ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.267.2004
sp. zn. 4 Azs 267/2004 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: U. H.,
zast. Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Na Jíkalce 13, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2004, č. j. 30 Az
78/2003 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2003, č. j. OAM-4914/VL-10-K04-2002. Tímto
rozhodnutím nebyl stěžovatelce udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 ani §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V kasační stížnosti stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu
pak stěžovatelka v obecné rovině namítala porušení §3 odst. 3 a 4 a §32 odst. 1 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a §12, resp. §91 zákona o azylu. Pokud jde
o skutkové důvody odkazovala na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní
spisový materiál. Doplnila, že je členkou sekty Svědků Jehovových a v domovské zemi
se jí lidé za toto členství vysmívali; na její dceru byl ve škole činěn nátlak. Výslovně uvedla,
že jí bylo rovněž vyhrožováno, tamní obyvatelé ji vyhazovali, resp. posílali ze země pryč.
Bojí se pokračování takového pronásledování a shledává nezákonnost napadeného
rozhodnutí. Požadovala, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
žalovanému k dalšímu řízení.
V následném rozsudku Krajský soud v Hradci Králové došel obdobně jako správní
orgán k závěru, že stěžovatelka domovskou zemi neopustila z důvodů upravených zákonem
o azylu, t. j. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu); se svými problémy se účinně neobrátila na domovské orgány, přičemž
se jednalo o pronásledování ze strany soukromých osob, které za zákonem vymezené
pronásledování považovat nelze. Krajský soud doplnil, že ze spisu vyplynulo, že stěžovatelka
vstoupila do sekty Svědků Jehovových až v době, kdy se zdržovala na území České republiky.
Krajský soud neshledal ani naplnění §13 a §14 zákona o azylu, resp. naplnění překážky
vycestování. K naplnění §14 zákona o azylu krajský soud výslovně uvedl, že na udělení
humanitárního azylu není právní nárok a je proto výhradně na posouzení žalovaného, přičemž
stěžovatelka se v žalobě ostatně ani udělení humanitárního azylu výslovně nedomáhala.
Z těchto důvodů dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle
ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“)zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost. Jako důvod kasační
stížnosti stěžovatelka uvádí důvod vymezený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Výslovně
zejména namítá, že v domovské zemi je ona (a její děti) diskriminována za členství v sektě
Svědků Jehovových; pro toto členství je jí i vyhrožováno, přičemž domovské orgány nebyly
schopny poskytnout jí ochranu. Dále pak zejména namítá, že krajský soud se dostatečně
nevypořádal s udělením tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Upozornila
na skutečnost, že v České republice vede spořádaný život, přičemž pro postup podle zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů, by musela vycestovat
do domovské země, kde by jí opětovně hrozilo pronásledování ze strany tamního
obyvatelstva. Navrhovala, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, napadené
soudní rozhodnutí bylo zrušeno a bylo jí přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém zejména uvedl,
že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis.
K otázce udělení humanitárního azylu pak uvedl, že je věcí volné úvahy správního orgánu.
Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce
azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka uplatňuje důvod uvedený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. K tomu Nejvyšší správní soud především obecně
poznamenává, že nesprávné posouzení právní otázky může spočívat buď v tom, že soud
při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně
použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého
právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis,
avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy,
pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu
věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně
prezentován.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové neshledal.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka dne
26. 10. 2002 podala návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém ve vztahu k souzené
věci uvedla, že vlast opustila dne 27. 2. 2002, a to z náboženských důvodů. K důvodům
žádosti o azyl pak uvedla, že od vstupu do sekty Svědků Jehovových měla velké problémy.
Sousedi začali slovně napadat její rodiče, psali jim hanlivé nápisy na vrata; učitelky odmítly
vzít dítě do školky. Obrátila se na obecní úřad, resp. policii, pomoc ji však nebyla poskytnuta.
Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR ze dne 20. 3. 2003
pak rozvedla problémy se změnou náboženského vyznání, zejména uváděla problémy svých
dětí ve škole, diskriminaci v práci, urážky sousedů. Dále uvedla, že se svými problémy
se obrátila na policii, ta ji řekla, že ji nemůže pomoci; na policii se obrátila jen ústně,
nic nesepisovali. Soudní cestou věc neřešila. Stěžovatelka byla na závěr pohovoru (vedeného
za přítomnosti tlumočníka) seznámena s obsahem protokolu o pohovoru v ruském jazyce.
Uvedla, že s ním souhlasí a nežádá doplnění ani změny.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatelka v žádosti
neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených zákonem o azylu, resp. že se se svými problémy účinně neobrátila na domovské
orgány, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení v souladu
s příslušnými ustanoveními správního řádu; Nejvyšší správní soud s těmito závěry rovněž
souhlasí. Pro úplnost odkazuje Nejvyšší správní soud na svou konstantní judikaturu,
ze které vyplývá, že problém se soukromými osobami, navíc za situace, kdy se žadatel o azyl
ani účinně neobrátil na domovské orgány, nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem
o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti konkretizovala svoje námitky tak, že v domovské
zemi jsou ona a její děti diskriminováni pro příslušnost ke Svědkům Jehovovým, pro toto
členství je jí i vyhrožováno, přičemž domovské orgány nebyly schopny poskytnout ochranu.
Nejvyšší správní soud k této námitce odkazuje na výše uvedené, tedy, že ze správního spisu
nevyplynulo, že by se stěžovatelka se svými problémy účinně obrátila na domovské orgány,
resp. že se nejednalo o pronásledování z důvodů vymezených §12 zákona o azylu.
Jak již uvedl krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, je známým jevem
v každé zemi, že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského vyznání, sociální skupiny
nebo politického přesvědčení se mohou stát u svých spoluobčanů právě pro tyto vlastnosti
terčem ústrků, slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů při přístupu ke vzdělání,
k výkonu určitých povolání, ba dokonce i při přístupu na určitá místa nebo při užívání
veřejného majetku. Zdrojem takového nepřátelského jednání mohou být nejrůznější negativní
lidské vlastnosti, samo o sobě to však není pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu.
Nepřátelské jednání soukromých osob směřující proti stěžovatelce a odůvodněné tím,
že stěžovatelka byla stoupencem sekty Svědků Jehovových (později i do sekty vstoupila),
nelze samo o sobě považovat za pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu,
a to za předpokladu, že nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, podporované, státními
orgány vědomě trpěné, či státní mocí záměrně nedostatečně potlačované. Důvodem
pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu,
u nichž se stěžovatelka skutečně domáhala poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu
před takovým jednáním poskytnout.
Stěžovatelka sice v protokolu o pohovoru ze dne 20. 3. 2003 uvedla, že se obrátila
na policii, avšak pouze ústně si stěžovala na nevhodné chování sousedů. Uvedený postup
však nelze považovat za účinné domáhání se ochrany, neboť stěžovatelka nevyužila dalších
kontrolních mechanismů vytvořených státní mocí (např. soudní ochrana, písemné oznámení
prokuratuře i policii). Nejvyšší správní soud proto této námitce nepřisvědčil.
K navazující námitce týkající se udělení humanitárního azylu Nejvyšší správní soud
uvádí, že s odkazem na §78 odst. 1 s. ř. s. může správní soud (v souzené věci Krajský soud
v Hradci Králové) přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané v návaznosti
na ustanovení §14 zákona o azylu, resp. v něm obsažené správní uvážení („v případě hodném
zvláštního zřetele lze udělit azyl z humanitárního důvodu“) pouze omezeně, a to z hlediska
jeho mezí, popř. z hlediska jeho případného zneužití. Udělení azylu podle ustanovení §14
zákona o azylu je tak na volné úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu,
tedy zda byl důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze
z hlediska překročení případných mezí správního uvážení, resp. z hlediska případné libovůle
ze strany správního orgánu. Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud napadené
rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal a neshledal překročení mezí ani libovůli
v rozhodnutí žalovaného. Na základě výše uvedeného a s odkazem na svou ustálenou
judikaturu proto Nejvyšší správní soud dovozuje, že Krajský soud v Hradci Králové
postupoval správně, když při přezkoumání rozhodnutí o správním uvážení žalovaného
o samotné otázce, zda byly v případě stěžovatelky dány důvody hodné zvláštního zřetele, dále
nezasahoval. Nejvyšší správní soud závěrem rovněž poznamenává, že úkolem správního
soudu, ač v takzvané plné jurisdikci, je pouhý přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze
správního uvážení, resp. jeho zneužití, jeho úkolem však není suplování správního orgánu
při správním uvážení, které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu. Ani v této námitce
proto stěžovatelce nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v souzené věci neshledal stěžovatelkou
uváděné skutečnosti, ve spojení s ustanovením §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za opodstatněné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl tzv.
přednostně, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu