ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.497.2004
sp. zn. 4 Azs 497/2004 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: I. M., zast.
Mgr. Kamilem Tomanem, advokátem, se sídlem Škroupova 441, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2004, č. j. 28 Az 44/2004 -
24,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 28 Az 44/2004 – 24, ze dne
16. 8. 2004 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 14. 1. 2004, č. j. OAM-4350/VL-10-P11-2002. Tímto rozhodnutím nebyl
stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatel v obecné rovině
namítal porušení §3 odst. 3, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), a §12, §91 zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody
odkazoval na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál.
Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V následném rozsudku Krajský soud v Hradci Králové zejména uvedl, že tvrzení
stěžovatele o pronásledování jsou natolik obecná a nekonkrétní, že je nelze podřadit
pod důvody vymezené zákonem o azylu. Přisvědčil proto závěrům žalovaného správního
orgánu. Krajský soud stejně tak dovodil, že skutkový stav byl zjištěn úplně a řádně
a neshledal přitom žádných pochybení žalovaného správního orgánu. Z rozsudku lze rovněž
dovodit, že krajský soud obdobně jako správní orgán dospěl k závěru, že stěžovatel zemi
původu neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu, t . j. v důsledku pronásledování
pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu). Na základě výše
uvedeného pak Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že neshledal naplnění žádného
žalobního bodu a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost. Jako důvody kasační stížnosti
stěžovatel uvedl důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel zejména
uvedl, že žalovaný i Krajský soud v Hradci Králové posoudily věc v rozporu s právním řádem
a došlo k vážným pochybením v řízení o udělení azylu. Uvedl, že v zemi původu byl
policistou, přičemž jeho problémy po opuštění policie mají politický podtext a jsou tu dány
důvody pro udělení azylu. Stejně tak uvedl, že žalovaný měl vycházet i z jiných informačních
zdrojů, např. ze zpráv Amnesty International. Na základě výše uvedeného pak stěžovatel
požadoval, aby byl napadený rozsudek zrušen a vrácen Krajskému soudu v Hradci Králové
k dalšímu řízení. V kasační stížnosti stěžovatel požádal i o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis.
Doplnil, že stěžovatel po celou dobu řízení uváděl toliko problémy se soukromými osobami,
na domovské orgány se se svými problémy neobrátil.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod či důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem. Stěžovatel za tyto důvody
v kasační stížnosti označil důvody vymezené v §103 odst. 1 pod písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené: a) nezá konnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, b) vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost,
d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Z předloženého správního spisu (zejména z návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
ze dne 20. 9. 2002 a z protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu ze dne
13. 11 2002 a jeho doplnění ze dne 19. 11. 2002) přitom Nejvyšší správní soud zejména
ve vztahu k souzené věci zjistil, že stěžovatel jako důvod opuštění domovské země po celou
dobu azylového řízení uváděl problémy ze strany neznámých osob, jimž přičítal politický
podtext. Od roku 1999 pracoval jako kriminalista na oddělení pro boj s korupcí. Dne
3. 5. 2002 byl povolán k požáru, vyšetřoval tento případ. Dům, který shořel, patřil starostovi
města. Během vyšetřování společně s kapitánem K . a majorem S. při prohlídce domu našli
velké množství narkotik a velké množství peněz. V dalších dnech si stěžovatel všiml, že jej
někdo hlídá, pořád k jeho domu přijížděla nějaká auta, okolo chodili divní lidé a sledovali jej.
Kapitánu K. a majorovi S. také vyhrožovali, telefonovali k nim domů. Major S. se obrátil na
prokuraturu v Minsku s tím, že je jim vyhrožováno. Prokurátor za nimi přijel, při pohovoru,
který se konal dne 14. 6. 2002, jim mezi řečí naznačil, aby raději přerušili vyšetřování. Oni to
však odmítli a ve vyšetřování pokračovali. Dne 28. 6. 2002 za zvláštních okolností zahynul
major S., údajně zemřel na základě zbití ze strany opilých výrostků. Po smrti majora S .
propustili dne 2. 7. 2002 stěžovatele i kapitána K. od policie pro neplnění služebních
povinností. Poté se stěžovatel obrátil s kapitánem K. na redaktora opozičních novin N. H.
(redaktor se jmenoval V. I. K.), aby o celé věci otiskl článek. Po jeho otištění, někdy okolo
15. 8. 2002, začaly zase anonymní telefonáty jemu a příbuzným, že budou on i příbuzní zabiti,
pokud se bude stěžovatel danou věcí dále zabývat. Stěžovatel se obával o svůj život, společně
s kapitánem K. se nějaký čas skrývali u známého na chatě. Poté zmizela stěžovatelova
manželka i s dcerou, a stěžovatel o nich nemá zprávy; možná se skryli u příbuzných,
stěžovatel to ale neví jistě. Stěžovatel dále v Bělorusku nemohl zůstat , kvůli obavě o svůj
život společně s kapitánem K. za pomoci známých odjel do České republiky. Stěžovatel dále
uvedl, že nesouhlasí s politikou tamního prezidenta, aktivně však proti této politice
v domovské zemi nevystupoval. Na závěr výše označeného protokolu pak stěžovatel
podepsal, že byl seznámen s obsahem protokolu (vedeného za přítomnosti tlumočníka),
souhlasí s ním a nežádá doplnění ani změny. Stěžovatel byl rovněž seznámen s informacemi a
doklady, které měl správní orgán k dispozici při posuzování situace v domovské zemi; tyto
nijak ani na výzvu nedoplnil.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci především uvádí, že je nespornou povinností
žalovaného získat maximum možných informací, které se vztahují ke stěžovatelově situaci,
a na základě shromážděných podkladů rozhodnout, zda účastníku řízení bude azyl udělen
či nikoliv a zda se na něho vztahuje překážka vycestování. Při posuzování individuálních
případů je přitom třeba vycházet z toho, jaká je v zemi původu úroveň ochrany lidských práv.
Je-li zřejmé, že daný stát má funkční mechanismus ochrany lidských práv, tak na žadatele
přechází důkazní břemeno při prokazování toho, zda byl pronásledován z důvodů uvedených
v ustanovení §12 zákona o azylu, případně že se na něj vztahují překážky vycestování
ve smyslu §91 tohoto zákona. Obdobně zdejší soud judikoval i ve svém rozsudku ze dne
24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 – 89, když konstatoval, že „v řízení o udělení azylu musí
správní orgán často rozhodovat v důkazní nouzi“. Za této situace je nutné zohlednit charakter
země původu žadatele o azyl, způsob výkonu státní moci v ní, možnost uplatňování
politických práv a další okolnosti, které mají vliv na naplnění důvodu pro udělení azylu. Je-li
např. o zemi původu žadatele známo, že stav dodržování lidských práv je špatný, že občanům
je upíráno právo na změnu vlády, že dochází k nezákonným popravám, mizením osob,
častému používání mučení atd., pak tyto skutečnosti musí správní orgán zohlednit v situaci
důkazní nouze, a to ve prospěch žadatele o azyl. Naopak, je -li země původu žadatele o azyl
právním státem s demokratickým režimem, je na žadateli o azyl, aby věrohodně doložil,
že je skutečně pronásledován.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě ze zprávy o dodržování lidských práv
v Bělorusku za rok 2002 obsažené ve správním spise je zřejmé, že dodržování lidských práv
ze strany státu nadále vykazovalo značné nedostatky a ještě se v několika oblastech zhoršilo,
nelze dovodit, že Bělorusko mělo (a má) natolik funkční mechanismus ochrany lidských práv,
že by stěžovatel musel výslovně a úplně prokazovat svá tvrzení o pronásledování a o existenci
překážek vycestování.
Podle zprávy o dodržování lidských práv za rok 2002 v Bělorusku vydané Úřadem
pro demokracii, lidská práva a práci MZ USA ze dne 31. 3. 2003, dodržování lidských práv
ze strany režimu nadále vykazovalo značné nedostatky, a ještě se v několika ohledech
zhoršilo. Státním orgánům se nadále dařilo odpírat občanům právo na změnu vlády. Bylo
zaznamenáno nejméně jedno podezřelé úmrtí politického aktivisty. Státní úřady se příliš
nesnažily objasnit zmizení známých členů opozice, ke kterým došlo v dřívějších letech,
a během roku bagatelizovaly důvěryhodné zprávy o tom, že do těchto případů jsou zapleteni
představitelé režimu. Příslušníci policie se nadále dopouštěli fyzického násilí a místy i mučení
ve věznicích na zadržovaných osobách. Rovněž byly hlášeny vážné případy šikany v armádě.
Problémy přeplných věznic přetrvávaly. Docházelo k nezákonnému zatýkání a zadržování
občanů bezpečnostními složkami a rapidně se zvýšil počet zjevně politicky motivovaných
zatčení. Celá řada těchto osob však byla záhy propuštěna. Státní bezpečnost nadále
porušovala právo na soukromí a svobodu pohybu, a to tím, že bedlivě sledovala činnost
opozičních politiků, organizací zaměřujících se na ochranu lidských práv a skupin obyvatel.
Režim nadále potlačoval svobodu projevu a tisku a nerespektoval svobodu shromažďování
a spolčování. Režim prosadil několik nových dekretů, které ještě více omezily i tyto svobody.
Zahájil ofenzivu proti nezávislým médiím. V jejím důsledku bylo zastaveno vydávání
několika novin a též došlo k uvězení novinářů na základě obvinění z urážky na cti. Opoziční
politická hnutí a politické strany čelily zpřísněným soudním i mimosoudním opatřením včetně
fyzického napadání svých představitelů. Členové bezpečnostních složek státu bedlivě
sledovali činnost organizací na ochranu lidských práv a v této činnosti jim bránili. Úřady
nepřestávaly závažně omezovat práva pracujících na sdružování, organizaci a kolektivní
vyjednávání. Nadále docházelo k obchodování se ženami a dětmi.
Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci
udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §2 odst. 6 zákona
o azylu se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody,
jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství, nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
V posuzované věci je třeba připustit, že stěžovatelem uváděné důvody od počátku
řízení o azylu měly politický podtext jen v obecnější poloze, když se stěžovatel dovolával
toho, že byl policistou, vyšetřoval případ u starosty města, po smrti majora S. byl od policie
propuštěn a vše zveřejnil v opozičních novinách, a kdy v kasační stížnosti upřesnil, že jeho
problémy poté, kdy byl propuštěn od policie, tak mají politický charakter. Nejvyšší správní
soud v této souvislosti poukazuje na názor vyslovený v rozsudku Vrchního soudu v Praze
ve věci vedené pod sp. zn. 6 A 510/93, podle něhož, tvrdí-li žadatel, že emigroval
pro odůvodněný strach z pronásledování pro své politické přesvědčení, je přinejmenším
zapotřebí, aby byl schopen doložit, že vůbec nějaké politické přesvědčení má, že je schopen
je formulovat a prezentovat, a stává se proto ve své domovské zemi vládním úřadům
nebo jiným vlivným místům nepohodlným, je proto pronásledován a nebo lze takové
pronásledování důvodně očekávat a to – byť spíše výjimečně – i v případě, že dosud
své politické přesvědčení v zemi původu neprojevil. Taková tvrzení by měla být dokládána
skutečnostmi co možná ověřitelnými. Podle názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatel
výše naznačené skutečnosti do určité míry doložil. Poukazoval na sledování neznámými
osobami a na vyhrožování z jejich strany, na záhadné úmrtí nadřízeného stěžovatele – majora
S., poté co se obrátili na prokuraturu a prokuratura s nimi jednala, na následné propuštění
stěžovatele společně s kapitánem K. od policie, a pokračující vyhrožovaní neznámými
osobami poté, co dané skutečnosti zveřejnil v opozičních novinách. Uvedl název opozičních
novin i jméno redaktora, který zajišťoval uveřejnění příspěvku o celé věci. Bez významu není
ani skutečnost, že do ČR podle svého tvrzení z obavy o život přicestoval s kapitánem K.,
který jako stěžovatel z uváděných důvodů sdílel stejný osud i obavy.
S ohledem na to, že se jednalo o policistu, propuštěného od policie poté,
co v opozičních novinách zveřejnil okolnosti případu, který vyšetřoval a v souvislosti
s nímž došlo k záhadnému úmrtí nadřízeného stěžovatele - majora S., jenž řídil dané
vyšetřování, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v době, kdy stěžovatel Bělorusko
opouštěl, nebylo zcela možno vyloučit, že nebyl jeho život nebo svoboda bezprostředně
ohroženy ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu, a závěr správního orgánu a následně soudu
o tom, že v posuzované věci nebyly dány důvody pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, tak není zcela objektivní.
Z informací o zemi původu stěžovatele, z nichž žalovaný správní orgán vycházel,
také nelze zcela jednoznačně uzavřít, že v případě stěžovatele, který od počátku řízení
poukazuje na to, že žádá o azyl z důvodů, které spojuje s politickým kontextem,
přičemž zdůrazňuje, že od roku 1999 pracoval jako příslušník kriminální policie,
jeho problémy začaly ve spojení s jeho účastí na vyšetřování požáru u starosty města,
a dále pokračovaly za shora popsaných okolností, po případném návratu do Běloruska nebude
ohrožen jeho život či svoboda.
Nejvyšší správní soud tedy se zřetelem ke shora uvedenému dospěl k závěru,
že rozhodnutí žalovaného ve vztahu k výroku podle §§12 a 91 zákona o azylu vychází
ze skutkového stavu, který nemá zcela oporu ve spise [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.],
a z těchto důvodů je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Krajský soud měl proto napadené rozhodnutí zrušit pro vady řízení ve smyslu §76 s. ř. s.
Neučinil-li tak, bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé [§109 odst. 3 s. ř. s., §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je krajský soud
vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Pokud jde o návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, vycházel
Nejvyšší správní soud z toho, že za situace, kdy byl napadený rozsudek zrušen, nebylo
třeba o odkladném účinku kasační stížnosti rozhodovat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu