ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.327.2004
sp. zn. 4 Azs 327/2004 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: U. A., zast.
JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Žitná 45, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004, č. j. 11 Az 97/2003 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 2. 2002, č. j. OAM-399/VL-04-03-2002. Tímto rozhodnutím byla žádost
stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a současně bylo vysloveno, že stěžovateli
se neuděluje azyl podle §12, §13 odst. 1, 2, ani podle §14, a že na stěžovatele se nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 tohoto zákona.
Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Proti rozhodnutí správního orgánu podal stěžovatel v zákonné lhůtě opravný
prostředek (žalobu), ve kterém namítal porušení §3 odst. 4, §32 odst. 1, 4 a §34 odst. 1
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád),
kdy namítal, že chybí logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro něj. Uváděl,
že v domovské zemi byl pronásledován, odkazoval na čl. 65 Příručky procedur a kritérií
pro přiznání statutu uprchlíka. Požadoval zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení věci
k dalšímu řízení.
V následném rozsudku Městský soud v Praze dospěl obdobně jako správní
orgán k závěru, že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo
pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politický ch názorů (§12 zákona
o azylu). Žádost o azyl podal s velkým časovým odstupem v situaci, kdy na území České
republiky pobýval od r. 1999 nelegálně a kdy bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění.
Městský soud proto dovodil, že žalovaný postupoval správně pokud žádost jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu zamítl. Městský soud neshledal
ani porušení označených ustanovení správního řádu, resp. absenci logické vazby mezi
rozhodnutím a podkladem pro něj. Závěrem Městský soud v Praze uvedl, že se nezabýval
přezkumem §13 resp. §14 zákona o azylu, neb námitky stěžovatele vůči nim nesměřovaly.
Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle
ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost ve které namítá stížnostní
důvod vymezený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel nejprve zrekapituloval rozhodnutí
Městského soudu v Praze. Konkrétně pak namítal, že podle §36 odst. 1 s. ř. s. mají účastníci
řízení rovné postavení, a že podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má účastník,
který neovládá dokonale úřední jazyk, právo na tlumočníka, z čehož dovozuje, že veškeré
úkony ve věci, tedy i napadené rozhodnutí, měly být přeloženy do mateřského jazyka
stěžovatele. Na základě výše uvedených skutečností pak stěžovatel požaduje, aby byl
napadený rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu projednání.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém zejména uvedl,
že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis.
K námitce týkající se překladu listin do mateřského jazyka stěžovatele pak žalovaný zejména
uvedl, že tato povinnost z čl. 37 odst. 4 Listiny základních práva svobod nevyplývá. Navrhl
proto zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom n eshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje důvod uvedený v ustanovení
§103 odst. 1 pod písm. d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
„nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých částí tohoto
důvodu.
První část důvodu (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí)
spočívá buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky,
že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí,
nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem
nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle
Nejvyššího správního soudu nenastala.
Následující část tohoto důvodu (n epřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které
opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat vždy
ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Po přezkoumání Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že Městský soud v Praze správně vyšel ze skutkového a právního stavu,
jenž existoval v době rozhodování žalovaného správního orgánu, a zabýval se všemi výroky
napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
se tak rozhodnutí Městského soudu v Praze dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují
dospět k předmětnému výroku.
K posledně jmenované části důvodu, tedy že se může jednat nepřezkoumatelnost
spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba
jeho význam posuzovat jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze
za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, což v souzené věci podle Nejvyššího správního soudu rovněž
nenastalo.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního spisu zjistil,
že obsáhlou žalobu proti označenému správnímu rozhodnutí podal stěžovatel v jazyce
českém. V českém jazyce byl Městským soudem v Praze vyrozuměn o nabytí účinnosti s. ř. s.
a důsledcích s tím spojených, a o možnosti projednat věc bez jednání, pokud k tomu
stěžovatel vysloví souhlas, resp. pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří. Proti rozsudku
Městského soudu v Praze podal stěžovatel (prostřednictvím své zástupkyně) kasační stížnost,
a to opět v jazyce českém.
Z obsahu spisu proto Nejvyšší správní soud dovozuje, že si stěžovatel dokázal obstarat
překlad rozhodnutí žalovaného správního orgánu, resp. mu sám porozuměl, neb proti němu
sám, bez právního zástupce, podal žalobu. Stejně tak si dokázal zajistit pro řízení o kasační
stížnosti, právní zástupkyni a podat jejím prostřednictvím kasační stížnost. Z uvedeného tedy
vyplývá, že všem podstatným úkonům v řízení minimálně zprostředkovaně, ale přesto
porozuměl.
Povinnost soudu obstarat překlad všech dalších písemností, které budou stěžovateli
zasílány do mateřského jazyka, za výše uvedené situace, by dále podle Nejvyššího správního
soudu kladla na soud nepřiměřené nároky a byla tak ve zjevném rozporu se zásadou
hospodárnosti.
K tomu je nutno uvést, že soudní řád správní (zákon č. 150/2002 Sb.) neupravuje
způsob, jakým má soud komunikovat s účastníkem řízení, jehož mateřským jazykem je jiný,
než český jazyk. Na takové situace je nicméně pamatováno v §64 s. ř. s., podle kterého,
nestanoví-li tento zákon (s. ř. s.) jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně
ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu. Podle ustanovení §18 o. s. ř.,
v návaznosti na v kasační stížnosti cit. ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod, mají účastníci řízení právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud ustanoví
účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, tlumočníka, jakmile taková potřeba
vyjde v řízení najevo. Nejvyšší správní soud se domnívá, že v projednávané věci nebyla
splněna podmínka tohoto ustanovení, neboť taková potřeba v řízení nevyvstala.
Nejvyšší správní soud odkazuje rovněž na svou judikaturu, ze které např. vyplývá,
že pokud vyrozumění pošty o uložení soudní zásilky nebylo psáno v mateřském jazyce
žadatelky o azyl, ale v češtině, nejedná se o vadu řízení; soud ani držitel poštovní licence není
povinen s účastníky soudního řízení písemně komunikovat jinak, než v jazyce českém
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2004, č. j. 4 Azs 34/2003) nebo
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2003, č. j. 7 Azs 17/2003, ze kterého
vyplývá, že skutečnost, že účastníkem řízení je cizí státní příslušník, sice může být podle
konkrétních okolností předpokladem, že soud bude povinen přistoupit k poučení účastníka
o jeho právu jednat ve své mateřštině, sama o sobě bez dalšího mu však povinnost poučit
účastníka o uvedeném právu nezakládá.
Ze žádného právního předpisu nelze rovněž dovodit povinnost soudu, či správního
orgánu zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí či jiných písemností v jiném jazyce.
Nejvyšší správní soud poznamenává, že pokud se cizinec rozhodne žít na území státu,
kde je úředním jazykem jazyk jiný, než ten, jemuž rozumí, musí být srozuměn s tím,
že komunikace bude probíhat v jazyce úředním, v daném případě českém. Z toho musí
ve vlastním zájmu vycházet, a to zejména za situace, kdy v cizí zemi podá jakoukoliv
písemnou žádost a předpokládá písemný kontakt s orgány, které o ní rozhodují. Nejvyšší
správní soud odkazuje rovněž na svou konstantní judikaturu i v této otázce, ze které vyplývá,
že jedním ze znaků suverenity České republiky je užití českého jazyka. Proto i rozsudky soudů,
jakož i rozhodnutí jiných státních orgánů, jsou důsledně vyhotovovány a účastníkům řízení
doručovány v českém jazyce. Jen toto („úřední“) znění je závazné a způsobilé vyvolat právní
účinky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Azs 90/2004).
Na základě výše uvedených skutečností se Nejvyšší správní soud vyjadřuje
ke stěžejní námitce stěžovatele - účastník, který neovládá dokonale úřední jazyk, má právo
na tlumočníka, resp. veškeré úkony ve věci měly být přeloženy do mateřského jazyka
stěžovatele, tedy ukrajinštiny, byl porušen §36 odst. 1 s. ř. s. - a uvádí, že potřeba tlumočníka
ani podle Nejvyššího správního soudu nevyvstala, úkony nebylo z výše uvedených důvodů
třeba překládat do ukrajinštiny; nedošlo k porušení ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. Ač k tomu
není Nejvyšší správní soud primárně předurčen, přezkoumal i namítané porušení čl. 37 odst. 4
Listiny základních práv a svobod, avšak ani takové porušení, s ohledem na výše uvedené,
v souzené věci neshledal.
Nejvyšší správní soud tak neshledal naplnění označeného stížnostního důvodu, tedy
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu