ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.110.2005
sp. zn. 4 Azs 110/2005 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: S. D., zast.
Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Na Jíkalce 13, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2004, č. j.
30 Az 358/2003 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 10. 2003, č. j. OAM-3937/VL-22-K01-2003 nebyl
žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákona o azylu) a současně bylo vysloveno,
že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu v platném
znění. Správní orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního
řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu žadatele byly potíže
se soukromými osobami ve vlasti a snaha o výdělek v zahraničí. Konstatoval, že tedy
neshledal žádnou konkrétní skutečnost, která by vedla k závěru, že jmenovaný byl ve vlasti
pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod podle ustanovení §12a) zákona
o azylu. Dále uvedl, že bylo zjištěno, že žadatel měl potíže s místní baptistickou církví,
se kterou se soudil o vlastnictví domu po dědečkovi. Členové církve na něj psychicky naléhali
a požadovali vydání domu. Správní orgán dovodil, že tyto skutečnosti nelze považovat
za pronásledování ve smyslu §12b) zákona o azylu. Za takové důvody nepovažoval
ani důvody ekonomické, spočívající v tom, že se žadatel živil pouze příležitostnou prací,
neboť tyto byly vyvolány tíživou hospodářskou situací na Ukrajině. Dospěl dále k závěru,
že jednání žadatele po vstupu na území ČR nebylo vedeno jeho snahou požádat státní orgány
o ochranu před chováním soukromých osob v zemi jeho státní příslušnosti. Navrhovatel
pobýval v ČR na přelomu let 1999 – 2000 nelegálně, a od svého opětovného příjezdu
v květnu roku 2001 pobýval na území ČR do doby podání žádosti (15. 8. 2003) rovněž
nelegálně. Podle názoru správního orgánu je jeho jednání účelové a v rozporu s podstatou
institutu azylu s tím, že legalizace pobytu není důvodem pro udělení azylu. Správní orgán
neshledal ani splnění podmínek pro udělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
o azylu. Po zhodnocení překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu a situaci v zemi
původu stěžovatele dospěl k závěru, že stěžovatel nenáleží k osobám ohroženým
skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování ve smyslu §91 zákona a jejich existenci
tedy v jeho případě neshledal.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž napadl všechny výroky
rozhodnutí správního orgánu. Konkrétně namítal, že správní orgán porušil ustanovení
§3 odst. 3, 4, §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení (dále jen správní řád).
Vyslovil názor, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu uvedené v §12 zákona
o azylu a případně podmínky překážek vycestování podle §91 zákona o azylu. Pokud jde
o skutkové důvody, odkázal na správní spis a dodal, že je pronásledován baptistickou církví
a na Ukrajinu se nemůže vrátit proto, že by jeho život byl ohrožen. Navrhoval, aby Krajský
soud v Hradci Králové zrušil napadené rozhodnutí správního orgánu a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Současně vyslovil souhlas k tomu, aby soud o jeho věci rozhodl bez jednání
podle §51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.
V replice ze dne 25. 2. 2004, kdy již byl žalobce zastoupen advokátem
Mgr. Alexandrem Vaškevičem, se dovolával toho, že jím uvedené skutečnosti naplňují
skutkovou podstatu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, a dále se dovolával toho,
že v postupu státní moci domovského státu a ve své situaci vidí naplnění humanitárních
důvodů ve smyslu §14 zákona o azylu. Na podporu svého tvrzení navrhoval vyslechnout
svědka pana I. D., který by mohl potvrdit existenci problémů v domovské zemi a nemožnost
řešení těchto problémů prostřednictvím státních orgánů. Dále odvolal svůj souhlas s tím, aby
ve věci bylo rozhodováno bez nařízení jednání a žádal, aby soud ve věci nařídil jednání.
Současně žádal, aby věc byla přikázána ke Krajskému soudu v Plzni.
O návrhu na přikázání věci Krajskému soudu v Plzni rozhodl Nejvyšší správní soud
usnesením ze dne 22. 9. 2004, č. j. Nad 117/2004 – 35 tak, že se věc Krajskému soudu v Plzni
nepřikazuje. Usnesení nabylo právní moci dne 12. 10. 2004.
Krajský soud v Hradci Králové po provedeném jednání, z jehož účasti se žalobce
i jeho zástupce omluvili, rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, č. j. 30 Az 358/2003 – 47 žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu. Konstatoval, že pokud jde o tvrzené
procesní důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí, tak v řízení před správním orgánem
nedošlo k žádnému porušení ustanovení o řízení a z tohoto pohledu není rozhodnutí
nezákonné. Dále konstatoval, že v průběhu řízení nebyly prokázány skutečnosti,
které by nasvědčovaly tomu, že žalobce splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu. Z důkazů, obsažených ve správním spise, nevyplývá, že by žalobce byl
pronásledován pro některých ze zákonných důvodů uvedených v tomto ustanovení. Příčinou
jeho odchodu ze země původu byl vlastně spor o majetek, tedy soukromoprávní záležitost
a s tím spojené průvodní jevy, kdy každá ze stran sporu stála na svém. To je ovšem zcela
běžný jev v každé zemi. Krajský soud dále uvedl, že žalobce neprokázal, že by byl v zemi
původu nepohodlný státním orgánům, resp. že by byl jimi pronásledován. Soud vyslovil
přesvědčení o tom, že na Ukrajině fungují mechanismy (vytvořené státní mocí,
ale i působením nevládních organizací) umožňující účinnou ochranu lidských práv jedince,
a to na takové úrovni, kterou je možno označit za dostatečnou i z pohledu mezinárodních
standardů. Poukázal rovněž na to, že stěžovatel požádal o azyl až dne 15. 8. 2003, přitom
na území České republiky pobýval podruhé již od 8. 5. 2001. Dospěl poté k závěru,
že skutečným důvodem žádosti žalobce o udělení azylu byla jeho snaha zlegalizovat
svůj pobyt na území České republiky, což je však v rozporu s účelem zákona o azylu.
Neshledal rovněž, že by žalobce splňoval podmínky pro udělení azylu podle §13 a §14
zákona o azylu a žalobce nepovažoval ani za osobu, které by svědčila existence překážek
vycestování. Uzavřel proto svůj přezkum tak, že žádný z žalobních důvodů neshledal
důvodným, a proto mu nezbylo, než s odkazem na §78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítnout.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen stěžovatel).
Krajskému soudu vytkl, že s ohledem na popsanou situaci se dostatečně nevypořádal
s otázkou, zda v daném případě byly splněny zákonné podmínky pro udělení azylu podle §14
zákona o azylu (tzv. humanitární azyl). S ohledem na problémy, které mu způsobují členové
příslušné sekty, kteří jej vydírají a užívají proti němu i psychického nátlaku, by bylo na místě
zvážit, zda stěžovateli za těchto okolností neposkytnout ochranu před újmou na jeho zdraví,
které se mu podle jeho přesvědčení na Ukrajině nedostane. Tato skutečnost,
jakož i fakt, že stěžovatel na území České republiky vedl dosud spořádaný život, by mohly
podle jeho názoru zakládat důvod pro udělení tzv. humanitárního azylu. Stěžovatel připustil,
že účelem institutu azylu je poskytnout ochranu osobám pronásledovaným v zemi původu
způsobem předjímaným zákonem o azylu a že jej tedy nelze využívat jako pouhého právního
prostředku k legalizaci pobytu cizince na území země. Nelze však nevidět, že jestliže
by stěžovatel postupoval při získávání povolení k pobytu na území České republiky v souladu
se zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů, musel
by tak učinit na území Ukrajiny, kde by byl vystaven nebezpečí újmy na svém zdraví.
Toto nebezpečí se pak zvyšuje v závislosti na době vyřizování žádosti o povolení pobytu
českými zastupitelskými úřady na Ukrajině, jejichž délku nelze předem stanovit. Stěžovatel
vyslovil názor, že svým dosavadním životem v České republice dává záruku toho,
že pro Českou republiku nepředstavuje bezpečnostní riziko, jestliže by mu byl udělen
humanitární azyl, neboť takovéto obavy by nebylo možné vyjádřit na základě konkrétních
skutečností. Domníval se, že napadené rozhodnutí je stiženo nezákonností spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], týkající se splnění zákonem stanovených podmínek
pro udělení azylu. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádal
o odkladný účinek kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, neboť
se domníval, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek
soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Dále se vyjadřoval k námitkám uvedeným
v kasační stížnosti. Navrhoval, aby kasační stížnost byla zamítnuta a přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti nepodporoval.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených
v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Jak vyplývá z obsahu kasační stížnosti, stěžovatel se v ní dovolává důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové neshledal.
Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu dne
15. 8. 2003. V této žádosti uvedl, že Ukrajinu opustil dne 7. 5. 2001 pro problémy s baptisty.
Dále uvedl, že dědeček odkázal svůj rodinný dům baptistům, avšak stěžovatel byl přesvědčen
o tom, že právoplatným dědicem je on, a proto se začal o dům s baptisty soudit. Ti ho začali
pronásledovat, obtěžovat na ulici a nenechávali ho v klidu žít. Proto opustil Ukrajinu s tím,
že by si chtěl vydělat peníze na vykoupení od baptistů. O azyl požádal také proto, že mu bylo
uděleno správní vyhoštění. Uvedené skutečnosti pak dále rozvedl v protokolu o pohovoru
k žádosti o udělení azylu ze dne 29. 9. 2003, kdy upřesnil, že dědeček sepsal dvě závěti,
z nichž v jedné odkázal všechno stěžovateli a v té druhé baptistům. Ti za ním začali chodit
a obtěžovali ho. Stěžovatel podal žalobu a tím to skončilo. Poté odjel do ČR, dokonce říkal
jednomu z baptistů, že jim zaplatí peníze, ať ho nechají v klidu. Dále ke své osobě uvedl,
že je zedník a pracoval pouze příležitostně. K dotazu, jaká by byla jeho situace po návratu
na Ukrajinu uvedl, že si to neumí představit, že by ho zase baptisté obtěžovali. Našli by ho,
i kdyby se přestěhoval na jiné místo na Ukrajině nebo do Běloruska i v celém bývalém SSSR.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to převážně přímo od stěžovatele, vycházel
jak správní orgán, tak i soud, a jejich závěr o tom, že důvodem stěžovatelovy žádosti
o udělení azylu byly potíže se soukromými osobami na Ukrajině, ekonomické potíže a snaha
o legalizaci pobytu v ČR, případně i zájem na tom, aby se vyhnul správnímu vyhoštění,
odpovídá skutkovým zjištěním učiněným v průběhu správního řízení správním orgánem
v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud
se tedy ztotožňuje i s právním posouzením věci učiněným správními orgány i soudem.
V této souvislosti poukazuje na svou dosavadní judikaturu, kdy např. podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 – 69 – potřeba další
legalizace pobytu žadatele o udělení azylu, který na území České republiky pobýval legálně
od roku 1989 do roku 1997, není zákonným důvodem pro udělení azylu (§12 zákona
o azylu).
K výše uvedenému Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutečnosti, které stěžovatel
uplatňuje v tomto řízení, nemají žádnou souvislost s důvody, které předpokládá ustanovení
§12 zákona o azylu, tedy s pronásledováním za uplatňování politických práv a svobod
nebo odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině, nebo pro zastávání politických názorů. Základní příčinou situace,
v níž se stěžovatel ocitl, je skutečnost, že mu vznikl soukromoprávní spor se členy církve
baptistů, a to z toho důvodu, že jeho dědeček sepsal dvě závěti a členové baptistické církve
se dovolávají majetku, který jim byl závětí odkázán. Tato situace, případně snaha o legalizaci
pobytu v ČR, snaha vyhnout se správnímu vyhoštění nebo i ekonomické problémy,
však nemohou být nahrazovány institutem azylové procedury, jejímž účelem je poskytnout
ochranu tomu, kdo ve státě, jehož občanství má, je pronásledován z důvodů v zákoně o azylu
vyjmenovaných. Státní moc v zemi původu má být vykonávána způsobem vykazujícím znaky
perzekuce či diskriminace osob určitého konkrétního náboženského vyznání, rasy,
či politického přesvědčení. Výše uvedené však v posuzované věci nebylo stěžovatelem
ani tvrzeno. Naopak, stěžovatel se na příslušné orgány Ukrajiny vůbec neobrátil a poté,
co podal žalobu, aniž vyčkal skončení soudního sporu, Ukrajinu opustil.
Pokud jde o hodnocení předpokladů pro udělení humanitárního azylu,
jehož se stěžovatel v kasační stížnosti dovolává, je třeba především poukázat na dřívější
konstantní judikaturu, podle níž se rozhodování o tom, zda bude udělen azyl podle §14
zákona o azylu, děje ve volné úvaze správního orgánu; podle této judikatury se rovněž
ani nejedná o „právo“, na němž byl někdo zkrácen (rozsudek Vrchního soudu v Praze
sp. zn. 6 A 771/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02).
Podle vyvíjející se judikatury Nejvyššího správního soudu mohou správní soudy
přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané podle ustanovení §14 zákona o azylu
pouze omezeně, a to z hlediska jeho mezí nebo z hlediska jeho případného zneužití.
K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 12/2003, podle něhož na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14
zákona o azylu nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě
správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumá soud pouze v omezeném rozsahu,
a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.). Udělení azylu
podle ustanovení §14 zákona o azylu je tak na volné úvaze správního orgánu, přičemž
však tuto volnou úvahu, tedy zda v daném případě byl důvod hodný zvláštního zřetele
či nikoliv, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení mezí správního
uvážení, nebo z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu (§78 odst. 1 s. ř. s.).
Předpokladem k tomu, aby stěžovatel splňoval důvody pro udělení tohoto typu azylu,
by bylo to, že skutečnost, že má na Ukrajině problémy se členy baptistické církve týkající
se zděděného majetku, snaha o legalizaci pobytu a dále jeho spořádaný dosavadní život v ČR,
by byly důvodem zvláštního zřetele hodným. Nejvyšší správní soud má však za to, že celková
koncepce zákona o azylu takové úvaze nenasvědčuje. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší
správní soud na rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, podle něhož smysl
institutu humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu spočívá v tom, aby rozhodující
správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §14 zákona o azylu, ale v niž by bylo
přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen
na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané nebo předvídatelné nebyly. Míra
volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány
veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.
Nejvyšší správní soud má však za to, že problémy se členy baptistické církve ohledně
majetku, snaha o legalizaci pobytu, ekonomické problémy, případně snaha vyhnout
se správnímu vyhoštění, nejsou oním důvodem zvláštního zřetele hodným ve smyslu §14
zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že se zřetelem ke shora uvedenému neshledal
důvody kasační stížnosti tvrzené stěžovatelem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
důvodnými.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že námitky uvedené v kasační stížnosti
nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada
nákladů řízení nenáleží a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu