ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.423.2004
sp. zn. 4 Azs 423/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: L. B., zast.
Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, nám. I. P. Pavlova 3, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 8. 2004, č. j. 30 Az
233/2003 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se ne p ř i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora
označený rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba směřující
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 7. 2003, č. j. OAM-4254/VL-10-K02-2002.
Tímto rozhodnutím žalovaného nebyl stěžovatelce udělen azyl podle §1 2, §13 odst. 1, 2
ani podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), a současně bylo vysloveno,
že na stěžovatelku se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 tohoto
zákona.
Současně s kasační stížností požádala stěžovatelka o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatelka v obecné
rovině toliko namítala porušení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a §12, §91 zákona o azylu. Pokud jde
o skutkové důvody odkazovala na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní
spisový materiál. Požadovala, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
k dalšímu řízení.
V následném rozsudku dospěl krajský soud obdobně jako správní orgán k závěru,
že stěžovatelka domovskou zemi neopustila z důvodů upravených zákonem o azylu,
t. j. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12
zákona o azylu). Soud přisvědčil žalovanému správnímu orgánu, který dovodil, že uváděné
problémy (špatná sociální situace stěžovatelky, ekonomické problémy, resp. následná snaha
o legalizaci pobytu v České republice) nelze pod označené důvody podřadit. Krajský soud
neshledal ani porušení označených ustanovení správního řádu, ani zákona o azylu. Krajský
soud se proto zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného správního orgánu
a v označených námitkách stěžovatelce nepřisvědčil. Na základě výše uvedených argumentů
pak Krajský soud v Hradci Králové žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které namítá stížnostní
důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně zejména uvedla, že krajský soud se nezabýval otázkou,
zda správní orgán postupoval v souladu s platnými právními předpisy a vycházel
ze spolehlivě zjištěného stavu věci; namítala porušení §3 odst. 4 a §46 správního řádu.
Správnímu orgánu stejně tak vytýkala, že nezkoumal existenci podmínek vymezených §14
zákona o azylu, přičemž krajský soud v rozsudku neuvedl, zda správní uvážení v otázce
udělení humanitárního azylu nepřekročilo meze zákona a zda je správní orgán nevyložil příliš
úzce; poukázala na humanitární důvody a dovozovala, že v jejím případě jsou dány důvody
zvláštního zřetele hodné pro udělení tohoto typu azylu. Doplnila, že po návratu do domovské
země by se ocitla v neřešitelné a zřetelehodné situaci, pro které by měl být u dělen humanitární
azyl; je sirotek, nemá se kam vrátit. Na základě výše uvedeného pak požadovala zrušení
napadaného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení. Současně navrhla přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že popírá oprávněnost
podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis a judikaturu. Navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátkou.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce
azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelkou.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka za tento důvod označila nejprve důvod vymezený
pod písm. a) §103 odst. 1 s. ř. s., tedy nesprávné právní posouzení právní otázky soudem,
je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu významu tohoto důvodu. Nejvyšší správní soud
především obecně poznamenává, že nesprávné posouzení právní otázky může spočívat
buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis,
než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným
ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován
správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky
může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného
skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí
je nesprávně prezentován.
Označená pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové neshledal.
Dále je třeba se vyjádřit k dopadu dalšího ustanovení a to §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. K významu první
části („došlo k vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu“) je třeba
podle Nejvyššího správního soudu uvést, že skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud
skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, vedl k jiným
skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata dále nemá oporu
ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Význam další části označeného písm. b) §103 odst. 1 s. ř. s. („při zjišťování skutkové
podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané
rozhodnutí zrušit“) se zakládá na faktu, že intenzita porušení řízení před správním orgánem
byla v přímé souvislosti s následnou nezákonností tohoto rozhodnutí. K poslednímu možnému
porušení uvedenému v tomto zákonném ustanovení („rozhodnutí správního orgánu
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost“) Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný
dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Ani jeden z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. však Nejvyšší správní
soud neshledal.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného
správního orgánu jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti,
z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou zde přehledně a srozumitelně uvedena
a vyplývají z provedených důkazů, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav
byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil byly
úplné, a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy. K nesprávnému posouzení právní
otázky soudem, resp. vadám řízení v předcházejícím řízení tak podle Nejvyššího správního
soudu nedošlo. Z těchto důvodů proto nemohl přisvědčit ani konkrétním námitkám
stěžovatelky, ve kterých namítala nedostatečné zjištění skutkového stavu, res p. nesprávné
právní posouzení. Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil ani v namítaném porušení
§3 odst. 4 a §46 správního řádu.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl
cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka
podala dne 15. 9. 2002 návrh na zahájení ří zení o udělení azylu, ve kterém výslovně uvedla,
že o azyl žádá z důvodu, že „byla bez práce, manžel zemřel, nemohla uživit své děti“ .
I z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území
České republiky ze dne 1. 4. 2003 pak vyplynulo, že stěžovatelka o azyl žádala
z ekonomických důvodů; nemohla uživit své děti, doma dlužila hodně peněz, tak odjela, děti
nechala u své matky, a chtěla vydělat peníze . Stěžovatelce byla na závěr pohovoru (vedeného
za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta možnost, aby se s obsahem protokolu seznámila,
vyjádřila se k němu, případně navrhla jeho doplnění; této možnosti nevyužila.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud, a jejich závěr o tom, že stěžovatelka neuvedla
skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Označené, převážně ekonomické
důvody, nelze ani podle Nejvyššího správního soudu podřadit pod důvody vymezené
zákonem o azylu. Problémy se splácením dluhů podle konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu nelze pod důvody vymezené zákonem o azylu podřadit, neboť se nejedná
o pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, či odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu národnosti, rasy, náboženství nebo příslušnosti k určité sociální
skupině ve smyslu §12 zákona o azylu. Za pronásledování by mohlo být v souvislostech
tvrzených stěžovatelkou pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu
před prokázaným ohrožením, což se však v dané věci nestalo.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že správní orgán nezkoumal existenci podmínek
§14 zákona o azylu, v jehož smyslu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu, k té Nejvyšší správní soud především poznamenává, že posouzení
udělení azylu dle §14 zákona o azylu stěžovatelka v žalobě nerozporovala, stejně
tak neuváděla ani důvody, pro které by tento azyl bylo třeba udělit. Jak vyplynulo ze soudního
spisu, v žalobě se stěžovatelka omezila toliko na tvrzení o porušení správního řádu, na důvod
vymezený v §12 zákona o azylu, a na tvrzení o překážce vycestování dle §91 zákona
o azylu, kterými se však krajský soud řádně zabýval. Z dikce §104 odst. 4 s. ř. s.,
jakož i z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 1 Azs 34/2004), přitom plyne, že stěžovatelka
nemůže v kasační stížnosti uplatňova t jiné právní důvody, než které uplatnila v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohla. Lze tedy shrnout,
že z důvodu, že se stěžovatelka přezkoumání udělení humanitárního azylu v řízení
před krajským soudem nedomáhala, nebylo ze shora vymezených důvodů třeba označené
námitky posuzovat.
Nad rámec výše uvedeného a toliko pro úplnost Nejvyšší správní soud k udělení
humanitárního azylu doplňuje, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
mohou správní soudy přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané v návaznosti
na ustanovení §14 zákona o azylu pouze omezeně, a to z hlediska jeho mezí, popř. z hlediska
jeho případného zneužití. Udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je tak na volné
úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda byl důvod hodný
zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení
případných mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.), nebo z hlediska případné libovůle
ze strany správního orgánu. Lze tedy shrnout, že Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší
posuzování, zda v souzené věci došlo k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele. Nejvyšší
správní soud rovněž poznamenává, že úkolem správního soudu, ač v takzvané plné jurisdikci,
je přezkum zákonnosti rozhodnutí, a to s ohledem na meze správního uvážení,
resp. jeho zneužití, jeho úkolem však není suplování správního orgánu při správním uvážení,
které je vyhrazeno toliko tomuto orgánu.
Nejvyšší správní soud s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi konstatuje,
že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za proná sledovaní
za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu odůvodněného strachu
z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České republiky
přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných demokratických evropských zemích,
tak vnímá právo na azyl toliko jako právo na nezbytnou ochranu před výše uvedeným,
což však v posuzované věci nenastalo.
Po porovnání všech námitek a jich doplňujících tvrzení stěžovatelky s významem
jednotlivých důvodů, pro které by bylo možné kasační stížnosti přisvědčit, dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že k naplnění ani jednoho z důvodů upravených v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. nedošlo.
Nejvyšší správní soud uvádí, že přezkoumal i všechny další námitky, či rozvádějící
tvrzení stěžovatelky, obsažené v kasační stížnosti, avšak neshledal naplnění ani jednoho
z označených stížnostních důvodů.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud
ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil a stěžovatelka neměla ve věci úspěch, rozhodl
tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu