne 18. 9. 2003, č. j. 38 Ca 645/2001 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
25. 9. 2001, č. j. Rpo/34/01/2455 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím
žalovaného byla žalobci podle §20 odst. 4 písm. b) zákona č. 468/1991 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o rozhlasovém a televizním vysílání“), uložena pokuta ve výši 2.000.000 Kč, za opakované
porušení §5 odst. 1 písm. d) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání pořadu,
který by mohl ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých v době mezi 6. a 22.
hodinou. Jednalo se o pořad „Á. Š. K.“, tzv. talkshow na téma „Živím se svým tělem“
odvysílaný dne 26. 2. 1998 v čase od 16.40 hodin, přičemž na porušení či porušování §5 odst.
1 písm. d) zákona o rozhlasovém a televizním vysílání byl žalobce žalovaným opakovaně
upozorňován již několikrát, a to ve spojení s jinými programy, odvysílanými dne
18. 11. 1995, 21. 1. 1996, 21. 4. 1996, přičemž ve dvou případech již byla také uložena
pokuta.
V žalobě žalobce zejména namítal, že pokutu uvedenou v předmětném rozhodnutí
nebylo již možno uložit, protože deliktní odpovědnost dávno zanikla. Podle §20 odst. 6
zákona o rozhlasovém a televizním vysílání lze uložit pokutu do jednoho roku ode dne,
kde se Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též „Rada“) o porušení dozvěděla,
nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. V daném případě mělo
k deliktnímu jednání dojít dne 26. 2. 1998, objektivní lhůta tedy uplynula dne 26. 2. 2000,
Rada se o odvysílání pořadu dozvěděla nejpozději dne 22. 4. 1998, kdy vyzvala žalobce
k vyjádření před uložením pokuty, z čehož vyplývá, že subjektivní lhůta k uložení pokuty
uplynula nejpozději dne 22. 4. 1999. První rozhodnutí Rady ve výše uvedené věci
je sice datováno dnem 27. 5. 1998, to bylo však Městským soudem v Praze zrušeno
rozsudkem ze dne 12. 11. 1999, č. j. 28 Ca 312/98, druhé rozhodnutí Rady je datováno dnem
25. 9. 2001. Přitom ze žádného ustanovení o. s. ř. nebo správního řádu nevyplývá,
že by po dobu řízení před soudem a po dobu správního řízení navazujícího na zrušovací
rozsudek soudu, lhůta uvedená v §20 odst. 6 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání
neběžela. Proto měla Rada v souladu s §30 správního řádu řízení zastavit. Žalobce dále uvedl
ještě některé další žalobní námitky.
Městský soud v Praze se po provedeném řízení zcela ztotožnil se shora
rekapitulovanou námitkou žalobce, že rozhodnutí o uložení pokuty bylo vydáno po lhůtě
uvedené v §20 odst. 6 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání a nemělo být vůbec
vydáno. Napadené rozhodnutí žalovaného proto zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení s názorem, že žalovaný měl řízení podle §30 správního řádu zastavit.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný (dále jen stěžovatel) kasační stížnost.
Jako důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl nesprávné posouzení právní otázky soudem,
spočívající v počítání lhůt, v nichž musí být rozhodnuto. K tomu, aby byla pokuta uložena
ve lhůtě, je nutno podle stěžovatele vydat rozhodnutí, event. ho oznámit účastníku řízení,
není však nutno, aby rozhodnutí nabylo právní moci. V současné době podle soudního řádu
správního po dobu řízení před soudem lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikty neběží.
U starších případů nelze podle stěžovatele vyloučit výklad, zastávaný Vrchním soudem
v Olomouci v rozsudku ze dne 25. 5. 2002, sp. zn. 2 A 11/2001, že uložení pokuty
rozhodnutím se rozumí již jeho vydání, resp. oznámení. Předmětný pořad byl odvysílán dne
26. 2. 1998 a Rada o dané pokutě prokazatelně rozhodla v jednoroční lhůtě, neboť vydala
rozhodnutí již 27. 5. 1998.
Stěžovatel současně podává kasační stížnost z důvodu nepřezkoumatelnosti,
spočívající v nesrozumitelnosti a zmatečnosti rozsudku. Soud v odůvodnění svého rozsudku
uvádí „Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení,
které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.“ Ovšem výrok
rozsudku zní „Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání č. j. Rpo/34/01, ze dne
25. 9. 2001 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.“ Odůvodnění rozsudku
tedy obsahuje tvrzení, které je v rozporu s výrokem a rozsudek je tedy vnitřně rozporný.
Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
a současně, aby uložil „žalovanému“ (správně má být „žalobci“) nahradit stěžovateli náklady
řízení.
Žalobce podal ke kasační stížnosti vyjádření, ze kterého vyplynulo, že nesouhlasí
s argumenty stěžovatele. Pokud jde o otázku lhůt pro vydání rozhodnutí, plně se ztotožňuje
s názorem Městského soud v Praze, vysloveným v napadeném rozsudku. Dodává, že podstata
věci v daném případě není v tom, jestli bylo vydáno včas pravomocné nebo nepravomocné
rozhodnutí, ale v tom, že správní rozhodnutí nebylo ve lhůtě vydáno vůbec. S druhou
námitkou žalobce nesouhlasí proto, že zmatečnost lze namítat jen z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), avšak žádný
z těchto důvodů není ve stížnosti stěžovatele tvrzen, a co se týká nesrozumitelnosti rozsudku,
musela by mít s odkazem na §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. [správně má být „písm. d)“]
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Z textu odůvodnění, který následuje
po rozporované větě „Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení,
které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.“ Podle názoru
žalobce zřetelně vyplývá, že správní rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost. V případě
napadené věty jde o zjevnou nesprávnost přepisu rozsudku, když navíc skutečnost, že žaloba
je důvodná byla vyslovena předsedkyní senátu při vynesení rozsudku v soudní síni. Navíc
Městský soud v Praze vydal opravné usnesení ze dne 18. 9. 2003, č. j. 38 Ca 645/2001 - 38,
kterým větu, napadanou stěžovatelem, opravil.
S ohledem na tyto skutečnosti žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudkem
kasační stížnost zamítl, protože není důvodná.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a stěžovatel splňuje podmínku ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s., věta
za středníkem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měla či neměla být
pokuta uložena, nýbrž jeho úkolem je posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvádí jako právní důvody kasační stížnosti, důvody
podřaditelné pod důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s., je třeba se nejprve
vyjádřit k významu tohoto ustanovení a jeho konkrétním dopadům v této věci.
Pokud jde o stížnostní důvod uváděný v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. „nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“,
k tomu Nejvyšší správní soud především obecně poznamenává, že nesprávné právní
posouzení právní otázky může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování
aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít,
a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením
toho kterého právního předpisu nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní
předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může
jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného
skutkového stavu věci nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí
je nesprávně prezentován. Takováto pochybení v rozsudku Městského soudu v Praze
však Nejvyšší správní soud neshledal.
Podle §103 odst. 1 písm. c) může být důvodem kasační stížnosti zmatečnost řízení
před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený
soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka
v důsledku trestného činu soudce. Takováto pochybení v rozsudku Městského soudu v Praze
však Nejvyšší správní soud také neshledal.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Obdobně ani v tomto směru pochybení v rozsudku
Městského soudu v Praze Nejvyšší správní soud neshledal.
Pokud stěžovatel namítal nesprávné posouzení právní otázky soudem spočívající
v počítání lhůt, v nichž musí být rozhodnuto, s tím, že předmětný pořad byl odvysílán dne
26. 2. 1998 a Rada o dané pokutě prokazatelně rozhodla v jednoroční lhůtě, neboť vydala
rozhodnutí již 27.5.1998, nelze s tímto tvrzením stěžovatele souhlasit.
Podle §20 odst. 6 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání bylo možno uložit
pokutu do jednoho roku ode dne, kde se Rada o porušení dozvěděla, nejdéle však do dvou let
ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. V daném případě mělo k deliktnímu jednání dojít
dne 26. 2. 1998, objektivní lhůta tedy uplynula dne 26. 2. 2000, Rada se o odvysílání pořadu
dozvěděla nejpozději dne 22. 4. 1998, kdy vyzvala žalobce k vyjádření před uložením pokuty,
z čehož vyplývá, že subjektivní lhůta k uložení pokuty uplynula nejpozději dne 22. 4. 1999.
Předmětné rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 9. 2001, tedy zcela zjevně v době,
kdy jak subjektivní, tak i objektivní lhůta k uložení pokuty uplynula.
Pro tento závěr není nijak rozhodné tvrzení stěžovatele, že pokuta byla uložena včas,
neboť byla uložena již dne 27. 5. 1998. Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že toto v dané
věci „první“ rozhodnutí Rady je sice ze dne 27. 5. 1998, nicméně toto rozhodnutí bylo
Městským soudem v Praze zrušeno rozsudkem ze dne 12. 11. 1999, sp. zn. 28 Ca 312/98,
a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Předmětem nynějšího přezkumného řízení je následné,
druhé rozhodnutí Rady v předmětné věci, které datováno dnem 25. 9. 2001. K datu vydání
tohoto rozhodnutí již nebylo, či není, dále možno, pro potřeby počítání lhůt k uložení pokuty,
přihlížet, neboť ze žádného ustanovení relevantní právní úpravy (o. s. ř. nebo správního řádu)
nevyplývalo, že by po dobu řízení před soudem a po dobu správního řízení navazujícího
na zrušovací rozsudek soudu, lhůta uvedená v §20 odst. 6 zákona o rozhlasovém a televizním
vysílání neběžela (to na rozdíl od současného stavu, kdy se běh takové lhůty po dobu řízení
před soudem podle §41 s. ř. s. staví). Proto měla Rada v souladu s §30 správního řádu toto
řízení o „druhém“ rozhodnutí, pro uplynutí subjektivní, a následně i objektivní lhůty k uložení
pokuty, zastavit.
K námitce zmatečnosti Nejvyšší správní soud poznamenává, že žádný ze zákonem
předvídaných důvodů (chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce
nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka
v důsledku trestného činu soudce) stěžovatel nejenže nenamítal, ale ani jinak ze souvislostí
posuzované věci či z napadeného rozsudku samotného, nikterak nevyplývá.
V případě namítané nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost, a to ve spojení
s rozporem mezi výrokem rozsudku a jeho odůvodněním, kdy výrok rozsudku zní
„Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání č. j. Rpo/34/01, ze dne 25. 9. 2001
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení, “ a v odůvodnění se uvádí „Městský
soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo,
a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.“, je podle názoru Nejvyššího soudu nutno dané
skutečnosti posoudit v širších souvislostech.
Striktně vzato z rozdílnosti významu textu výroku rozsudku a věty citované
z odůvodnění daného rozsudku rozpor vyplývá, a takto úzce vnímáno může vést k úvaze
o nesrozumitelnosti napadeného rozsudku. Jako důvod kasační stížnosti je však zákonem
stanovena nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti tehdy, pokud mohla mít taková
vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z výslovného znění jakož i ze souvislostí
ostatních částí textu odůvodnění předmětného rozsudku je však zřetelně zřejmé, že rozhodnutí
žalovaného bylo opodstatněně zrušeno pro nezákonnost, a zmíněný rozpor mezi zněním
výroku rozsudku a zněním citované věty v odůvodnění je tak vyvolán chybou v psaní textu
daného odůvodnění, což za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé mít nemohlo.
Z obsahu spisu vyplývá, že ve věci bylo v řízení před Městským soudem v Praze nařízeno
ústní jednání, a z protokolu z tohoto jednání ze dne 29. 5. 2003 jednoznačně vyplývá, že soud
po posouzení věci, tedy včetně důvodnosti žaloby, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Ostatně témuž závěru, že citovaná věta z odůvodnění
napadeného rozsudku je důsledkem chyby v psaní, svědčí i to, že Městský soud v Praze,
usnesením předsedkyně senátu ze dne 18. 9. 2003, č. j. 38 Ca 645/2001 - 38, uvedenou
nesprávnost v textu odůvodnění předmětného rozsudku opravil. Bylo tak sice učiněno
až po podání kasační stížnosti (kasační stížnost byla podána dne 13. 8. 2003), avšak vzhledem
k tomu, že §54 odst. 4 s. ř. s. (obdobně §164 o. s. ř.) pro provedení takové opravy nestanoví
žádnou lhůtu, není tento postup nikterak v rozporu se zákonem.
Vzhledem ke všem skutečnostem, zjištěným v předmětné věci ve správním řízení
a doloženým ve spisu, je i Nejvyšší správní soud toho názoru, že stěžovatel nepostupoval
správně, když poté, co bylo jeho „první“ rozhodnutí ve výše uvedené věci ze dne 27. 5. 1998
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 1999, sp. zn. 28 Ca 312/98, zrušeno a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení, ve věci dále rozhodoval meritorně, zatímco pro uplynutí
subjektivní, a následně i objektivní lhůty k uložení pokuty, měl předmětné řízení podle §30
správního řádu zastavit. Jeho rozhodnutí ze dne 25. 9. 2001 bylo vydáno zcela zjevně v době,
kdy jak subjektivní lhůta, tak i objektivní lhůta, k uložení pokuty již uplynula.
Městský soud v Praze proto nepochybil, když rozhodnutí stěžovatele pro nezákonnost
zrušil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud tak s ohledem na vše výše uvedené uzavírá, že v souzené věci
stěžovatelem namítané důvody kasační stížnosti, podřaditelné pod §103 odst. 1 písm. a),
c) a d) s. ř. s., neshledal. Z procesní opatrnosti Nejvyšší správní soud zvažoval všechny
námitky stěžovatele in eventum i ve vztahu k jiným zákonem upraveným stížnostním
důvodům, avšak ani naplnění žádného z dalších důvodů kasační stížností v nijakém ohledu
neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalobce žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků
se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu