ECLI:CZ:NSS:2005:4.AS.61.2004
sp. zn. 4 As 61/2004 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v věci žalobce: K. Č.
r. v. o. s., zast. Mgr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou
25, proti žalovanému: Ústřední inspektorát Státní zemědělské a potravinářské inspekce ,
se sídlem v Brně, Květná 15, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 30. 7. 2004, č. j. 29 Ca 253/2002 – 38,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2004, č. j. 29 Ca 253/2002 – 38,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ústředního ředitele České zemědělské a potravinářské inspekce ze dne
22. 5. 2002, č. j. 600-48-9-02-SŘ, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Ředitelky
krajského inspektorátu České zemědělské a potravinářské inspekce v Hradci Králové ze dne
27. 3. 2002, č. j. 843/60/6/2002-SŘ, kterým byla žalobci, na základě ustanovení §17 odst. 4 zákona
č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, a o změně a doplnění některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o potravinách“), uložena
pokuta ve výši 100.000 Kč, a to za opakované porušení zákazu uvádět do oběhu klamavě označené
potraviny, resp. potraviny označené klamavým způsobem, ve smyslu §10 odst. 1 písm. b)
citovaného zákona. Žalovaný ve svém rozhodnutí vzal za prokázané, že žalobce
ve své provozovně v Pardubicích uváděl dne 29. 8. 2001 do oběhu celkem 1040 ks potravin –
piva Braník 0,5 1, které bylo na vývěskách u přepravek označeno nepravdivým údajem
„DESÍTKA“. Provedeným laboratorním rozborem však bylo zjištěno, že hodnota extraktu
původní mladiny byla u tohoto nápoje pouze 9,4 % hmotnostních.
Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, ve které zpochybnil závěry
správních orgánů obou stupňů, jakož i jimi učiněnou právní kvalifikaci skutku, kdy smyslem
zmiňované právní úpravy je ochrana spotřebitelů před klamáním ze strany subjektů
uvádějících potraviny do oběhu; v projednávané věci naopak sporné označení piva sloužilo
k tomu, aby spotřebitelé měli usnadněnou orientaci v na bízeném sortimentu a byla
jim poskytnuta pro ně srozumitelná a dlouhodobě zavedená informace o výrobku. Žalobce
dále brojil proti výši uložené pokuty, kterou považoval za zcela nepřiměřenou, a to zejména
s přihlédnutím ke skutečnosti, že ze strany správních orgánů nebyl zjištěn žádný následek.
Podle žalobce odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu bylo, pokud jde o část týkající
se přiměřenosti výše ukládané pokuty, nepřezkoumatelné. V této souvislosti poukázal
též na skutečnost, že z odůvodnění prvostupňové ho rozhodnutí zcela zjevně vyplývá, že znak
„opětovnosti“ předmětného deliktního jednání byl tímto orgánem brán v potaz nejen
při posuzování podmínek jeho deliktní odpovědnosti, ale též při rozhodování o konkrétní výši
pokuty. Takový postup je zcela nepřijatelný; odvolací orgán se nicméně tímto odvolacím
důvodem prakticky vůbec nezabýval. Žalobce navrhoval, aby soud zrušil napadené
rozhodnutí žalovaného správního orgánu a uhradil mu náklady přezkumného soudního řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 7. 2004, č. j. 29 Ca 253/2002 – 38,
rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. V odůvodnění krajský soud poukázal především na skutečnost, že výroky obou
správních rozhodnutí jsou nepřezkoumatelné pro jejich neurčitost. Podle názoru krajského
soudu znění §17 odst. 4 zákona o potravinách odkazuje na opětovné porušení povinností
uvedených v odst. 3. Nejde tedy o samostatně vymezenou skutkovou podstatu správního
deliktu, ale o kva1ifikovanou skutkovou podstatu, která (nad rámec skutkové podstaty
základní) stanoví další předpoklady deliktní odpovědnosti (další pojmové znaky),
jejichž naplnění je zpravidla spojováno s ohrožením závažnější sankcí. Uvedení skutkové
podstaty, jejíž naplnění je sankciováno, je vždy imanentní součástí jakéhokoli sankčního
rozhodnutí. Pokud výrok takového rozhodnutí neobsahuje ustanovení zákona vymezující
základní skutkovou podstatu deliktu, nemůže z hlediska zákona obstát pro svou neurčitost.
Tak je tomu i v případě projednávané věci, kdy obě správní rozhodnutí při vymezení
deliktního jednání žalobce odkazují toliko na kvalifikovanou skutkovou podstatu správního
deliktu, kterou je však možno vztáhnout k celkem šesti základním skutkovým podstatám
(§17 odst. 3 písm. a) až f) zákona o potravinách). Odkaz na porušení povinností uvedených
v §10 odst. 1 písm. b) zákona o potravinách tak není možné považovat za dostačující;
toto ustanovení nedefinuje skutkovou postatu deliktu, ale jen jeden z jejích pojmových znaků.
K tomuto nedostatku obou správních rozhodnutí přitom soud přihlédl i bez toho,
že by na něj bylo poukazováno žalobou. Dispoziční zásada, vyjádřená v §71 odst. 1 s. ř. s.
a §75 odst. 2 větou první s. ř. s., se v tomto případě nemohla uplatnit, neboť nesrozumitelnost
výroku správního rozhodnutí je vždy bez dalšího důvodem jeho nepřezkoumatelnosti.
Ačkoli krajský soud s ohledem na zjištěnou vadu rozhodnutí žalovaného (správního orgánu
I. stupně) považoval za nadbytečné vyjadřovat se podrobně ke všem námitkám uplatněným
v žalobě, poukázal na to, že za zcela důvodné považuje pochybnosti žalobce, týkající
se otázky, zda prvostupňový orgán při stanovení výše pokuty přihlédl též ke skutečnosti,
že se žalobce téhož deliktního jednání měl dopustit opětovně. Jelikož se odvolací orgán
touto odvolací námitkou vypořádal zcela bezobsažným (a tedy nepřezkoumatelným)
způsobem, jeví se vhodné poznamenat, že při rozhodování o výši ukládané sankce nemůže být
opakovanost deliktního jednání zohledňována, neboť jde o znak kvalifikované skutkové
podstaty ve smyslu §17 odst. 4 zákona o potravinách. Krajský soud rovněž uvážil za vhodné
vyjádřit se v rovině obecné též k žalobcem rozporované deliktní způsobilosti ve smyslu
klamání spotřebitelů nepravdivým údajem. Soud v této souvislosti konstatoval, že podmínky
deliktní odpovědnosti jsou v dané věci stanoveny objektivně, bez možnosti aplikace správního
uvážení, a správní orgán tedy byl, ve smyslu §17 odst. 3 a 4 zákona o potravinách, povinen
toto deliktní jednání žalobce meritorně projednat. Přitom podmínky deliktní odpovědnosti
byly v projednávané věci splněny.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou
kasační stížností, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel souhlasí s tím, že ustanovení §17 odst. 4 zákona o potravinách obsahuje
skutkovou podstatu spočívající v naplnění opětovnosti porušení povinností uvedených
v zákoně o potravinách. Stěžovatel má však za to, že ustanovení §17 odst. 3 zákona
o potravinách skutkové podstaty neobsahuje, když stanovuje pouze výši pokuty za porušení
povinností stanovených v příslušných ustanoveních zákona o potravinách. Skutkovou
podstatu obsahují právě ta ustanovení, která §17 odst. 3 písm. a) až f) zákona o potravinách
cituje. V daném případě je skutková podstata deliktu, za jejíž opětovné naplnění byla dalšímu
účastníkovi uložena pokuta, obsažena v §10 odst. 1 písm. b) zákona o potravinách.
Pokud je právě na toto ustanovení odkázáno ve výrocích předmětných rozhodnutí správních
orgánů s uvedením ustanovení, podle něhož byla uložena pokuta, je takový postup
zcela v souladu s požadavky kladenými na výrok rozhodnutí, která stanoví správní řád
ve svém ustanovení §47. V daném případě je z obou rozhodnutí správních orgánů zřejmé,
co bylo předmětem rozhodování a na základě jakého ustanovení a právního předpisu správní
orgán rozhodl. Proto je splnění náležitostí stanovených správním řádem pro výrok rozhodnutí
nutné považovat za dostačující, srozumitelné a přezkoumatelné. Stěžovatel proto navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené rozhodl o kasační stížnosti a rozhodl
takto:Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2004, č. j. 29 Ca 253/2002 – 38
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Stěžovatel rovněž
navrhuje ve smyslu ustanovení §107 s. ř. s., aby Nejvyšší správní soud přiznal odkladný
účinek této kasační stížnosti.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalobce zcela ztotožňuje se závěrem soudu,
že zrušené rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumat elné, neboť neobsahuje ustanovení zákona
vymezující základní skutkovou podstatu deliktu, a že tedy nemůže z hlediska zákona obstát
pro svou neurčitost. Žalobce dále podotýká, že podle jeho názoru nedošlo ke klamání
spotřebitele a tedy ani k porušení právní povinnosti, pro kterou by měla být uložena pokuta.
K tomu pak odkazuje na skutečnosti uvedené ve svých předchozích podání,
zejm. k výsledkům dotazníkového šetření ze dne 1. 8. 2002. Pokud se v rozhodnutí Krajského
soudu v Brně uvádí, že podle názoru soudu došlo k porušení povinnosti, potom má další
účastník za nepochybné, že postup stěžovatele by v takovém případě bylo nutno hodnotit tak,
že stěžovatel při svém rozhodování zcela zjevně překročil zákonem stanovené meze správního
uvážení, resp. správní uvážení při rozhodování o výši pokuty zneužil, neboť uložená pokuta
by v takovém případě byla zcela zjevně nepřiměřená stran hledisek uvedených v ustanovení
§17 odst. 7 zákona o potravinách. V takovém případě by podle názoru žalobce bylo nutno
rozhodnutí o výši pokuty hodnotit jako nepřezkoumatelné. To, jakými úvahami byl správní
orgán veden při hodnocení jednotlivých zákonem stanovených rozhodných hledisek,
pak má správní orgán uvést v odůvodnění rozhodnutí. Ze zrušeného rozhodnutí stěžovatele
ani z rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu však nelze zjistit, jak správní orgán
hodnotil jednotlivá zákonem stanovená rozhodná hlediska. Napadené rozhodnutí tedy nemá
podle účastníka řízení náležitosti stanovené v ustanovení §47 odst. 3 správního řádu
a v důsledku tohoto nedostatku je napadeného rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně kasační stížností z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní
posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný
právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že výroky obou správních rozhodnutí jsou
nepřezkoumatelné pro jejich neurčitost. Vycházel přitom z toho, že pokud výrok rozhodnutí
neobsahuje ustanovení zákona vymezující základní skutkovou podstatu deliktu (§17 odst. 3
zákona o potravinách), nýbrž pouze jeho skutkovou podstatu kvalifikovanou (§17 odst. 4
zákona o potravinách), která stanoví další předpoklady deliktní odpovědnosti (další pojmové
znaky), jejichž naplnění je spojeno s možností uložení závažnější sankce, nemůže takový
výrok z hlediska zákona obstát pro svou neurčitost. Daný závěr přitom krajský soud učinil nad
rámec námitek obsažených v žalobním návrhu.
Zákon o potravinách upravuje v řadě svých ustanovení povinnosti, které musí
splnit ten, kdo uvádí do oběhu potraviny. V §17 odst. 1, 2, 3 zákona o potravinách
pak pod nadpisem „Pokuty“ upravoval správní delikty, jichž se může dopustit ten, kdo poruší
vyjmenované povinnosti. Nejvyšší správní soud přitom nesouhlasí se stěžovatelovým
přesvědčením, že skutkové podstaty správních deliktů jsou upraveny v ustanoveních,
která ukládají určité povinnosti . Skutkové podstaty deliktů jsou upraveny v §17 zákona
o potravinách, a to způsobem, jenž je pro legislativní techniku v oblasti správního trestání
často užíván, totiž za použití normy odkazující. Skutkové podstaty tedy nejsou popsány
slovně, nýbrž, pokud jde o znak charakterizující objektivní stránku deliktu (tj. konání,
k němuž byl příslušný subjekt povinen, popř. opomenutí), odkazuje na ustanovení,
které takovou povinnost ukládá. Z této legislativně-technické metody právní úpravy
však v žádném případě nelze dovozovat, že by se právní posouzení skutkové stránky věci
mohlo obejít bez subsumpce pod jednotlivá ustanovení §17 zákona o potravinách.
Jen tak je totiž možno vyslovit ve výroku správního aktu za jaký delikt se mu trest ukládá.
Ustanovení §17 odst. 3 zákona o potravinách obsahuje několik skutkových podstat,
za jejichž porušení je možno podnikateli uložit pokutu až do výše 3.000.000 Kč. Podle odst. 4
téhož ustanovení (ve znění účinném v době, kdy stěžovatel napadené rozhodnutí vydal,
i kdy byl delikt spáchán) pak bylo možno podnikateli, který vyráběl potraviny a tabákové
výrobky nebo je uváděl do oběhu a který porušil povinnosti uvedené v odstavci 3 opětovně,
uložit pokutu až do výše 5.000.000 Kč. Co zákon o potravinách chápal za opětovné porušení
povinnosti, bylo stanoveno v jeho §17 odst. 5, kdy se jím rozumělo takové porušení,
jehož se dopustil podnikatel, který uváděl potraviny nebo tabákové výrobky do oběhu v době
do jednoho roku od právní moci rozhodnutí, jímž mu byla uložena pokuta za předchozí
porušení povinnosti podle tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu v tom, že §17 odst. 4
zákona o potravinách netvoří samostatnou skutkovou podstatu, nýbrž jedná se o skutkovou
podstatu kvalifikovanou tvořenou znaky základní skutkové podstaty, ke které byl přidán další
znak charakterizující vyšší stupeň společenské nebezpečnosti činů uvedených v odst. 3.
Při formulování právní kvalifikace vymezeného skutku ve výroku rozhodnutí je tedy třeba
uvést ustanovení obsahující jak skutkovou podstatu základní (odst. 3), tak skutkovou podstatu
kvalifikovanou (odst. 4), neboť s ohledem na to, jak stěžovatel vymezil žalobcův skutek,
došlo k naplnění dikce §17 odst. 3 i 4 zákona o potravinách. Absence odkazu na §17 odst. 3
zákona o potravinách navíc vedla k tomu, že není zřejmé, která ze skutkových podstat
v tomto ustanovení zahrnutých byla jednáním stěžovatele naplněna. Krajský soud zcela
správně poznamenal, že odkaz na porušení povinností uvedených v §10 odst. 1 písm. b)
zákona o potravinách není možné považovat za dostačující; toto ustanovení nedefinuje
skutkovou postatu deliktu, ale jen jeden z jeho pojmových znaků. Pro úplnost lze dodat,
že jiným aspektem zkoumaného problému je formulace sankce, resp. otázka, podle kterého
ustanovení lze uložit pokutu. Zde v případě opětovného porušení povinností vyjmenovaných
v §17 odst. 3 zákona o potravinách přichází v úvahu uložení sankce podle §17 odst. 4
téhož zákona, neboť kvalifikovaná skutková podstata vylučuje užití skutkové podstaty
základní (jsou v poměru speciality).
Ačkoli Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem krajského soud ohledně neurčitosti
výroku napadeného rozhodnutí, neztotožňuje se s ním v závěru, že k této skutečnosti
lze přihlédnout nad rámec námitek uvedených v žalobě.
Podle ustanovení §75 odst. 2 věta první s. ř. s. soud přezkoumá v mezích žalobních
bodů napadené výroky rozhodnutí. Ve správním soudnictví se tak uplatňuje dispoziční zásada,
která znamená, že se soud může zabývat jen těmi námitkami, které žalobce řádně uplatnil
proti naříkanému rozhodnutí. Tato zásada je výslovně prolomena pouze v případě nicotnosti
rozhodnutí správního orgánu, kdy podle ustanovení §76 odst. 2 věta první s. ř. s. zjistí-li
soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem
tuto nicotnost i bez návrhu. Kromě případu nicotnosti byl soudní judikaturou dovozen i další
případ, kdy lze přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu nad rámec námitek uplatněných
v žalobě, a to, je-li naříkané rozhodnutí nepřezkoumatelné ve smyslu ustanovení §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Např. podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004,
č. j. 5 A 157/2002 – 35 je „nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí pojmově spjata
se soudním přezkumem takového rozhodnutí. K tomu, aby soud takový závěr učinil, není
zapotřebí, aby žalobce nepřezkoumatelnost namítal; dojde-li soud k závěru, že napadené
správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné, zruší je, aniž se žalobcovými námitkami musí věcně
zabývat.“ Krajský soud v Brně tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud se otázkou
přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí správního orgánu zabýval, aniž byla v žalobě
namítána.
V čem však Nejvyšší správní soud spatřuje pochybení krajského soudu, je otázka
chybné subsumpce zjištěného stavu pod §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Dané ustanovení
totiž umožňuje soudu zrušit napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.
Nesrozumitelností ve smyslu citovaného ustanovení je tak třeba chápat stav, kdy z rozhodnutí
správního orgánu lze seznat, jak bylo rozhodnuto, nicméně z textu rozhodnutí jako celku
nelze pochopit, co správní orgán k takovému rozhodnutí vedlo. O jinou situaci by se jednalo,
pokud by nesrozumitelným byl již samotný výrok rozhodnutí, nikoli až celé rozhodnutí
ve své úplnosti. Nesrozumitelný výrok totiž představuje nesrozumitelnost samotného projevu
vůle správního orgánu, což v důsledku mohlo znamenat nicotnost takového rozhodnutí.
Nelze-li z výroku jednoznačně zjistit, protože je nesrozumitelný, jak správní orgán
autoritativně rozhodl o právech, právem chráněných zájmech a povinnostech účastníků řízení,
pak takové rozhodnutí ani není nadáno schopností cokoliv konstituovat či deklarovat.
V případě správního trestání by plnění z takového rozhodnutí nebylo možno vymáhat v rámci
řízení o výkonu rozhodnutí. Faktická nemožnost zjistit, jak bylo ve věci rozhodnuto (výrok
je vnitřně rozporný, zjevně nesmyslný apod.), tak navozuje situaci, jako by ve věci nebylo
rozhodnuto vůbec. (K danému např. Dušan Hendrych a kol. Správní právo. Obecná část. 5.,
rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 136 a násl.). Situace, kdy je možné rozhodnutí
správního orgánu zrušit pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, pak nastává tehdy, kdy odůvodnění v rozhodnutí
zcela chybí, popř. chybí odůvodnění některých dílčích závěrů, jež správní orgán vedly
ke konečnému rozhodnutí.
Pokud Krajský soud v Brně shledal výrok rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným
pro jeho neurčitost, a to nad rámec uplatněných námitek, a z toho důvodu napadené
rozhodnutí žalovaného zrušil, nezbývá než konstatovat, že pro takový postup soudní řád
správním neposkytuje dostatečnou oporu. Předně je třeba podotknout, že krajský soud
poukázal na nepřezkoumatelnost výroku, nikoli celého rozhodnutí, jak to předpokládá
ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jak již uvedeno shora, nepřezkoumatelnost výroku
znamená nicotnost celého rozhodnutí (na tento případ je pamatováno §76 odst. 2 s. ř. s.).
Dále, §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jakož ani jiná ustanovení soudního řádu správního, nezná
„neurčitost“ jako projev nepřezkoumatelnosti. Není tedy zcela zřejmé a určité,
co je touto vadou výroku míněno s ohledem na formulaci normy, pod jejíž obsah bylo
subsumováno. Konečně, Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s postupem krajského soudu
ve své samé podstatě, když daný soud z nedostatku náležitostí výroku dovodil své oprávnění
zrušit rozhodnutí stěžovatele ex offo. Zjištěná vada výroku není totiž natolik intenzivní,
aby z něho nebyla seznatelná vůle správního orgánu. Je z něho zřejmé, za jaké jednání
je žalobce postihován, podle jakých ustanovení bylo rozhodováno a jaká mu byla uložena
pokuta. Povinnost vyplývající z takového rozhodnutí by bylo možno bez obtíží vymáhat
v rámci řízení o výkonu rozhodnutí. Byl-li krajský soud názoru, že výroky obou správních
rozhodnutí neobsahují veškeré náležitosti, jež na něj platný právní řád klade, nabízela
se možnost takovou situaci hodnotit, při vědomí jisté nepřesnosti právní úpravy,
např. jako porušení ustanovení o řízení před správním orgánem ve smyslu ustanovení §76
odst. 1 písm. c) s. ř. s. Z dikce návětí §76 s. ř. s. vyplývá, že pro takovou vadu lze rozhodnutí
zrušit bez jednání, nikoliv však bez návrhu. K nedostatkům výroku přitom nesměřovala žádná
ze žalobcových námitek, což ostatně potvrdil i krajský soud, když v odůvodnění kasační
stížností napadeného rozsudku uvedl, že „k tomuto nedostatku (tj. k nepřezkoumatelnosti
pro neurčitost výroku) obou správních rozhodnutí soud přihlédl i bez toho, že by na něj bylo
poukazováno žalobou“. Nejvyšší správní soud však neshledal, že by v daném případě byly
dány předpoklady pro postup krajského soudu, aby nad rámec rozsahu žalobních bodů, jimiž
žalobce brojil proti rozhodnutí stěžovatele, zrušil přezkoumávané rozhodnutí správního
orgánu prvního i druhého stupně.
V dané věci lze poukázat i na jiné rozhodnutí zdejšího soudu, ve kterém se uvádí, že:
„Při ukládání sankce za tzv. jiný správní delikt neodpovídá ustanovení §47 odst. 2 správního
řádu, je-li popis skutku obsažen jen v odůvodnění a nikoliv ve výroku rozhodnutí.
Taková skutečnost však nezpůsobuje nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí
pro nesrozumitelnost ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Soud, který takové rozhodnutí
přezkoumává ve správním soudnictví, musí v souladu s §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. posoudit,
zda uvedené podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem mohlo
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.“ (podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 21/2004 – 55).
V návaznosti na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že shledal rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2004, č. j. 29 Ca 253/2002 – 38, nezákonným,
a to pro chybné hodnocení nepřezkoumatelnosti výroku napadeného rozhodnutí (rozhodnutí
správního orgánu I. stupně). Z tohoto důvodu zdejší soud musel daný rozsudek
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení,
ve kterém krajský soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí
stěžovatele.
K žádosti stěžovatele, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud uvádí, že za situace, kdy zrušil
napadený rozsudek krajského soudu, by bylo nadbytečné se tímto návrhem zabývat, nehledě
k tomu, že stěžovateli zrušením jeho rozhodnutí o uložení pokuty žalobci a vrácení věci
krajským soudem k dalšímu řízení nehrozila, jakožto správnímu orgánu, bez dalšího
nenahraditelná újma ve smyslu §73 odst. 2 a §104 s. ř. s. Ostatně stěžovatel v návrhu ani
neuvedl skutečnosti, z nichž splnění podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti dovozoval.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2, věta prvá s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu