ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.354.2004
sp. zn. 4 Azs 354/2004 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petr a Průchy v právní věci žalobce: I. N.,
zastoupený JUDr. Ing. Zlatuší Němečkovou, advokátkou v Praze 4, Šustova 1930, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2004, č. j. 11 Az
51/2003 - 40, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 24. 9. 2002, č. j. OAM-1970/VL-14-P16-2001, rozhodl žalovaný
tak, že řízení o udělení azylu se zastavuje podle §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný své rozhodnutí opřel o zjištění, že žalobce se opakovaně
a bez omluvy nedostavoval k pohovoru za účelem objasnění důvodů jeho žádosti o udělení
azylu.
Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce včas opravný prostředek (žalobu),
ve kterém uvedl, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním
rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (dále jen „správní řád“), a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil
žádost o azyl; důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo
opětovně k porušení ustanovení §32 odst. 1 a dále §34 odst. 1 správního řádu, nemohl tedy
správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět;
rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, t. j. není zde logická vazba mezi rozhodnutím
a podkladem pro ně, čímž správní orgán porušil ustanovení §24 zákona o azylu.
K odůvodnění rozhodnutí žalovaného žalobce dále poukázal na to, že po celou dobu byl řádně
přihlášen na adrese B. 2344/27, P. 5. Tuto adresu oznámil pracovníkům OAMP, na této adrese
byl přihlášen i na místně příslušném odboru cizinecké policie a stále na ní pobýval. Poté, co
žalobce dne 15. 8. 2002 obdržel první výzvu k pohovoru na den 15. 8. 2002, byl tento den
rozhodnut dostavit se do PoS B. - J. S ohledem na kulminaci povodně v Praze však nesehnal
žádný spoj. Ačkoli očekával obdržení další výzvy, žádná mu již nepřišla, přičemž v žádném
případě nebylo jeho úmyslem očekávanou výzvu ignorovat, neboť si byl vědom následků,
které by mohly následovat. Žalobce dále uvedl, že mu není známo, čí vinou došlo
k pochybení, nicméně svoje zavinění rozhodně popřel.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 20 04, č. j. 11 Az 51/2003 - 40 byla
žaloba zamítnuta. Podle zjištění městského soudu byl žalobce obeslán k účasti na pohovoru
na den 15. 8. 2002 na adresu B. 2344/27, P. 5. Zásilka doručovaná na tuto adresu byla žalobci
doručena do vlastních rukou dne 29. 7. 2002. Žalobce se však k pohovoru v určeném termínu
nedostavil. Pokud žalobce uvádí, že se k pohovoru nemohl dostavit proto, že v důsledku
povodní nemohl nalézt vhodný spoj do místa konání pohovoru, pak podle názoru městského
soudu je dané tvrzení uváděno pouze v obecné rovině, přičemž nejsou předkládána žádná
další tvrzení, ze kterých by bylo možno dospět k závěru, že důvodem neúčasti u pohovoru
byla skutečně povodňová situace. Žalobce, pokud skutečně neměl možnost se k pohovoru
dostavit, nekontaktoval správní orgán ve snaze se z nařízeného jednání omluvit a případně
sjednat náhradní termín, a proto neměl žádný důvod očekávat, že jeho neúčast bude
omluvena. Ohledně druhého předvolání k pohovoru na den 23. 9. 2002, kdy zásilka byla
uložena na poště dne 21. 8. 2002 a žalobce si ji v úložní obě, t. j. do 5. 9. 2002, nevyzvedl,
městský soud poukázal na úpravu obsaženou v ustanovení §24 odst. 2 správního řádu, ze
které dovodil, že zásilka byla platně doručena s tím, že k doručení došlo třetího dne od
uložení zásilky, t. j. dnem 24. 8. 2002.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas
kasační stížnost, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel setrvává na svém tvrzení, že v případě prvního předvolání se nemohl dostavit
z důvodu naprostého selhání dopravy v době záplav. Odmítá zároveň názor soudu,
že stěžovatelova tvrzení ohledně povodně uvedl pouze v obecné rovině, když termín, rozsah
a katastrofický stav v době záplav je dostatečně a všeobecně znám. Když bylo vše zaplaveno
vodou, žalobce si nemohl obstarat potvrzení. Ohledně druhého předvolání stěžovatel uvádí,
že měl na adrese v ul. B. 2344/27 v P. 5 pronajatý pouze jeden pokoj od majitelky bytu p. Š.
Ta měla spolu se svým manželem u vedeno jméno na schránce a žalobce byl uveden jako
podnájemník drobnějším písmem rovněž na schránce. Poštovní doručovatelka si jeho jména
nevšimla, a tak se stalo, že mu nebyl vhozen do schránky lístek pošty – oznámení o uložení
zásilky. O výzvě se tak stěžovatel nemohl dozvědět. Když se poté na poště dotazoval, proč
mu nebyla doručena korespondence, vedoucí pošty připustila, že jméno žalobce mohlo být
přehlédnuto, když zde bydlí nově a stálá doručovatelka ho nezná. Zároveň ale uvedla, že o
prázdninách, t. j. v červenci a v srpnu, vypomáhají na poště brigádnice, neboť si
doručovatelky vybírají dovolenou, a že mohlo dojít i k nedbalosti z jejich strany, když do
schránky oznámení nebylo vhozeno. Stěžovatel dále nevylučuje ani variantu, že majitelka
bytu mu oznámení pošty buď úmyslně nepředala, ztratila ho či opomenula mu ho předat.
Stěžovatel proto navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena žalovanému
k dalšímu řízení, a aby žalovaný zaplatil stěžovateli náklady právního zastoupení v odvolacím
řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce. V doplnění
kasační stížnosti ze dne 18. 6. 2004 posléze stěžovatel zažádal, aby soud přiznal odkladný
účinek vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Dané doplnění obsahuje také žádost o nařízení
veřejného projednání věci a žádost o tlumočníka do ruského jazyka.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný namítá vadu kasační stížnosti spočívající
v absenci povinného údaje kasační stížnosti o dni doručení napadeného rozsudku stěžovateli.
Žalovaný popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť má za to, že jak jeho
rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení
o kasační stížnosti žalovaný plně odkazuje na správní spis a na vydané rozhodnutí. S ohledem
na uvedené žalovaný navrhuje buď odmítnutí kasační stížnosti pro neodstranitelnou vadu
podání nebo zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Z předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel byl řádně předvolán
k pohovoru ve věci řízení o udělení azylu na den 15. 8. 2002. Zásilka byla dne 29. 7. 2002
doručena do vlastních rukou stěžovatele. Z úředního záznamu přitom vyplývá, že stěžovatel
se k pohovoru nedostavil. V případě druhého předvolání na den 23. 9. 2002 nebyl adresát
zastižen a zásilka byla uložena na poště dne 21. 8. 2002. Stěžovatel si ji však v úložní obě,
t. j. do 5. 9. 2002, nevyzvedl.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci městským
soudem; v jeho postupu neshledal žádné pochybení. Pokud se stěžovatel skutečně nemohl dne
15. 8. 2002 dostavit k pohovoru z důvodu, že v důsledku povodní nemohl nalézt vhodný spoj
do místa konání pohovoru, pak měl tuto skutečnost žalovanému oznámit, a z účasti
na pohovoru se omluvit. Stěžovatel tak však neučinil a svoji absenci ponechal bez omluvy.
Co se týče druhého předvolání, kdy stěžovatel podle svého tvrzení neobdržel výzvu o uložení
zásilky na poště, je třeba podotknout, že případné (nedoložené) pochybení poštovní
doručovatelky či osoby, u které stěžovatel bydlel, nelze přičítat k tíži žalovaného. Soud
má za prokázané, že stěžovatel při doručování dotčeného předvolání nebyl zastižen
na jím uváděné adrese, a proto byla zásilka dne 21. 8. 2002 uložena na poště.
Podle ustanovení §24 odst. 2 věta druhá správního řádu nevyzvedne-li si adresát písemnost
do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když se adresát
o uložení nedozvěděl. Z tohoto ustanovení tak vyplývá, že předvolání bylo stěžovateli
doručeno, i když pouze na základě „fikce“ doručení, a stěžovatel proto byl povinen
se ve stanovený den k pohovoru dostavit. Ačkoli by se daná situace mohla z pohledu
stěžovatele jevit jako krajně nespravedlivá, neboť by mu případné pochybení třetí osoby
mohlo znemožnit účinný postup v azylovém řízení, je třeba si uvědomit, že v daném případě
se jednalo o druhé předvolání poté, co se stěžovatel již jednou k pohovoru nedostavil.
Poukazuje-li stěžovatel na pochybení poštovní doručovatelky či osoby, u které bydlel, jedná
se pouze o spekulativní úvahy bez konkrétních tvrzení. Je-li pravda, že se na vzniklou situaci
byl ptát na poště, pak zůstává otázkou, proč si nezjistil, která doručovatelka v rozhodné době
zásilky v místě jeho tehdejšího pobytu roznášela a nepožadoval po ní vysvětlení,
popř. nenavrhl v řízení před městským soudem její výslech. Stejně tak mohl postupovat
i v případě osoby, s níž sdílel jednu poštovní schránku. Nejvyšší správní soud tak má za to,
že stěžovatel nepředložil nic, z čeho by bylo možno dovodit, že výzvu skutečně neobdržel.
K tomu nutno uvést, že pokud doručenka od zásilky správního orgánu adresovaná žadateli
o azyl, v níž bylo doručováno předvolání k pohovoru podle §23 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., obsahovala veškeré relevantní náležitosti stanovené ustanovením §24 správního řádu
(tak, jak tomu bylo i v projednávané věci), jde o veřejnou listinu, osvědčující pravdivost toho,
co je v ní osvědčováno či potvrzováno, není-li dokázán opak.
K žádosti stěžovatele, aby bylo ve věci nařízeno jednání Nejvyšší správní soud
sděluje, že podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování,
nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Podle názoru zdejšího soudu předložený spis
obsahuje dostatek informací pro to, aby bylo možno ve věci rozhodnout. Nařízení ústního
jednání se proto jevilo jako nadbytečné. V návaznosti na to pak nebylo zapotřebí,
aby stěžovateli byl ustanoven tlumočník. V dané věci vycházel Nejvyšší správní soud,
v souvislosti s ustanovením §64 s. ř. s., z ustanovení §18 odst. 2 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), podle kterého účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud
ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. V průběhu řízení
však taková potřeba najevo nevzešla. Stěžovatel podal kasační stížnost v češtině a dokázal
na výzvy a poučení krajského i Nejvyššího správního soudu včas a řádně zareagovat.
Za nerozhodné přitom soud považuje, zda tak činil stěžovatel osobně nebo prostřednictvím
advokáta. Otázka ustanovení tlumočníka by se tak nepochybně stala aktuální až v případě
ústního jednání, které však zdejší soud nenařídil.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo třeba
napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí
nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
a rovněž zdejší soud neshledal žádnou vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit, přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
K žádosti stěžovatele, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud uvádí, že o návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu