ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.269.2004
sp. zn. 4 Azs 269/2004 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: N. H.,
zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, AK Plzeň, Františkánská 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2002, č. j. 1 A 786/2002 – 10,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 13. 7. 2004, které došlo Nejvyššímu správnímu soudu dne
18. 7. 2004, požádal zástupce žalobkyně, Mgr. Alexandr Vaškevič, o potvrzení toho, že řízení
o kasační stížnosti, která byla postoupena Vrchním soudem v Praze dne 6. 8. 2003, nebylo
dosud u Nejvyššího správního soudu pravomocně skončeno. Současně připojil podání ze dne
29. 7. 2003, adresované Vrchnímu soudu v Praze k č. j. 1 A 786/2002, označené jako kasační
stížnost žalobkyně proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
ve věci udělení azylu.
V kasační stížnosti bylo uvedeno, že usnesením Vrchního soudu v Praze
č. j. 1 A 786/2002 - 10 ze dne 1. 11. 2002, které nebylo žalobkyni dosud doručeno, bylo
rozhodnuto, že řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu se zastavuje.
Stěžovatelka spatřovala přípustnost podání kasační stížnosti v přechodném ustanovení §129
odst. 2 s. ř. s., neboť podle jejího názoru řízení vedené přede dnem účinnosti zákona
č. 150/2002 Sb. doposud nebylo pravomocně skončeno, a podle ustanovení §132 s. ř. s.
v návaznosti na §7 odst. 1 s. ř. s. by měla být věc postoupena krajskému soudu. Přípustnost
podání dále spatřovala stěžovatelka v ustanovení §102 zákona č. 150/2002 Sb.,
když se v daném případě domáhá zrušení rozhodnutí, které mělo být postoupeno krajskému
soudu ve věci správního soudnictví. Jako kasační důvody uvedla stěžovatelka důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. e) a d) s. ř. s. Konkrétně uvedla, že rozhodnutí o zastavení
řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí správního orgánu ve věci žádosti o udělení azylu
jí nebylo vůbec doručeno, neboť podmínky pro náhradní doručení nebyly splněny. Žalobkyně
je od 19. 8. 2002 hlášena k pobytu na adrese K. 14, P., kdy tato adresa jí byla v jejím pase
vyznačena cizineckou policií v Plzni. Pokud tedy bylo soudem zasíláno usnesení o odstranění
vad podání, a dále usnesení o zastavení řízení na adresu K. 22, P., byla tato usnesení zasílána
na adresu, kde se žalobkyně nezdržovala, a nemohly tedy nastat podmínky náhradního
doručení podle §46 o. s. ř. Z tohoto důvodu tedy nemohlo být ve věci Vrchním soudem
v Praze pravomocně rozhodnuto, když s ohledem na účinnost zákona č. 150/2002 Sb. měla
být věc postoupena Krajskému soudu v Plzni. Žalobkyně současně požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud lustrací zjistil, že spis 1 A 786/2002 Vrchního soudu v Praze je
založen v archivu Nejvyššího správního soudu s pokynem na jeho založení, přičemž kasační
stížnost podanou dne 29. 7. 2003 neobsahuje. Věc byla poté zapsána jako kasační stížnost
stěžovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 4 Az 269/2004 Nejvyššího
správního soudu.
Podáním ze dne 17. 9. 2004 sdělil zástupce stěžovatelky k dotazu soudu, že informaci,
že kasační stížnost byla Vrchním soudem v Praze postoupena dne 4. 8. 2003 Nejvyššímu
správnímu soudu do Brna, kam byla doručena 6. 8. 2003, získal telefonicky od pracovnice
Vrchního soudu v Praze. Rovněž pracovnicí Nejvyššího správního soudu mu mělo být
potvrzeno, že kasační stížnost byla doručena Nejvyššímu správnímu soudu dne 6. 8. 2003.
Jiné informace nebyly dohledány ani poskytnuty. Současně připojil další kopii kasační
stížnosti a kopii knihy odeslané pošty. Podle kopie knihy odeslané pošty je na poštovním
dodacím archu potvrzeno, že dne 30. 3. 2003 byla na poště P. pod č. 44168 podána zásilka na
Vrchní soud v Praze, nám. Hrdinů 1300.
Ze spisu vedeného pod sp. zn. 1 A 786/2002 Vrchního soudu v Praze, který již byl
založen v archivu Nejvyššího správního soudu, bylo zjištěno, že se v něm kasační stížnost
ze dne 27. 3. 2003 nenachází. Ze spisu dále vyplývá, že žalobkyně N. H. podala dne 15. 7.
2002 osobně u Vrchního soudu v Praze žalobu proti správnímu rozhodnutí č. j. OAM-
2798/AŘ-2001 ze dne 5. 6. 2002, které jí bylo doručeno dne 8. 7. 2002. Jako svou adresu
uvedla P. – m., K. 1431/3.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 11. 2002, č. j. 1 A 786/2002 – 10, řízení
o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra sp. zn. OAM-2798/AŘ-2001 ze dne 5. 6. 2002
zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se v podané žalobě dovolávala toho, aby jí byl ustanoven
právní zástupce. Usnesením ze dne 19. 7. 2002 byla žalobkyně vyzvána, aby ve lhůtě do 15ti
dnů od doručení tohoto usnesení pro rozhodnutí soudu o žádosti o ustanovení advokáta
doložila své majetkové, výdělkové a rodinné poměry na připojeném vzoru 6 o. s. ř. Žalobkyně
pak byla upozorněna na to, že pokud povinnosti jí uložené ve stanovené lhůtě nesplní, bude
přezkumné řízení z důvodů uvedených v usnesení zastaveno. Usnesení bylo žalobkyni
doručováno do vlastních rukou na adresu uvedenou v žalobě. Soud dále citoval ustanovení
§250d odst. 3 o. s. ř. a konstatoval, že podle poštovní doručenky bylo žalobkyni výše
uvedené usnesení spolu s dalšími písemnostmi doručováno na adresu, kterou uvedla v žalobě.
Soudem byla zásilka odevzdána na poštu dne 26. 9. 2002. Dne 27. 9. 2002 žalobkyně nebyla
na uvedené adrese zastižena, a proto byla téhož dne písemnost uložena na poště se lhůtou
do 14. 10. 2002 a navrhovatelce bylo toto oznámeno. Dne 15. 10. 2002 byla písemnost
odeslána zpět vrchnímu soudu, aniž by si ji žalobkyně vyzvedla. Soud poukázal na ustanovení
§46 odst. 4 a 5 o. s. ř. a uvedl, že v daném případě se má za to, že žalobkyni bylo usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2002 doručeno dne 7. 10. 2002 (27. 9. 2002 + 10 dnů)
a 15tidenní lhůta ke splnění povinnosti v tomto usnesení jí uložené uplynula v úterý dne
22. 10. 2002. Protože žalobkyně povinnosti jí uložené výše citovaným usnesením
ve stanovené 15tidenní lhůtě nesplnila, nemohl jí soud ustanovit pro toto řízení zástupce,
a protože jde o řízení s povinným zastoupením, soud řízení podle ustanovení §250d odst. 3
o. s. ř. zastavil. Výše označené usnesení bylo žalobkyni doručováno na adresu: N. H., K.
1431/3, P. – m., do vlastních rukou. Protože stěžovatelka nebyla zastižena, byla zásilka
uložena dne 2. 12. 2002 na poště. Vrchní soud v Praze vyznačil na usnesení právní moc dne
12. 12. 2002.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost v posuzované věci není
přípustná.
Podle ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s. řízení o opravných prostředcích, podaných přede
dnem účinnosti tohoto zákona, o nichž soud nerozhodl do dne nabytí účinnosti tohoto zákona,
se dokončí v řízení podle ustanovení části třetí, hlavy druhé, dílu prvního tohoto zákona; jde-li
o řízení ve věcech, v nichž má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, soud
postupuje podle §68 písm. b). Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají
zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona. Ustanovení §46 odst. 2
a 4 se užijí obdobně.
Podle ustanovení §132 s. ř. s. věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto
do dne účinnosti tohoto zákona, a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení okresním
soudům, převezme a dokončí krajský soud věcně příslušný podle tohoto zákona. Nestanoví-li
tento zákon jinak, věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti
tohoto zákona, a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům
nebo Nejvyššímu soudu, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud.
Podle §131 s. ř. s. kasační stížnost lze podat proti rozhodnutím krajských soudů,
vydaným po dni účinnosti tohoto zákona.
Podle čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 519/2002 Sb., věci, v nichž do dne
nabytí účinnosti tohoto zákona Vrchní soud v Praze nerozhodl o žalobě nebo o opravném
prostředku proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věcech azylu, převezme k dalšímu řízení
a rozhodnutí krajský soud, v jehož obvodu byl žalobce v den podání žaloby, nebo žadatel
o udělení azylu v den předložení opravného prostředku Ministerstvem vnitra soudu hlášen
k pobytu; ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, se pro tyto případy
nepoužije. Ustanovení §129 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. není postupem podle věty první
dotčeno.
Podle čl. III. tento zákon nabývá účinnosti 1. 1. 2003.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud
usnesením odmítne návrh, jestliže je podle tohoto zákona nepřípustný.
Jak již bylo výše uvedeno, řízení o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 5. 6. 2002, č. j. OAM-2798/AŘ-2001, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze
ze dne 1. 11. 2002, č. j. 1 A 786/2002 – 10, zastaveno, a toto usnesení nabylo právní moci dne
12. 12. 2002. Nelze tedy souhlasit s názorem žalobkyně, uvedeným v kasační stížnosti o tom,
že rozhodnutí o zastavení řízení jí nebylo doručeno, neboť bylo zasíláno na adresu P., K. 22,
kde se již žalobkyně nezdržovala, a nemohly tedy nastat účinky náhradního doručení podle §
46 o. s. ř.
Výše uvedenému tvrzení stěžovatelky nelze přisvědčit, neboť z obsahu spisu
zcela jednoznačně plyne, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2002,
č. j. 1 A 786/2002 – 10, bylo stěžovatelce doručováno na adresu P. – m., K. 1431/3,
tedy na adresu, kterou uvedla v žalobě, a kterou uvádí i v kasační stížnosti. V žádném případě
tedy nelze souhlasit s tvrzením, že by napadené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo
stěžovatelce doručováno na adresu P., K. 22. Tato adresa se ve spise vyskytuje pouze ve
vyjádření žalovaného ze dne 26. 11. 2002, které však došlo Vrchnímu soudu v Praze až po
vydání napadeného usnesení, dne 27. 11. 2002, takže Vrchnímu soudu v Praze nebylo nic
o stěžovatelkou uváděné adrese P., K. 22, známo. I z obsahu kasační stížnosti tedy plyne, že
pokud jde o adresu stěžovatelky P. – m., K. 1431/3, jde o adresu, na které se stěžovatelka
zdržovala (§46 odst. 5 o. s. ř. se zřetelem k §64 s. ř. s.).
Zásilka obsahující napadené usnesení Vrchního soudu v Praze byla stěžovatelce
doručována do vlastních rukou. Protože stěžovatelka nebyla zastižena, byla zásilka uložena
dne 2. 12. 2002 u pošty 323 00 Plzeň, kde si ji však stěžovatelka nevyzvedla. Za této situace
pak podle ustanovení §46 odst. 4 o. s. ř. se považoval poslední den desetidenní lhůty za den
doručení zásilky, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Z výše uvedeného tedy plyne,
že za den doručení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze bylo třeba považovat den
12. 12. 2002, a tímto dnem nabylo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze právní moci
(žalovaný toto usnesení obdržel dne 28. 11. 2002).
Nutno tedy konstatovat, že řízení o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 5. 6. 2002, č. j. OAM-2798/AŘ-2001, bylo u Vrchního soudu
v Praze pravomocně skončeno usnesením o zastavení řízení ze dne 1. 11. 2002,
č. j. 1 A 786/2002 – 10, přičemž toto usnesení nabylo právní moci dne 12. 12. 2002.
Za této situace pak nepřicházel v úvahu postup podle čl. II. přechodných ustanovení
zákona č. 519/2002 Sb., tedy postoupení věci Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení
a postupu podle §129 odst. 2 s. ř. s. (postup podle §132 s. ř. s. byl ustanovením zákona
o azylu vyloučen). V posuzované věci pak nebyla přípustná ani kasační stížnost,
neboť ustanovení §131 s. ř. s. umožňovalo podat kasační stížnost proti rozhodnutím
krajských soudů, vydaných po 1. 1. 2003, a o případ ve smyslu §129 odst. 3 s. ř. s. se v dané
věci nejednalo. Podání kasační stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
1. 11. 2002, č. j. 1 A 786/2002 – 10, které nabylo právní moci dne 12. 12. 2002, zákon
č. 150/2002 Sb. neumožňoval.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není přípustná,
a proto ji podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl. Za této situace pak
nerozhodoval ani o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že i kdyby se potvrdilo tvrzení stěžovatelky
o tom, že usnesení Vrchního soudu v Praze jí nebylo účinně doručeno, musela by být kasační
stížnost odmítnuta podle §46/1b s. ř. s., protože by ji bylo nutno posuzovat jako kasační
stížnost předčasně podanou. Došlo by však k tomu, že spis by byl postoupen Krajskému
soudu v Plzni, avšak i nadále by se zřejmě vycházelo z toho, že napadené usnesení Vrchního
soudu v Praze bylo vydáno před 1. 1. 2003 (§131 s. ř. s.), což by ve svých důsledcích
znamenalo, že kasační stížnost by proti němu nebyla ani tak přípustná.
O nákladech řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá
právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta (§60 odst. 3, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu