ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.537.2004
sp. zn. 4 Azs 537/2004 – 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: V. M.,
zast. JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 31. 5. 2004, č. j. 55 Az 366/2003 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky, JUDr. Evy Poláčkové, se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označené
usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného správního orgánu ze dne 7. 10. 2002, č. j. OAM-4345/VL-16-06-2002.
Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo
vysloveno, že stěžovateli se neuděluje azyl podle §13 odst. 1, 2, a podle §14 zákona o azylu,
resp., že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91
tohoto zákona.
Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu podal stěžovatel podání
nazvané „rozklad“, ve kterém toliko uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím žalovaného správního
orgánu a žádá o přezkoumání. Odkázal na spisové doklady. Toto podání bylo předloženo
Vrchnímu soudu v Praze, jako orgánu příslušnému o něm rozhodnout jako o „žalobě“;
po nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), byla věc
postoupena k dokončení Krajskému soudu v Brně.
Následným usnesením Krajského soudu v Brně byla žaloba odmítnuta. Krajský soud
v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že označené podání nemá základní náležitosti
podání dle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. a ani náležitosti vymezené v ustanovení §71 odst. 1 písm. a)
až f) označeného zákona, a ve věci tudíž nebylo možné meritorně jednat; nebyly splněny
podmínky řízení, přičemž vady podání byly neodstranitelné, neb je nebylo možno v zákonem
stanovené lhůtě odstranit (§71 odst. 2 s. ř. s.).
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel obecně formulovanou kasační stížnost, opírající
se o důvody vymezené v §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s ., ve které mimo jiné požádal
o ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti a přiznání odkladného účinku.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2004, č. j 55 Az 366/2003 – 51, byla
stěžovateli ustanovena zástupkyně - JUDr. Eva Poláčková.
Prostřednictvím označené zástupkyně stěžovatel kasační stížnost opakovaně doplnil.
V doplnění uvedl, že dovozuje nezákonnost usnesení o odmítnutí návrhu, tedy namítá
stížnostní důvod vymezený i v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Dále uvedl, že soud nesprávně
posoudil a vyložil přechodná a zmocňovací ustanovení s. ř. s. (konkrétně §129 odst. 2
s. ř. s. ve vztahu k §250 občanského soudního řádu) vztahující se k podmínkám řízení,
neb měl stěžovatele vyzvat k doplnění náležitostí podání, a to v souladu s ustanovením §37
odst. 5 s. ř. s. Z důvodu, že tak neučinil, byla stěžovateli odňata možnost jednat před soudem
ve věci samé a došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Na základě výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení shora označeného
rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný poskytl na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém však toliko
uvedl, že z důvodu, že kasační stížnost včetně doplnění směřuje toliko proti postupu soudu,
se k ní nebude vyjadřovat.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky usnesení krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. Z důvodu, že podání stěžovatele bylo Krajským soudem v Brně
odmítnuto, však přichází v úvahu pouze stížnostní důvod vymezený v §103 odst. 1 písm. e)
a proto se Nejvyšší správní soud zabýval naplněním toliko tohoto důvodu, tedy tím,
zda usnesení o odmítnutí návrhu bylo nezákonné.
Ze soudního spisu přitom pro Nejvyšší správní soud především vyplynulo,
že rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 7. 10. 2002, č. j. OAM-4345/VL-16-06-
2002 byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Současně bylo vysloveno, že stěžovateli se neuděluje azyl
podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, resp., že na stěžovatele se nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu ustanovení §91 tohoto zákona.
Proti označenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu podal stěžovatel podání
nazvané „rozklad“, ve kterém pak toliko uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím žalovaného
správního orgánu a žádá o přezkoumání, a odkázal na spisové podklady.
Podle §71 odst. 1 s. ř. s. však musí žaloba mimo jiné obsahovat žalobní body,
z nichž bude patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce (stěžovatel)
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, resp. jaké důkazy k prokázání
svých tvrzení žalobce navrhuje provést. Tyto žalobní body je přitom stěžovatel povinen uvést
ve lhůtě pro podání žaloby; obecné tvrzení o tom, že nesouhlasí s rozhodnutím žalovaného
správního orgánu a žádá o přezkoumání, resp. odkázání na spisové podklady bez bližší
specifikace, nelze za žalobní bod, či body ani podle Nejvyššího správního soudu považovat.
Nejvyšší správní soud pro úplnost odkazuje na svou konstantní judikaturu v této věci,
kdy např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 4 Azs 3/2004 bylo uvedeno, že „v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu musí žaloba obsahovat nejen obecné náležitosti
podání stanovené v §37 odst. 2 a 3 s. ř. s., ale zejména základní náležitosti žaloby vymezené
v §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s. Neobsahuje-li žaloba žádný žalobní bod, lze jej doplnit
jedině ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.). Soud není povinen žalobce vyzývat
k odstranění takové vady žaloby podle §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná
povinnost soudu by zjevně odporovala zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení,
v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován“.
Krajský soud v Brně tak postupoval správně, pokud žalobu za označené situace
odmítl. Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožňuje a uvádí, že usnesení o odmítnutí
žaloby je zákonné. K tomu se vážícím námitkám stěžovatele proto nemohl Nejvyšší správní
soud přisvědčit. Poučovat stěžovatele o vadách žaloby za výše uvedené situace, tedy situace,
kdy podání neobsahovalo žádný žalobní bod, by odporovala uvedené dispoziční zásadě.
K obsáhlému tvrzení stěžovatele - soud nesprávně posoudil a vyložil přechodná
a zmocňovací ustanovení s. ř. s. (konkrétně §129 odst. 2 s. ř. s. ve vztahu k §250 občanského
soudního řádu) vztahující se k podmínkám řízení, neboť měl stěžovatele vyzvat k doplnění
náležitostí podání, a to v souladu s ustanovením §37 odst. 5 s. ř. s. a z důvodu, že tak neučinil
byla stěžovateli odňata možnost jednat před soudem ve věci samé a došlo k porušení čl. 36
Listiny základních práva svobod – odkazuje Nejvyšší správní soud nejprve na výše uvedené
a doplňuje, že jak vyplynulo z obsahu spisu, z důvodu, že věc nebyla vyřízena do nabytí
účinnosti s. ř. s., přešla povinnost o ní rozhodnout z Vrchního soudu v Praze na Krajský soud
v Brně (ustanovení čl. II odst. 1 zákona č. 519/2002), o čemž byl stěžovatel řádně vyrozuměn.
Současně byl v souladu s ustanovením §129 odst. 2 s. ř. s. vyrozuměn o tom, že řízení
o opravných prostředcích podaných přede dnem účinnosti tohoto zákona, o nichž soud
nerozhodl do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí v řízení podle ustanovení části
třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona. Účinky procesních úkonů v těchto řízeních
učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona.
Krajský soud v Brně přitom správně vyložil označené ustanovení zákona. Vyzývat stěžovatele
k doplnění žaloby za výše uvedené situace, jak již bylo několikrát uvedeno, bylo přitom
i podle Nejvyššího správního soudu nadbytečné. Ostatně i podle ustanovení §249 občanského
soudního řádu, ve znění účinném ke dni podání „žaloby“ platilo, že „žaloba musí kromě
obecných náležitostí podání obsahovat označení rozhodnutí správního orgánu, které napadá,
vyjádření v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá, uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a jaký konečný návrh činí.“ Krajskému soudu
v Brně tak za situace, kdy mu byla po nabytí účinnosti s. ř. s. věc postoupena k dokončení,
a kdy „žaloba“ neobsahovala žádný žalobní bod (ani ve smyslu §249 o. s. ř., platného
a účinného v době podání „žaloby“) tak nepříslušelo žalobce k odstranění vad podání vyzývat,
a mohl „žalobu“ toliko odmítnout.
Ač není Nejvyšší správní soud primárně předurčen k posuzování souladu s Ústavou,
resp. Listinou základních práv a svobod uvádí, že k porušení označeného článku za výše
uvedené situace nemohlo dojít. O porušení práv stěžovatele by se jednalo toliko tehdy pokud
by podání stěžovatele splňovalo náležitosti žaloby (ve smyslu právní úpravy platné a účinné
v době jejího podání – tj. dle §249 o. s. ř.) a bylo přesto odmítnuto, resp. by o podání (žalobě)
mělo probíhat o řízení, kterého by se stěžovatel nemohl zúčastnit, což se však, jak bylo
již uvedeno, nestalo. Proto ani v této námitce Nejvyšší správní soud stěžovateli nemohl
přisvědčit.
Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že ani v jedné z námitek vážících se k označenému
stížnostnímu důvodu [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.] stěžovateli nemohl přisvědčit.
Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo než uzavřít, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů
řízení nepřiznává.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatele, JUDr. Eva Poláčková, byla ustanovena
soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle §35 odst. 7 v návaznosti na §120 s. ř. s.
označené zástupkyni za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši
2150 Kč, sestávající se z odměny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby
[á 1000 Kč - §11 odst. 1 písm. b) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky]
a dvou režijních paušálů (á 75 Kč - §13 odst. 3 téže vyhlášky).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu