ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.533.2004
sp. zn. 4 Azs 533/2004 – 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. K.,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004,
č. j. 46 Az 55/2004 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 2. 2004, č. j. OAM-4578/VL-11-P08-2002, nebyl
žalobci udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně bylo rozhodnuto,
že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona v platném
znění.
Ve včas podané žalobě vytýkal žalobce správnímu orgánu, že při projednání
jeho žádosti nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil
ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb. (správního řádu),
a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl; důkazy, které si správní orgán
opatřil pro rozhodnutí nebyly úplné a došlo tak opětovně k porušení ustanovení §32 odst. 1
a 34 odst. 1 správního řádu, neboť žalovaný nemohl usuzovat správně na skutkové a právní
otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět, a rozhodnutí tak nevyplývá
ze zjištěných podkladů, t. j. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro něj.
Své tvrzení odůvodnil přesvědčením, že jako občan z východní části Ukrajiny byl
v její západní části, kde před odcestováním žil, ohrožen na životě tím, že byl pokládán
za příslušníka ruské národnosti. Splňuje tedy podmínku §12 písm. b) zákona o azylu
pro jeho udělení. Jde nejen o ohrožení života, ale také nepředstavitelný psychický nátlak,
když stát Ukrajina není schopen odpovídajícím způsobem mu zajistit ochranu před takovým
jednáním a takové jednání trpí. Rozhodně však v jeho případě jde o důvody humanitární,
na základě kterých by bylo možno k udělení azylu přistoupit. Odvolával se na čl. 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a svobod, že „nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému
či ponižujícímu zacházení nebo trestu“. V této souvislosti poukázal na rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas z roku 1991 a ve věci Vilvarajah z roku 1991. Dále
se odvolával na rozsudek téhož soudu ve věci Berrehab z roku 1988 s tím, že jeho eventuelní
vyhoštění by nepochybně bylo zásahem do soukromého života a v rozporu s čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti se pak ještě odvolal
na rozsudek téhož soudu ve věci Niemietz z roku 1993, kde je vysvětlena definice pojmu
„soukromý život“. Návratem do země původu, kde přerušil veškeré vazby, by podle něj došlo
k nezměrným psychickým útrapám, což by bylo v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Dále
se též dovolával názoru uveřejněného v Příručce k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě.
Navrhoval zrušit napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Současně požádal o nařízení veřejného projednání věci za jeho přítomnosti ve smyslu §30
o. s. ř. s odvoláním na §138 o. s. ř., ustanovení bezplatného zástupce z řad advokátů
(protože nemá žádný příjem) a tlumočníka jazyka ruského.
Vzhledem k žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů pro přezkumné
soudní řízení, zaslal mu Krajský soud v Praze spolu s přípisem ze dne 26. 4. 2004 formulář
„Potvrzení o majetkových, výdělkových a osobních poměrech“ s tím, aby jej vyplněný
a podepsaný uvedenému soudu vrátil ve lhůtě 14ti dnů od jeho doručení, aby tak soud mohl
posoudit důvodnost jeho žádosti o ustanovení zástupce v této věci. Výzva spolu s formulářem
byla stěžovateli doručena na jím v žalobě uvedenou adresu PoS B. – J., kde si písemnosti
stěžovatel převzal dne 13. 5. 2004, jak vyplývá z číselného záznamu na dodejce, která
uvedené písemnosti obsahovala. Stěžovatel svým podpisem převzetí písemnosti stvrdil.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 7. 2004, č. j. 46 Az 55/2004 – 21, návrh
žalobce na ustanovení zástupce soudem pro toto řízení zamítl. V odůvodnění poukázal na to,
že stěžovatel byl vyzván k prokázání svých majetkových a osobních poměrů, aby tak mohlo
být podle ustanovení §35 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“), přezkoumáno, zda splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků
a pro možnost ustanovení zástupce z řad advokátů soudem. Žalobce však na tuto výzvu,
kterou převzal dne 13. 5. 2004, ve stanovené lhůtě, a ostatně ani později, nereagoval.
Neosvědčil tak předpoklady pro požadované ustanovení zástupce z řad advokátů soudem,
a za daného stavu soudu nezbylo, než jeho žádost pro nečinnost zamítnout podle ustanovení
§35 odst. 7 s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž uvedl, že krajský soud mu zaslal formulář „Potvrzení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“,
přičemž stěžovatel jej řádně vyplnil a zaslal poštou Krajskému soudu v Praze. Zásilku zaslal
jako „obyčejnou“, nikoliv doporučenou, takže o jejím zaslání nemá žádný doklad. Následně
obdržel usnesení, jímž krajský soud jeho žádost na ustanovení zástupce zamítá
s odůvodněním, že nereagoval na výzvu soudu a zmíněné potvrzení nezaslal. Žalobce s tímto
usnesením nemůže souhlasit, neboť soud podle jeho přesvědčení při projednání žádosti
o ustanovení zástupce z řad advokátů se dopustil pochybení. Usnesení tak napadá v celém
rozsahu pro jeho nezákonnost způsobenou tím, že soud nezjistil přesně a úplně skutkový stav
věci před vydáním usnesení a v důsledku toho i nesprávně posoudil jeho žádost; důkazy,
které si opatřil pro rozhodnutí nebyly úplné, nemohl tedy správně usuzovat na skutkové
a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět, a rozhodnutí nevyplývá
ze zjištěných podkladů, t. j. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil
Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně žádal o nařízení veřejného projednání
věci za jeho přítomnosti, a dále ve smyslu §30 o. s. ř., s odvoláním na §138 o. s. ř.,
o ustanovení bezplatného zástupce z řad advokátů, protože nemá žádný příjem. Žádal
též o přibrání tlumočníka do ruského jazyka. Spolu s kasační stížností zaslal stěžovatel soudu
vyplněný formulář „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“.
Krajský soud v Praze poté předložil spis Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí
o kasační stížnosti s tím, že je podána včas, že je v ní uplatněn důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., a že stěžovatel není zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci zde uplatněného důvodu (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.),
přičemž neshledal pochybení ze strany soudu, které by odůvodňovalo se od zásady vázanosti
rozsahem kasační stížnosti odchýlit. Dospěl pak k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ačkoliv v kasační stížnosti stěžovatel výslovně nečiní odkaz na příslušné ustanovení
soudního řádu správního, jehož se dovolává, lze z obsahu kasační stížnosti dovodit
(tak, jak již předeslal Krajský soud v Praze ve své předkládací zprávě), že tak činí z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když má za to, že krajský soud nesprávně posoudil
právní otázku týkající se jeho žádosti o ustanovení advokáta.
Nejvyšší správní soud především podotýká, že v řízení u Nejvyššího správního soudu
o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce
žalobce není důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti nedostatek právního zastoupení (§105
odst. 2 s. ř. s.).
Podle ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s. může předseda senátu navrhovateli (žalobci),
u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně
jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Z citace
uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že účastníku lze ustanovit zástupce tehdy,
jestliže jsou splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků, 2) jestliže je to třeba k ochraně jeho práv a zájmů.
V projednávané věci se krajský soud před vydáním napadeného usnesení zabýval nejdříve
splněním první zákonné podmínky, neboť vyžadoval od stěžovatele doklady, potvrzující
jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry. Stěžovatel však na výzvu soudu, s níž mu byl
současně zaslán výše již zmíněný formulář, ve lhůtě 14ti dnů od jejího doručení, t. j. ve lhůtě
končící středou dne 26. 5. 2004, a ostatně ani později až do doby vydání napadeného usnesení
Krajským soudem v Praze (1. 7. 2004), vůbec nereagoval. Uvedený soud proto dospěl
k závěru, že v projednávané věci není splněna první ze zákonem stanovených podmínek
pro možnost ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů, neboť stěžovatel nedoložil,
že splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení §35
odst. 7 s. ř. s. Jeho žádost musela být proto zamítnuta.
Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením věci krajským soudem ztotožňuje.
V řízení, kde není zastoupení advokátem povinné (kam patří i řízení před Krajským soudem
v Praze ve věci azylové), bude advokát ustanoven soudem účastníku k ochraně jeho zájmů
především tehdy, jestliže splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků
ve smyslu citovaného ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s. Krajský soud v Praze učinil vše potřebné,
aby umožnil stěžovateli osvědčit předpoklady pro osvobození od soudních poplatků,
a proto mu zaslal výše již zmíněné „Potvrzení o osobních, výdělkových a majetkových
poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“. Stěžovatel nepopírá,
že by výzvu spolu s formulářem neobdržel, tvrdí však, že vyplněný formulář zaslal soudu zpět
ve stanovené lhůtě, avšak nemá žádný doklad o odeslání této zásilky. Pokud tato soudem
vyžádaná písemnost nebyla krajskému soudu doručena, jak vyplývá z obsahu spisu, a pokud
stěžovatel nemůže doložit, že výzvě soudu vyhověl, pak nezbývá než uzavřít, že Krajský soud
v Praze neměl za této procesní situace, která se nezměnila až do 1. 7. 2004, žádnou
jinou možnost, než návrh stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítnout.
Krajskému soudu v Praze nelze vytýkat, jak namítá stěžovatel v kasační stížnosti, že nezjistil
přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním usnesení (ostatně stěžovatel neuvádí,
v čem měl nedostatek zjištění skutkového stavu spočívat), a že by neměl snahu opatřit
si důkazy pro své rozhodnutí. Důkaz, na jehož základě mohl rozhodnout, bylo „Potvrzení
o osobních, výdělkových a majetkových poměrech“, a tento důkaz stěžovatel pozbyl tím,
že jej soudu ve stanovené lhůtě nepředložil.
Kasační stížnost stěžovatele podanou z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení neshledal tudíž
Nejvyšší správní soud za této situace důvodnou, a proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl.
Nad rámec potřebného odůvodnění nutno podotknout, že stěžovatelovo tvrzení
o odeslání „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce“ ve lhůtě soudem stanovené se jeví jako poněkud
účelové, zejména přihlédne-li se k tomu, že zmíněný (vyplněný) formulář zaslal stěžovatel
soudu spolu s kasační stížností dne 25. 8. 2004. Nutno dodat, že v kasační stížnosti stěžovatel
znovu požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení v jeho azylové věci,
a na Krajském soudu v Praze bude, aby o této jeho žádosti rozhodl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Protože úspěšnému žalovanému v tomto stadiu řízení žádné náklady
nevznikly a stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu