ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.522.2004
sp. zn. 4 Azs 522/2004 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nyxgrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: L. S.,
zast. Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, nám. I. P. Pavlova 3, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne
12. 10. 2004, č. j. 30 Az 287/2003 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 22. 8. 2003, č. j. OAM-2655/VL-10-K02-2003. Tímto rozhodnutím
nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2, ani podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu) a současně bylo vysloveno, že na stěžovatele se nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu ustanovení §91 tohoto zákona.
Současně s kasační stížností požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného, stěžovatel
v obecné rovině toliko namítal porušení §3 odst. 3 a 4 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád) a §12, §91 zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody
odkazoval na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál.
Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V následném rozsudku dospěl krajský soud obdobně jako správní orgán
k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů předpokládaných zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
(§12 zákona o azylu); důvodem opuštění domovské země byly toliko ekonomické důvody,
které nelze pod důvody vymezené zákonem o azylu podřadit. K naplnění §14 zákona o azylu
pak krajský soud uvedl, že soudy přezkoumávají správní uvážení, o které se v případě udělení
označeného azylu jedná, toliko po formální stránce a po věcně stránce toliko v tom směru,
zda nepřekročilo meze stanovené zákonem. Stejně tak krajský soud přisvědčil žalovanému
správnímu orgánu i v otázce neexistence překážky vycestování, neb žádný důvod vymezený
§91 zákona o azylu nebyl shledán; ostatně stěžovatel takový důvody v žalobě
podle krajského soudu ani netvrdil. Krajský soud neshledal ani porušení označených
ustanovení správního řádu, či zákona o azylu. Krajský soud v Hradci Králové se proto zcela
ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného správního orgánu a v označených
námitkách stěžovateli nepřisvědčil. Na základě výše uvedených argumentů pak Krajský soud
v Hradci Králové žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které namítá stížnostní
důvod vymezený v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně zejména uvedl, že krajský soud se nezabýval tím, zda správní
orgán postupoval v souladu s platnými právními předpisy a vycházel ze spolehlivě
a objektivně zjištěného stavu věci týkající se situace v zemi původu stěžovatele. Namítal
porušení §3 odst. 4 a §46 správního řádu. Správnímu orgánu stejně tak vytýkal,
že nezkoumal existenci podmínek vymezených §14 zákona o azylu; krajský soud
podle stěžovatele nezkoumal, zda správní uvážení v otázce udělení humanitárního azylu
nepřekročilo meze zákona a zda je správní orgán nevyložil příliš úzce; poukázal
na humanitární důvody a jejich přezkum. Doplnil, že v důsledku sociální a ekonomické
situace v domovské zemi mu jako nezaměstnanému hrozí újma a vztahuje se na něj překážka
vycestování dle §91 odst. 1 a) zákona o azylu.
Na základě výše uvedeného pak požadoval zrušení napadaného rozsudku a vrácení
věci k dalšímu řízení. Současně navrhl přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl, že kasační stížnost
považuje za nepřípustnou, potažmo pak nedůvodnou. Doplnil, že stěžovatel uváděl toliko
obecné výtky, bez jejich konkretizace. Žalovaný správní orgán závěrem odkázal na závěry
soudu, navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl
udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody
vymezené v §103 odst. 1 s. ř. s., specifikované stěžovatelem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel za tento důvod označil důvod vymezený pod písm. a)
ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., tedy nesprávné právní posouzení právní otázky soudem,
je třeba se nejprve vyjádřit k dopadu významu tohoto důvodu. Nejvyšší správní soud
především obecně poznamenává, že nesprávné posouzení právní otázky může spočívat buď
v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis,
než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným
ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován
správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky
může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného
skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí
je nesprávně prezentován.
Označená pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové neshledal.
Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci
udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne
4. 6. 2003 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém výslovně uvedl, že o azyl žádá
z důvodu, že „v Číně neměl zaměstnání a nemohl se tam uživit, proto odjel za prací do jiné
země“. I z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
na území České republiky ze dne 3. 7. 2003 vyplynulo, že stěžovatel o azyl žádá toliko
z ekonomických důvodů; měl dluhy a v České republice si chtěl najít práci. Na otázku,
co by mu hrozilo v zemi původu v případě návratu, odpověděl, že toliko pronásledování
ze strany věřitelů; žádné problémy s domovskými orgány přitom neměl. Stěžovateli byla
na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta možnost,
aby se s obsahem protokolu seznámil, vyjádřil se k němu, resp. navrhl jeho doplnění;
této možnosti nevyužil.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatel neuvedl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu. Označené ekonomické důvody
nelze ani podle Nejvyššího správního soudu podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu.
Krajský soud přitom závěry žalovaného správního orgánu v souladu se zákonem řádně
přezkoumal a neshledal žádných pochybení. S těmito závěry se ztotožňuje i Nejvyšší správní
soud a odkazuje na ně.
Převedeno na konkrétní námitky stěžovatele – stěžovatel namítal, že krajský soud
se nezabýval, zda správní orgán postupoval v souladu s platnými právními předpisy
a vycházel ze spolehlivě a objektivně zjištěného stavu věci; namítal porušení §3 odst. 4
a §46 správního řádu – Nejvyšší správní soud tak uvádí, že skutkový stav byl zjištěn řádně
a spolehlivě, objektivně posouzen a nedošlo tak k označeným porušením správního řádu.
Nejvyšší správní soud plně odkazuje na závěry žalovaného správního orgánu, potažmo
pak soudu, se kterými se ztotožňuje. V těchto námitkách tak nemohl Nejvyšší správní soud
stěžovateli přisvědčit.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně nesprávné aplikace §14 zákona o azylu,
k tomuto Nejvyšší správní soud uvádí, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního
soudu, mohou správní soudy přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané v návaznosti
na ustanovení §14 zákona o azylu pouze omezeně, a to z hlediska jeho mezí, popř. z hlediska
jeho případného zneužití. Udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je na volné
úvaze správního orgánu, přičemž tuto volnou úvahu, tedy zda byl důvod hodný zvláštního
zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných
mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.), resp. z hlediska případné libovůle ze strany
správního orgánu. Nejvyššímu správnímu soudu, a stejně tak krajskému soudu, nepřísluší
posuzování, zda v souzené věci došlo k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele. Nejvyšší
správní soud rovněž poznamenává, že úkolem správního soudu, ač v takzvané plné jurisdikci,
je toliko přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze správního uvážení, resp. jeho zneužití,
jeho úkolem však není suplování správního orgánu při správním uvážení, které je vyhrazeno
toliko správnímu orgánu, což se však ani podle Nejvyššího správního soud v souzené věci
nestalo. Krajský soud v Hradci Králové, a ani žalovaný správní orgán, přitom žádné
ustanovení zákona neporušily.
Nejvyšší správní soud tak nemohl přisvědčit námitkám stěžovatele,
ve kterých krajskému soudu vytýkal, že nezkoumal, zda správní uvážení v otázce udělení
humanitárního azylu nepřekročilo meze zákona a zda je správní orgán nevyložil příliš úzce,
neb - jak vyplynulo ze soudního spisu, krajský soud se přezkumem označeného správního
uvážení zabýval, a to jak po formální, tak i věcné stránce, ovšem neshledal porušení zákona
ze strany žalovaného správního orgánu.
Konečně pak k námitce stěžovatele týkající se nedostatečného zkoumání překážky
vycestování dle §91 odst. 1 a) zákona o azylu Nejvyšší správní soud uvádí, že jak vyplynulo
ze soudního a správního spisu, žalovaný správní orgán, jakož i soud, se překážkou
vycestování v rámci svých zákonem stanovených povinností řádně zabývaly. Překážka
vycestování pro stěžovatelem uváděné důvody však nebyla ani ze strany žalovaného
správního orgánu, jakož i krajského soudu shledána. Ostatně jak vyplynulo ze správního
spisu, stěžovatel se obává toliko pronásledování ze strany věřitelů, tedy soukromých osob,
které nelze podřadit pod důvody vezené zákonem a azylu. Ani této námitce tak Nejvyšší
správní soud stěžovateli nemohl přisvědčit.
Nejvyšší správní soud závěrem s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi
jen pro úplnost konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko
za pronásledovaní za uplatňování politických práv a svobod, resp. z důvodu odůvodněného
strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství České
republiky přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných demokratických evropských
zemích, tak vnímá právo na azyl toliko jako právo na nezbytnou ochranu před výše
uvedeným, což však v souzené věci nenastalo.
Po porovnání všech námitek a jich doplňujících tvrzení stěžovatele s významem
namítaného stížnostního důvodu došel Nejvyšší správní soud k závěru, že k naplnění
označeného důvodu nedošlo.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Protože stěžovatel neměl ve věci úspěch, a žalovaný žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl
tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu