ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.359.2004
sp. zn. 4 Azs 359/2004 – 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. S.,
zast. JUDr. Alenou Strnadovou, advokátkou, se sídlem v Liberci, Tovaryšský vrch 1358/3,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 21. 6. 2004, č. j. 59 Az 157/2003 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 11. 2003, č. j. OAM-5831/VL-10-08-2003, byla
zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že skutečnosti, uváděné žadatelem o azyl,
t. j. obava z pronásledování ze strany manželčina bývalého manžela a snaha legalizovat
si pobyt v České republice, nelze důvodům pro udělení azylu podřadit, čímž je naplněna
skutková podstata ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, podle níž se žádost
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rusky psanou žalobu, která byla podle pokynu
Krajského soudu v Ostravě přeložena do češtiny tlumočnicí Mgr. N. K. Z obsahu žaloby
vyplývá, že žalobce žádal o přezkoumání napadeného rozhodnutí správního orgánu, neboť se
nachází v situaci, kdy se nemůže vrátit na Ukrajinu. Obává se výhrůžek ze strany bývalého
manžela své ženy. Uvedl, že 22. 11. 2001 se oženil s M. L., přičemž na jaře roku 2002 je
doma navštívil bývalý manžel této ženy a začal vymáhat peníze za nábytek, který po rozvodu
manželství u jeho bývalé ženy zůstal. Vyhrožoval, že toho, kdo tuto událost oznámí na policii,
zabije. Požadovanou sumu peněz mu dát nemohli, on však přesto trval na tom, aby manželka
žalobce tyto peníze nastřádala s tím, že se za měsíc pro ně vrátí. Za měsíc přišel znovu a
manželka mu dala část peněz. Sdělil tehdy, že pro zbytek si přijde se svými kamarády, a
v případě, že peníze nedostane, všechny zabije. Proto dne 13. 4. 2003 přijel žalobce do České
republiky s předpokladem, že potřebné peníze zde vydělá. To se mu však nepodařilo, protože
neměl stálou práci, a zatelefonoval ted y ženě, aby si vyřídila vízum a přijela do České
republiky za ním. Žalobce vyslovil obavu, že v případě návratu na Ukrajinu je ohrožen jeho
život, přičemž jakýkoliv způsob řešení problémů zákonnou cestou mu nezabezpečí ochranu
před fyzickým a bezohledným zúčtováním ze strany bývalého manžela jeho ženy.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 6. 2004, č. j. 59 Az 157/2003 – 25,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vycházel z obsahu správního spisu, zejména v něm uvedených údajů ze strany samotného
žalobce, a ztotožnil se s názorem žalovaného, že žalobce neuvedl v průběhu správního řízení
žádný z důvodů, jež by bylo možno podřadit pod důvody uvedené v §12 zákona o azylu,
za jejichž existence lze azyl udělit. V dané věci totiž žalobce v průběhu celého správního
řízení uváděl opakovaně v podstatě jeden a tentýž důvod své žádosti o udělení azylu,
a to snahu vyhnout se vyhrožování a dalšímu jednání s bývalým manželem jeho nynější
manželky, a taktéž snahu o legalizaci pobytu na území České republiky, kde pobývá od dubna
2003. Soud proto souhlasil se závěrem správního orgánu, podle něhož v dané věci byly
splněny podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, za nichž může správní
orgán žádost zamítnout.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“ ) včas kasační stížnost,
a to z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítal, že v řízení o žalobě před Krajským soudem v Ostravě
byla porušena jeho zákonná práva, jelikož mu nebyla umožněna účast v tomto řízení.
Zdůrazňoval, že si není vědom toho, že by před převzetím rozsudku přijal nějaké písemnosti
od uvedeného soudu, a pokud se tak stalo, byly tyto v českém jazyce, kterému stěžovatel
nerozumí, a neumí v něm číst. Vzhledem k tomu, že mu nebylo poskytnuto zákonné poučení
v jeho mateřském jazyce, domnívá se, že krajský soud nedostál své povinnosti, stanovené
v ustanovení §36 soudního řádu správního, a nepostupoval vůči němu v souladu s čl. 37
odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Proto pokládá rozhodnutí Krajského soudu
v Ostravě za nesprávné, resp. za takové, které je stiženo nepřezkoumatelností z důvodu vady
řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Navrhuje, aby napadené usnesení (správně „rozsudek“) bylo zrušeno a věc byla vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádal, aby Nejvyšší správní soud přiznal podané
kasační stížnosti odkladný účinek podle §107 s. ř. s.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost a sdělil,
že vzhledem k jejímu obsahu se k ní již dále podrobně vyjadřovat nebude. Návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti nepodpořil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uvedl ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas, a je jí napadáno rozhodnutí (rozsudek), proti němuž
je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou. Před samotným
posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační
stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž je jeho
úkolem posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod vymezený v §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., specifikovaný stěžovatelem v kasační stížnosti.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel namítá, že takovou vadou řízení před Krajským
soudem v Ostravě bylo to, že mu uvedený soud neumožnil účast v tomto řízení. Pokud
mu totiž uvedený soud nějaké písemnosti, obsahující zákonná poučení (tedy i poučení
o záměru soudu rozhodnout o věci bez jednání), zaslal, učinil tak v českém jazyce,
jemuž stěžovatel nerozumí a neumí v něm číst.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že namítanou vadou
nebylo řízení před krajským soudem zatíženo.
Soudní řád správní neupravuje způsob, jakým má soud komunikovat s účastníkem
řízení, jehož mateřským jazykem je jiný než český jazyk. Na takové situace je nicméně
pamatováno v §64 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon (s. ř. s.) jinak, použijí
se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského
soudního řádu (o. s. ř.). Podle §18 odst. 1 o. s. ř., v němž se promítá stěžovatel em zmíněný
§36 s. ř. s. a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, mají účastníci v občanském
soudním řízení rovné postavení, mají právo jednat před soudem ve své mateřštině, a soud
je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle odst. 2 téhož ustanovení
tak účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile
taková potřeba v řízení vyjde najevo. Totéž platí, jde-li o ustanovení tlumočníka účastníku,
s nímž se nelze dorozumět jinak než znakovou řečí. Z uvedených ustanovení plyne,
že ne ve všech případech, kdy mateřštinou účastníka řízení je jiný než český jazyk,
a ne za každé procesní situace je dána povinnost soudu ustanovit takovému účastníku
tlumočníka. Tato povinnost v souladu s gramatickým, teleologickým i systematickým
výkladem vzniká soudu pouze tehdy, pokud o to účastník řízení požádá, dále, dojde-li
k ústnímu jednání, a pak pouze za situace, že je soudu zřejmé, že účastník řízení
by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá p ráva v řízení před soudem; potřeba
tlumočníka musí být přitom zcela zjevná a musí v řízení vyplynout sama.
V projednávané věci má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatel nebyl v průběhu
řízení nikterak zvýhodněn. Vyplývá to již především z toho, že ačkoliv podal žalobu v ruském
jazyce, soud nechal tuto žalobu přeložit do jazyka českého, aby se mohl s jejím obsahem
náležitě seznámit, čímž nepochybně chránil především práv a stěžovatele a stěžovateli
tak zajistil přístup k soudu. Poté Krajský soud v Ostravě zaslal stejnopis žaloby žalovanému,
a ten se k jejímu obsahu vyjádřil. Stejnopis tohoto vyjádření zaslal poté stěžovateli, stejně
jako zaslal oběma stranám sporu výzvu ohledně možnosti rozhodnout ve věci bez nařízení
jednání podle §51 odst. 1 s. ř. s. Žádná ze stran, tedy ani stěžovatel, ve lhůtě dvou týdnů
nevyjádřila svůj nesouhlas s takovým způsobem rozhodování, přičemž nutno zdůraznit,
že stěžovatel vůbec na jemu zaslané písemnosti nereagoval. Stěžovateli bylo přitom vyjádření
žalovaného a zmíněná výzva doručeny dne 28. 1. 2003, jak to vyplývá ze záznamu
na doručence od obálky, v níž byly písemnosti stěžovateli doručeny. Krajský soud
proto nepochybil, když rozhodl ve věci bez nařízení jednání (tak totiž Nejvyšší správní soud
porozuměl stěžovatelově poznámce, že krajský soud rozhodl „bez jeho účasti“) poté,
co stěžovatel na jemu doručenou výzvu vůbec nereagoval, třeba např. alespoň pouhým
sdělením, že jí nerozumí. Z obsahu spisu je patrné, že i za situace, kdy by takové sdělení
či vyjádření bylo sepsáno v jazyce ruském či snad v jazyce ukrajinském, nechal by Krajský
soud v Ostravě i tuto písemnost přeložit, stejně jako to učinil s rusky psanou žalobou. Pokud
však stěžovatel zůstal zcela nečinný, nemohla krajskému soudu vyvstat pochybnost, že výzvě
neporozuměl, a tudíž ani potřeba tuto výzvu překládat do ruského či mateřského jazyka
stěžovatele a ustanovit mu tlumočníka. Ostatně v obdobné věci již Nejvyšší správní soud
judikoval tak, že samotná skutečnost, že účastník řízení je cizí státní příslušník sic e může být
podle konkrétních okolností předpokladem, že soud bude povinen přistoupit k poučení
účastníka o jeho právu jednat ve své mateřštině, sama o sobě mu však bez dalšího povinnost
poučit účastníka (v jiném než českém jazyce) o uvedeném právu nezakládá.
Stížnostní námitku dovolávající se ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neshledal
proto Nejvyšší správní soud důvodnou. Proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu zvlášť
nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. tak,
že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť stěžovatel nebyl s kasační stížností úspěšný, a žalobci podle obsahu spisu náklady
řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu