ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.392.2005
sp. zn. 4 Azs 392/2005 - 69
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. K.,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. 4. 2005, č. j. 9 Az 235/2003 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 10. 2003, č. j. OAM-3416/VL-16-P22-2002,
nebyl žalobci udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Polici České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Současně bylo rozhodnuto, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu, v platném znění.
Ve včas podané žalobě vytýkal žalobce správnímu orgánu nezákonnost rozhodnutí
způsobenou tím, že si nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí,
čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (dále jen správní řád) a v důsledku toho nesprávně právně posoudil jeho žádost o azyl.
Dále žalovanému vytýká, že důkazy, které si opatřil pro své rozhodnutí, nebyly úplné,
a tím došlo opět k porušení §31 odst. 1 správního řádu, neboť správní orgán nemohl náležitě
na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval, zodpovědět. Tím porušil
ustanovení §34 odst. 5 správního řádu. Žalobce navrhoval, aby nezákonné rozhodnutí
žalovaného soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Rozsudkem ze dne 15. 4. 2005, č. j. 9 Az 235/2003 – 49, Městský soud v Praze žalobu
zamítl a současně vyslovil, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení. Ztotožnil
se zcela s právním názorem žalovaného správního orgánu, že důvody žalobcovy žádosti
o udělení azylu (snaha vydělat si v České republice finanční prostředky na úhradu dluhu)
nelze v žádném případě podřadit zákonným důvodům pro udělení azylu, taxativně
vymezených v ustanovení §12 zákona o azylu; stejně tak neshledal, že by u stěžovatele byly
splněny podmínky pro udělení azylu z důvodu uvedeného v §13 (azyl za účelem sloučení
rodiny). Dospěl též k závěru, že žalovaný správně uvážil též o nemožnosti udělení azylu
humanitárního ve smyslu §14 zákona o azylu, neboť skutečnosti, které vyšly ve správním
řízení najevo, nelze považovat za důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by bylo možno
tento typ azylu žadateli udělit. Jako zákonný shledal Městský soud v Praze též závěr
žalovaného, že se na žalobce nevztahuje žádná z překážek vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu. Žalobu proto neshledal důvodnou, a proto ji podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb. (soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel osobně dne 9. 6. 2005 u Městského soudu
v Praze kasační stížnost, v níž vytýkal uvedenému soudu, že kauzu posoudil v rozporu
s platným právním řádem. Současně shledával vážná pochybení všech dosavadních orgánů
v řízení o udělení azylu – dovolával se kasačních důvodů specifikovaných v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Žádal soud o ustanovení právního zástupce a tlumočníka
pro řízení o kasační stížnosti a navrhoval též, aby soud přiznal jeho kasační stížnost odkladný
účinek. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze předložil spis Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí
o kasační stížnosti s předkládací zprávou, v níž upozornil, že kasační stížnost není podána
včas, neboť stěžovateli bylo rozhodnutí doručeno dne 13. 5. 2005 (marným uplynutím úložní
lhůty) a kasační stížnost byla podána až 9. 6. 2005. Vzhledem k opožděnosti podané kasační
stížnosti již uvedený soud nepokládal za potřebné rozhodovat o návrhu stěžovatele
na ustanovení zástupce, či odstraňovat vady kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se s právním názorem Městského soudu v Praze o opožděnosti
kasační stížnosti, jakož i o nadbytečnosti rozhodování o návrhu na ustanovení zástupce,
či potřebě odstraňování vad kasační stížnosti, ztotožňuje.
Z obsahu spisu vyplývá, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze obsahuje
řádné poučení o možnosti podání kasační stížnosti za podmínek uvedených v ustanovení
§102 a násl. s. ř. s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku s tím, že kasační
stížnost se podává u Městského soudu v Praze a rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu
správnímu soudu. Stěžovatel byl rovněž poučen, že v řízení o kasační stížnosti musí být
zastoupen advokátem, což neplatí jen tehdy, má-li on sám, popř. jeho zaměstnanec
nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Rozsudek byl stěžovateli
doručován na adresu jeho tehdejšího pobytu, tj. P. B. – J., B. p. B. Podle záznamu doručující
pošty na doručence od obálky, v níž byl rozsudek doručován, byla obálka s písemností
uložena na žádost stěžovatele bez předchozího pokusu o doručení dne 3. 5. 2005 na poště, což
bylo v místě pobytu stěžovateli téhož dne oznámeno s tím, že zásilka bude takto uložena na
poště do (18. 5. 2005). Jelikož si stěžovatel zásilku nevyzvedl, bylo mu v místě pobytu
zanecháno druhé oznámení dne 13. 5. 2005. Ani po této výzvě si stěžovatel zásilku
nevyzvedl, a proto byla tato vrácena Městskému soudu v Praze poštou dne 19. 5. 2005 (na
uvedený soud byla doručena zpět dne 20. 5. 2005).
Z obsahu spisu dále vyplývá, že dne 1. 6. 2005 se stěžovatel dostavil k Městskému
soudu v Praze, kde mu byl předán napadený rozsudek ze dne 15. 4. 2005, opatřený doložkou
právní moci s datem 13. 5. 2005. Jak již bylo výše uvedeno, podal stěžovatel kasační stížnost
u uvedeného soudu dne 9. 6. 2005.
Z výpisu evidence pobytu odboru azylové a migrační politiky žalovaného ze dne
26. 9. 2005 vyplynulo, že v P. B. – J. se stěžovatel naposledy zdržoval v době od 7. 3. 2005
do 6. 6. 2005. Podle zprávy Policie ČR, oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční
policie Praha, oddělení cizinecké policie v Praze 3, ze dne 5. 9. 2005 je v současné době
stěžovatel hlášen na adrese P. 4, U D. 18, u Z. G.
Při doručování písemností, v souladu s §42 odst. 5 s. ř. s., v návaznosti na ustanovení
§46 odst. 2 a 3 a §50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že pošta uloží písemnost (v daném případě
určenou do vlastních rukou adresáta) na žádost adresáta bez předchozího pokusu
o její doručení na poště, přičemž o této skutečnosti zanechá stěžovateli v místě jeho bydliště
oznámení s výzvou, aby si ve stanovené lhůtě písemnost vyzvedl ve lhůtě ve výzvě uvedené.
Podle zmíněných ustanovení platí, že nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10-ti dnů od uložení,
považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
V souladu s ustanovením §106 dost. 2 s. ř. s. musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů
po doručení rozhodnutí. Ustanovení §40 odst. 2 s. ř. s. pak stanoví, že lhůta určená
podle týdnů, měsíců nebo roků, končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje
se dnem, který určil počátek lhůty. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli
nebo svátek, je posledním dnem lhůty podle ustanovení §40 odst. 3 s. ř. s., nejblíže
následující pracovní den.
Protože napadený rozsudek byl na poště uložen dne 3. 5. 2005, byl posledním dnem
úložní lhůty v souladu s ustanovením §46 odst. 4 o. s. ř. desátý den od uložení, jímž je pátek
dne 13. 5. 2005. Dnem následujícím po tomto datu počala stěžovateli běžet dvoutýdenní lhůta
k podání kasační stížnosti. V souladu s ustanovením §40 odst. 2 s. ř. s. skončila tato lhůta
v pátek dne 27. 5. 2005. Tento den se totiž svým označením – pátek – shoduje se dnem,
který určil počátek lhůty, tj. pátek 13. 5. 2005. Nejpozději dne 27. 5. 2005 mohl
tedy stěžovatel podat kasační stížnost s účinky zachování lhůty.
Zmeškání lhůty k podání kasační stížnost nelze prominout (§106 odst. 2 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla u Městského soudu v Praze podána dne
9. 6. 2005 (osobně), nezbývá než konstatovat, že lhůta pro podání předmětné kasační stížnosti
byla stěžovatelem zmeškána a Nejvyšší správní soud ji jako takovou musel podle §46 odst. 1
písm. b) a §120 s. ř. s. odmítnout. Na této situaci nemůže ničeho změnit ani skutečnost,
že stěžovatel se dne 1. 6. 2005 dostavil do kanceláře Krajského soudu v Brně, kde mu byl
vydán stejnopis napadeného rozsudku opatřený doložkou právní moci. I v takovém případě
platí totiž zákonná fikce doručení písemnosti, z níž je třeba při posuzování otázky včasnosti
kasační stížnosti vycházet.
Stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Za situace,
kdy byla kasační stížnost odmítnuta pro opožděnost, se Nejvyšší správní soud tímto návrhem
již zabývat nemohl a také se jím nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
jestliže byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu