ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.487.2004
sp. zn. 4 Azs 487/2004 – 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
S. K., zast. JUDr. Milanem Pivovarčíkem, advokátem, se sídlem ve Znojmě, Chelčického 4,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 3. 9. 2004, č. j. 64 Az 111/2004 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 17. 5. 2004, č. j. OAM-1819/VL-07-08-2004 zamítl žalovaný
žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu) s odůvodněním, že žadatelka o azyl
neuváděla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu; naopak uváděla – a v průběhu správního řízení bylo
dostatečně objasněno – že důvodem její žádosti o udělení azylu byla snaha vyhnout
se možnému jednání vyděrače, který ji odmítal splatit dlužnou částku a dále též přání
legalizovat si pobyt v České republice.
Žalobkyně napadla citované rozhodnutí včas podaným opravným prostředkem
(žalobou), ve které uvedla, že s rozhodnutím o zamítnutí její žádosti o udělení azylu
jako zjevně bezdůvodné nesouhlasí, neboť se domnívá, že žalovaný porušil zákon č. 71/1967
Sb. (správní řád), konkrétně ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46, §47 odst. 1,
a dále též §12 zákona o azylu. Pokud jde o důkazy, kterými chce svá tvrzení podpořit,
odkázala na to, co vypověděla při prvním a druhém pohovoru, jakož i na ostatní obsah
správního spisu. Navrhovala, aby Krajský soud v Ostravě zrušil napadené rozhodnutí
Ministerstva vnitra a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K výzvě soudu zaslala žalobkyně dne
28. 7. 2004 doplněk žaloby, v němž uvedla, že chce být přítomna projednání věci za účasti
překladatele z ruského jazyka. Zdůraznila, že její strohá žaloba vychází z prostředí,
ve kterém byla v době sepisu žaloby umístěna, a proto v žalobě nebyla sama schopna popsat
skutečný stav věci, který ji k žádosti o udělení azylu vedl. V tomto smyslu je pak vedeno
vyjádření žalovaného, které je zcela zavádějící, když odkazuje na údajné dluhy žalobkyně
a jejího přítele. Žalobkyně připomíná, že před správním orgánem popsané problémy,
byť vyplývající jen z občanskoprávních vztahů, v Rusku mají kriminální dopad,
který se přímo dotýká její obavy o život. Žalobkyně ve svém domově je vystavena tlaku ruské
mafie, která ji vydírá a ohrožuje na zdraví a životě. Není tak pravdou, že by její žádost o azyl
byla vedena snahou vyhnout se povinnosti vrátit zapůjčené finanční prostředky, ale naopak
o tyto finanční prostředky byla sama připravena a dále je vydírána způsobem,
který ji ohrožuje na životě. Má za to, že se žalovaný nezabýval dostatečně skutečným stavem
věci, který zřejmě nepochopil, pokud rozhodl jen „z důvodu nepřípustnosti ekonomické
migrace“, když zjevně se jedná o žádost podanou z důvodu obav o život žalobkyně.
Krajský soud v Ostravě (při jednání dne 3. 9. 2004, vedeném za přítomnosti
tlumočnice jazyka ruského Mgr. J. K.) vynesl rozsudek č. j. 64 Az 111/2004 – 23, jímž žalobu
zamítl a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a
stejně tak Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení, které vynaložila na náklady
tlumočného výše uvedené překladatelky jazyka ruského. Soud konstatoval, že ze všech
procesních úkonů učiněných žalobkyní v řízení o udělení azylu vzal za prokázané, že
žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, tj. za uplatňování politických
práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů v zemi původu. Svou žádost odůvodnila tím, že byla ve své vlasti vystavena vydírání
ze strany mafiánských struktur, když uvedla, že ji vydíral přítel její dlužnice, který byl
příslušníkem těchto struktur. Žalovaný proto správně zamítl její žádost o udělení azylu
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Krajský soud zdůraznil,
že žalobkyně měla možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům,
z nichž správní orgán vycházel, případně navrhnout jejich doplnění, takže nedošlo k porušení
§33 odst. 2 správního řádu. Dále zdůraznil, že z dokumentů založených ve správním spise
vyplývá, že žalovaný si opatřil veškeré potřebné poklady pro rozhodnutí a vycházel
ze spolehlivě zjištěného stavu věci, takže neporušil ustanovení §32 odst. 1, §46 a §3 odst. 4
správního řádu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem
rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů i použití právních
předpisů, na jejichž základě rozhodoval, přičemž se neukázala oprávněnou výtka žalobkyně
o porušení ustanovení §47 dost. 3 správního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) včas kasační
stížnost, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Krajskému soudu v Ostravě vytýká, že strohé
odůvodnění napadeného rozsudku vychází z nesprávného skutkového posouzení
předložených důkazů, kdy soud de facto přijal závěry učiněné správním orgánem,
totiž že důvodem žádosti o azyl je „ekonomická migrace“ žalobkyně, ačkoliv jde o závěry
nesprávné a neodpovídající skutkovému stavu věci. Stěžovatelka opakuje námitky uplatněné
již v doplňku žaloby, totiž že ve svém domově byla vystavena tlaku ruské mafie,
která ji vydírala a ohrožovala na zdraví a životě, přičemž kompetentní ruské orgány
tuto situaci neřeší. Dodává, že není pravdou, že by při své žádosti o azyl v České republice
byla vedena snahou vyhnout se povinnosti vrátit zapůjčené finanční prostředky, jak konstatuje
napadené rozhodnutí správního orgánu, ale naopak o tyto finanční prostředky byla
sama připravena a dále je vydírána takovým způsobem, že při případném návratu do vlasti
má důvodnou obavu o své zdraví a život. K procesnímu stavu věci pak uvedla,
že již ze samotného vyjádření žalovaného je zřejmé, že se věcí nezabýval dostatečně,
když skutkový stav zřejmě nepochopil. Žalovaný tudíž nepostupoval v souladu s příslušným
ustanovením správního řádu a krajský soud tuto námitku žalobkyně zcela pominul
a nevypořádal se s ní. Uvedenému soudu proto v této souvislosti vytýká nesprávné právní
hodnocení věci vycházející z nesprávných skutkových závěrů. Stěžovatelka je totiž v Rusku
vystavena tlaku mafiánských struktur z důvodu svého sociálního postavení, kdy jako
podnikatelka je těmito strukturami vydírána a pakliže vyděračům nevyhoví, je jí vyhrožováno
fyzickým násilím až likvidací. Je tudíž dán důvod pro udělení azylu ve smyslu ustanovení
§12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatelka navrhuje, aby z těchto důvodů Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Současně žádá, aby kasační stížnost byl přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost
s tím, že se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Žádost stěžovatelky byla
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
takže (dle judikátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 4 Azs 195/2004)
se stěžovatelka nemůže v řízení o kasační stížnosti dovolávat posouzení azylu podle §12
a §14 zákona o azylu, neboť o těchto formách azylu nemohlo být v tomto typu řízení
rozhodnuto. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje žalovaný na správní spis, zejména
na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení. Navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost. Dodává, že neshledává důvody ani k přiznání
odkladného účinku této kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
dost. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uvedla ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatelka dovolává důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Ostravě neshledal.
Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 citovaného zákona.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud předně zjistil, že stěžovatelka přicestovala
do České republiky z Ruska dne 14. 2. 2004 a o azyl požádala dne 7. 5. 2004. Podle obsahu
žádosti o udělení azylu a obsahu protokolu o pohovoru, který byl se stěžovatelkou proveden
dne 14. 5. 2004 za účelem zjištění důvodů žádosti o udělení azylu, stěžovatelka uvedla,
že od roku 2003 v Rusku podnikala společně se svou přítelkyní a počátkem prosince roku
2003 obě zapůjčily společné známé finanční prostředky ve výši 100 000 rublů s tím,
že tato je do dvou měsíců po částech vrátí. O této půjčce nebyla sepsána písemná smlouva,
protože v dřívější době byly vztahy mezi stěžovatelkou a její přítelkyní na jedné straně
a onou dlužnicí na straně druhé velmi dobré. Když stěžovatelka dlužnici v polovině ledna
2004 upomenula o vrácení dluhu, sdělila jí tato, že peníze vrátit nemůže. Stěžovatelka
se proto obrátila na policii, ale byla odmítnuta s tím, že o půjčce nebyla uzavřena žádná
smlouva a není tudíž co prošetřovat. Manžel oné dlužnice, který patří k mafii, začal
potom stěžovatelce a její přítelkyni vyhrožovat, chtěl dokonce unést dceru přítelkyně,
a proto se stěžovatelka obrátila na jiné „bandity“, aby jí pomohli dluh vymoci. Ti jí poradili,
že dokud budou dluh domáhat, měla by stěžovatelka někam odjet. Proto vycestovala do České
republiky. Manžel či přítel dlužnice (v tomto se údaje stěžovatelky lišily) vyhledal
stěžovatelku v prodejně po tom, co se obrátila na policii a požadoval po ní, aby „na své peníze
zapomněla“. Stěžovatelka se nepokusila o vyhledání pomoci příslušných státních orgánů
ani se nepokusila o přesídlení na jiné místo Ruska. Do České republiky vycestovala proto,
že zde měla přítelkyni a po skončení platnosti víza požádala na radu přátel o azyl. Do vlasti
se vrátit nechce z obavy před jednáním onoho příslušníka mafie, který odmítá splatit dluh.
V závěru pohovoru stěžovatelka uvedla, že v Rusku neměla žádné další potíže se soukromými
osobami a vyloučila problémy se státními orgány Ruska.
V návaznosti na skutečnosti obsažené ve správním spise se Nejvyšší správní soud plně
ztotožňuje jak se skutkovým, tak i právním posouzením věci žalovaným a potažmo
i Krajským soudem v Ostravě. Zdejší soud je toho názoru, že zjištění žalovaného, jež bylo
ostatně plně potvrzeno i rozsudkem krajského soudu, že jediným důvodem, proč stěžovatelka
opustila Rusko, byly její problémy s přítelem či manželem osoby, která si od stěžovatelky
zapůjčila peníze a tyto peníze posléze odmítala vrátit, je dostatečně podloženo důkazním
materiálem, který žalovaný v průběhu správního řízení shromáždil, a to především z výpovědí
stěžovatelky samé. Stěžovatelkou zdůrazňovaný strach z jednání oné osoby, která jí údajně
vyhrožovala okradením (odnětím obchodu a veškerého majetku) nebo i násilím,
pokud stěžovatelka bude nadále dluh vymáhat, nemůže Nejvyšší správní soud akceptovat
jako relevantní důvod pro přiznání azylu, neboť v jejím případě se nejedná o odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Za pronásledování či odůvodněný strach
z pronásledování ve smyslu uvedeného ustanovení by mohla být v daných souvislostech
považována jen taková situace, kdy ze strany orgánů státní moci dochází k perzekuci osob
z důvodu uplatňování jejich základních lidských práv a svobod, popř. by z tohoto důvodu
v Rusku docházelo ze strany veřejné moci k systematickému odmítání poskytovat
jednotlivcům ochranu. Ze správního spisu však jednoznačně vyplývá, že stěžovatelčiny
problémy měly původ v jejím neuváženém jednání, kdy značnou část finančních prostředků
půjčila bez smlouvy jiné osobě, která se následně snažila vyhnout vrácení dluhu
a prostřednictvím jiné soukromé osoby stěžovatelce vyhrožovala pro případ, že bude dluh
nadále vymáhat. Poté, co stěžovatelce bylo takto vyhrožováno, se tato již na orgány policie
či jiné státní orgány v zemi původu neobrátila a naopak, jak sama připustila, se situaci snažila
řešit obdobným způsobem, jako dlužnice, tj. obrátila se na jiné „bandity“, aby jí dluh pomohli
vymoci. Útočiště pak odjela hledat do České republiky. Stěžovatelkou popsaný skutkový stav
nepředstavuje zásah do oblasti lidských práv jednotlivce, jež by opodstatňoval přiznání azylu
podle §12 zákona o azylu. Nelze totiž připustit, aby azyl byl využíván jako nástroj pro řešení
osobních konfliktů, které jsou řešitelné mnoha jinými prostředky v zemi původu,
neboť pokud by bylo toto připuštěno, institut azylu jako výjimečného prostředku ochrany
osob, jímž je upírána ochrana ze strany státních orgánů země původu, by šel nad rámec účelu,
pro který Česká republika zákon tohoto typu přijala.
Se stěžovatelkou nelze souhlasit ani v tom, že pro své sociální postavení podnikatelky
či majitelky prodejního stánku patří do sociální skupiny, jíž by z hlediska zákona o azylu měla
být poskytnuta ochrana. Sociální skupinou je totiž třeba rozumět skupinu osob stejného
či podobného společenského původu, postavení, obyčejů; u majitelů prodejních stánků
či podnikatelů tudíž o takové skupině pro její nesourodost a nedostatek spojujících prvků
v žádném případě hovořit nelze.
Pokud žalovaný z uvedených důvodů žádost stěžovatelky jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu zamítl, učinil správně, přičemž mu nelze
podkládat, jak činí stěžovatelka, že skutková podstata, z níž v napadeném rozhodnutí
vycházel, by neměla oporu ve spisech nebo s nimi byla v rozporu, nebo že by při jejím
zjišťování porušil zákon v ustanoveních o řízení takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu Krajský soud v Ostravě měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Naopak nutno zdůraznit, že skutkové i právní posouzení
věci správním orgánem zcela odpovídá skutkové podstatě zjištěné od samotné stěžovatelky
a v žádném případě nelze souhlasit s tím, že by správní orgán v odůvodnění napadeného
rozsudku či v písemném vyjádření uvedl, že žalobkyně při podání žádosti o azyl byla vedena
snahou vyhnout se povinnosti vrátit zapůjčené finanční prostředky; naopak, v obou
zmíněných písemnostech výslovně správní orgán uvádí, že problémy stěžovatelky ve vlasti
byly zapříčiněny výhradně jednáním soukromých osob (dlužnice a jejího přítele),
kteří odmítali splacení zapůjčené finanční částky a snažili se zbavit povinnosti tyto finanční
prostředky vrátit nedovoleným způsobem.
Jen pro úplnost nutno uvést, že Krajský soud v Ostravě se v odůvodnění rozsudku
nadbytečně zabýval posuzováním, zda správní orgán dodržel též postup předepsaný
ustanovením §33 odst. 2 správního řádu, neboť podle zákona č. 222/2003 Sb., část pátá,
bod 2, ze dne 26. 6. 2003, se na řízení o udělení azylu již toto ustanovení nevztahuje a není
tudíž nutné dodržení podmínek zde uvedených dále zkoumat. To samozřejmě nic nemění
na správnosti závěru krajského soudu o věci samé.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušit, neboť nebyla shledána žádná vada řízení,
jež by mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí, jak namítá stěžovatelka. Krajský soud
v Ostravě neměl proto důvod rozhodnutí správního orgánu zrušit. Proto Nejvyšší správní soud
neshledal kasační stížnost podanou proti napadenému rozsudku důvodnou a v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Stěžovatelka podala současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady – nad rámec
jeho úřední činnosti – nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu