ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.119.2005
sp. zn. 4 Azs 119/2005 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: L. K., zast.
JUDr. Martou Čihákovou, advokátkou, se sídlem Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 3. 5. 2004, č. j. 14 Az 628/2003 – 25,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Az 628/2003 – 25 ze dne
3. 5. 2004 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Zástupkyni žalobkyně, JUDr. Martě Čihákové, advokátce, se sídlem v Ústí
nad Labem, Masarykova 43, se p ř i z n á v á odměna ve výši 2150 Kč,
která jí bude vyplacena Nejvyšším správním soudem do 30ti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 11. 2003, č. j. OAM-1395/VL-10-P08-2003,
nebyl žalobkyni udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2, a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a současně bylo vysloveno,
že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Správní
orgán v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního řízení bylo
objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu žadatelky je obava z potíží se zástupci
bezpečnostních složek. Problémy jmenované spočívaly v nemožnosti hájit práva jejího syna,
který byl neoprávněně obviněn ze spáchání trestného činu vraždy. V této souvislosti byla
jmenovaná vydírána ze strany prokuratury, když byla za slib propuštění jejího syna nucena
zaplatit stanovenou finanční sumu a následně prodat byt. Žalovaný dospěl k závěru,
že tyto skutečnosti nelze podřadit pod zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12
písm. a) a b) zákona o azylu. Neshledal též, že by žadatelka o azyl splňovala podmínky
pro udělení azylu podle ustanovení §13 téhož zákona (za účelem sloučení rodiny),
ani podmínky pro udělení tzv. humanitárního azylu ve smyslu §14 téhož
zákona. Po zhodnocení obsahu překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu
a jejich porovnání s informacemi o Uzbecké republice nedospěl správní orgán k závěru,
že žadatelka náleží k osobám ohroženým skutečnostmi, zakládajícími překážky
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu a jejich existenci tedy v případě žadatelky
neshledal.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž uvedla, že rozhodnutí
správního orgánu napadá v celém rozsahu pro jeho nezákonnost, která spočívá v porušení
ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
kde je stanovena povinnost správního orgánu přesně a úplně zjistit skutečný stav věci.
Namítala, že při posuzování jejího návrhu nebyl zjištěn přesně a úplně skutečný stav věci
a učiněná zjištění nepostačovala ke správnému posouzení věci. Dále namítala, že důkazy,
které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, a došlo k porušení ustanovení
§32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního řádu. Dovozovala, že správní orgán nemohl řádně
posuzovat skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět. Stejně
tak zhodnotil provedené důkazy nesprávně a bez jejich vzájemné souvislosti, čímž porušil
ustanovení §34 odst. 5 správního řádu. Pod bodem III. žaloby uvedla, že další důvody budou
uvedeny poté, co se seznámí s celým obsahem spisu. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí
žalovaného považovala za nezákonné a neopodstatněné z uvedených důvodů, žádala,
aby napadené rozhodnutí bylo soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu projednání.
Současně žádala, aby jí soud ustanovil zástupce.
Usnesením ze dne 3. 5. 2004, č. j. 14 Az 628/2003 – 25, Krajský soud v Ústí
nad Labem žalobu odmítl s odkazem na ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Poukázal na ustanovení §71 s. ř. s.,
podle něhož žaloba musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné. Podání žalobkyně však žádné žalobní body neobsahovalo,
neboť v něm žalobkyně jen obecně namítala nesouhlas s rozhodnutím, aniž by uvedla,
jakým konkrétním způsobem byla zkrácena na svých hmotných či procesních právech,
nebo které důkazy žalovaný nesprávně zhodnotil, či mu vytýkala jiné konkrétní
vady v postupu. Tato vada způsobuje podle soudu nedostatek podmínek řízení,
pro nějž nelze v řízení pokračovat, a proto podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. musela být
žaloba odmítnuta.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně (dále též jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost, v níž se dovolávala důvodů kasační stížnosti specifikovaných v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) – d) s. ř. s., přičemž krajskému soudu vytýkala nesprávné právní posouzení
věci. Žádala o ustanovení bezplatného právního zástupce z řad advokátů, osvobození
od soudních poplatků a přibrání tlumočníka jazyka ukrajinského. Současně požádala
ve smyslu §107 s. ř. s. o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Navrhovala,
aby Nejvyšší správní soud zrušil „napadený rozsudek“ a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí
nad Labem k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 19. 11. 2004, č. j. 14 Az 628/2003 – 43, ustanovil Krajský soud
v Ústí nad Labem stěžovatelce v řízení o kasační stížnosti zástupkyni JUDr. Martu
Čihákovou, advokátku, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, které současně uložil,
aby do jednoho měsíce od doručení usnesení doplnila kasační stížnost o konkrétní důvody
podle §103 odst. 1 s. ř. s., a stěžovatelku v tomto řízení zastupovala.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že nesouhlasí s napadeným
usnesením, kterým byla její žaloba odmítnuta proto, že postrádá skutková tvrzení. Poukázala
především na omezení svých práv v tomto řízení, když jí nebyla poskytnuta možnost jednat
ve svém mateřském jazyce, a neměla tak možnost se konkrétně vyjádřit a konkretizovat
svoje tvrzení o okolnostech, které ji vedly k rozhodnutí požádal o azyl v České republice.
Dále poukazovala na to, že se snažila konkrétními vysvětleními odůvodnit svoje rozhodnutí,
avšak k tomu nedošlo, neboť v průběhu řízení nebyla zajištěna její práva. Namítala,
že nesprávným zůstalo původní rozhodnutí o odmítnutí azylu z humanitárních důvodů,
kdy právě pro jazykovou neznalost nebyla schopna řádně a podrobnými důvody rozvést
veškeré skutečnosti, které ji vedly k odchodu ze země, kde se cítila býti ohroženou.
Poukazovala na současný stav v zemi, kde nemá nejmenší jistotu klidného života,
dále na obecné ovzduší, které je v zemi navozeno a u ní přivodilo i zdravotní potíže
psychického rázu a pro bezvýchodnost tohoto způsobu života byla nucena volit odchod
ze země. Dovolávala se proto udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
Dovozovala, že důvod kasační stížnosti je dán v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost nesměřuje
do usnesení soudu, a proto se k ní nehodlá vyjadřovat, a nechává rozhodnutí o kasační
stížnosti plně na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. K námitkám zástupkyně týkající
se nemožnosti jednání stěžovatelky v jejím jazyce, poukázal správní orgán na správní spis,
kde je založeno prohlášení o jazyce stěžovatelky, v němž je výslovně uvedeno, že si žadatelka
přeje, aby řízení bylo vedeno v jazyce ruském. Tak také bylo postupováno. Ani v protokolu
o pohovoru není nejmenší zmínka o nějakém nedostatku či nespokojenosti stěžovatelky
s tlumočením, proto se správnímu orgánu tato námitka jeví jako irelevantní a čistě účelová.
Odkázal na správní spis a navrhoval nepřiznání odkladného účinku. Rozhodnutí o kasační
stížnosti ponechal na úvaze Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem z důvodů v kasační stížnosti (zejména jejím doplnění) namítaných,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná potud, pokud je v ní namítána nezákonnost
postupu krajského soudu, jímž žalobu bez dalšího odmítl, tedy pokud se v ní stěžovatelka
dovolává kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (aniž by tak činila
výslovným odkazem na zmíněné ustanovení). Nejvyšší správní soud v této souvislosti
konstatuje, že není jeho úkolem znovu posuzovat otázku, zda stěžovatelce měl či neměl být
žalovaným azyl přiznán, jak se podle obsahu kasační stížnosti stěžovatelka mylně domnívá,
nýbrž musí posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami, spadajícími pod ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s., tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami,
k jejichž přezkumu je povolán v řízení zahájeném účinně podanou kasační stížností z úřední
povinnosti. V projednávané věci je Nejvyšší správní soud dokonce přesvědčen, že není vázán
důvody kasační stížnosti, neboť řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem bylo
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3
v souvislosti s §103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.). Nelze totiž přehlédnout, že v žalobě ze dne
19. 12. 2003 žalobkyně kromě návrhu na zrušení rozhodnutí žalovaného o neudělení azylu,
požádala soud současně o ustanovení zástupce. Za této situace bylo tudíž povinností soudu
o tomto návrhu rozhodnout ve smyslu ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s. Znamená to tedy,
že pokud takový návrh soud obdržel, měl se nejdříve zabývat posouzením předpokladů
stěžovatelky pro možnost ustanovení zástupce, tedy především posouzením, zda jsou
u ní dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a je-li ustanovení zástupce
potřebné k ochraně jejích práv. Pokud tak krajský soud neučinil, bylo jeho řízení
nepochybně zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o odmítnutí
žaloby.
Dále nutno uvést, že Krajský soud v Ústí nad Labem odmítl žalobu podle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který spatřoval ve skutečnosti,
že podání stěžovatelky neobsahovalo náležitosti uvedené v ustanovení §71 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. s odůvodněním, že žaloba neobsahovala žádné žalobní body, pouze obecné
konstatování, že výrok rozhodnutí napadá žalobkyně v celém jeho rozsahu a citaci některých
ustanovení zákona o správním řízení. Svůj závěr o neodstranitelnosti vad podání zřejmě
tedy opřel, aniž by to výslovně uvedl, o ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Podle věty třetí
tohoto ustanovení je totiž možné rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí,
nebo ji rozšířit o další žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby. To ovšem platí
za předpokladu, že žaloba obsahuje alespoň jeden žalobní bod. Krajský soud v Ústí
nad Labem zřejmě dospěl k závěru, že tuto podmínku podání stěžovatelky (žaloba)
neobsahuje, a proto vůbec stěžovatelku k odstranění vad nevyzýval. Nutno přitom
v této souvislosti uvést, že podle §35 odst. 7 s. ř. s., požádá-li žalobce o ustanovení zástupce,
po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí o ní neběží lhůta stanovená
pro podání návrhu na zahájení řízení. To podle názoru Nejvyššího správního soudu platí
též ve vztahu ke lhůtě pro případné rozšíření žaloby podle §71 odst. 2 s. ř. s.
Smyslem tohoto ustanovení je totiž zabezpečit, aby zástupce účastníka mohl
po svém ustanovení ve zbylé lhůtě podání doplnit, sepsat žalobní body. Tato možnost však
žalobkyni v projednávané věci dána nebyla, přičemž Nejvyšší správní soud
se neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Ústí nad Labem o nezpůsobilosti žaloby
k jejímu doplnění.
Nejvyšší správní soud ve svých předchozích rozhodnutích opakovaně uvedl,
že neexistuje zákonná povinnost soudu v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní
bod, vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.,
neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě
koncentrace řízení, v souladu s nimiž je řízení o žalobě koncipováno (viz např. rozsudek
ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 – 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. rozhodnutí
NSS). Nejvyšší správní soud však zároveň považuje za rozhodné, že ustanovení §71 odst. 2
věty třetí s. ř. s. stanoví lhůtu pouze pro rozšíření žaloby na dosud nenapadené výroky
rozhodnutí nebo o další žalobní body, a tedy v souladu s konstantní judikaturou i pro doplnění
žalobního bodu do podání, které dosud žádný žalobní bod neobsahovalo, nikoliv
však na odstranění jiných vad žaloby. Vady žaloby jsou přitom odstranitelné postupem
podle §37 odst. 5 s. ř. s., podle kterého předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě
nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nejde-li tedy o situaci, kdy podání
neobsahuje žádný žalobní bod, a jde-li naopak o situaci, kdy žalobní bod je formulován
jen nedostatečně přesně a podrobně, popřípadě chybí-li v žalobě jiné náležitosti než žalobní
body či vymezení rozsahu napadení správního rozhodnutí, je soud povinen postupovat
podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. a usnesením vyzvat podatele k opravě nebo odstranění
vad podání tak, aby mohlo být věcně projednáno. Pouze v případě, že podání není
ve stanovené lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení není možno pro tento nedostatek
pokračovat, odmítne soud usnesením řízení o takovém podání, přičemž o tomto následku
musí být podatel ve výzvě poučen.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu pokud stěžovatelka vzdor
svým komunikačním omezením, daným neznalostí českého jazyka, v žalobě uvedla,
že rozhodnutí správního orgánu napadá v celém rozsahu pro jeho nezákonnost,
přičemž žalobní body spatřovala v porušení ustanovení správního řádu, konkrétně
v ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a 5 a §46 správního řádu, kdy tvrdila,
že správní orgán nezjistil úplně a přesně skutečný stav věci a skutková zjištění nepostačovala
ke správnému posouzení věci, a dále, že si správní orgán neopatřil pro rozhodnutí úplné
podklady, takže nemohl posuzovat skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí
potřeboval zodpovědět, a pokud stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí
správního orgánu a vrácení věci k dalšímu řízení, nelze přisvědčit předpokladu krajského
soudu, z něhož při odmítnutí návrhu vycházel, že žaloba nijak konkrétně nenapadá rozhodnutí
žalovaného a neobsahuje žádný žalobní bod. Žaloba navíc obsahovala rovněž specifikaci
napadeného rozhodnutí, označení žalovaného, řádnou identifikaci stěžovatelky a další
náležitosti podání obecně ve smyslu §37 odst. 3 s. ř. s, jakož i žaloby podle §71 odst. 1
s. ř. s. Lze souhlasit s tím, že žaloba vyžadovala doplnění, a že tudíž bylo povinností
Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobkyni k takovému doplnění vyzvat. Především
však nutno zopakovat, že i kdyby žaloba neobsahovala ani jeden žalobní bod, podáním
žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce ještě v průběhu lhůty k podání žaloby
(žádost byla podána současně se žalobou dne 29. 12. 2003 a lhůta k podání žaloby
v souladu s ustanovením §32 zákona o azylu končila až 2. 1. 2004) po dobu podání žádosti
o ustanovení zástupce až do právní moci rozhodnutí o ní, neběží lhůta k rozšíření
žaloby na dosud nenapadené výroky, či o další žalobní body. Tato lhůta totiž doposud
neskončila.
Nejvyšší správní soud tedy shledal nejen naplnění důvodů kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť v posuzovaném případě nebyly splněny
podmínky pro odmítnutí podání podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ale navíc dospěl
k závěru, že řízení před soudem bylo zatíženo vadou (nerozhodnutím o žádosti žalobkyně
o ustanovení zástupce pro řízení před krajským soudem), která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu ustanovení §109 odst. 3 s §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
V dalším řízení proto bude třeba, aby krajský soud nejdříve rozhodl o stěžovatelčině
žádosti o ustanovení zástupce pro řízení před krajským soudem a poté, podle výsledku
svého rozhodnutí, vyzval stěžovatelku k doplnění žaloby, a to v souladu
s vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu v tomto rozsudku (§110 odst. 3
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud podle §110
odst. 2 s. ř. s. v novém rozhodnutí.
Odměna zástupkyni stěžovatelky, JUDr. Martě Čihákové, advokátce, která byla
ustanovena soudem, byla stanovena ve výši 2150 Kč, a to za dva úkony po 1000 Kč (převzetí
a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne 4. 1. 2005 - §11 odst. 1 písm. b/ a d/
a §9 odst. 3 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhrada hotových výdajů 2 x 75 Kč, celkem
tedy 150 Kč. Odměna ve výši 2150 Kč bude zástupkyni stěžovatelky vyplacena do 30ti dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu