ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.415.2004
sp. zn. 4 Azs 415/2004 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: N. M. K.,
zast. Michalem Benčokem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 17, 110 00 Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7.2004, č. j. 64 Az 14/2004 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 1. 2004, č. j. OAM-6498/VL-18-04-BZ-2003 byla
žádost žalobce o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm.
e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu).
V odůvodnění rozhodnutí poukázal žalovaný na to, že žalobce má bulharskou státní
příslušnost a národnost. Konstatoval dále, že se seznámil se situací v zemi státní příslušnosti
žadatele. Uvedl, že Dokument oddělení zahraničních vztahů a informací odboru azylové
a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky za rok 2002 hodnotí Bulharsko
jako bezpečnou zemi původu ve smyslu zákona o azylu. Podle tohoto hodnocení,
které vychází z více informačních zdrojů uvedených přímo ve zprávě, a ze zpráv MZV USA,
které byly vydány v roce 2002 a 2003, státní moc v Bulharsku dodržuje lidská práva
a je způsobilá zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů. Bulharská republika
ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.
V zemi působí bez jakýchkoliv omezení množství nevládních organizací dohlížejících
na dodržování lidských práv. Po zhodnocení dalších dokladů o poměrech v Bulharsku dospěl
žalovaný k závěru, že Bulharsko splňuje znaky bezpečné země původu ve smyslu zákona
o azylu. Vycházel dále ze zjištění, že žadatel jako důvody pro udělení azylu uvedl
pronásledování soukromými osobami, avšak násilné jednání osob ve své vlasti nijak neřešil,
o pomoc na státní či nestátní organizace se neobrátil. Konstatoval dále, že v průběhu
správního řízení bylo tedy objasněno, že v případě žadatele není možno dovodit, že by státní
moc v jeho případě nedodržovala lidská práva, nebo že by nebyla způsobilá zajistit
dodržování lidských práv a právních předpisů ve smyslu §2 odst. 1 zákona o azylu. Uvedl,
že snahu o legalizaci pobytu v České republice nelze rovněž podřadit zákonným důvodům
pro udělení azylu. Právní úpravu pobytu cizinců na území České republiky obsahuje zákon
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, jejichž institutu měl žadatel
možnost využít. Správní orgán konstatoval, že na základě výše uvedených informací
o politické situaci a stavu dodržování lidských práv v Bulharsku a na základě výpovědí
žadatele, shledal, že v jeho případě lze Bulharsko považovat za bezpečnou zemi původu.
Tím byly podle žalovaného naplněny podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona
o azylu, proto byla žádost účastníka řízení zamítnuta jako zjevně nedůvodná.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž poukazoval na to, že z Bulharska
utekl s manželkou z toho důvodu, že v této zemi má mnoho problémů. Od doby,
kdy je v České republice, žije lépe a je spokojený, chování a plnění povinností vůči
nim je velmi dobré. Žádal, aby mohl zůstat v České republice.
Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 7. 2004, č. j. 64 Az 14/2004 – 26 žalobu žalobce
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále vyslovil,
že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Ve svém rozhodnutí vycházel
z obsahu správního spisu, z něhož zjistil, že žalobce z Bulharska odcestoval ze strachu
o svůj život. V České republice žil u známých po dobu jednoho měsíce a potom požádal
o azyl. V Bulharsku mu byl odcizen kamion s nákladem a neznámými pachateli mu bylo
vyhrožováno, stejně tak jeho manželce. Policie případ vyšetřovala, ale protože se obával
„mafiánů“, vycestoval do České republiky. Soud poté citoval ustanovení §12 a §2 odst. 5
zákona o azylu a dospěl k závěru, že správní orgán nepochybil, pokud žádost žalobce zamítl
jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále jen též „stěžovatel“),
a to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Především namítal,
že správní orgán v řízení o udělení azylu porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34
odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. (dále jen správní řád). Vyslovil přesvědčení,
že jeho nárok na udělení azylu lze podřadit pod zákonná ustanovení §12 písm. b) zákona
o azylu, jelikož má neustále odůvodněné obavy o svůj život a to ze strachu z neznámých
„mafijních“ struktur, které ho oloupily. Mocenské orgány Bulharska se nevěnují svým
úkolům – vše je podřízeno jen plnění úkolů nejvyšší priority, tj. případů, kde jsou mrví nebo
více mrtvých a má na tom zájem sama vláda či nejvyšší politické kruhy. Tvrdil, že vláda
na území Bulharska není schopna zajistit ochranu občanů před neobyčejně vysokým
stupněm kriminality. Dále namítal, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu
zrušit. Namítal, že v průběhu řízení nebyl zjištěn úplně a správně přesný stav věci
a důkazy, které si soud opatřil byly neúplné a zakládaly se fakticky jen na dokladech
obsažených ve správním spise. Situaci na území Bulharska nelze rozhodně brát
jako stabilizovanou a z toho důvodu nemohl soud posoudit správně skutkové a právní
otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval. Nesprávnost postupu krajského soudu spatřoval
v nesprávnosti posuzování bezpečnostní situace na území Bulharska a v důsledku těchto
protiprávních postupů došlo podle jeho názoru k nesprávným rozhodnutím, kterými byla
porušena jeho práva. Navrhoval, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl
zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na správní spis, zejména
na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané
rozhodnutí. Navrhoval, aby kasační stížnost byla zamítnuta a aby odkladný účinek kasační
stížnosti nebyl přiznán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Neshledal přitom
vady ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že byla podána z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že podle žádosti o udělení
azylu ze dne 14. 12. 2003, odjel stěžovatel z Bulharska v listopadu 2003 poté, co měl
problémy s bulharskou mafií. Uvedl, že pracoval v dopravní firmě a opakovaně ho zastavili
neznámí muži, přičemž v druhém případě mu vzali kamion a zboží. V září 2003 přišli
tito muži za stěžovatelem domů a zmlátili ho i jeho ženu. Stěžovatel podal trestní oznámení
na policii, avšak aniž by vyčkal jeho vyřešení, odjel do České republiky. Na jiné státní orgány
se neobrátil. Uvedl dále, že žádost podává z důvodu legalizace pobytu v ČR. Tyto skutečnosti
potvrdil i ve vlastnoručně psaném prohlášení a v protokolu o pohovoru ze dne 23. 12. 2003.
Z takto zjištěného skutkového stavu doplněného o informace o zemi původu
(Bulharsko) stěžovatele vycházel jak správní orgán tak i soud, a závěr o tom, že stěžovatel
sám neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu, vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu
správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu.
Namítá-li stěžovatel, že správní orgán porušil v kasační stížnosti vyjmenovaná
ustanovení správního řádu, nelze se k této námitce blíže vyjádřit, neboť stěžovatel neuvedl,
v čem konkrétně pochybení správního orgánu spatřuje. Pokud stěžovatel dále namítal,
že v průběhu řízení nebyl zjištěn správně a úplně stav věci, neboť situace v Bulharsku byla
posuzovaná jen na základě podkladů, které jsou založeny ve správním spisu, je třeba uvést,
že stěžovatel již neuvedl, v čem jsou podklady, z nichž správní orgán i soud vycházely,
nedostačující, a ani žádné doplnění důkazního řízení v průběhu správního řízení ani v žalobě
nenavrhoval. K takto nekonkrétnímu tvrzení stěžovatele, který sice v obecné rovině podklady
o zemi původu, z nichž vycházely správní orgány i soud, zpochybňuje, avšak dále neuvádí,
v čem jsou tyto informace nepravdivé nebo nepřesné, se nelze blíže vyjádřit.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla
v rozporu. Shledal naopak, že zjištění učiněná správním orgánem, vycházejí ze skutečností,
které sdělil sám stěžovatel a z informací o zemi původu stěžovatele. Nebylo rovněž zjištěno,
že by při zjišťování skutkové podstaty byl správním orgánem porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem, a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí,
a nelze ani dovodit, že by napadené rozhodnutí správního orgánu bylo nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost.
Nejvyšší správní soud sdílí rovněž závěry správního orgánu i soudu, které tyto orgány
zaujaly při právním posouzení věci. Především je nutno zdůraznit, že stěžovatelova žádost
byla zamítnuta podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení se žádost
o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká
republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li
prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.
Podle ustanovení §2 odst. 1 téhož zákona bezpečnou zemí původu se rozumí stát,
jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního
trvalého bydliště, a) v němž státní moc dodržuje lidská práva a je způsobilá zajistit dodržování
lidských práv a právních předpisů, b) který jeho občané nebo osoby bez státního občanství
neopouštějí z důvodů uvedených v §12, c) který ratifikoval a dodržuje mezinárodní smlouvy
o lidských právech a základních svobodách, d) který umožňuje činnost právnickým osobám,
které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv.
V tomto směru je třeba uvést, že správní orgán v odůvodnění rozhodnutí
vyčerpávajícím způsobem doložil, z jakých důvodů považuje Bulharsko za bezpečnou zemi
původu. Svůj názor v tomto směru opřel o Dokument oddělení zahraničních vztahů
a informací odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR za rok 2002, o zprávu
MZV USA vydanou v roce 2002 a zprávu ČTK ze dne 24. 9. 2003. Z výše uvedených závěrů
obsažených v rozhodnutí žalovaného lze dovodit, že Bulharsko splňuje znaky bezpečné země
původu ve smyslu §2 odst. 1 zákona o azylu, a to jak objektivně, tak i subjektivně, vůči
účastníku řízení samotnému. Jak již bylo výše uvedeno, obava z pronásledování soukromých
osob není důvodem pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu a navíc nebylo v případě
stěžovatele prokázáno, že by politický systém Bulharska nedával svým občanům možnost
domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů. V posuzované věci sice stěžovatel uvedl,
že se na policii obrátil, avšak nevyčkal vyřešení svého případu a odjel do České republiky.
Nebylo tedy prokázáno, že by stěžovatel využil všechny možnosti, které mu dává právní
systém Bulharska k ochraně jeho práv.
Popisuje-li stěžovatel v kasační stížnosti to, že mocenské orgány Bulharska
se nevěnují svým úkolům a nejsou schopny zajistit ochranu svým občanům před vysokým
stupněm kriminality, a stěžovatel nemůže bez přímého ohrožení života vykonávat
své zaměstnání, nelze s tímto tvrzením souhlasit. Uvedené tvrzení je jednak v rozporu s tím,
co bylo zjištěno z objektivních podkladů o zemi původu, a jednak je třeba vycházet z toho,
že nevyčkal-li stěžovatel v této konkrétní věci postupu policie, nelze z jeho hypotetických
závěrů dovozovat, že orgány v zemi původu nebyly schopny ochranu před vyhrožováním
soukromých osob poskytnout.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že správní orgán i soud postupovaly
správně, pokud na základě výše uvedeného skutkového stavu dospěly k závěru,
že stěžovatelova žádost je zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona
o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v posuzované věci nebyly prokázány důvody
kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Kasační stížnost
nepovažuje za důvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
po poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně
nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 za použití §120
s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, a stěžovatel neměl s kasační stížností úspěch.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu