ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.29.2005
sp. zn. 4 Azs 29/2005 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: nezl. D. S.,
zast. JUDr. Jaroslavem Kloudou, advokátem, se sídlem Praha 6, Dejvická 46, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, pošt. schránka 21/OAM, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2004, č. j. 28
Az 18/2004 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci stěžovatele, JUDr. Jaroslavu Kloudovi, advokátu, se sídlem Praha 6,
Dejvická 46, se u r č u je částkou 2558,50 Kč a bude mu vyplacena do 30ti dnů
od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 1. 2004 nebyl žalobci udělen azyl podle §12,
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), a současně bylo rozhodnuto o tom, že se na cizince nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění rozhodnutí dospěl správní orgán
k závěru, že důvodem žádosti o azyl nezletilého je sloučení rodiny. Poukázal na to, že matka
nezletilého v řízení o udělení azylu uváděla problémy s ostatními občany, vyvolané tím,
že byla členkou církve Svědci Jehovovi. Správní orgán neshledal u matky nezletilého žalobce
podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12, 13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu, a neshledal
rovněž existenci překážek vycestování. Poté dospěl k závěru, že v případě nezletilého žadatele
neshledává sloučení rodiny za důvod uvedený v ustanovení §12 zákona o azylu. Neshledal
rovněž důvody pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu, ani existenci překážek
vycestování.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal porušení ustanovení
§3 odst. 3, 4, zákona č. 71/1967 Sb. (dále jen „správní řád“). Dále se dovolával toho,
že splňuje podmínky uvedené v ustanovení §12 zákona o azylu a §91 téhož zákona.
Pokud jde o skutkové důvody, poukázal na obsah správního spisu. Navrhoval, aby napadené
rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 28 Az 18/2004 – 22 ze dne 24. 6. 2004
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu. Po posouzení věci krajský soud
konstatoval, že musí přisvědčit správnímu orgánu, že v případě nezletilého žadatele o azyl
nebyl prokázán žádný z důvodů uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu. Uvedl dále,
že před soudem probíhá pod sp. zn. 28 Az 327/2003 přezkumné řízení ve věci matky
nezletilého žalobce – T. S., jejíž žaloba proti rozhodnutí žalovaného o neudělení azylu byla
téhož dne rovněž zamítnuta. Nezletilý žalobce tedy není rodinným příslušníkem osoby, které
by byl azyl udělen, a nejsou tedy splněny podmínky ustanovení §13 zákona o azylu. Soud
neshledal pochybení správního orgánu ani ve výroku o neudělení humanitárního azylu podle §
14 zákona o azylu. Při posuzování existence překážek vycestování podle §91 zákona o azylu
se ztotožnil s názorem správního orgánu uvedeným v napadeném rozhodnutí. Uzavřel, že
žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav pro posouzení udělení azylu nezletilému žalobci a
napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Neshledal ani vady správního řízení,
které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, a proto žalobu v souladu s ustanovením §
78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
prostřednictvím zákonné zástupkyně, a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) – d) s. ř. s. Současně požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 28 Az 18/2004 – 33 ze dne 14. 9. 2004
ustanovil stěžovateli zástupce z řad advokátů – JUDr. Jaroslava Kloudu, se sídlem
Dejvická 664/46, Praha 6.
V doplnění kasační stížnosti bylo namítáno, že krajský soud pochybil tím, že hodnotil
situaci nezletilého podle obecných zásad a nevzal v úvahu skutečnost, že se jedná o malé dítě,
které je závislé zejména na matce. Skutečnost, že Ukrajina respektuje péči o děti a zavázala
se je hájit, neznamená, že by případné odloučení dítěte od matky v tomto věku a stádiu vývoje
nezanechalo podstatnou újmu na zdraví dítěte, která může hraničit až s ohrožením jeho života.
V odůvodnění rozsudku krajského soudu je dále konstatováno, že otec nezletilého se zdržuje
na Ukrajině, což neodpovídá skutečnosti. Otec nezletilého se zdržuje v České republice
na adrese P., K. 339/25, na základě právoplatného dlouhodobého víza. Společně s matkou
nezletilého pečuje o dítě a nepobírá žádnou podporu. Podle názoru stěžovatele tedy soud
vycházel z neúplného zjištění a v důsledku toho je jeho právní posouzení věci nesprávné. Tím
porušil ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb. Podle názoru
stěžovatele soud pochybil i v tom, že neshledal důvody pro postup podle §14 zákona o azylu.
To, že sloučení rodiny nelze podřadit pod důvody taxativně vyjmenované v §12 zákona o
azylu neznamená, že by se soud neměl věcně a objektivně zabývat otázkou, zda se nejedná o
humanitární důvody, pro které by mohl být azyl udělen. Jako účelové řešení se v této
souvislosti jeví i skutečnost, že prakticky téhož dne byla zamítnuta žaloba proti neudělení
azylu matce nezletilého, T. S. Navrhoval, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí správního orgánu
přezkoumával soud podle §75 odst. 1 s. ř. s. a v době rozhodování správního orgánu nevyšla
najevo skutečnost, že otec stěžovatele se zdržuje na území ČR, a to na základě právoplatného
dlouhodobého víza, navíc by stejně byla pro posuzovanou věc azylu u stěžovatele
nerozhodná. Samotná okolnost, že jeden člen rodiny, například otec nezletilého žadatele
o udělení azylu má povolení k dlouhodobému pobytu v ČR, není z hlediska zákonem
připouštěných důvodů k udělení azylu právně významná. Vadou předchozího řízení jistě není,
že soud časově shodně rozhodl i o žalobě matky nezletilého stěžovatele v řízení
jej zastupující, nyní z tohoto titulu také u jeho kasační stížnosti s uděleným vízem za účelem
strpění. Navrhoval, aby kasační stížnost byla zamítnuta a odkladný účinek nebyl přiznán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených
v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s.
Z obsahu kasační stížnosti, zejména z jejího doplnění, plyne, že stěžovatel se dovolává
důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 lze kasační stížnost podat z důvodu a) nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, b) vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Z obsahu správního spisu plyne, že dne 8. 12. 2003 byla podána žádost o udělení azylu
nezletilého D. S.. Ze žádosti plyne, že žadatel se narodil dne na území ČR. O azyl žádal
z důvodu sloučení rodiny s tím, že bez matky nemůže odjet domů. K žádosti matka
stěžovatele dále uvedla, že nechce, aby její syn měl na Ukrajině stejné problémy jako ona a
nechce, aby na území Ukrajiny vůbec žil. Totéž uvedla i ve vlastnoručně psaném prohlášení
ze dne 8. 12. 2003 a v protokolu o pohovoru ze dne 9. 12. 2003. Ve spisu je dále založen
protokol o pohovoru ze dne 11. 7. 2002, sepsaný s matkou nezletilého žadatele v řízení o
udělení azylu, které se týkalo její žádosti. Matka stěžovatele uvedla, že Ukrajinu opustila 19.
5. 2002 a do ČR přijela za svým bratrem. Důvodem opuštění vlasti byly problémy s lidmi,
kteří nechápali její náboženské vyznání (byla členkou církve Svědci Jehovovi). Její manžel
byl dokonce pro vyznávání tohoto náboženství fyzicky napaden a obrátil se na policii. Ve
spise je dále založeno rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2003, č. j. OAM-2959/VL-20-
K04-2002, jímž nebyl matce žalobce udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o
azylu, a bylo rozhodnuto tak, že se na cizince nevztahuje překážka vycetování.
Ze spisu vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Azs 28/2005 vyplývá,
že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 Azs 28/2005 – 67, byla
zamítnuta kasační stížnost matky nezletilého žalobce, podaná proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2004, č. j. 28 Az 327/2003 – 27, jímž byla zamítnuta žaloba
matky stěžovatele podaná proti rozhodnutí žalovaného o neudělení azylu, a dále bylo
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a byla určena
odměna za zastupování zástupci stěžovatelky.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud uvádí, že jak správní orgán, tak i soud,
vycházely ze zjištění učiněných v této věci přímo od zákonné zástupkyně stěžovatele,
a jejich závěr o tom, že důvodem žádosti nezletilého žadatele je sloučení rodiny, vychází
ze skutkového stavu zjištěného v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu a zákona
o azylu. Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a že soud měl z těchto důvodů napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Neshledal ani nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
V posuzované věci bylo zjištěno, že nezletilý stěžovatel D. S. se narodil dne na území
ČR, státního občanství ČR však nenabyl, neboť žádný z jeho rodičů není státním občanem ČR
a jeho rodiče nejsou osobami bez státního občanství (§3 zákona č. 40/1993 Sb., o státním
občanství, ve znění pozdějších předpisů). Podle rodného listu je otcem stěžovatele R. S., nar.
na Ukrajině, a matka T. S., nar. na Ukrajině. Nutno konstatovat, že samotnému stěžovateli,
narozenému dne na území ČR, zřejmě nemůže svědčit žádný z důvodů uvedených v §12
zákona o azylu. Situace stěžovatele je taková, že jeho otec není azylantem, ale pobývá na
území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Matka stěžovatele sice žádost o azyl
podala, ale rozsudkem Nejvyššího správního soudu výše uvedeným byla kasační stížnost
zamítnuta, což znamená, že je třeba vycházet z rozhodnutí správního orgánu ze dne 24. 2.
2003, č. j. OAM-2959/VL-20-K04-2002, podle něhož matce stěžovatele nebyl udělen azyl
podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu, a současně bylo rozhodnuto o tom, že se na
ni nevztahuje překážka vycestování.
Z výše uvedeného pak nelze dovodit jinak, než že nezletilý stěžovatel nesplňuje
podmínky pro udělení azylu ani podle §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu, neboť není rodinným
příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl podle §12 a §14 zákona o azylu.
Pokud jde o hodnocení předpokladů pro udělení humanitárního azylu, je třeba
především poukázat na dřívější konstantní judikaturu, podle níž se rozhodování o tom,
zda bude udělen azyl podle §14 zákona o azylu, děje ve volné úvaze správního orgánu;
podle této judikatury se rovněž ani nejedná o „právo“, na němž byl někdo zkrácen (rozsudek
Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 A 771/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 532/02). Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu mohou
správní soudy přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané podle ustanovení §14
zákona o azylu pouze omezeně, a to z hlediska jeho mezí nebo z hlediska jeho případného
zneužití. K tomu viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 12/2003, podle něhož na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán
o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumá soud pouze
v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1
s. ř. s.). Udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je tak na volné úvaze správního
orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda v daném případě byl důvod hodný
zvláštního zřetele či nikoliv, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení
mezí správního uvážení nebo z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu
(§78 odst. 1 s. ř. s.).
Předpokladem k tomu, aby stěžovatel mohl splňovat důvody pro udělení tohoto typu
azylu by bylo to, že skutečnost, že stěžovatel žije na území ČR, kde se narodil,
se svými rodiči, a to za situace, kdy otec se na území ČR zdržuje na základě dlouhodobého
pobytu a matce nebyl azyl udělen, je důvodem hodným zvláštního zřetele. Nejvyšší správní
soud má však za to, že celková koncepce zákona o azylu takové úvaze nenasvědčuje. Projev
vůle rodičů nezletilého stěžovatele odejít z vlasti nebyl objektivně vnímán jako důvod
motivovaný jakýmkoliv pronásledováním ve smyslu zákona o azylu.
Při takovém postupu, t. j. udělení azylu podle §14 zákona o azylu za výše popsané
situace, by vlastně docházelo k tomu, že azylová procedura by nahrazovala postup stanovený
v jiných právních předpisech, což zřejmě nelze připustit. Především je nutno poukázat
na příslušná ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. c) tohoto zákona cizinec pobývá na území přechodně
ode dne narození na území za podmínek stanovených tímto zákonem (§88), a na další
příslušná ustanovení tohoto zákona, podle nějž by měli rodiče nezletilého, hodlají-li se dále
na území ČR zdržovat, postupovat.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že se zřetelem ke shora uvedenému neshledal
důvody kasační stížnosti tvrzené stěžovatelem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a b)
důvodnými.
Nejvyšší správní soud rovněž nesouhlasí s názorem, že skutečnost, že tentýž den byla
zamítnuta žaloba matky stěžovatele, je účelovým řešením. Právě naopak má za to,
že logickým řešením je posuzovat případné žaloby členů rodiny současně tak, aby mohlo být
přihlédnuto ke všem rozhodným skutečnostem, které by mohly ovlivnit postavení žadatelů
téže rodiny. Ostatně pokud by krajský soud postupoval podle §112 odst. 1 o. s. ř. za použití
§64 s. ř. s. a spojil by výše uvedené věci ke společnému řízení, nebylo by možno
jeho postupu nic vytknout.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že námitky uvedené v kasační stížnosti nejsou
důvodné, a proto kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada
nákladů řízení nenáleží a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Jaroslavu Kloudovi, advokátu, byla stanovena
za dva úkony po 1000 Kč (příprava a převzetí zastoupení a sepis kasační stížnosti ze dne
25. 8. 2004 - §11 odst. 1 písm. b/ a d/ vyhlášky č. 177/1966 Sb. ve spojení s ustanovením
§9 odst. 3 písm. f/ téže vyhlášky) a náhrada hotových výdajů 2 x 75 Kč (§13 odst. 3
téže vyhlášky), celkem tedy 2150 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani,
kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně vypočtená podle §37
písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 408,50 Kč. Ustanovenému zástupci
se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2558,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu