ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.25.2005
sp. zn. 4 Azs 25/2005 – 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: L. Ch. C.,
zast. Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou, se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 193/20,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, pošt. schránka 21/OAM, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 64 Az 74/2004 – 21
ze dne 29. 9. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 24. 3. 2004, č. j. OAM-900/VL-10-05-2004, rozhodl žalovaný
tak, že žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení bylo
objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu žadatele byla okolnost, že již nikoho
ve Vietnamu nemá, a dále snaha o legalizaci pobytu na území ČR. Žalovaný dospěl k závěru,
že žadatel v žádosti neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, a konstatoval, že byly splněny
podmínky pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ve smyslu §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž napadl výroky rozhodnutí
žalovaného týkající se ustanovení §12, §14 a §91 zákona o azylu. Dále namítal, že žalovaný
porušil ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. (dále
jen „správní řád“). Poukazoval dále na to, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu
stanovené v §12 zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Po stránce skutkové odkázal na spisový materiál žalovaného,
zejména na svou žádost o udělení azylu a protokol o pohovoru.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 9. 2004, č. j. 64 Az 74/2004 – 21,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že vycházel především ze správního spisu.
Po posouzení věci dospěl k závěru, že skutečnost, že žalobce nemá ve Vietnamu již žádné
příbuzné a snaha o legalizaci pobytu v ČR nejsou důvody, které by mohly být podřazeny
pod ustanovení §12 zákona o azylu. Konstatoval rovněž, že neshledal porušení jednotlivých
ustanovení správního řádu namítaná žalobcem v podané žalobě. Konstatoval dále,
že jak vyplývá z listinných důkazů založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné
podklady pro rozhodnutí v souladu s ustanovením §32 odst. 1 správního řádu, takže vycházel
ze spolehlivě zjištěného stavu věci v souladu s ustanovením §3 odst. 4 a §46 správního řádu.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí podle názoru soudu vyplynulo, které skutečnosti byly
podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů
a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval (§47 odst. 3 správního řádu).
Krajský soud dovodil, že žalovaný se zabýval věcí žalobce odpovědně a svědomitě, v souladu
s ustanovením §3 odst. 3 správního řádu. S ohledem na uvedené soud v souladu
s ustanovením §78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen „stěžovatel“).
V kasační stížnosti uvedl, že s rozhodnutím soudu nesouhlasí. Vyslovil názor, že správní
orgán, a potažmo i soud, se dostatečně nezabývaly důvody pro udělení azylu ve smyslu §12
a §14 zákona o azylu. Poukazoval na to, že ve Vietnamu obecně lidská práva dodržována
nejsou, a on by mohl být pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, případně
že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Dále odkázal
na svá tvrzení ohledně rodinné situace, která uváděl již při pohovoru a vyslovil názor,
že tyto skutečnosti by mohly být důvody pro udělení azylu ve smyslu §14 zákona o azylu.
Připustil, že na území České republiky nemá pobyt legalizován, avšak toto nechce nahrazovat
formou azylového řízení. Uvedl dále, že se nemůže ztotožnit se závěry soudu v tom smyslu,
že o azyl žádá pouze z ekonomických důvodů a důvodů legalizování si svého pobytu.
Konstatoval, že kasační stížnost je podávána z důvodů vad řízení, které spočívají v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech, a soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu
zrušit, tedy uplatňuje důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhoval,
aby Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska jeho zákonnosti
a poté vydal rozsudek, jímž rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zruší a věc vrátí tomuto
soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech
výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal na správní
spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení,
a na vydané rozhodnutí. Navrhoval, aby kasační stížnost byla zamítnuta a odkladný účinek
kasační stížnosti nebyl přiznán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3, vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že stěžovatel výslovně uplatňuje důvod uvedený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Protože se však dovolává toho, aby Nejvyšší
správní soud přezkoumal zákonnost napadeného rozsudku, lze dospět k závěru, že uplatňuje
i důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 citovaného zákona.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 6. 3. 2004 žádost
o udělení azylu, v níž uvedl, že Vietnam opustil v únoru 2004 z ekonomických důvodů. Uvedl
dále, že ve Vietnamu žil s matkou, která v roce 2003 zemřela, on zůstal sám a měl existenční
problémy. Na radu svého známého odcestoval do ČR za lepším životem. O azyl žádá proto,
aby si legalizoval pobyt v ČR. Tytéž skutečnosti uvedl ve vlastnoručně psaném prohlášení
ze dne 7. 3. 2004. V protokolu o pohovoru výše uvedené skutečnosti rozvedl s tím,
že se mu nelíbilo žít ve Vietnamu, neboť zůstal sám. Na otázku, zda stěžovatele vedly
k odchodu z vlasti a podání žádosti ještě nějaké jiné důvody mimo těch, o kterých hovořil,
uvedl: „Ne, nevedly.“
Z výše uvedených zjištění, a to převážně přímo od stěžovatele samotného, vycházel
jak správní orgán, tak i soud, a jejich závěr o tom, že stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o
tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu,
je zcela v souladu se skutkovou podstatou zjištěnou v souladu s příslušnými ustanoveními
správního řádu. Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by došlo k vadám řízení
spočívajících v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, neměla oporu ve spisech nebo s nimi byla v rozporu, nebo že by při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a neshledal ani to, že by rozhodnutí správního orgánu bylo
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje i s právním posouzením věci učiněným správním
orgánem a poté soudem a konstatuje, že jestliže žadatel v žádosti o udělení azylu uvedl,
že do azylového řízení vstoupil za účelem legalizace pobytu na území ČR, a že z Vietnamu
odešel proto, že mu v roce 2003 zemřela matka a zůstal sám, s tím dále, že měl i ekonomické
problémy, pak jakkoliv by tyto důvody byly lidsky pochopitelné, nutno dospět k závěru,
že nejde o skutečnosti, které by svědčily o tom, že by stěžovatel mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Správní orgán tedy postupoval
správně, pokud žádost o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu zamítl
jako zjevně nedůvodnou a pochybnosti nelze mít ani o postupu soudu, který závěr uvedený
v napadeném rozhodnutí žalovaného zcela přejal.
Pokud stěžovatel nově v kasační stížnosti namítá, že ve Vietnamu obecně lidská práva
dodržována nejsou a mohl by být pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
případně, že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, je třeba uvést,
že k uvedeným tvrzením nemohl Nejvyšší správní soud přihlédnout, neboť podle §109
odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Navíc stěžovatel ani v kasační stížnosti neuvádí,
z jakých konkrétních skutečností dovozuje, že by mohl být pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo že má strach z pronásledování. Obecný poukaz na to,
že ve Vietnamu lidská práva dodržována nejsou by nemohl (pokud by toto tvrzení bylo
uplatněno již v řízení o udělení azylu) z hlediska podmínek uvedených v ustanovení §12
zákona o azylu obstát. Namítá-li stěžovatel, že se nemůže ztotožnit se závěry soudu
v tom smyslu, že o azyl žádá pouze z ekonomických důvodů a z důvodu legalizace pobytu,
pak tato námitka bez dalšího rovněž nemůže obstát, neboť právě tyto důvody (a žádné jiné)
stěžovatel uváděl jak v žádosti o udělení azylu, tak i v protokolu o pohovoru. Na uvedeném
závěru nemění ničeho ani ta skutečnost, že motivem pro odchod z vlasti bylo i to, že v roce
2003 stěžovateli zemřela matka.
Dovolává-li se stěžovatel toho, že správní orgán a soud se dostatečně nezabývaly
důvody pro udělení azylu ve smyslu §12 a §14 zákona o azylu, nelze jeho tvrzení přisvědčit.
Především je nutno uvést, že napadené rozhodnutí správního orgánu, jímž byla žádost
stěžovatele zamítnuta podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, výrok ve smyslu §12 a 14
vůbec neobsahuje. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný správní orgán
pak výslovně uvedl, že žadatel v průběhu správního řízení vylíčil skutečnosti, jimiž vymezil
oblast úvah správního orgánu. Správní orgán poté vzhledem k tomu, kdy posoudil žádost
stěžovatele jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu, pro nadbytečnost
již neposuzoval, zda žadatel splňuje podmínky pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona
o azylu, a nehodnotil překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, neboť aplikace těchto
ustanovení se váže na ustanovení §12 zákona o azylu, v platném znění, kterého v daném
případě užito nebylo. S uvedenými úvahami správního orgánu se lze zcela ztotožnit. Správní
orgán totiž v napadeném rozhodnutí (jeho výroku) zamítl žádost stěžovatele o udělení azylu
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, a za této situace správně
ve výroku svého rozhodnutí již nerozhodl o udělení azylu podle §12 a §14 téhož zákona,
neboť takový výrok není na místě. Pokud totiž v řízení o udělení azylu vyplyne některá
ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán žádost
bez dalšího zamítne. Rozhodne tak konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval
existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Pro rozhodování
o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanovení §13 a §14 zákona o azylu
je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona.
Protože v řízení, jímž byla žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná, tento důvod označován
není, byly by výroky ve smyslu §12, případně §13 a 14, zcela nadbytečné.
Pro stěžovatele z výše uvedeného vyplývá, že byla-li žádost o udělení azylu zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nemůže se stěžovatel
účinně dovolávat udělení azylu podle §12 a §14 téhož zákona, neboť o udělení azylu
podle těchto zákonných ustanovení nebylo v napadeném rozhodnutí vůbec rozhodnuto.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s., po nezbytném
poučení ve smyslu §8 s. ř. s. o složení senátu, přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada
nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobce
žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu