ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.328.2004
sp. zn. 4 Azs 328/2004 – 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
D. U., zast. JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 99, 537 01 Chrudim
III, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne
15. 6. 2004, č. j. 52 Az 33/2004 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatelky, JUDr. Ing. Jiřímu Klavíkovi, se p ř i z n á v á
odměna ve výši 1075 Kč, která mu bude vyplacena Nejvyšším správním
soudem do 30-ti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka) včas podanou kasační s tížností napadá shora
označený rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 9. 8. 2003, č. j. OAM-3631/VL-11-04-2003. Tímto rozhodnutím
nebyl stěžovatelce udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 ani §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Současně s kasační stížností stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatelka v obecné
rovině namítala porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1 a 2, §34, §46 a 47 odst. 3 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a §12, resp. 91 zákona o azylu. Pokud
jde o skutkové důvody odkazovala na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní
spisový materiál. Požadovala, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
k dalšímu řízení.
V následném rozsudku dopěl krajský soud, obdobně jako správní orgán,
k závěru, že stěžovatelka domovskou zemi neopustila z důvodů upravených zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo
pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona
o azylu); dospěl k závěru, že o azyl žádá toliko z důvodů rodinných, resp. z důvodu legalizace
pobytu. Z hlediska takto uváděných důvodů žádosti o udělení azylu se krajský soud zcela
ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného správního orgánu, že tyto důvody nelze
podřadit pod důvody upravené §12 zákona o azylu. Stejně tak krajský soud neshledal
ani naplnění §13 resp. §14 zákona o azylu, neboť v řízení před žalovaným stěžovatelka
netvrdila, a stejně tak nebyly zjištěny, žádné skutečnosti, které by svědčily pro aplikaci těchto
ustanovení. Pro úplnost pak krajský soud uvedl, že ve spisu by byl i dostatek důkazů
pro zamítnutí žádost jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Na základě výše uvedeného pak žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost. V kasační stížnosti
zejména namítala nedodržení zásady individuálního posouzení žádosti o udělení azylu
ze strany žalovaného správního orgánu, resp. namítala, že krajský soud vycházel toliko
z podkladů vydaných prvoinstančním orgánem, k čemuž poznamenala, že pohovor jakož
i rozhodnutí bylo ovlivněno skutečností, že je Mongolka; doplnila, že v pohovoru byly
používány kapciózní a sugestivní otázky, tlumočník nepomáhal s překážkami, které před
ni byly během pohovoru kladeny. Namítala i rozpor s definicí uprchlíka dle článku 1A
Ženevské úmluvy. Dále pak namítala, že má odůvodněný strach i z politického
pronásledování; v případě návratu do vlasti je ohrožena její svoboda pro politické
přesvědčení. Závěrem uvedla, že se domnívá, že nenaplňuje podmínku žádného ustanovení
§16 odst. 1 zákona o azylu, a rovněž nesouhlasí s hodnocením překážek vycestování.
Konečně pak doplnila, že je přesvědčena, že je možno ji udělit azyl podle §14 zákona
o azylu.
Na základě výše uvedeného pak stěžovatelka navrhovala, aby byl napadený rozsudek
zrušen a vrácen k dalšímu řízení. Současně požádala o ustanovení právního zástupce
pro řízení o kasační stížnosti.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne
3. 8. 2004, byl stěžovatelce ustanoven zástupce - JUDr. Ing. Jiří Klavík.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis. K námitkám týkajícím
se vedení pohovoru pak zejména uvedl, že stěžovatelka měla možnost uvést veškeré důvody
odchodu z vlasti, resp. žádosti o azyl; své výpovědi stvrdila i vlastním podpisem. Navrhl
zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), vázán rozsahem a důvodem, který stěžovatelka uplatnila v kasační
stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce
azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod
či důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
Z důvodu, že stěžovatelka žádné takové důvody neuvedla, nezbylo Nejvyššímu
správnímu soudu, než za stěžovatelku tento důvod či důvody z její kasační stížnosti dovodit.
Vzhledem ke skutečnosti, ž e stěžovatelka zejména namítala nedodržení zásady individuálního
posouzení žádosti o udělení azylu ze strany žalovaného správního orgánu, resp. namítala,
že krajský soud vycházel toliko z podkladů vydaných prvoinstančním orgánem, dovozuje
Nejvyšší správní soud, že stěžovatelka mohla namítat stížnostní důvody vymezené v §103
odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s. Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých důvodů.
Význam označeného písm. a) cit. zákonného ustanovení, tedy nesprávného posouzení
právní otázky soudem, spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Takováto pochybení v rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, však Nejvyšší správní soud neshledal.
Dále je třeba se vyjádřit k významu dalšího písm. cit. zákonného ustanovení, tedy
písm. b) §103 odst. 1 s. ř. s., tedy, že došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost. K významu první části (došlo k vadě řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba podle Nejvyššího
správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál,
jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům,
než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nem á oporu ve spisech, chybí-li
ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž
tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Význam další části
označeného písm. b) cit zákonného ustanovení („při zjišťování skutkové podstaty byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit“)
se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem byla v přímé
souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému porušení
(„rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní
soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního
rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však Nejvyšší správní
soud v souzené věci neshledal.
Konečně je třeba se vyjádřit i k významu jednotlivých důvodů posledního dovozeného
písmene, tedy písm. d) §103 odst. 1 s. ř. s., zakládajícího se na nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé).
První, tam upravený důvod (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí)
spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové
a formulační nedostatky, že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými
podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné,
rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí
však v souzené věci podle Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující důvod
(nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat
v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku
rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního
rozhodnutí. Po přezkoumání Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud správně
vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného
správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních
bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se tak rozhodnutí krajského soudu dostatečně
opírá o důvody, které opodstatňují dospět k předmětnému výroku. K posledně jmenovanému
důvodu, tedy že se jedná o nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem,
Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba jeho význam posuzovat jako důvod
pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující,
tedy, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, což však
v souzené věci rovněž nenastalo.
Ani označené důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s však podle
Nejvyššího správního soudu v souzené věci nenastaly.
Nutno zdůraznit, že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li
v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu zjistil především
následující podstatné skutečnosti: Ze žádosti o udělení azylu ze dne 30. 7. 2003 vyplynulo,
že stěžovatelka opustila území domovské země 17. 11. 2001, a to z důvodu problémů
s otčímem. K důvodům žádosti o udělení azylu dále zejména uvedla, že se jí otčím pokoušel
několikrát znásilnit, matka tomu zabránila a také ji pomohla vycestovat ze země. Z protokolu
o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu ze dne 8. 8. 2003 pak vyplynulo, že důvodem
opuštění vlasti byla označené problémy s otčímem a ekonomické problémy, neměla práci.
Z protokolu dále vyplynulo, že označené problémy s otčímem před státními orgány neřešila,
na nevládní organizace se neobrátila; stejně tak se nepokusila o přestěhování v rámci
domovské země. Z protokolu vyplynulo, že na území České republiky pobývala po vypršení
turistického víza nelegálně. Z protokolu rovněž vyplynulo, že stěžovatelce byla na závěr
pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta možnost, aby se s obsahem
protokolu seznámila, vyjádřila se k němu, resp. navrhla jeho doplnění; svým podpisem
všechny tvrzené skutečnosti na každou stranu protokolu potvrdila.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky ,
vycházel jak správní orgán, tak i krajský soud, přičemž tyto orgány dovodily, že se nejedná
o důvody vymezené §12 zákona o azylu, neb stěžovatelka zejména uváděla rodinné důvody,
přičemž tyto problémy nijak neřešila, např. přestěhováním v rámci domovské země, navíc
se ani neobrátila na domovské orgány; s těmito závěry se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud.
Ke konkrétním námitkám stěžovatelky - namítala nedodržení zásady individuálního
posouzení žádosti o udělení azylu ze strany žalovaného správního orgánu, resp. namítala,
že krajský soud vycházel toliko z podkladů vydaných prvoinstančním orgánem - Nejvyšší
správní soud uvádí, že krajský soud, jakož i žalovaný neporušily žádná ustanovení zákona,
žádostí se zabývaly důsledně právě ve vztahu k stěžovatelkou uváděným skutečnostem.
Žalovaný se situací stěžovatelky zabýval odpovědně a svědomitě a posoudil všechny
individuální skutečnosti, přičemž rozhodnutí plně vychází ze skutkového stavu zjištěného
v průběhu správního řízení, přičemž krajský soud vše řádně přezkoumal. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádnou relevanci mezi národností stěžovatelky a vedením pohovoru, resp.
že by stěžovatelce byly pokládány kapciozní či sugestivní otázky a že by v průběhu pohovoru
měla výhrady k chování či způsobu překladu tlumočníka.
K námitce týkající se politického pronásledování, resp., že v případě návratu do vlasti
bude ohrožena její svoboda pro politické přesvědčení, Nejvyšší správní soud uvádí,
že tato námitka týkající se politických problémů zazněla poprvé až v kasační stížnosti.
S odkazem na ustálenou judikaturu k ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 4 Azs 1/2004, ve kterém bylo uvedeno,
že smyslem omezení stanoveného v §109 odst. 4 s. ř. s., podle kterého ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
nepřihlíží, je zamezit situaci, kdy by Nejvyšší správní soud rozhodoval o kvantitativně
i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém mohl rozhodovat soud v předchozím
řízení. Skutečnostmi, ke kterým zdejší soud nepřihlíží, je pak třeba rozumět možná pochybení
správního orgánu při hodnocení jak skutkové podstaty, tak právních závěrů, tak Nejvyšší
správní soud uzavírá, že ze shora označených důvodů se námitkami týkajících se nově
uváděným skutečnostmi, politickými problémy, nezabýval.
K námitce, kdy stěžovatelka uváděla, že nenaplňuje podmínku žádného ustanove ní
§16 odst. 1 zákona o azylu, pak Nejvyšší správní soud uvádí, že napadané rozhodnutí
žalovaného správního orgánu (ze dne 9. 8. 2003, č. j. OAM-3631/VL-11-04-2003) bylo
postaveno na faktu, že stěžovat elce nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst.
1, 2 ani §14 zákona o azylu a nikoliv podle §16 zákona o azylu. Krajský soud toliko
nad rámec poznamenal, že správní orgán by mohl z důvodu stěžovatelkou uváděných,
nerelevantních skutečností postupovat i podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
s čímž se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. Zvolený postup podle označených ustanovení
zákona však nezákonnost označeného rozhodnutí v žádném případě nezpůsobuje, naopak
kladl jen větší nároky na žalovaný správní orgán; zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné
je jen jednodušší a méně náročnou formou neudělení azylu, přicházející v úvahu právě tehdy,
neuvádí-li stěžovatel žádné relevantní údaje, což je, jak bylo výše osvětleno, i souzený případ.
V této námitce proto Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil.
Stejně tak stěžovatelce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani v další námitce týkající
se hodnocení překážek vycestování, neb stěžovatelka neuvedla, v čem s nimi nesouhlasí,
pouze konstatovala, že se ji „nikdo na překážky vycestování neptal“. Z obsahu správního
spisu, resp. z protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu ze dne 8. 8. 2003
však vyplývá, že správní orgán se stěžovatelky otázal, co by ji hrozilo v případě návratu
do vlasti, přičemž stěžovatelka odvětila, že má strach z otčíma. Tento strach, resp. tento
důvod, jak již bylo rozebráno výše u §12 zákona o azylu pod důvody udělení azylu, a stejně
ani pod překážku vycestování, za dané situace podřadit nelze. Ani v této námitce proto
Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil.
Konečně k námitce týkající se udělení humanitárního azylu Nejvyšší správní soud
odkazuje na dřívější konstantní soudní judikaturu, podle níž se rozhodování o tom, zda bude
udělen azyl podle §14 zákona o azylu, děje ve volné úvaze správního orgánu; podle této
judikatury se nejedná o „právo“, na němž by mohl být někdo zkrácen. Soud odkazuje
např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 771/2000, usnesení Ústavního soudu
ČR ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02, či nepublikovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, kde bylo uvedeno: „Na udělení
azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě
správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu,
a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Udělení azylu
podle ustanovení §14 zákona o azylu je tak na volné úvaze správního orgánu, přičemž
však tuto volnou úvahu, tedy zda byl důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může správní
soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení,
resp. z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. Lze tedy shrnout,
že Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší posuzování, zda v souzené věci došlo k naplnění
důvodů hodných zvláštního zřetele, přičemž však stejně jako krajský soud napadané
rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal a shledal, že žalovaný správní orgán se situací
stěžovatelky dostatečně zabýval; překročení mezí ani libovůli v rozhodnutí žalovaného
však neshledal. Nejvyšší správní soud závěrem rovněž poznamenává, že úkolem správního
soudu, ač v takzvané plné jurisdikci, je přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze
správního uvážení, resp. jeho zneužití, jeho úkolem však není suplování správního orgánu
při správním uvážení, které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu. K námitce týkající
se nároku na udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu lze tedy shrnout,
že posouzení toho, zda se jedná o důvody zvláštního zřetele přísluší správnímu orgánu
a krajskému soudu tak příslušel pouze výše popsaný přezkum, který krajský soud řádně
naplnil. Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo než stěžovatelce nepřisvědčit.
Po porovnání všech námitek a doplňujících tvrzení stěžovatelky s významem
jednotlivých důvodů, pro které lze kasační stížnost přisvědčit, došel Nejvyšší správní soud
k závěru, že k naplnění ani jednoho z důvodů upravených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b), d) nedošlo. Z procesní opatrnosti se Nejvyšší správní soud zabýval i případným naplněním
jiných stížnostních důvodů, upravených v §103 odst. 1 s. ř. s., kdy porovnával tvrzení
stěžovatelky i s dopady tohoto ustanovení, avšak ani naplnění jiného stížnostního důvodu
neshledal.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není ve vztahu k namítaným stížnostním důvodům důvodná, a proto ji jako tako vou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
S ohledem na skutečnost , že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
tzv. přednostně, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný správní orgán žádné náklady neuplatňoval a Nej vyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatelky, JUDr. Ing. Jiří Klavík, byl ustanoven
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 a §60 odst. 1 v návaznosti na §120
s. ř. s. označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové
výši 1075,- Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní
služby [á 1 000 Kč - §11 odst. 1 b) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky] a jednoho
režijního paušálu (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu