ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.22.2005
sp. zn. 4 Azs 22/2005 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: N. S.,
zast. JUDr. Janou Kutmonovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9, Vysočanská 548, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
31. 8. 2004, č. j. 10 Az 204/2003 – 13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyni stěžovatele JUDr. Janě Kutmonové, advokátce, se sídlem
v Praze 9, Vysočanská 548, se s t a n o v í ve výši 1075 Kč a bude jí vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 11. 2003, č. j. OAM-3724/VL-20-P22-2003, rozhodl
žalovaný, že se žalobci z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), azyl neuděluje a že se na cizince nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, v platném znění. Z odůvodnění
označeného rozhodnutí ve vztahu k souzené věci především vyplynulo, že stěžovatelem
uváděné důvody, pro které požádal o udělení azylu, nespadají pod zákonné důvody vymezené
v §12 písm. a) a b) zákona o azylu, resp. §13 téhož ustanovení, přičemž po posouzení osobní
situace žadatele o azyl a poměrů v zemi jeho původu nebyly shledány ani podmínky
pro udělení humanitárního azylu podle §14 téhož zákona. Správní orgán zhodnotil též obsah
překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu a porovnal je s informacemi o zemi
původu žadatele, jakož i z obsahem žadatelovy výpovědi a nedospěl přitom k závěru,
že by stěžovatel náležel k osobám ohroženým skutečnostmi, zakládajícími překážky
vycestování ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení.
Ve včas podané žalobě vytýkal žalobce (dále též jen „stěžovatel“) žalovanému
nesprávné posouzení skutkového stavu a na základě toho vydání nesprávného rozhodnutí.
Konkrétně uváděl, že byl zemi původu donucen opustit v situaci, kdy mu nezbývala
reálně jiná možnost, neboť mu hrozil hrubý nátlak a násilí ze strany cizích osob. Tvrdil,
že stát, popř. nestátní instituce nejsou schopny zajistit jakoukoliv účinnou ochranu
proti nezákonnému jednání soukromých osob, takže přes formálně platné záruky ochrany práv
jednotlivce je zde faktická možnost domoci se takové ochrany téměř nulová. Zdůraznil,
že státní orgány jsou nejen neschopny poskytnout mu pomoc, ale nejsou ani ochotny
tak učinit. Možnost obracet se o ochranu k představitelům státní moci je přitom zcela
teoretická. Proto svou situaci řešil odchodem ze země. Nesouhlasil ani s tvrzením,
že by v případě návratu na Ukrajinu mu nehrozilo žádné nebezpečí.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, č. j. 10 Az 204/2003 – 13 žalobu
zamítl, neboť shodně se správním orgánem dospěl k závěru, že stěžovatel zemi původu
neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku pronásledování
pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů [§12 písm. a) a b) zákona o azylu]. Soud
konstatoval, že příběh žadatele o azyl správní orgán hodnotil ve vztahu k situaci v zemi
původu správně, neboť skutečnost, že stěžovatel se stal obětí vydírání ze strany soukromých
osob, není tou skutečností, na níž pamatuje zákona o azylu. Tvrzení žalobce o tom, že byl
vystaven výhrůžkám ze strany soukromých osob v zemi původu, může svědčit o stavu obecné
kriminality na Ukrajině, avšak azylové řízení neslouží k tomu, aby správní orgán vyhledával
a hodnotil důkazy o existenci obecných kriminálních jevů v zemi původu žadatele o azyl,
byť by byly zaměřeny proti němu osobně a přispěly k jeho odchodu ze země,
nýbrž je povinen zjistit či vyvrátit existenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Podle názoru Městského soudu v Praze žalovaný správně a logicky hodnotil
i tu významnou skutečnost, že o udělení azylu požádal stěžovatel až poté, co již předtím
pobýval na území České republiky nelegálně a ocitl se zde bez dokladů opravňujících
jej k dalšímu pobytu. Uvedený soud neshledal pochybení ze strany žalovaného
ani ve vyhodnocení překážek vycestování s tím, že příběh žalobce ani informace o postupu
státních orgánů na Ukrajině vůči němu nenasvědčují tomu, že by právě žalobce byl reálně
ohrožen skutečnostmi tuto překážku zakládajícími ve smyslu §91 zákona o azylu. Nebylo
zjištěno, že život nebo svoboda žalobce, byl ohrožen z důvodu jeho rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení,
ani mu nehrozí nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu,
ani by se v případu návratu stěžovatel neocitl v zemi válečného konfliktu.
Na základě výše uvedeného Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl
podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, v níž namítal,
že při projednávání jeho žádosti o azyl došlo k pochybení ze strany správního orgánu,
neboť ten nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil
ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(dále jen správní řád) a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl. Důkazy,
které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí nebyly úplné, čímž došlo opětovně k porušení
ustanovení §32 odst. 1 a dále §34 odst. 1 správního řádu, neboť správní orgán nemohl
náležitě usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval
zodpovědět; rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba
mezi ním a podkladem pro ně. Konkrétně pak stěžovatel uvádí, že pochází z rodiny bojovníka
proti ukrajinským nacionalistům a nesouhlasí proto se současnou vládou na Ukrajině. V zemi
původu je ohrožen na životě, neboť je mu vyhrožováno i usmrcením a nemá kam se obrátit
o pomoc, protože stát takové poměry trpí a podporuje je. Vyslovuje přesvědčení,
že v jeho případě jde i o důvody humanitární, na základě kterých by bylo možno udělit azyl
podle §14 zákona o azylu. Odvolává se proto na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod, podle něhož: „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému
či ponižujícímu zacházení, nebo trestu“. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ve věci Crus Varas z roku 1991 a rozsudek ve věci Vilvarajach z roku
1991 (vyhoštění), v nichž je založena odpovědnost smluvního státu z titulu Úmluvy, pokud
existují vážné a prokazatelné důvody k obavám, že dotčená osoba bude v zemi původu
vystavena reálnému riziku být mučena nebo podrobena nelidskému a ponižujícímu zacházení.
Zdůrazňuje, že není možné se obrátit na policii, neboť nelze po něm požadovat,
aby se sám a dobrovolně vystavoval perzekuci jen proto, aby mohl lépe prokázat své obavy
z pronásledování. Dále se dovolává názoru v Příručce k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků, kde je v čl. 53 uvedeno, že pokud žadatel bude podroben
různým opatřením, která sama o sobě ještě nepředstavují pronásledování (např. různým
formám diskriminace), ale tato jsou spojena s dalšími zápornými faktory (např. obecným
ovzduším nejistoty v zemi původu), mohou v tomto případě různé se uplatňující aspekty
ve svém součtu vyvolat efekt, který může logicky opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti
pronásledování na kumulativním základě. Tyto úvahy se přitom nemusejí nutně zakládat
na vlastních osobních zkušenostech žadatele, ale na příbězích jeho přátel, příbuzných
a dalších členů stejné rasové nebo společenské skupiny, jenž mohou ukazovat na to, že obavy
žadatele, že se sám dříve nebo později stane obětí, jsou opodstatněné. Relevantní jsou nejen
zákony země původu, ale zejména jejich aplikace. Stěžovatel navrhoval, aby Nejvyšší správní
soud z výše uvedených důvodů přiznal ve smyslu §107 s. ř. s. „odkladný účinek
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí“ a aby zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů,
o osvobození od soudních poplatků a o tlumočníka do ruského jazyka.
Usnesením ze dne 9. 11. 2004, č. j. 10 Az 204/2003 – 25 soud ustanovil žalobci
zástupcem pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Janu Kutmonovou, advokátku, se sídlem
v Praze 9, Vysočanská 548, když předtím zjistil splnění předpokladů pro osvobození
od soudních poplatků na straně stěžovatele ve smyslu §35 odst. 7 s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 9. 12. 2004 popřel
oprávněnost jejího podání s tím, že se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu
ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy.
Neshledal v případě stěžovatele žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. K námitkám stěžovatele,
v nichž se odvolával na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, žalovaný uvedl,
že stěžovatel neprokázal jakoukoliv souvislost mezi jeho případem a v jím podané kasační
stížnosti citovanými rozsudky uvedeného soudu. K jeho odkazu na Příručku k postupům
a kritériím pro určování právního postavení uprchlíka, která byla vydána Vysokým
komisařem pro uprchlíky v lednu 1992 v Ženevě, správní orgán uvedl, že tato Příručka není
pro správní orgán závazná a má pouze doporučující charakter. Nicméně stěžovatel nenaplňuje
důvody uvedené v této Příručce, neboť ve své žádosti o azyl neuvedl žádné skutečnosti
spadající pod závěry uvedené v čl. 43 a 53 výše jmenovaného dokumentu. Žalovaný odkázal
na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele a na obsah
vydaného rozhodnutí. Navrhoval zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává právních důvodů kasační
stížnosti vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel sice výslovný
odkaz na toto ustanovení v kasační stížnosti nečiní, lze však z jejího obsahu dovodit
podřaditelnost konkrétních údajů v kasační stížnosti uvedených pod citované zákonné
ustanovení.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgán měl zrušil; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Městského soudu
v Praze neshledal. Především je třeba zdůraznit, že jak správní orgán, tak i soud, vycházel
ze skutečností zjištěných v řízení o udělení azylu přímo od stěžovatele. Z obsahu správního
spisu, konkrétně z návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 7. 8. 2003 vyplývá,
že stěžovatel jako důvod opuštění vlasti uvedl pronásledování ze strany členů mafie. Měl
obavu, že bude fyzicky zlikvidován. Uvedl dále, že členové mafie po něm požadovali
spolupráci a když je odmítl, začali mu vyhrožovat zabitím a požadovali po něm peníze.
Postupně jim zaplatil 200 000 USD a také jim odevzdal část majetku rodiny. Když posléze
přestal platit, začali mu tito lidé vyhrožovat zabitím rodinných příslušníků. Obrátil
se proto na policii, ale ta mu nepomohla. Z těchto důvodů a z důvodu nesouhlasu s vládou
na Ukrajině svou vlast opustil. Žádost o azyl podává také proto, že obdržel správní vyhoštění
a má zájem o legalizaci pobytu na území České republiky. Ve vlastnoručně psaném
prohlášení dále uvedl, že se na Ukrajině necítí v bezpečí kvůli pronásledování členy
organizovaného zločinu. V protokolu o pohovoru ze dne 1. 10. 2003 upřesnil svoje důvody
tak, že naposledy opustil Ukrajinu v lednu 1997. Důvodem jeho odchodu ze země původu
bylo pronásledování a vydírání neznámými osobami v letech předcházejících (1992 – 1995)
a také to, že byl těmito osobami nucen ke spolupráci s lidmi z organizovaného zločinu.
Dalším důvodem žádosti byla legalizace pobytu na území České republiky. Znovu uvedl,
že peníze dával vyděračům postupně až do přelomu roků 1995 – 1996, poté se přestal
zdržovat v místě trvalého bydliště, avšak vyděrači mu vyhrožovali i při občasných
návštěvách. Stalo se také, že jej fyzicky napadli. Protože žadatel neměl žádné důkazy,
se žádostí o pomoc se na policii neobrátil. Učinil tak až v roce 1995, kdy byl vydírán jinými
lidmi, kteří po něm požadovali 800 USD a nechali si od něho podepsat dlužní úpis. Oznámil
policii, kdy má dojít k předání peněz, ta se na určené místo dostavila a zatkla neznámé osoby,
které stěžovatele vydíraly. Později však byly propuštěny, protože předložily policii dlužný
úpis a nebyly tudíž považovány za vyděrače. Později se stěžovatel obrátil na oblastní oddělení
Ministerstva vnitra, kde mu byla přislíbena pomoc. Poté, co se vyděrači o této jeho aktivitě
dozvěděli, opět mu telefonicky vyhrožovali. Proto volil raději vycestování z Ukrajiny. Vrátit
se tam chce za předpokladu, že se změní vláda. Uvedl dále, že jinak neměl potíže se státními
orgány, úřady, soudy, policií nebo armádou, nikdy nebyl souzen a aktivně se neúčastnil
politického života v zemi. Potvrdil, že mu bylo za nelegální pobyt na území ČR uděleno
správní vyhoštění.
Situaci v zemi původu stěžovatele posuzoval správní orgán na základě zprávy
Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině za roky 1999 –
2002, včetně aktuálních informací ohledně situace na Ukrajině, obsažených v databázi České
tiskové kanceláře. Výše uvedené informace byly součástí spisového materiálu.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených skutečností neshledal,
že by skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu
ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu. Shledal naopak, že zjištění učiněná správním orgánem
vycházejí zejména z údajů, které sdělil sám stěžovatel. Nebylo rovněž zjištěno, jak namítal
stěžovatel, že by při zjišťování skutkové podstaty byl správním orgánem porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit
zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené rozhodnutí správního orgánu bylo
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Nebylo zjištěno, že by se správní orgán dopustil
porušení ustanovení, které mu vytýkal stěžovatel v kasační stížnosti. Nedošlo k porušení
ustanovení správního řádu ze strany žalovaného, ukládajících spolehlivé zjištění skutečného
stavu věci, jak namítal stěžovatel. Ten ostatně ani nespecifikoval, v čem konkrétně žalovaný
pochybil, které skutečnosti pominul a kterými předloženými důkazy se nezabýval, popř.,
které měl opatřit. Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud dovodil, že důvody kasační
stížnosti tvrzené stěžovatelem ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v posuzované věci dány
nejsou.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu napadený rozsudek Městského soudu
v Praze netrpí ani stěžovatelem tvrzenou nezákonností, spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Naopak – Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje s právním posouzením věci Městským soudem v Praze. Důvody žádosti o azyl
posoudily jak správní orgán tak i soud z hlediska na věc se vztahujícího ustanovení §12
zákona o azylu a právem dospěly k závěru, že stěžovatelem uplatňované důvody možnost
udělení azylu podle zmíněného ustanovení nezakládají. Podle §12 písm. a) zákona o azylu,
v platném znění, se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení zjištěno, že cizinec je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod. Takové pronásledování v dané věci stěžovatel
netvrdil. Podle §12 písm. b) zákona o azylu, podle něhož lze azyl udělit, bude-li v řízení
o jeho udělení zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. V dané věci jde tudíž o spor o to,
zda určitý skutkový stav – stěžovatelem tvrzené pronásledování a obavy z něho – lze podřadit
pod konkrétní formulaci právní normy. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s hodnocením
a závěry Městského soudu v Praze, že v případě žalobce nebyly prokázány důvody
pro udělení azylu stanovené v citovaném §12 písm. b) zákona o azylu. V obdobných věcech
již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, např. ve svém rozsudku ze dne 27. 8. 2003,
sp. zn. 4 Azs 7/2003, že „žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže
se soukromými osobami („mafií“) v domovském státě, spočívající ve vydírání žadatele…
je zřejmě bezdůvodná. Důvodem pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány
domovského státu, u nichž by se žadatel skutečně domáhal poskytnutí ochrany, nebyly
schopny a ochotny ochranu před takovým jednáním poskytnout“. Za pronásledování by mohlo
být v souvislosti s ohrožením soukromými osobami pokládáno leda odmítnutí veřejné moci
poskytnout ochranu před tímto ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu
šikany ze strany veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Tak tomu ovšem v posuzovaném případě zjevně nebylo, jednak proto, že policie
se při vyřizování stížnosti stěžovatele na vydírání a ohrožení ze strany členů mafie, snažila
mu ochranu poskytnout, když se dostavila na určené místo, kde měl stěžovatel vyděračům
peníze předat, a skutečnost, že zřejmě pro nedostatek důkazů vyděrače propustila, nelze
pokládat za odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu, tím méně pak pro některý z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu. Navíc stěžovatel nevyužil veškeré prostředky,
které mu právní řád země původu poskytuje, neboť nevyčkal postupu a rozhodnutí
Ministerstva vnitra, kam se obrátil o pomoc, a vycestoval ze země původu. K ustanovení §12
písm. b) zákona o azylu pokládá Nejvyšší správní soud za potřebné uvést, že zákonodárce
v daném ustanovení implementoval ustanovení čl. 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků, přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951, a Protokolu týkajícího se právního postavení
uprchlíků, přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, z nichž zřetelně vyplývá, že se musí jednat
o represi ze strany státu z důvodu příslušnosti k určité společenské vrstvě, resp. sociální
skupině. V daném případě se o takovou státní represi nejednalo a ani jednat nemohlo.
Proto ani odkaz stěžovatele na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva není případný.
I v čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků,
jehož se stěžovatel dovolává, se předpokládá nutnost podrobení se různým opatřením
(např. různým formám diskriminace pro důvody uvedené v §12 zákona o azylu)
a pro příslušnost k určité společenské vrstvě či sociální skupině. Takovou příslušnost
však stěžovatel v řízení vůbec neuváděl.
Nejvyšší správní soud proto nezjistil naplnění tvrzeného kasačního důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem ve vztahu k ustanovení §12 zákona o azylu.
Stěžovatel se dále v kasační stížnosti dovolává toho, že správní orgán i soud nesprávně
posoudily existenci podmínek humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. K otázce
humanitárního azylu je především třeba uvést, že tento důvod azylu je třeba vnímat
jako výjimečný a zároveň subsidiární. Tzn., že připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže není
zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, a to v případě hodném zvláštního zřetele. Je třeba
předeslat, že stěžovatel výslovně nenárokoval tuto formu azylu, a to ani v žalobě podané
k Městskému soudu, kdy konkrétní námitky proti napadenému rozhodnutí v tomto směru
nevznesl. Dovolával se tohoto důvodu až v kasační stížnosti. Žalobou sice obecně namítal
nezákonnost napadeného rozhodnutí v celém rozsahu (tedy včetně výroku o neudělení azylu
podle §14 zákona o azylu), avšak neuvedl konkrétní věcný obsah této námitky. Jestliže
podle ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud přezkoumává napadené výroky v mezích
žalobních bodů, pak neuplatnil-li stěžovatel žalobní námitku ve vztahu k výroku o neudělení
azylu podle §14 zákona o azylu, nemůže se účinně dovolávat nesprávného postupu
Městského soudu v Praze v tomto směru. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. totiž výslovně
nepřipouští takové důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem,
ač tak učinit mohl.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává, že pokud
jde o hodnocení předpokladů pro udělení humanitárního azylu, je třeba odkázat především
na dřívější konstantní soudní judikaturu, podle níž se rozhodování o tom, zda bude udělen
azyl podle §14 zákona o azylu, děje ve volné úvaze správního orgánu; podle této judikatury
se rovněž ani nejedná o „právo“, na němž by mohl být někdo zkrácen. Soud tak odkazuje
např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 771/2000 a na usnesení Ústavního
soudu ČR ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02. Dále pak Nejvyšší správní soud
odkazuje i na svou stávající konstantní judikaturu, ze které vyplývá, že správní soudy mohou
přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané v návaznosti na ustanovení §14 zákona
o azylu pouze omezeně, a to z hlediska jeho mezí, popř. z hlediska jeho případného zneužití.
K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 12/2003, kde bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního důvodu
podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel
subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení;
jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Udělení azylu podle ustanovení
§14 zákona o azylu je tak na volné úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu,
tedy zda v daném případě byl důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud
přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení (§78 odst. 1
s. ř. s.), resp. z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. K takovému pochybení
ze strany správního orgánu podle názoru Nejvyššího správního soudu nedošlo.
Závěrem nutno uvést, že pokud navrhovatel v kasační stížnosti namítá, že pochází
z rodiny bojovníka proti ukrajinským nacionalistům a nesouhlasí se současnou vládou
na Ukrajině, jde o tvrzení zcela nové, k němuž nemohl Nejvyšší správní soud přihlédnout,
neboť jde o nepřípustný kasační důvod, jak již bylo uvedeno výše. Podle ustanovení §104
odst. 4 s. ř. s. je totiž kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Navíc stěžovatel nekonkretizuje, v jakém směru a jakým způsobem byl právě pro tento důvod
v zemi původu pronásledován či diskriminován. Uplatněná námitka se tudíž jeví jako zcela
účelová.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodné stěžovatelovo tvrzení ohledně
jeho nesouhlasu se způsobem, jakým se Městský soud v Praze vypořádal s námitkou
o neexistenci překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Plně se ztotožňuje
s výkladem Městského soudu v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku,
na nějž pro stručnost odkazuje. Ani v tomto ohledu nelze pokládat napadený rozsudek
za nezákonný.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rovněž vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b
odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu,
mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, přičemž stěžovatel byl v řízení neúspěšný, rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Zástupkyni stěžovatele, advokátce JUDr. Janě Kutmonové, která byla ustanovena
soudem pro řízení o kasační stížnosti, náleží odměna za jeden úkon právní služby á 1000 Kč
a to za přípravu a převzetí zastoupení [§11 odst. 1 písm. b) ve spojení s ustanovením §9 odst.
3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], k němuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 75 Kč
(§13 odst. 3 téže vyhlášky). Odměna jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu,
neboť jde o zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu