ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.529.2004
sp. zn. 4 Azs 529/2004 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: V. F.,
zast. Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem v Plzni, Františkánská 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
21. 10. 2004, č. j. 60 Az 114/2004 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného správního orgánu ze dne 26. 7. 2004, č. j. OAM-445/LE-B04-B04-2004.
Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
dle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, stěžovatel v obecné rovině
namítal porušení §3 odst. 3, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád) a §12, §91 zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům zejména
uvedl, že se žalovaný vyhnul hodnocení země původu stěžovatele. Doplnil, že země původu
stěžovatele není schopna stěžovateli zajistit ochranu. Požadoval, aby napadané rozhodnutí
bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V následném rozsudku dospěl krajský soud obdobně jako správní orgán k závěru,
že stěžovatel požádal o azyl až po udělení správního vyhoštění, přičemž na území České
republiky před správním vyhoštěním pobýval a měl tak možnost vejít v kontakt s českými
úřady, u kterých by mohl požádat o azyl. Z hlediska takto uváděných důvodů žádosti
o udělení azylu se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného
správního orgánu o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu. Krajský soud v Plzni neshledal naplnění žádného žalobního bodu
a žalobu proto napadeným rozsudkem nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, opírající se o důvody
vymezené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). K písm. a) citovaného zákonného ustanovení
stěžovatel uvedl, že krajský soud (a žalovaný) nesprávným způsobem posoudil právní otázku,
a sice, zda lze na souzený případ vztáhnout ustanovení §16 písm. g) zákona o azylu (správně
písm. k) – pozn. Nejvyššího správního soudu), tedy že žádost o udělení azylu byla podána
zjevně nedůvodně. Konkrétně uvedl, že se v zemi původu dostal do finančních potíží a byl
pronásledován vymahači; státní orgány mu neposkytly ochranu. Domnívá se, že splňuje
podmínky vymezené v §12 b) zákona o azylu, neboť patří do „sociální skupiny nečlenů
zločineckých struktur“, je pronásledován a domovský stát tuto situaci toleruje. Odkázal
rovněž na čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka.
Stejně tak žalovanému vytýkal způsob, jakým se vypořádal s tvrzením o překážce
vycestování. K ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel uvedl, že žalovaný provedl
nedostatečným způsobem dokazování a na základě zjištěného skutkového stavu nebylo
možno spravedlivě rozhodnout. V této souvislosti doplnil, že žalovaný nerespektoval situaci
stěžovatele, který má omezené možnosti pro obstarání důkazů o perzekuci v domovské zemi
a krajský soud se tímto nijak nezabýval. K označenému písm. d) stěžovatel v kasační stížnosti
uvedl, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení netrpělo
procesní vadou. K tomuto rovněž doplnil, že správní orgán provedl nedostatečným způsobem
dokazování, a namítl, že rozhodnutí žalovaného neodpovídá dikci §47 odst. 3 správního řádu
a řízení tak trpí neodstranitelnou vadou a je třeba je zopakovat. Na základě výše uvedených
důvodů stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci
k dalšímu řízení.
Žalovaný podal na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém vyslovil
souhlas se závěry soudu a odkázal na správní spis. K přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti neshledal důvody. Upozornil rovněž na skutečnost, že žádost byla zamítnuta
podle jiného písm. §16 zákona o azylu než uvádí stěžovatel v kasační stížnosti. Navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by
před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle citovaných písm. §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního
orgánu pro nesrozumitelnost a d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu přitom stanoví, že žádost o udělení
azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel podal žádost o udělení azylu
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny,
ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne
14. 7. 2004 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ze kterého vyplynulo, že důvodem
žádosti o azyl je pronásledování ze strany vymahačů, kteří po něm požadují zaplacení škody
za údajné nabourání vozidla; bez peněz se nemůže vrátit, hrozí mu napadení. Stejně
tak z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území
České republiky ze dne 21. 7. 2004 vyplynulo, že stěžovatel o azyl žádá z důvodů
pronásledování ze strany vymahačů. Se žádostí o pomoc se přitom účinně na domovské
orgány neobrátil; žádné problémy přitom s domovskými orgány neměl. Ze spisu dále
vyplynulo, že stěžovatel o azyl nepožádal bezprostředně po příjezdu na území České
republiky, o azyl požádal až po udělení správního vyhoštění.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatel neuvedl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení. Stěžovatel pobýval na území České republiky, měl možnost vejít v kontakt s českými
úřady a podat žádost o udělení azylu. O azyl však požádal až po udělení správního vyhoštění.
Ze spisu vyplynulo, že stěžovatel vycestoval na řádný cestovní pas dne 17. 5. 2004, na území
ČR vstoupil legálně přes přechod Chotěbuz z Polska (sám uvádí příjezd do České republiky
dokonce o měsíc dříve), měl cestovní vízum s povolením pobytu 7 dnů od 7. 5. 2004
do 30. 5. 2004. Pohyboval se nejprve v P., poté odcestoval do B., kde byl jako cizinec bez
dokladů zadržen policejní hlídkou a bylo mu dne 30. 6. 2004 uděleno správní vyhoštění. Byl
zadržen a odvezen do B., teprve zde požádal účelově o azyl.
Za této situace považuje Nejvyšší správní soud tvrzení stěžovatele o pronásledování
v domovské zemi, o příčinách odcestování z domovské země, jakož i překážce vycestování,
za účelová a nepřisvědčil jim. Uvedené pronásledování a navazující ohrožení zdraví či života
jsou podle Nejvyššího správního soudu natolik závažná, že by před nimi stěžovatel v případě
jejich opravdové hrozby vyhledal ochranu okamžitě po příjezdu na území České republiky
a neuvedl je teprve až po udělení správního vyhoštění. Nejvyšší správní soud rovněž uvádí,
že uváděné námitky jsou navíc plně konzumovány skutečností, že žádost o udělení azylu byla
zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Nejvyšší správní
soud pro podporu svých tvrzení odkazuje i na dosavadní judikaturu, např. na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004, ve kterém bylo
uvedeno, že byla-li žádost o azyl podána až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění
žadatele, a tato žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 325/1999 Sb., nemohou před soudem
obstát námitky nesprávného posouzení skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení
azylu. Obdobně Nejvyšší správní soud poznamenává, že za situace, kdy byla žádost o udělení
azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 zákona o azylu, již nepřísluší posuzovat
překážky vycestování dle §91 zákona o azylu, neboť aplikace těchto ustanovení se váže
na ustanovení §12 zákona o azylu, kterého v daném případě užito nebylo.
I přesto však Nejvyšší správní soud nad rámec výše uvedeného přezkoumal všechny
námitky vztahující se ke skutkovému posouzení věci a porovnal je s uvedenými důvody
vymezenými v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., avšak neshledal naplnění ani jednoho z nich.
Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal nesprávné právní posouzení,
ať již ze strany krajského soudu či žalovaného správního orgánu. Žalovaný správní orgán
a krajský soud postupovaly správně, pokud na základě výše popsaného skutkového stavu
žádost o udělení azylu posoudily jako zjevně nedůvodnou dle §16 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu. Přitom neporušily žádného ustanovení zákona. V námitkách vážících
se k nesprávnému právnímu posouzení - stěžovatel zejména namítal, že krajský soud
(a žalovaný) nesprávným způsobem posoudil právní otázku, a sice, zda lze na souzený případ
vztáhnout ustanovení §16 zákona o azylu, tedy že žádost o udělení azylu byla podána zjevně
nedůvodně - tak Nejvyšší správní soud stěžovateli nemohl přisvědčit.
Konečně k námitkám vážícím se ke stížnostnímu důvodu vymezeného pod písm. d) -
stěžovatel uvedl, že krajský soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní
řízení netrpělo procesní vadou; správní orgán provedl nedostatečným způsobem dokazování
resp. rozhodnutí žalovaného neodpovídá dikci §47 odst. 3 správního řádu a řízení tak trpí
neodstranitelnou vadou a je třeba je zopakovat - zaujal Nejvyšší správní soud závěr,
že rozhodnutí je zcela v souladu s dikcí ustanovení §47 odst. 3 správního řádu (V odůvodnění
rozhodnutí správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými
úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých
rozhodoval.), není zatíženo neodstranitelnou vadou, a není je třeba proto zopakovat; krajský
soud tak postupoval i v této otázce správně. K další námitce stěžovatele - správní orgán
provedl nedostatečným způsobem dokazování - odkazuje Nejvyšší správní soud na výklad
podaný výše a shrnuje, že ani v těchto námitkách nemohl stěžovateli přisvědčit.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v souzené věci neshledal na základě tvrzených
skutečností naplnění žádného z namítaných stížnostních důvodů.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Protože stěžovatel neměl v řízení úspěch a žalovaný žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl
tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu