ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.351.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobců: a) I. G.
a b) nezl. V. G., zast. zákonnou zástupkyní žalobkyní ad a), oba zast. Mgr. Josefem
Havlíčkem, advokátem, Karlovy Vary, Krymská 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
Nad Štolou 3, Praha 7, pošt. schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 16. 6. 2004, č. j. 52 Az
17/2004 – 48,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne
16. 6. 2004, č. j. 52 Az 17/2004 – 48, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 7. 2003, č. j. OAM-2650/VL-07-P11-2000, nebyl
žalobkyni a jejímu nezletilému synovi udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně
bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvedl, že v průběhu správního řízení bylo
objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu byly problémy s milicí, potíže manžela
žalobkyně a tchýně, omezení ve vjezdu do zahraničí na ozdravný pobyt dítěte a problémy
v zaměstnání. Správní orgán po zhodnocení věci dospěl k závěru, že žalobkyně nespl ňuje
podmínky udělení azylu podle §12 zákona o azylu a neshledal ani splnění podmínek
uvedených v ustanovení §13 odst. 1, 2, §14 a 91 zákona o azylu.
V podané žalobě žalobkyně napadla výše uvedené rozhodnutí správního orgánu
v rozsahu výroku o neudělení azylu podle ustanovení §12 a §14 zákona o azylu
a o nevztažení překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91 tohoto zákona. Namítala,
že žalovaný v předchozím řízení o udělení azylu porušil ustanovení §3 odst. 3 a odst. 4, §32
odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona o správním řízení (dále jen „správní řád“).
Žalobkyně odkázala na spisový materiál žalovaného. Napadené rozhodnutí považovala
za nezákonné a domnívala se, že žalovaný žádost o udělení azylu posoudil nesprávně.
Navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne
16. 6. 2004, č. j. 52 Az 17/2004 – 48, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci nemají právo
na náhradu nákladů řízení a žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Pod bodem III. výroku rozsudku přiznal tlumočnici právo na náhradu tlumočného ve výši
700 Kč. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu a konstatoval,
že po důkladném přezkoumání dospěl k závěru, že v řízení před žalovaným nebylo prokázáno,
že by byli žalobci pronásledováni z důvodů daných taxativně zákonem o azylu. Nebyly
prokázány ani skutečnosti, které by svou povahou odůvodňovaly strach žalobců
z pronásledování z důvodů daných taxativně zákonem o azylu. Důvody uváděné žalobci,
t. j. vyhrožování ze strany policisty, nemoc dítěte a nemožnost vyjet s ním na ozdravný pobyt,
pronásledování policií a státní bezpečností z důvodu členství v politických stranách
a organizacích a potíže v zaměstnání, byly sice žalobkyní subjektivně popsány, ale s odkazem
na ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu vyplývá, že se musela hodnotit u pojmu
„pronásledování“ definovaného v ustanovení §2 odst. 6 tohoto zákona, nejen četnost
a opakovanost diskriminačních opatření, ale i jejich intenzita. Jak uvádí ustálená soudní
judikatura, pojem „pronásledování“ v sobě obvykle zahrnuje aktivitu státní moci
nebo popřípadě pasivitu této státní moci. Jak žalobkyně sama uváděla, žádné konkrétní
problémy se státními orgány, ani jiné problémy relevantní pro udělení azylu, v Bělorusku
neměla. Problémy s policií měl její manžel a tchýně. V průběhu správního řízení bylo
zjištěno, že žalobkyně svědčila u soudu proti jednání policie v souvislosti s případem
své tchýně. Jednou jí vyhrožoval policista, který ji chtěl zřejmě od svědectví odradit. Jednalo
se však v daném případě o ojedinělý nezákonný akt fyzické osoby, která zneužívala
svého služebního postavení, na který si však žalobkyně v zemi svého původu nestěžovala
u kompetentních orgánů, t. j. například u nadřízeného policisty. Dále žalobkyně uvedla,
že byla řadovou členkou Asociace na ochranu lidských práv a předsedkyně pobočky Spojené
občanské strany. Její činnost spočívala například v roznášení novin a sbírání podpisů.
Žalobkyně uváděla, že v souvislosti s členstvím v těchto organizacích nebyla pronásledována.
Potíže s ředitelkou zaměstnání taktéž žalobkyně nijak konkrétně neřešila. Kvalifikovaným
důvodem pro udělení azylu nebylo ani zamoření radioaktivitou. V tomto směru poukazoval
soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 38/2003, podle něhož ekologická
katastrofa nepředstavuje samostatný důvod pro přiznání azylu podle §12. Nemožnost
vycestování do ciziny podle vlastního výběru taktéž nezakládala relevantní důvod pro udělení
azylu. Azyl jako specifický a výjimečný právní institut nikdy nebyl a nebude univerzálním
nástrojem pro poskytnutí ochrany před každým bezprávím. Krajský soud se ztotožnil
se závěry žalovaného správního orgánu i s obsahem jeho odůvodnění. Neshledal v rozhodnutí
žalovaného procesní pochybení vytýkaná v žalobě. Krajský soud pak dále neshledal
ani podmínky pro udělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu. Na straně
žalobců nebyly podle něho dány ani překážky vycestování ve smyslu §28 a 91 zákona
o azylu. Žalobu proto jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podali včas kasační stížnost žalobci (dále jen „stěžovatelé“,
případně „stěžovatelka“). V kasační stížnosti uvedla, že je členkou Ligy ochrany lidských
práv, předsedkyní pobočky Sjednocené občanské strany ve městě K.. Požádala o azyl v ČR,
neboť měla obavy o svůj život a byla pronásledována policií a státní bezpečností. Žalobkyně a
její rodina jsou pronásledovány v Bělorusku, protože jsou čle ny běloruské asociace ochrany
lidských práv. Za své politické názory byla žalobkyně diskriminována. Diskriminace
spočívala v tom, že musela odejít z práce, neboť jí zaměstnavatel dával najevo, že je
nežádoucí, a dále její manžel a tchýně byli několikrát napadeni policií Běloruska.
Stěžovatelka měla za to, že správní orgán porušil ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1 a 2
a §33 odst. 2, §46 správního řádu a §12 zákona o azylu. K porušení citovaných ustanovení
správního řádu a zákona o azylu krajský soud nepřihlížel, a tím došlo podle názoru
stěžovatelky k nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem.
Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že žalovaný nepřezkoumal všechny důvody, které ji vedly
k tomu, aby podala žádost o azyl za sebe i za svého nezletilého syna. Upozornila
na její osobní situaci, kdy se může zdát, že její politická angažovanost v Bělorusku není
dostatečně akcentovaná. Avšak jenom ten, kdo v takové zemi žil, zná zákeřné praktiky
Lukašenkova režimu. Podle názoru stěžovatelky by bylo pozdě čekat, až na ni a jejího syna
dopadne některá z nepředvídatelných zákeřností režimu. Ráda by se sice do vlasti vrátila,
ale za dané situace si není ničím jistá. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dále žádala,
aby bylo rozhodnuto o odkladném účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domníval, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Správní orgán se přiklání
k názoru soudu, že v řízení nebylo stěžovatelce prokázáno, že by byli pronásledováni
z důvodu taxativně vymezených zákonem o azylu. Dále se domnívá, že nebyly prokázány
ani skutečnosti, které by svou povahou odůvodňovaly strach stěžovatelů z pronásledování
z důvodů uvedených v zákoně o azylu. Důvody uváděné stěžovateli nelze podřadit pod žádné
ustanovení dané v §12 zákona o azylu. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. Podle ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán
rozsahem kasační stížnosti; to neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok,
který napaden nebyl, nebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. Podle §109 odst. 3
s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení
před soudem zmatečné (§103 odst. 1 písm. c/), nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a nebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné (§103 odst. 1 písm. d/), jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné.
Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatelka podala dne 9. 11. 2000 žádost
o udělení azylu, v níž uvedla, že Bělorusko opustila v listopadu 2000 ze strachu o svůj život.
Uvedla dále, že její rodina je pronásledována policií a státní bezpečnos tí, protože je členkou
Ligy ochrany lidských práv a předsedkyní pobočky Spojené občanské strany (OGP) ve městě
K. Dále popisovala, že pracovala v umělecké škole, kde jí však ředitelka vytvořila takové
podmínky, že musela odejít. Několikrát jí bylo vyhrožováno neznámými osobami spálením
domu. Větší problémy měl manžel, který je občanem Kazachstánu a nemůže z Běloruska
odejít. Byl jim odposloucháván telefon. Bála se o život svůj a svého syna. Ve vlastnoručně
psaném prohlášení ze dne 12. 11. 2000 dále uvedla, že byla svědkem nezákonného zatčení a
zbití matky svého manžela. Z těchto důvodů žádala o politický azyl. V protokolu o pohovoru
ze dne 28. 12. 2000 stěžovatelka uvedla, že svou vlast opustila z několika důvodů. Prvním
byla událost s tchýní, která byla v roce 1998 zbita policií. Jmenovaná toho byla svědkem a
proti policii svědčila u soudu. Policisté ji před soudem vyhrožovali, že pokud bude svědčit,
skončí jako její tchýně. Druhým důvodem byla skutečnost, že rodina žila v zóně zamořené
radioaktivitou, dítě má bronchitidu, je rachitické a má různé alergie na léky. V roce 2000
chtěla odjet se synem na ozdravný pobyt, ale kvůli vládnímu nařízení nemohli oba navštívit
země Schengenského prostoru. Mohl by vyjet pouze syn nebo ona sama. Jmenovaná dále
uvedla, že její rodina byla pronásledována milicí. Manžel nemůže chodit sám ven. Již
několikrát byl zadržen milicí. Manžel si na nezákonný postup milice stěžoval, přičemž mu
bylo sděleno, že pracovník, který mu udělil pokutu, k tomu nebyl oprávněn. Zadržených 800
dolarů mu však již nikdo nevrátil. Manžel ve svých stížnostech pokračuje. Je občanem
Kazachstánu a má v Bělorusku povolení k pobytu. Běloruské státní občanství mu uděleno
nebylo. Stejný problém má tchán jmenované. Ani manžel ani tchán nemohou podle jejího
vyjádření vycestovat, proto ji manžel poslal se synem sám. Sdělila dále, že jim je
odposloucháván telefon. Byla nucena podat v zaměstnání výpověď s tím, že nebude již moci
najít práci ve svém oboru. Hledala si práci i v jiném městě, ale dopadlo to tak, že jí vždy bylo
řečeno, že již mají někoho jiného. Má mnoho ocenění z práce, ale nikoho to nezajímá. Rodina
je pronásledována, protože je členem běloruské Asociace ochrany lidských práv, jímž je
žadatelka rovněž členem. Dále uvedla členství ve straně Sjednocené o bčanské strany, kde je
předsedkyní pobočky této strany. Předseda zmíněné asociace, pan M., konzultoval údajně její
případ s českým velvyslancem panem F. Dále stěžovatelka se podrobně vyjadřovala jednak
k případu své tchýně a ke svému svědectví u soudu, k okolnostem, které se vztahovaly
k nemožnosti vyjet na ozdravný pobyt s nezletilým synem, a dále zejména k problémům
v zaměstnání, kde uvedla, že postupně jí bylo sdělováno, že nejsou s její prací spokojeni,
ačkoliv dostávala diplomy za dobrou práci, avšak odměny dostávala ředitelka
a její zástupkyně. Z práce odešla na vlastní žádost, ale na nástěnce bylo vyvěšeno oznámení,
že není schopna řádně vykonávat svoji práci. Ředitelka jí vyhrožovala, že již místo v oboru
nenajde, což se také stalo. Dále poukazovala na svou politickou činnost, která spočívala
v roznášení letáků a ve sbírání podpisů. Vyslovila přesvědčení, že by měla problémy
při eventuálním návratu do Běloruska již na hranicích, neboť by byla dotazována, proč byla
tak dlouho v ČR.
Stěžovatelka dále předložila doplnění k pohovoru, neboť přečtení pohovoru
v ní vyvolalo pocit, jako kdyby nepřijela do České republiky hledat pomoc,
nýbrž jen tak na výlet. Namítala, že mnoho věcí z protokolu nebylo zapsáno, nebo bylo
uvedeno nepřesně. Ve spise je kromě dalších listinných podkladů založeno vyjádření
běloruské Asociace na ochranu lidských práv ze dne 16. 2. 2001, kdy tato asociace uvádí,
že žádá o poskytnutí politického azylu žalobkyni a jejímu synovi. Dále je zde uvedeno,
že nikdo z rodiny G. se nemůže objevit samostatně na ulici. Další pobývání členů této rodiny
na území Běloruska je nebezpečné pro jejich svobodu a život. Běloruská Asociace na ochranu
lidských práv nabádala, aby Česká republika nebyla lhostejná k této rodině, jejíž život se
nachází v nebezpečí, a aby byl žalobkyni a jejímu nezletilému synovi udělen azyl kvůli
politickým motivům v Bělorusku. Ve spise se dále nacházejí listiny týkající se stíhání
manžela stěžovatelky a řada podkladů, z nichž bylo možno posoudit situaci v Běloruské
republice. Ve spise je pak dále založena žádost stěžovatelky sepsaná prostřednictvím její
tehdejší zástupkyně ze dne 4. 4. 2003 (tedy před vydáním napadeného rozhodnutí), v níž
žadatelka poukazuje na to, že po celou dobu vedení řízení žije v táborovém prostředí, které
má na nezletilého syna negativní vliv. Nezletilý syn je v péči dětského psychiatra MUDr. K. a
pedagogicko psychologické poradny ve Z. K této žádosti byla přiložena zpráva MUDr. K. ze
dne 4. 4. 2003, z níž mimo jiné vyplývá, že nezletilý se koncem března škrtil šňůrou až
zmodral.
Nejvyšší správní soud k posuzované věci především uvádí, že při posuzování
existence „odůvodněného strachu z pronásledování“ ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu,
je třeba konfrontovat žadatelova tvrzení se zjištěním, které si opatří správní orgán,
kdy toto zjištění by mělo být zaměřeno na politické prostředí v zemi původu žadatele. Zásada
tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika, spočívající v pravidelné
nedostatečnosti důkazů, prokazujících věrohodnost žadatelových tvrzení. V případě,
že žadatel uvádí skutečnosti podřaditelné pod taxativně vymezené důvody pro udělení azylu
ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, je na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil
pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností
vážících se na stěžovatelova tvrzení, nebo alespoň s takovou měrou pravděpodobnosti,
která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu. Zásadní roli
při zjišťování skutkového stavu věci mají zprávy o stavu dodržování lidských práv v zemi
původu žadatele. Je-li zřejmé, že se jedná o bezpečnou zemi původu, v níž je z hlediska
standardu předpokládaných zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu, zabezpečena řádná a fungující
ochrana občanů před nežádoucími ingerencemi státu do jejich základních práv a svobod,
pak lze důvodně předpokládat, že v takové zemi sice může docházet k jednotlivým excesům,
nicméně lze se prostřednictvím správních, soudních či jiných orgánů domáhat nápravy
proti nezákonnému zásahu. Takový závěr však nelze učinit v případě, že se jedná o zemi,
ve které se státní orgány opakovaně dopouští závažných porušení lidských práv. Má-li správní
orgán za to, že stěžovatel, který přichází ze země s nedostatečnou ochranou lidských práv,
nevypovídá pravdivě o důvodech, které ho vedly k opuštění jeho země původu a podání
žádosti o azyl v ČR, musí své pochybnosti hodnověrně objasnit a prokázat. Jsou-li dány
skutečnosti, na jejichž základě lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv
a svobod žadatele o azyl došlo nebo mohlo dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů
o tom, že tomu tak nebylo, pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní nouze
zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl.
Z obsahu informací, které žalovaný shromáždil o dodržování lidských práv
v Bělorusku vyplývá, a to konkrétně ze Zprávy o dodržování lidských práv v Bělorusku
za rok 2002, vydané MZ USA dne 31. 3. 2003, že dodržování lidských práv ze strany režimu
nadále vykazovalo značné nedostatky a ještě se v několika ohledech zhoršilo. Státním
orgánům se nadále dařilo odpírat občanům právo na změnu vlády. Bylo zaznamenáno
nejméně jedno podezřelé úmrtí politického aktivisty. Soudnictví není nezávislé. Státní úřady
se příliš nesnažily objasnit zmizení známých členů opozice, ke kterým došlo v dřívějších
letech a během roku bagatelizovaly důvěryhodné zprávy o tom, že do těchto případů jsou
zapleteni představitelé režimu. Příslušníci policie se nadále dopouštěli fyzického násilí
a místy i mučení na vězních a zadržovaných osobách. Rovněž byly hlášeny vážné případy
šikany v armádě. Problémy přeplněných věznic přetrvávaly. Docházelo k nezákonnému
zatýkání a zadržování občanů bezpečnostními složkami a rapidně se zvýšil počet zjevně
politicky motivovaných zatčení. Celá řada těchto osob však byla záhy propuštěna. Státní
bezpečnost nadále porušovala právo na soukromí a svobodu pohybu, a to tím, že bedlivě
sledovala činnost opozičních politiků, organizací zaměřujících se na ochranu lidských práv
a dalších skupin obyvatel. Režim nadále potlačoval svobodu projevu a tisku a nerespektoval
svobodu shromažďování a spolčování. Režim prosadil několik nových dekretů, které ještě
více omezily tyto svobody. Zahájil ofenzívu proti nezávislým médiím. V jejím důsledku bylo
zastaveno vydávání několika novin a též došlo k uvěznění novinářů na základě obvinění
z urážky na cti. Úřady schválily nový zákon o náboženských společnostech, který podstatně
omezuje náboženskou svobodu a zvýhodňuje ruskou pravoslavnou církev na úkor
v Bělorusku netradičních náboženství. Režim omezoval svobodu pohybu. Opoziční politická
hnutí a politické strany čelily zpřísněným soudním i mimosoudním opatřením, včetně
fyzického napadání svých představitelů. Členové bezpečnostních složek státu bedlivě
sledovali činnost organizací na ochranu lidských práv a v této činnosti jim bránili. Velkým
problémem zůstalo domácí násilí i diskriminace žen. Úřady nepřestaly závažně omezovat
práva pracujících na sdružování, organizaci a kolektivní vyjednávání. Nadále docházelo
k obchodování se ženami a dětmi, ke konci roku však úřady podnikly určité kroky s cílem
vypořádat se s tímto problémem.
Lze tedy vycházet z toho, že Bělorusko nelze považovat za bezpečnou zemi,
v níž by bylo možno se zákonnou cestou domáhat řádné ochrany proti porušování základních
práv a svobod ze strany státních orgánů. Rovněž je třeba mít za prokázané, a to ze zprávy
MZ ČR, č. j. 114662/2000 – LP, založené ve správním spise, že Sjednocená občanská strana,
jejíž je stěžovatelka členkou, dokonce předsedkyní oblastní pobočky, má přes 2000 členů.
Cílem strany je vytvoření právního občansko-demokratického státu se samostatnou zahraniční
politikou a ekonomikou, zajištění neutrality. Tato strana patří do skupiny opozičních stran,
které vystupují jednoznačně proti režimu a současnému systému řízení. V daném kontextu
je tedy třeba posuzovat skutečnosti, které stěžovatelka uvádí jako důvody, pro které se svým
nezletilým synem opustila Bělorusko a žádá o udělení azylu v ČR. Stěžovatelka od počátku
řízení o udělení azylu tvrdí, že její rodina je pronásledována policií a státní bezpečností,
protože je členkou politických stran, poukazuje na diskriminaci v zaměstnání a na závažné
problémy, vzniklé v souvislosti se svědectvím v případě její tchýně. S ohledem na znalost
situace v Bělorusku nelze primárně vyloučit, že se stěžovatelčina tvrzení nezakládají
na pravdě. Navíc stěžovatelka předložila doklad veřejného sdružení běloruské Asociace
na ochranu lidských práv, kde je mimo jiné výslovně uvedeno, že tato organizace žádá
o poskytnutí politického azylu stěžovatelce a jejímu synovi s tím, že další pobývání členů
této rodiny na území Běloruska je nebezpečné pro jejich svobodu a život. Uvedené vyjádření,
které je založeno ve správním spise, však nebylo správním orgánem ani soudem vzato
v úvahu.
Z tohoto pohledu se jeví Nejvyššímu správnímu soudu neudržitelným závěr
žalovaného a posléze i krajského soudu o tom, že v průběhu správního řízení nebyla
objasněna jediná skutečnost, která by správní orgán vedla k závěru, že jmenovaná
má odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodu své rasy, národnosti, náboženství,
příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání politických názorů. Rovněž nelze
bez dalšího zastávat názor, že problémy s odchodem ze zaměstnání a následnou nemožností
zaměstnání získat, nesouvisely s uplatňováním politických práv a svobod. Z podkladů
sepsaných se stěžovatelkou vyplývá naprostý opak a správní orgán jiná zjištění neučinil.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tím názorem, že stěžovatelku nelze považovat
za pronásledovanou ve smyslu zákona o azylu, neboť rozdávání letáků a sbírání podpisů
občanů nijak zásadně nesměřovalo k uplatňování politických práv a svobod a tuto činnost
není možno považovat za aktivní účast na politickém životě v Bělorusku. Žalovaný, a posléze
i krajský soud, tedy pravděpodobně souhlasí s tím, že k situaci předpokládané ustanovením
§12 zákona o azylu sice došlo, ale nebylo tak závažné, aby stěžovatelce bylo možno azyl
udělit. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je třeba citované ustanovení interpretovat
tak, že pokud je u žadatele o azyl prokázáno, resp. v případě nikoliv bezpečné země
vyvráceno, že u něho došlo nebo může dojít k situaci, která se neslučuje s prostředím,
ve kterém panuje dostatečný mechanismus ochrany lidských práv, pak jsou dány důvody
pro udělení azylu takovému žadateli. Tak tomu mělo být i v tomto případě, kdy žalovaný
tvrzení stěžovatelky nezpochybnil (ani dost dobře objektivně nemohl), avšak její situaci
v zemi původu nepovažoval za natolik závažnou, aby bylo možno azyl v ČR udělit.
Nejvyšší správní soud má dále za to, že žalovaný, a posléze ani krajský soud,
se nevypořádaly s lékařskou zprávou ze dne 4. 4. 2003 vystavenou MUDr. K., která popisuje
závažné skutečnosti týkající se zdravotního stavu nezletilého syna stěžovatelky. Uvedená
zpráva mohla zcela jistě mít vliv na úvahu správního orgánu a posléze i soudu při eventuelním
posuzování podmínek humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
Rovněž závěr žalovaného a poté i krajského soudu o tom, že stěžovatelka nenáleží
k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování, je nepřesvědčivý.
Žalovaný uvedený závěr opírá o informaci MZV ČR z dubna 2000, podle které nelze
při návratu neúspěšného emigranta žádajícího o azyl obecně očekávat postih. Tento závěr
správního orgánu však není zcela objektivní. Podle citované informace „při návratu
neúspěšného emigranta žádajícího o azyl nelze obecně očekávat postih, spíše se o něj nikdo
nebude starat, nikdo mu nevyjde vstříc, a bude ponechán tvrdému osudu. Někdy ale naopak
může dojít ke zneužití této skutečnosti současnou mocí ke své propagandě – v individuálním
případě pro neúspěšného žadatele o azyl mohou být naopak vytvořeny preferenční podmínky.
Normálně se asi po návratu dostane neúspěšnému žadateli o azyl obvyklé přijetí v závislosti
na jeho chování, většinou ale bude mít psychický i materiální problém se znovu vrátit
do místního prostředí – chudoby, problémy, místního politického a právního prostředí.
Azylanti často prodali byt a nemají kde bydlet. A všichni samozřejmě narazí na nesmírné
byrokratické překážky, počínaje problémem s přihlášením k trvalému pobytu a na schválnosti
byrokratických úředníků – ale to není otázka postihu, ale místního systému a jeho možnosti
zlovůle. S tím se setká neúspěšný žadatel o azyl stejně jako Bělorus, který u nás několik let
pracoval, byl tam i s rodinou a doufal, že se nikdy nebude muset vrátit. A najednou je zpět
v běloruské realitě. Jejich návrat do společnosti bude složitý i v tom, že je společnost obecně
bude přijímat zpět velmi těžko a s posměchem. Nedá se jednoznačně potvrdit, že neúspěšný
žadatel o azyl, který se vrátí, bude mít výrazně jiné podmínky začlenění do společnosti
než „gastarbeiter“ po svém návratu. V každém případě to ale bude mít velmi těžké.
U význačných politických exponentů nebo u těch potencionálních žadatelů o azyl,
kteří předem všude úmyslně rozhlašovali, že budou emigrovat z politických důvodů,
je to pravděpodobné – ale to je zase často jejich spekulace a forma vydírání země,
kam se rozhodli odejít.“
Z takové informace však nelze zcela jednoznačně uzavřít, že v případě stěžovatelky,
která jednoznačně žádá od počátku řízení o azyl pro pronásledování z politických důvodů,
nebude při případném návratu do Běloruska ohrožen její život a svoboda, a to i se zřetelem
k vyjádření Asociace na ochranu lidských práv, podle nichž se život a svoboda stěžovatelky
i jejího nezletilého syna nachází v nebezpečí pro politické motivy na území Běloruska.
Nejvyšší správní soud se zřetelem ke shora uvedenému dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného vychází ze skutkového stavu, který nemá zcela oporu ve spise (§76 odst. 1
písm. b/ s. ř. s.) a z těchto důvodů je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§76 odst. 1
písm. a/ s. ř. s.). Krajský soud měl proto napadené rozhodnutí zrušit pro vady řízení ve smyslu
§76 s. ř. s. Neučinil-li tak, bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je krajský soud vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku (§110
odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Pokud jde o návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, vycházel Nejvyšší
správní soud z toho, že za situace, kdy byl napadený rozsudek zrušen, nebylo třeba
o odkladném účinku kasační stížnosti rozhodovat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu