ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.127.2005
sp. zn. 4 Azs 127/2005 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: M. B.,
zast. JUDr. Františkem Tůmou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Blanická 25, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5.
2004, č. j. 9 Az 244/2003 – 20,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2004, č. j. 9 Az 244/2003 – 20,
se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 27. 10. 2003, č. j. OAM-2037/AŘ-2002, bylo
podle §29 a §30 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), potvrzeno
ve smyslu §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 28. 8. 2001, č. j. U-990/VL-01-P18-2000, jímž nebyl žalobci
udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §12, §13 a §14 zákona
o azylu, a jímž bylo současně rozhodnuto, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. Rozklad podaný žalobcem proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně byl současně zamítnut.
Proti rozhodnutí ministra vnitra podal žalobce osobně u Městského soudu v Praze dne
22. 12. 2003 žalobu, v níž napadal uvedené rozhodnutí v celém rozsahu výroku a vytýkal
žalovanému, že v řízení o udělení azylu porušil §3 odst. 3, §3 odst. 4, §32 odst. 1, §33
odst. 2, §46 a §47 odst. 3 správního řádu, neboť se jeho žádostí o udělení azylu nezabýval
odpovědně a svědomitě, nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl azylové řízení
tak, aby posílil žalobcovu důvěru ve správnost rozhodování, nezjistil přesně a úplně skutečný
stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, žalobci nedal
možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k jeho podkladu či ke způsobu jeho zjištění,
popřípadě navrhnout jeho doplnění, takže napadené rozhodnutí nevyšlo ze spolehlivě
zjištěného stavu věci a není ani v souladu se zákony; odůvodnění napadeného rozhodnutí
nepřesvědčilo žalobce o jeho správnosti a žalovaný se v něm nevypořádal se všemi
provedenými důkazy. Dále žalobce vytýkal žalovanému porušení §12 zákona o azylu
a vyslovil přesvědčení, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu, resp. minimálně
pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. Pokud jde o skutkové
důvody, odkázal na svoji žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru, který s ním byl
proveden, obsah rozkladu proti prvoinstančnímu rozhodnutí správního orgánu a ostatní
spisový materiál. Navrhoval, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2004, č. j. 9 Az 244/2003 – 20, žalobu
odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), s odůvodněním, že byla podána opožděně. Vycházel ze zjištění,
že v projednávané věci bylo rozhodnutí žalovaného správního orgánu doručeno žalobci
postupem podle §24a odst. 2 zákona o azylu dne 3. 12. 2003 a následující den,
t. j. 4. 12. 2003, začala běžet lhůta k podání žaloby. Ta ve smyslu ustanovení §32 odst. 1
zákona o azylu činí 15 dnů od doručení rozhodnutí, přičemž zmeškání lhůty nelze prominout.
Žalobce proti napadenému rozhodnutí podal žalobu, která však byla vyhotovena až dne
22. 12. 2003, a téhož dne ji osobně podal u Městského soudu v Praze. Zákonná 15tidenní
lhůta pro podání žaloby proto byla v daném případě zmeškána a žaloba musela být
pro opožděnost odmítnuta. K otázce doručení rozhodnutí Městský soud v Praze připomněl
ustanovení §24a odst. 2 zákona o azylu, podle něhož platí, že nedostaví-li se žadatel o udělení
azylu k převzetí rozhodnutí v den ve výzvě uvedený, ač mu výzva byla doručena, je den
k převzetí rozhodnutí ve výzvě uvedený považován za den, kdy je rozhodnutí žadateli
o udělení azylu doručeno. Tímto dnem byl v případě žalobce 3. 12. 2003.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. V ní poukazuje na to, že žaloba byla napadeným
usnesením odmítnuta se zdůvodněním, že rozhodnutí žalovaného bylo doručeno stěžovateli
dne 3. 12. 2003 při zachování postupu uvedeného v ustanovení §24a odst. 2 zákona o azylu,
a že tímto dnem nabylo právní moci. S tímto závěrem Městského soudu v Praze vyslovuje
stěžovatel nesouhlas a zdůrazňuje, že skutečnosti týkající se doručení rozhodnutí žalovaného
nebyly soudem důsledně prověřeny. Dále podotýká, že podle ustanovení §32 odst. 3 zákona
o azylu má podání žaloby podle odst. 1, 2 odkladný účinek. Kromě uvedeného vytýká
žalovanému i Městskému soudu v Praze nedůsledné vyhodnocení důvodů jeho žádosti
o udělení azylu a tvrdí, že v řízení došlo k vadě spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech – podkladech
pro takové rozhodnutí, t. j. neudělení azylu. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud shledal
kasační stížnost důvodnou a v důsledku toho zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhuje přiznání odkladného účinku ve smyslu §73
odst. 2 s. ř. s., neboť v současné době by právní následky rozhodnutí pro něho znamenaly
nenahraditelnou újmu.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost shledal Nejvyšší správní soud důvodnou potud, pokud
je v ní stěžovatelem vytýkáno nedůsledné prověření otázky doručení napadeného rozhodnutí
správního orgánu II. stupně žalobci a z toho vyvozený nesprávný právní závěr o opožděnosti
žaloby. I když stěžovatel v kasační stížnosti tento důvod nepodřadil pod příslušné ustanovení
§103 s. ř. s. (v němž jsou zakotveny zákonné kasační důvody), lze z obsahu kasační stížnosti
seznat, že se dovolává důvodu uvedeného v odst. 1 písm. e) uvedeného ustanovení,
tedy nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Tuto nezákonnost stěžovatel dovozuje
z toho, že se Městský soud v Praze nedůsledně zabýval otázkou doručení napadeného
rozhodnutí, pokud uvedený soud dospěl k závěru, že mu bylo rozhodnutí doručeno dne
3. 12. 2003 postupem ve smyslu ustanovení §24a odst. 2 zákona o azylu. Přestože stěžovatel
neuvádí konkrétní námitky týkající se způsobu doručení, nelze z tohoto důvodu pokládat
kasační stížnost za nepřípustnou a Nejvyšší správní soud musel tvrzený důvod kasační
stížnosti prověřit.
S Městským soudem v Praze lze se ztotožnit potud, že v této právní věci se stěžovatel
domáhal přezkoumání pravomocného rozhodnutí správního orgánu podle ustanovení části
třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního, t. j. podle ustanovení §65 a násl.
s. ř. s., upravující řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Ve smyslu ustanovení
§72 odst. 1 s. ř. s. musí být žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podána do dvou měsíců
poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným
zákonem stanoveným způsobem, pokud zvláštní zákon nestanoví lhůtu jinou. Zvláštním
zákonem v dané věci je zákon o azylu, který má své specifické ustanovení o lhůtě k podání
žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu. Jde o ustanovení §32 odst. 1 a 2,
podle něhož lze žalobu proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu podat ve lhůtě 15ti dnů
ode dne doručení rozhodnutí, a v některých zde vyjmenovaných případech (nejde o případ
stěžovatele) lze kasační stížnost dokonce podat ve lhůtě ještě kratší – 7 dnů ode dne doručení
rozhodnutí správního orgánu.
Z citace uvedeného zákonného ustanovení je patrno, že zásadní význam pro posouzení
otázky počátku a běhu lhůty k podání žaloby na přezkum rozhodnutí ve věci azylu soudem,
má posouzení data doručení napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra. Způsob doručování
písemností žadateli o udělení azylu upravuje ustanovení §24 zákona o azylu, doručování
rozhodnutí pak výslovně §24a téhož zákona. Podle §24 odst. 1 uvedeného zákona
se písemnosti doručují do vlastních rukou žadatele o udělení azylu. Podle §24a odst. 1 a 2
téhož zákona se rozhodnutí žadateli o udělení azylu doručí v místě a čase stanoveném
v písemné výzvě k převzetí rozhodnutí. Nedostaví-li se žadatel o udělení azylu k převzetí
rozhodnutí v den ve výzvě uvedený, ač mu výzva byla doručena, je den k převzetí rozhodnutí
ve výzvě uvedený považován za den, kdy je rozhodnutí žadateli o udělení azylu doručeno.
Městský soud v Praze při posuzování otázky doručení napadeného rozhodnutí
žalovaným vycházel ze zjištění, že k jeho doručení došlo dne 3. 12. 2003, neboť na uvedený
den byl stěžovatel žalovaným pozván k převzetí rozhodnutí ve věci řízení o udělení
azylu, k němuž se stěžovatel nedostavil. Ačkoliv to v usnesení Městského soudu v Praze
není výslovně uvedeno, vycházel uvedený soud zřejmě z předpokladu, že došlo
k řádnému doručení výzvy k převzetí rozhodnutí stěžovateli. S tímto závěrem však nelze
podle Nejvyššího správního soudu souhlasit.
Z obsahu správního spisu především Nejvyšší správní soud zjistil, že výzva k převzetí
rozhodnutí byla stěžovateli správním orgánem zaslána na adresu P., B. 947. Podle záznamu
pošty na obálce, která tuto písemnost obsahovala, byla zásilka po neúspěšném pokusu o
doručení uložena dne 6. 11. 2003 na poště. Protože se ji stěžovatel nevyžádal, byla dne 24. 11.
2003 vrácena zpět odesílateli. Z obsahu záznamů vedených odborem azylové a migrační
politiky Ministerstva vnitra je však patrno, že na uvedené adrese u I. K. byl stěžovatel
přihlášen k pobytu od 17. 7. 2001, avšak dne 30. 10. 2002 mu bylo vydáno povolení
k přechodu na jinou privátní adresu, konkrétně U. A., K Ž. 7, P. Ve spise je založen souhlas
z uvedeného dne vydaný Ministerstvem vnitra, odborem azylové a migrační politiky,
pracoviště OAMP. Vzdor tomuto zjištění však napadené rozhodnutí žalovaného bylo
stěžovateli doručováno na jeho předchozí adresu pobytu a nelze je tudíž považovat za účinné,
neboť adresát se v době pokusu o doručení na uvedené adrese nezdržoval. Ostatně tato
skutečnost vyplývá též ze záznamu pošty 110 06 v Praze ze dne 22. 6. 2004, kdy při pokusu o
doručení usnesení soudu ze dne 21. 5. 2004 stěžovateli na adresu P., B. 947, nebyl v místě
doručení stěžovatel zastižen, přičemž pošta učinila záznam, že „dle sdělení p. K. adresát na
uvedené adrese nebydlí již 2 roky“. Z uvedeného vyplývá, že správní orgán pochybil při
doručování výzvy k převzetí rozhodnutí stěžovateli, neboť ji zaslal na adresu, kde se
stěžovatel v době doručování písemnosti již nezdržoval, naopak byl k pobytu se souhlasem
Ministerstva vnitra hlášen na zcela jiné adrese. Nelze pak vycházet z toho, že výzva k převzetí
rozhodnutí byla řádně doručena ve smyslu §24 správního řádu uložením u pošty, neboť
k platnému doručení může dojít jen za předpokladu, že se adresát na uvedené adrese zdržuje,
což v dané věci splněno nebylo. Na adresu posledního (faktického) místa pobytu stěžovatele
se však správní orgán písemnost doručit nepokusil. Není tak splněn základní předpoklad fikce
doručení rozhodnutí ve smyslu §24a odst. 2 zákona o azylu, neboť den k převzetí rozhodnutí
ve výzvě uvedený (v daném případě 3. 12. 2003) je možno považovat za den, kdy je
rozhodnutí žadateli o udělení azylu doručeno, jen v případě, že mu výzva k převzetí
rozhodnutí byla doručena. Tento předpoklad však v projednávané věci splněn nebyl, a proto
od data 3. 12. 2003 není možno počítat běh 15tidenní lhůty k podání žaloby. Naopak počátek
lhůty k podání žaloby je třeba počítat v dané věci až od data skutečného převzetí napadeného
rozhodnutí žalovaného stěžovatelem, k němuž došlo dne 17. 12. 2003, jak vyplývá z úředního
záznamu odboru azylové a migrační politiky, pracoviště PoS J. z téhož dne, který je založen
ve správním spisu. Pokud pak žaloba byla podána stěžovatelem u Městského soudu v Praze
osobně dne 22. 12. 2003, stalo se tak nepochybně v 15tidenní lhůtě k jejímu podání podle §
32 odst. 1 zákona o azylu, a nelze ji tudíž pokládat za opožděně podanou.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
proti usnesení Městského soudu v Praze o odmítnutí žaloby pro opožděnost je důvodná,
a proto toto usnesení zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§110
odst. 1 s. ř. s.). V něm je uvedený soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.), totiž že žaloba proti rozhodnutí žalovaného je stěžovatelem podána
včas. Nutno jen pro úplnost připomenout, že zcela bez vlivu na tento závěr stojí skutečnost,
že podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu má ve smyslu §32 odst. 3
zákona o azylu odkladný účinek.
Pokud jde o druhý důvod kasační stížnosti, v němž stěžovatel vytýká správnímu
orgánu i Městskému soudu v Praze nedůsledné vyhodnocení důvodů jeho žádosti o udělení
azylu a tvrdí, že vady řízení spočívají v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech (dovolává se tudíž důvodu kasační
stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.), nutno dodat, že tato kasační námitka
nesměřuje vůbec proti napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze o odmítnutí žaloby
pro opožděnost, a je tudíž zcela bezpředmětná. Městský soud v Praze se totiž vůbec nezabýval
přezkoumáním napadeného rozhodnutí žalovaného z věcného hlediska, t. j. nezjišťoval,
zda skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, měla oporu
ve spisech či nikoliv. Pokud by se kasační stížnost opírala jen o tento důvod, musela by být
Nejvyšším správním soudem zamítnuta.
Pokud jde o návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s.,
vycházel Nejvyšší správní soud z toho, že rozhodl o kasační stížnosti přednostně
po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, takže z důvodu
nadbytečnosti se již samostatně tímto návrhem, navíc nesprávně se dovolávajícím ustanovení
§73 odst. 2 s. ř. s., nezabýval.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu