ECLI:CZ:NSS:2005:4.AS.30.2004
sp. zn. 4 As 30/2004 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: C.,
spol. s r.o., proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze 10,
Krátká 10, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 31. 3. 2004, č. j. 10 Ca 166/2003 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne
4. 6. 2003, č. j. Rpo/19/03/1284, a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím
byla žalobci podle §60 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o rozhlasovém a televizním
vysílání“), uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč, a to za porušení §32 odst. 1 písm. g)
uvedeného zákona, podle něhož je provozovatel vysílání povinen nezařazovat v době
od 6.00 hodin do 22.00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní
vývoj dětí a mladistvých, kterého se žalobce dopustil tím, že dne 4. 11. 2002 na stanici N. ve
20.35 hodin odvysílal pořad s názvem „B.“, jehož obsahem byly i scény a výrazy, jež mohly
vývoj dětí a mladistvých ohrozit.
Městský soud v Praze předmětné rozhodnutí stěžovatelky po projednání žaloby
podané žalobcem zrušil pro vady řízení s tím, že řízení o uložení pokuty bylo zahájeno
až po uplynutí lhůty, stanovené pro zahájení takového řízení §61 odst. 1 zákona
o rozhlasovém a televizním vysílání.
V podané kasační stížnosti stěžovatelka namítá nesprávné posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, tedy důvod podřaditelný pod ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“). Uvádí, že soud nesprávně posoudil právní otázku, spočívající v hodnocení
skutečnosti rozhodné pro zahájení řízení. Jmenovitě dále uvádí, že tříměsíční lhůtu
pro zahájení řízení, stanovenou §61 odst. 1 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání,
počítanou ode dne, kdy byl stěžovatelce doručen vyžádaný záznam pořadu, dodržela,
neboť stěžovatelka záznam pořadu obdržela dne 29. 11. 2002, o zahájení řízení rozhodla
na zasedání dne 4. 2. 2003, a oznámení o zahájení řízení bylo žalobci doručeno dne
5. 3. 2003. Stěžovatelka je toho názoru, že závěr soudu o tom, že zahájení správního řízení
musí být účastníkovi řízení ve lhůtě podle §61 odst. 1 zákona o rozhlasovém a televizním
vysílání oznámeno, představuje výklad zákona překračující jeho rámec.
Na základě výše uvedeného stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení,
a současně, aby uložil žalobci nahradit stěžovatelce náklady řízení.
Žalobce se k podané kasační stížnosti k výzvě soudu nevyjádřil.
Z obsahu spisu ve vztahu k otázce namítané v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
zjistil, že mezi účastníky soudního řízení je nesporné, že film – americká romantická komedie
„B.“, byl odvysílán na stanici N. dne 4. 11. 2002, že stěžovatelka si v témže měsíci (listopad
2002) vyžádala záznam tohoto pořadu, a že ve stejném měsíci (29. 11. 2002) stěžovatelka
záznam obdržela. Z doručenky, resp. dodejky, založené ve správním spisu pak vyplývá, že
oznámení o zahájení správního řízení včetně výzvy k vyjádření, které stěžovatelka přijala na
svém zasedání dne 4. 2. 2003, bylo žalobci doručeno do vlastních rukou dne 5. 3. 2003.
Předmětem sporu v řízení o kasační stížnosti tak je, zda se okamžik zahájení řízení
u tohoto správního řízení, zahajovaného z podnětu správního orgánu (tzv. ex offo), váže
na datum rozhodnutí stěžovatelky o zahájení řízení nebo až na datum oznámení zahájení
řízení žalobci, což má význam právě pro posouzení otázky, zda bylo řízení zahájeno
v předepsané tříměsíční lhůtě pro zahájení řízení, počítané od okamžiku, kdy stěžovatelka
obdržela záznam předmětného pořadu.
To, že bylo předmětné správní řízení zahájeno po uplynutí stanovené tříměsíční lhůty,
namítal žalobce již v žalobě.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka splňuje podmínku ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s., věta
za středníkem (jedná za něho osoba, která má vysokoškolské vzdělání, vyžadované
podle zákona pro výkon advokacie).
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měla či neměla být
pokuta uložena, nýbrž jeho úkolem je posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvádí jako právní důvod kasační stížnosti důvod
podřaditelný §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., posuzoval Nejvyšší správní soud námitky právě
s odkazem na naplnění tohoto stížnostního důvodu. Stěžovatelka konkretizovala své námitky
ve spojení s důvodem §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak, že soud nesprávně posoudil právní
otázku spočívající v hodnocení skutečnosti rozhodné pro zahájení řízení, když o zahájení
řízení bylo rozhodnuto dne 4. 2. 2003 a oznámení o zahájení řízení bylo žalobci doručeno dne
5. 3. 2003.
Podle §61 odst. 1 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání Pokutu Rada uloží
do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do 2 let
ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Správní řízení o uložení pokuty lze zahájit
nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy Radě byl doručen záznam vyžádaný podle §32 odst. 1
písm. j). Při ukládání pokut se postupuje podle správního řádu.
Podle §18 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), platí,
že Řízení je zahájeno dnem, kdy podání účastníka řízení došlo správnímu orgánu příslušnému
ve věci rozhodnout. Pokud se řízení zahajuje z podnětu správního orgánu, je řízení zahájeno
dnem, kdy tento orgán učinil vůči účastníku řízení první úkon.
Městský soud v Praze ve svém rozsudku obsah předmětných ustanovení
ve vzájemných souvislostech vyložil tak, že pro zahájení správního řízení podle §61 odst. 1
zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, je rozhodné nikoli to, kdy bylo stěžovatelkou
o zahájení správního řízení „rozhodnuto“, ale naopak to, kdy bylo stěžovateli zahájení řízení
oznámeno.
S tímto právním názorem Městského soudu v Praze se plně ztotožňuje i Nejvyšší
správní soud.
Ze znění citovaného ustanovení správního řádu nesporně vyplývá, že v případě,
kdy je správní řízení zahajováno tzv. na návrh, je řízení zahájeno dnem, kdy takový návrh
došel příslušnému správnímu orgánu, tedy, kdy se správní orgán o tomto návrhu „dozvěděl“.
To koresponduje skutečnosti, že správní řízení je realizováno ve dvoustranném
správněprávním vztahu mezi správním orgánem a účastníkem (účastníky) řízení. Tato povaha
správního řízení se nemění ani v situaci, kdy je správní řízení zahajováno z podnětu správního
orgánu. I přes skutečnost, že citované zákonné ustanovení neužívá formulaci „kdy byl první
úkon v řízení účastníkovi oznámen“, resp. při písemné formě úkonu „kdy úkon účastníkovi
došel“, je třeba jak s ohledem na jednotnou povahu správního řízení (jako realizace
dvoustranného procesního vztahu) bez ohledu na způsob jeho zahajování, tak potom zejména
i s ohledem na jazykový, logický a systematický výklad dikce: z podnětu správního orgánu,
je řízení zahájeno dnem, kdy tento orgán učinil vůči účastníku řízení první úkon, předmětné
ustanovení vykládat tak, že účinky zahájení řízení spojuje s jeho oznámením účastníkovi.
Teprve z takového oznámení, tedy z podnětu učiněnému vůči účastníkovi, t. j. z logiky věci
jako podnětu, který může a také má být účastníkem jako „učiněný“ vnímán (a nikoliv
z dřívějšího rozhodnutí o zahájení řízení ex offo v době, kdy o něm účastník řízení nic neví),
může být založen vznik předmětného procesně správního vztahu. Ostatně na těchto pozicích,
že řízení je v případech správních řízení zahajovaných z moci úřední zahájeno teprve tehdy,
až byl první úkon vůči účastníkovi správního řízení danému účastníkovi předepsaným
způsobem oznámen, staví i komentáře správního řádu (viz např. Ondruš, R. a kol.: Správní
řád, komentář, Linde, a.s. Praha 2003, str. 157). Tomu dále koresponduje i praxí uznávané
pravidlo, že ze základních zásad řízení (§3 odst. 2 správního řádu) a z povahy věci plyne,
že vyrozumění účastníka řízení o zahájení správního řízení (§1 odst. 3 správního řádu) musí
obsahovat přinejmenším stejné náležitosti jako podání účastníka směřující k zahájení řízení
na návrh. Musí tedy i z oznámení správního úřadu být patrno, kdo je činí, které věci se týká
a mutatis mutandis co se navrhuje (§19 odst. 2 správního řádu).
Přitom není bez zajímavosti, že ve snaze odstranit případné nejasnosti výkladu
tohoto způsobu zahájení řízení nový správní řád zahájení řízení z moci úřední již výslovně
váže na oznámení zahájení řízení účastníkovi (§46 zákona č. 500/2004 Sb.).
Za tohoto stavu věci tak tříměsíční lhůta pro zahájení řízení podle §61 odst. 1 zákona
o rozhlasovém a televizním vysílání začala běžet ode dne 29. 11. 2002, kdy stěžovatelka
obdržela od žalobce záznam předmětného pořadu (toto datum stěžovatelka nezpochybňuje),
a v situaci, kdy bylo žalobci zahájení řízení oznámeno až dne 5. 3. 2003, se tak stalo
(k zahájení řízení „došlo“) prokazatelně po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Z dikce §61
odst. 1 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání je přitom zřejmé, že se u dané tříměsíční
lhůty, předepsané pro zahájení řízení, nejedná o lhůtu pořádkovou, ale že jde svou povahou
o lhůtu propadnou (arg. - řízení lze zahájit nejpozději do 3 měsíců).
Městský soud v Praze proto nepochybil, když dospěl k závěru, že předmětné správní
řízení bylo zahájeno opožděně, a rozhodnutí stěžovatelky zrušil pro vady řízení a věc jí vrátil
k dalšímu řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalobce žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků
se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu