ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.19.2005
sp. zn. 4 Azs 19/2005 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobkyně: N. T. L., zast. Jiřím
Šrámkem, advokátem, se sídlem v Rumburku, tř. 9. května 33, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2004, č. j. 36
Az 856/2003 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba
žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2003 č. j. OAM-4227/VL-18-ZA-03-
2003, jímž bylo rozhodnuto, že se žalobkyni azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
(dále jen zákon o azylu), neuděluje a na cizince se podle §91 téhož zákona nevztahuje
překážka vycestování. V odůvodnění rozsudku se ve vztahu k souzené věci uvádí,
že žalobkyně žádala o azyl v zásadě proto, že jako účetní měla ve své firmě dluh a firma
se snažila peníze získat zpět i soudní cestou, a také aby zde legalizovala svůj pobyt. Soud
stejně jako žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyni nesvědčí žádný z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, neboť uvedené skutečnosti pod důvody vyjmenované v tomto
ustanovení podřadit nelze. Žalobkyně v rámci správního řízení žádné obavy z pronásledování
nezmínila. Potíže s osobami z firmy nesouvisely s její vírou, národností, rasou, příslušností
k určité sociální skupině či politickým přesvědčením. Obecný nesouhlas s politickou situací
v zemi původu, který navíc vyjádřila až v žalobě, a subjektivní pocit nespokojenosti
se státním režimem, byť i podložený hospodářskou a politickou situací, či celkový pocit
nejistoty odůvodněný strach z pronásledování sám o sobě nezakládá. K legalizaci pobytu
na území ČR měla využít zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Soud
se ztotožnil s názorem žalovaného i pokud jde o posouzení existence překážek vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalobkyně netvrdila a nebylo prokázáno, že by jí hrozilo
jednání nebo že by u ní byla dána jiná okolnost, pro niž by bylo na ni možné vztáhnout
překážku vycestování.
Soud předtím, než přistoupil k posouzení důvodnosti podané kasační stížnosti,
zkoumal, zda plná moc předložená zástupcem stěžovatelky prokazuje oprávnění advokáta
stěžovatelku zastupovat v řízení o kasační stížnosti. Ke kasační stížnosti byla připojena plná
moc ze dne 29. 10. 2004. Krajský soud byl toho mínění, že podle svého znění neopravňuje
zástupce jednat jménem žalobkyně v „řízení o kasační stížnosti“, a proto ji usnesením vyzval,
aby tuto vadu odstranila. Nato předložil zástupce žalobkyně novou plnou moc, opět ze dne
29. 10. 2004, ve stejném znění. Ačkoli je soubor vztahů, v nichž je Jiří Šrámek oprávněn
stěžovatelku zastupovat, na jednu stranu formulován velmi obecně, přičemž výslovné uvedení
řízení o kasační stížnosti či řízení podle soudního řádu správního před Nejvyšším správním
soudem ve výčtu chybí, neměl Nejvyšší správní soud pochybnosti o existenci právního vztahu
mezi žalobkyní a zástupcem, jehož obsahem je její zastupování v tomto řízení. Na plné moci
jsou podpisy stěžovatelky i zástupce a jejím obsahem je mimo jiné zmocnění k zastupování
ve všech právních věcech, podávání návrhů a opravných prostředků „i v rozsahu práv
a povinností podle trestního řádu, občanského soudního řádu a zákoníku práce“.
Tato formulace není zcela pregnantní, avšak vzhledem k tomu, že v řízení o žalobě nebyla
stěžovatelka zastoupena (kdy by takto obecně formulovaná plná moc ke dni právní moci
rozsudku zanikla a pro řízení o kasační stížnosti by bylo třeba nové) a výčet procesních
předpisů, podle nichž je zástupce při podávání návrhů a opravných prostředků oprávněn
postupovat, není uzavřený (obsahuje spojku „i“ ve významu „ne jenom“), má Nejvyšší
správní soud za to, že k prokázání zastoupení postačuje. Neztotožnil se tedy s názorem
krajského soudu vyjádřeným v předkládací zprávě, že jde za těchto okolností (neprokázání
zastoupení) o kasační stížnost podanou osobou neoprávněnou, takže by ji bylo namístě
odmítnout.
Ve včasné kasační stížnosti žalobkyně (dále též jen „stěžovatelka“) napadla tento
rozsudek pro nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, dále jen „s. ř. s.“). Zopakovala, že svou vlast musela opustit kvůli hrozícímu
pronásledování pro příslušnost k určité sociální skupině, což bylo také důvodem jejích
problémů v zaměstnání, vzniku údajného vysokého dluhu vůči zaměstnavateli, a hlavně
pro nemožnost dosáhnout účinné ochrany ze strany státních orgánů, které jsou záměrně
nečinné. Pokud tyto skutečnosti řádně nevysvětlila v průběhu správního řízení, stalo
se tak pouze pro jazykové problémy a neznalost problematiky řízení. Ve skutkových
podrobnostech se odvolala na svá předchozí písemná podání. Obdobné námitky vznesla
i ve vztahu k otázce existence překážek vycestování. Dle jejího přesvědčení měl soud dospět
k závěru, že jí po návratu do vlasti hrozí reálné nebezpečí a ohrožení života, neboť jí bylo
vyhrožováno fyzickou likvidací. Navrhla zrušení rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci
k dalšímu řízení. Rovněž požádala, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost a konstatoval,
že je podána pouze v rovině obecné, stěžovatelka neuvádí, k jaké sociální skupině náleží
a proč byla v této souvislosti pronásledována. Její námitky považoval za účelové a setrval
na důvodech svého rozhodnutí. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a návrh na přiznání
odkladného účinku nepodpořil.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila
ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle stěžovatelky je napadené rozhodnutí soudu nezákonné proto, že soud
v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku, zda jí uváděné skutečnosti
odůvodňují udělení azylu podle §12 zákona o azylu a dále, zda jsou v jejím případě dány
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Ze správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatelka opustila Vietnam z ekonomických
důvodů a také proto, že ji zaměstnavatel podezíral ze zpronevěry vysoké částky,
takže se obávala, že pokud nezaplatí, budou ji žalovat u soudu a půjde do vězení. Její věc
se k soudu skutečně dostala, a tak kvůli hrozícímu uvěznění a povinnosti nahradit způsobenou
škodu se obávala návratu. Druhým důvodem podání žádosti o azyl byl záměr legalizovat
svůj pobyt v České republice, kam odešla proto, že slyšela, že je civilizovanější.
Nejvyšší správní soud předesílá, že jeho úkolem v tomto řízení není znovu posuzovat,
zda měl být stěžovatelce azyl udělen, ale toliko přezkoumat, zda předchozí řízení naplňuje
důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s. specifikované stěžovatelkou.
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis (ustanovení), nebo je sice aplikován
správný právní předpis, ale je nesprávně vyložen.
Dle §12 zákona o azylu se cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod [písm. a)],
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště [písm. b)]. Za pronásledování se pak ve smyslu ustanovení
§2 odst. 6 zákona o azylu považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem nebo státu jeho posledního trvalého bydliště
v případě osoby bez státního občanství, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Situace stěžovatelky tak, jak ji sama správnímu orgánu rozhodujícímu o udělení azylu
vylíčila, neukazuje na odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité
sociální skupině. Skutečným motivem jejího odchodu z Vietnamu byla snaha uniknout
odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnavateli, o níž si myslela, že za ni nemůže,
popřípadě se chtěla vyhnout případné trestněprávní odpovědnosti. Žádost o azyl se rozhodla
podat až v České republice na radu svých krajanů, protože zde pobývala nelegálně,
bez příslušných dokladů. Všechna její vyjádření v průběhu správního řízení vyzněla
stejně, vše nasvědčuje tomu, že pouze hledala lepší životní podmínky, než jaké měla
ve své vlasti. Za této situace nelze než potvrdit závěr, ke kterému dospěly shodně žalovaný
správní orgán i krajský soud, totiž že žádná z těchto okolností není důvodem pro udělení
azylu podle výše citovaného ustanovení §12 zákona o azylu. Stěžovatelka vůbec netvrdila,
že by byla ve své zemi pronásledována či že by měla odůvodněný strach z pronásledování
pro svou rasu, národnost, náboženství, politické přesvědčení či pro příslušnost k určité
sociální skupině. To, co jí snad hrozilo, a také u ní budilo určité obavy, byla pouze
občanskoprávní nebo i trestní odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnavateli, která byla
vůči ní uplatňována standardní legální (soudní) cestou. Přítomnost kvalifikovaného
tlumočníka vylučuje, aby neznalost českého jazyka ovlivnila negativní rozhodnutí
o její žádosti o azyl. O svých právech v řízení byla důsledně poučena jak žalovaným správním
orgánem, tak i později krajským soudem. Správní spis neobsahuje nic, co by naznačovalo,
že byla příslušnicí nějaké sociální skupiny, jak tvrdila. Ona sama toto svoje tvrzení
nijak neupřesnila a ani z obsahu správního spisu nevyplynuly žádné okolnosti, z nichž by bylo
možné něco v tomto směru dovodit. Poté, co svůj příběh vylíčila za přítomnosti tlumočníka
(při sepsání žádosti o azyl a pohovoru) či vlastnoručně písemně v řízení před správním
orgánem, doplnila v řízení před soudem další skutečnosti, o nichž dosud nehovořila –
že jí bylo majitelem firmy vyhrožováno fyzickou likvidací a policejní ochrana jí nebyla
poskytnuta, i když o ni žádala. Přidala obecnou kritiku poměrů v zemi původu, upozornila
na riziko korupce, nezákonného uvěznění atd. S těmito tvrzeními se krajský soud vypořádal
tak, že obecný nesouhlas s politickou situací v zemi původu ani subjektivní pocit
nespokojenosti ještě samy o sobě pronásledování ve smyslu zákona o azylu nepředstavují.
Nejvyšší správní soud ještě dodává, že podle ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. musí soud
při přezkoumání rozhodnutí vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodnutí správního orgánu. Proto nemohl krajský soud k nově uvedeným skutkovým
okolnostem přihlédnout a zahrnout je do skutkového základu, z něhož by dovozoval naplnění
azylových důvodů.
Nejvyšší správní soud podotýká, že azyl je institutem zcela výjimečným, vycházejícím
z mezinárodních závazků, umožňující osobám čelícím ve své vlasti vážnému ohrožení života,
zdraví nebo svobody ze zákonem striktně vymezených důvodů, nalézt ochranu v jiné zemi.
V žádném případě nelze tohoto specifického prostředku využít k legalizaci pobytu v zemi,
kterou si žadatel o azyl vybral pro svůj další život. To platí i tehdy, když pohnutky odchodu
ze země původu jsou z lidského hlediska pochopitelné (nízká životní úroveň ve Vietnamu
je všeobecně známá), avšak se zákonem o azylu vymezenými důvody se nekryjí.
Pokud jde o právní posouzení otázky existence překážek vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu na straně stěžovatelky, ani zde Nejvyšší správní soud neshledal žádné
pochybení krajského soudu. Stěžovatelka nikdy netvrdila, že by jí po návratu do země původu
hrozilo mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest, její život byl ohrožen v důsledku
válečného konfliktu, bylo žádáno její vydání pro trestný čin, za nějž lze uložit trest smrti
ani že by pak byla nucena čelit ohrožení života nebo svobody z důvodu její rasy, národnosti,
náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení.
Za této situace byl shodný závěr správního orgánu i soudu o tom, že se na stěžovatelku
nevztahují překážky vycestování, správný. Hrozbu fyzické likvidace stěžovatelka zmínila
poprvé až v řízení před soudem, takže k této skutečnosti nemohlo soudem být
při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí žalovaného ke dni vydání jeho rozhodnutí
s ohledem na §75 odst. 1 s. ř. s. přihlédnuto. Ani nyní nemůže tato okolnost bez vztahu
k azylově relevantním důvodům v kontextu výše popsané stálé argumentace stěžovatelky
působit věrohodně a vést ke zrušení napadeného rozsudku.
Z toho, co bylo právě uvedeno, je zřejmé, že krajský soud při přezkoumání žalobou
napadeného rozhodnutí posuzoval v mezích uplatněných žalobních bodů jeho soulad
s právními předpisy. Žalovaný správní orgán i krajský soud vyšly ze skutkového základu
pocházejícího v rozhodující míře od samotné stěžovatelky (z údajů v žádosti o azyl,
vlastnoručním písemném prohlášení a pohovoru vedeném s pracovníkem žalovaného).
Krajský soud postupoval správně, když se ztotožnil s postupem žalovaného, pokud jde
o právní posouzení, tj. hodnocení, zda je zjištěný skutkový stav možné podřadit pod některé
z ustanovení vymezující důvody pro udělení azylu. Závěr, že stěžovatelce nelze udělit azyl dle
§12 zákona o azylu a že se na ni nevztahují překážky vycestování ve smyslu §91 téhož
zákona, je správný a zákonný.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud přezkoumal všechny výroky
rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, a nepochybně byla aplikována správná
ustanovení zákona o azylu a byla i bezvadně vyložena. Jelikož žádná z výtek uplatněných
v kasační stížnosti nebyla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam,
kde se o kasační stížnosti rozhoduje přednostně. Navíc je žadatelka chráněna před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona
o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku – takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na územ po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalovanému správnímu orgánu,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení
příslušelo, náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu