ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.216.2004
sp. zn. 4 Azs 216/2004 – 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: T.
T. N. L., zast. Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou, se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám.
193/20, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2004, č. j.
14 Az 179/2003 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žádnému z účastníků se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 5. 2003, č. j. OAM-4626/CU-06-09-2003.
Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V kasační stížnosti stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatelka v obecné
rovině namítala porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1, 5 a §46 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád). Dále uváděla, že v domovské zemi brojila proti porušování
lidských práv ze strany vietnamské policie, za což byla následně zadržena a týrána;
tyto důvody v žádosti o udělení azylu neuvedla, a to z důvodu obavy o svůj život.
V následném rozsudku krajský soud došel obdobně jako správní orgán k závěru,
že stěžovatelka domovskou zemi neopustila z důvodů upravených zákonem o azylu,
t. j. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo
pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona
o azylu). Soud shledal, že v daném případě stěžovatelka jako důvody své žádosti o udělení
azylu v průběhu celého správního řízení prokazatelně uváděla důvody ekonomické, potažmo
pak snahu o legalizaci pobytu. Z hlediska takto uváděných důvodů žádosti o udělení azylu
se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného správního orgánu,
že tyto důvody nelze podřadit pod důvody upravené zákonem o azylu. Krajský soud neshledal
ani namítané porušení ustanovení správního řádu a žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost. Jako důvod kasační
stížnosti stěžovatelka uvádí důvod vymezený v §103 odst. 1 pod písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který konkretizuje
tak, že došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, a soud,
který o věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Jmenovitě
zejména namítá, že měla i ekonomické problémy, ty však nejsou hlavním důvodem žádosti
o azyl. Doplnila, že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti nebo pro zastávání určitých politických názorů v domovské zemi. Konečně uvádí,
že se obává i návratu do vlasti.
Na základě výše uvedeného pak stěžovatelka požaduje, aby byl napadený rozsudek
zrušen a vrácen Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis. Navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce
azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
K stěžovatelkou namítané části ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (došlo k vadě
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu), Nejvyšší správní soud uvádí,
že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující
k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil
rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech
skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál
je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Krajský soud v Ústí nad Labem
se zabýval konkrétními dopady právě uvedeného a neshledal, že by žalovaný nezjistil úplně
skutkový stav. Nejvyšší správní soud dospěl obdobně k závěru, že v odůvodnění jsou jasně
jmenovány důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění, skutková zjištění jsou zde
přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů. Po důkladném
posouzení závěrů Krajského soudu v Ústí nad Labem se s nimi Nejvyšší správní soud také
ztotožňuje a konstatuje, že skutkový stav má oporu ve spisech a není s nimi v rozporu.
Nejvyšší správní soud tak uvádí, že ze spisového materiálu skutečnosti vyvolávající tuto vadu
řízení nevyplynuly a k napadané vadě řízení nedošlo.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, v platném znění, se žádost
o azyl zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákon a o azylu.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu zjistil především
následující podstatné skutečnosti: Ze žádosti o udělení azylu ze dne 28. 4. 2003 vyplynulo,
že stěžovatelka opustila území domovské země dne 13. dubna 2003. Jako důvod opuštění
vlasti uvedla, že odjela za prací. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území
České republiky ze dne 28. 4. 2003 pak stěžovatelka k důvodům opuštění vlasti výslovně
uvedla, že „prodávala věci na chodníku, pořád ji vietnamská policie honila, byla z toho
znechucená. Moji kamarádi mi říkali, že mám přicestovat do České republiky. Tak jsem
odjela“. Z výše označeného Protokolu rovněž vyplynulo, že do České republiky přicestovala
z důvodu, že zde bude mít lepší životní podmínky, bude moci svobodně podnikat a pracovat.
Dále uvedla, že při návratu do vlasti bude mít ekonomické potíže. Z protokolu rovněž
vyplynulo, že stěžovatelka o azyl žádá dále z důvodu legalizace pobytu na území České
republiky. Stěžovatelce byla na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka)
poskytnuta možnost, aby se s obsahem protokolu seznámila, vyjádřila se k němu,
resp. navrhla jeho doplnění. Stěžovatelka poté uvedla, že byla seznámena s obsahem
protokolu o pohovoru ve vietnamském jazyce, souhlasí s ním a nežádá doplnění.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky,
vycházel správní orgán, a jeho závěr o tom, že stěžovatelka v žádosti neuvedla skutečnosti
svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu, zjištěného v průběhu správního řízení
v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti konkretizovala svoje námitky ve spojení s citovanou
částí ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak, že hlavním důvodem žádosti o azyl nebyly
ekonomické důvody, ale že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti nebo pro zastávání určitých politických názorů v domovské zemi;
vyjádřila obavu z návratu do vlasti. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního
soudu je třeba k této námitce uvést, že správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti
než ty, které žadatel o azyl uvedl jako důvody, pro které o azyl žádá. Uvedla-li stěžovatelka
v řízení před správním orgánem pouze určité důvody, nemůže účinně v řízení o kasační
stížnosti namítat, že správní orgán nezjišťoval důvody jiné, stěžovatelkou v řízení
před správním orgánem neuváděné.
Z důvodu, že z výše uvedené žádosti o udělení azylu, resp. z protokolu o pohovoru
k důvodům žádosti o udělení azylu na území České republiky, na základě kterých rozhodoval
žalovaný správní orgán o udělení azylu, vyplynulo, že stěžovatelka požadovala udělení azylu
toliko z důvodů ekonomických, resp. z důvodu legalizace pobytu na území České republiky,
přičemž až v žalobě uváděla důvody zcela jiné, a to zejména zadržení domovskou policií
a týrání za uplatňování politických názorů, nebyl podle Nejvyššího správního soudu žalovaný
správní orgán povinen se těmito důvody zabývat. Ze správního spisu naopak
podle Nejvyššího správního soudu vyplynulo, že správní orgán provedl vzhledem k důvodům
uvedeným v označené žádosti, resp. protokolu, úplné dokazování, ze kterého je zřejmé,
z jakých důkazních prostředků při svém rozhodování vycházel. Všechny důkazní prostředky
byly správním orgánem řádně zhodnoceny, přičemž provedené dokazování vyústilo v řádně
zjištěný skutkový stav, který má, jak již bylo výše uvedeno, v souzené věci oporu ve spisu,
resp. s ním není v rozporu, a Krajský soud v Ústí nad Labem proto nepochybil, pokud
rozhodnutí žalovaného správního orgánu pro stěžovatelkou uváděné důvody nezrušil.
Nejvyšší správní soud tudíž nemohl stěžovatelce v tomto stížnostním bodě přisvědčit.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v souzené věci neshledal stěžovatelkou
uváděné skutečnosti, ve spojení s ustanovením §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., za opodstatněné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
tzv. přednostně, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 5. dubna 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu