ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.411.2004
sp. zn. 4 Azs 411/2004 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: M. Z.,
zast. JUDr. Lumírem Mičánkem, advokátem, se sídlem Praha 4, Podolská 5/90, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 23. 4. 2004,
č. j. 24 Az 2313/2003 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta, JUDr. Lumíra Mičánka, se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 19. 11. 2003, č. j. OAM-5759/VL-11-12-2003.
Tímto rozhodnutím nebyl stěžovatelce udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že na stěžovatelku
se nevztahuje překážka vycestování.
Společně s kasační stížností stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, stěžovatelka zejména obecně
uváděla, že nesouhlasí s rozhodnutím o neudělení azylu. Pokud jde o důvody, na základě
kterých požadovala zrušení napadaného rozhodnutí, odkazovala na skutečnosti sdělené
v průběhu správního řízení o udělení azylu. Požadovala, aby napadané rozhodnutí bylo
zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Následným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla žaloba zamítnuta. Ve vztahu
k souzené věci z odůvodnění rozsudku zejména vyplynulo, že krajský soud dospěl obdobně
jako správní orgán k závěru, že stěžovatelka neuváděla relevantní důvody pro udělení azylu
dle §12 zákona o azylu. Stěžovatelka podala žádost o udělení azylu z důvodu legalizace
pobytu na území České republiky, a dále aby se vyhnula správnímu vyhoštění. Z hlediska
takto uváděných důvodů se pak krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem
žalovaného správního orgánu, že stěžovatelka nenaplňuje skutkové podstaty pro udělení azylu
vymezené zákonem o azylu. K naplnění §14 zákona o azylu pak krajský soud uvedl,
že u stěžovatelky nebyly dány důvody zvláštního zřetele, pro které by bylo třeba udělit
humanitární azyl; stěžovatelka žádný takový důvod ostatně ani neuvedla. Obdobně k překážce
vycestování krajský soud uvedl, že v případě stěžovatelky se nejedná o důvody, pro které
by bylo třeba postupovat dle §91 zákona o azylu. Na základě výše uvedených skutečností
pak krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka obecně formulovanou kasační stížnost.
Konkrétně pak toliko uvedla, že žalovaný správní orgán a krajský soud posoudily věc
v rozporu s právním řádem, resp. zákonem o azylu. V kasační stížnosti rovněž požádala
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti z důvodu značné újmy na svých právech,
resp. porušení právních předpisů, k čemuž uvedla, že má reálnou obavu z opuštění České
republiky, neb v domovské zemi jí hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů (z jakých
nespecifikovala). Stejně tak požádala o ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační
stížnosti.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2004, č. j. 24 Az 2313/2003 - 49,
byl stěžovatelce pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce, JUDr. Lumír Mičánek,
jehož prostřednictvím stěžovatelka kasační stížnost obsáhle doplnila. Zejména uvedla,
že kasační stížnost podává z důvodů vymezených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
K tomuto uvedla, že žalovaný správní orgán měl postupovat nejen dle ustanovení zákona
o azylu, ale i dle ustanovení Ženevské úmluvy o ochraně uprchlíků. Stejně tak uvedla,
že řízení trpí vadou spočívající v porušení zásad správního řízení při zjišťování skutkové
podstaty (jakou neuvedla, toliko odkázala na Zprávy MZV USA, MZV ČR, MZV VB
o dodržování lidských práv – pozn. Nejvyššího správního soudu). Dále odkázala na některé
závěry z těchto zpráv a situaci v domovské zemi. Stejně tak namítala, že jí správní orgán
neposkytl pomoc a poučení, a že jeho nečinností v řízení o povolení pobytu došlo k porušení
dobrých mravů a ke kolizi s právním řádem České republiky (s jakými konkrétními,
zákonnými ustanoveními stěžovatelka nijak nespecifikovala – pozn. Nejvyššího správního
soudu). Závěrem uvedla, že žalovaný správní orgán měl v případě zvažování udělení
humanitárního azylu postupovat dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
z roku 1950.
Na základě výše uvedených skutečností pak stěžovatelka požadovala, aby byl
napadený rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu řízení s tím, že se věc dle místní příslušnosti
přikazuje Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Stěžovatelka požádala rovněž o náhradu
nákladů řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal na správní spis
a judikaturu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce
azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod
či důvody vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka za tyto důvody označila důvody vymezené v §103
odst. 1 písm. a) a b) zabýval se Nejvyšší správní soud naplněním těchto stížnostních důvodů.
Význam prvního z uvedených důvodů, tj. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy „nesprávného posouzení právní otázky soudem“, spočívá podle Nejvyššího správního
soudu buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Takováto pochybení v rozhodnutí Krajského soud v Ostravě však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Dále je třeba se vyjádřit k dopadu dalšího důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm.
b) s. ř. s., podle něhož došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. K významu první části (došlo k vadě
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu) je třeba podle Nejvyššího
správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál,
jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům,
než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu ve spisech, chybí-li
ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem,
přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Význam další
části označeného písm. b) §103 odst. 1 s. ř. s. („při zjišťování skutkové podstaty byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit“)
se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem byla v přímé
souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému porušení
podle tohoto zákonného ustanovení („rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci
udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Z předloženého správního spisu přitom Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka
podala dne 1. 11. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém výslovně uvedla,
že o azyl žádá z důvodu správního vyhoštění a legalizace pobytu. Vlast opustila
z ekonomických důvodů v listopadu 2002, kdy po ukončení studia odjela do České republiky
za matkou, která zde žila již pět let. V České republice se stěžovatelka provdala. Z protokolu
o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky
ze dne 6. 11. 2003 pak vyplynulo, že stěžovatelka o azyl žádá z důvodu, že na Ukrajině
nikoho nemá. Manžel a rodina žijí v České republice, chtěla by zde zůstat. Stejně
tak ze správního spisu vyplynulo, že o azyl stěžovatelka požádala až po udělení správního
vyhoštění. Problémy se státními orgány v domovské zemi neměla. Stěžovatelce byla na závěr
pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta možnost, aby se s obsahem
protokolu seznámila, vyjádřila se k němu, resp. navrhla jeho doplnění. Této možnosti
nevyužila.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatelka neuvedla
skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Legalizaci pobytu z důvodu
správního vyhoštění nelze ani podle Nejvyššího správního soudu podřadit pod zákonem
o azylu vymezené důvody.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného
správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti,
z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena
a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav
byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly
úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. Po skutkové stránce tak nelze
rozhodnutím ničeho vytknout, stejně tak podle Nejvyššího správního soudu nedošlo
k nesprávnému posouzení právní otázky.
Na základě výše uvedeného tak nemohl Nejvyšší správní soud stěžovatelce přisvědčit
v konkrétních námitkách týkajících se neudělení azylu, neb označené důvody nelze podřadit
pod zákonem o azylu vymezené důvody, přičemž všechny relevantní skutečnosti byly
správním orgánem řádně zjištěny a soudem pak v souladu se zákonem přezkoumány.
Ke konkrétním tvrzením stěžovatelky tak Nejvyšší správní soud uvádí, že žalovaný správní
orgán a krajský soud neposoudily věc v rozporu s právním řádem, a to jmenovitě
ani se zákonem o azylu. Stejně tak nijak nedošlo k porušení ustanovení Ženevské úmluvy
o ochraně uprchlíků ani porušení zásad správního řízení při zjišťování skutkové podstaty,
a zásady dobrých mravů.
K námitce, ve které stěžovatelka uváděla, že v případě zvažování udělení
humanitárního azylu měl žalovaný postupovat dle Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod z roku 1950, Nejvyšší správní soud nejprve odkazuje na svou konstantní
judikaturu v této věci, ze které vyplývá, že správní soudy mohou přezkoumávat rozhodnutí
správních orgánů vydané v návaznosti na ustanovení §14 zákona o azylu pouze omezeně,
a to z hlediska jeho mezí, a z hlediska jeho případného zneužití. Udělení azylu
podle ustanovení §14 zákona o azylu je tak na volné úvaze správního orgánu,
přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda byl důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může
správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení,
a z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. Nejvyššímu správnímu soudu
nepřísluší posuzování, zda v souzené věci došlo k naplnění důvodů hodných zvláštního
zřetele, přičemž však stejně jako krajský soud napadané rozhodnutí žalovaného řádně
přezkoumal a shledal, že žalovaný správní orgán se situací stěžovatelky dostatečně zabýval.
Překročení mezí ani libovůli v rozhodnutí žalovaného však neshledal. Nejvyšší správní soud
k tomuto rovněž poznamenává, že úkolem správního soudu, ač v takzvané plné jurisdikci,
je přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze správního uvážení, resp. jeho zneužití,
jeho úkolem však není suplování správního orgánu při správním uvážení, které je vyhrazeno
toliko správnímu orgánu. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že přezkoumal postup žalovaného
správního orgánu, a neshledal porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
z roku 1950. Závěrem jen pro úplnost odkazuje na svou ustálenou judikaturu v obdobné věci
(např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004,
ve kterém bylo uvedeno, že „snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití
se snoubenkou, která má desetiletou dceru, je sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv
natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele
hodných mohl být vnímám jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu §14
zákona o azylu“), a ze které tedy vyplývá, že legalizace pobytu z osobních důvodu
bez dalšího nemůže být důvodem pro udělení humanitárního azylu.
Nejvyšší správní soud závěrem rovněž konstatuje, že podstatou a smyslem azylového
řízení je udělit azyl toliko za pronásledovaní za uplatňování politických práv a svobod,
resp. z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů.
Azylové zákonodárství České republiky přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných
demokratických evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu
před výše uvedeným pronásledováním, což však není případ posuzované věci.
Po porovnání všech námitek a jich doplňujících tvrzení stěžovatelky s významem
jednotlivých zákonem vymezených důvodů, pro které lze kasační stížnost vyhovět, dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že k naplnění ani jednoho z důvodů upravených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. nedošlo. Z procesní opatrnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval i případným naplněním jiného stížnostního důvodu upraveného v §103 odst. 1 s. ř. s.,
tedy písm. c) a d), kdy porovnával tvrzení stěžovatelky i s dopady těchto ustanovení,
avšak ani naplnění jiného stížnostního důvodu neshledal.
Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že přezkoumal i všechny další námitky,
či rozvádějící tvrzení stěžovatelky obsažené v kasační stížnosti avšak neshledal naplnění
ani jednoho z označených stížnostních důvodů.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Současně však Nejvyšší správní soud uvádí, že nezpochybňuje tvrdost tohoto postupu
vůči stěžovatelce, jiné možnosti mu a stejně tak krajskému soudu však zákon o azylu
nepřiznává. Nad rámec dosud uvedeného Nejvyšší správní soud poznamenává,
že na tento a obdobné případy pamatuje, ve spojení se splněním příslušných podmínek,
jiný zákonný režim, a to tzv. režim pobytu cizinců na území České republiky.
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
tzv. přednostně, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. Protože
žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady
ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatelky, JUDr. Lumír Mičánek, byl ustanoven
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 v návaznosti na §120 s. ř. s.
označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši
2150 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby
[á 1000 Kč - §11 odst. 1 písm. b) - převzetí zastoupení a §11 odst. 1 písm. d) - doplnění
kasační stížnosti ze dne 10. 8. 2004, ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky]
a dvou režijních paušálů (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu