ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.539.2004
sp. zn. 4 Azs 539/2004 – 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: I. S.,
zast. JUDr. Zuzanou Artnerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, ze dne 8. 7. 2004, č. j. 59 Az 10/2004 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne ze dne 5. 12. 2003, č. j. OAM-2334/AŘ-
2002. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalovaného správního
orgánu ze dne 27. 10. 2001, č. j. OAM 10218/VL-07-05-2001, kterým nebyl stěžovateli
udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2, a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu), a současně bylo vysloveno, že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu ustanovení §91 tohoto zákona.
Stěžovatel samostatným podáním požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatel v obecné rovině
namítal toliko porušení §47 odst. 3 a §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád). K tomu uvedl, že v zemi původu jsou potlačována lidská práva a státní aparát
je propojen s organizovaným zločinem. Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno
a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V doplnění žaloby potom uvedl, že správní orgán
II. stupně nepřihlédl k tomu, že žalobce opustil zemi v důsledku skutečnosti, že byl politicky
aktivní ve straně.
V následném rozsudku dospěl krajský soud obdobně jako správní orgán k závěru,
že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku
pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu). Krajský soud přisvědčil
žalovanému správnímu orgánu v tom, že uváděné důvody žádosti o azyl (bytové problémy,
legalizace pobytu) nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu. Z hlediska
uváděných důvodů žádosti o udělení azylu se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem
a závěrem žalovaného správního orgánu. Později stěžovatelem doplněné tvrzení
o pronásledování z důvodu členství v Demokratické straně práce považoval krajský soud
za účelové a nevěrohodné. Krajský soud neshledal naplnění žádného žalobního bodu a žalobu
proto jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, opírající se o důvody
vymezené v §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti zejména uvedl, že soud nesprávně
zjistil skutkový stav věci. K tomuto zejména doplnil, že krajský soud neodůvodněně zlehčil
tvrzení o členství stěžovatele v Demokratické straně práce v zemi původu stěžovatele,
pro které bylo stěžovateli vyhrožováno, přičemž země původu mu nebyla schopna poskytnout
dostatečnou ochranu. Uvedl, že do České republiky uprchl i z důvodů propojení policejních
orgánů Ukrajiny s organizovaným zločinem. V kasační stížnosti dále brojil proti závěrům
soudu o snaze o legalizaci pobytu, kdy uvedl, že u jeho osoby jsou důvody vymezené v §91
zákona o azylu, neb na Ukrajině nejsou dodržována základní práva zaručená Ústavou,
resp. jejich porušení není trestáno.
Na základě výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení shora označeného
rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný poskytl na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém vyslovil
souhlas se závěry soudu a odkázal na správní spis. Námitky stěžovatele týkající
se pronásledování pro členství v politické straně považoval za účelové, stejně tak popřel
námitky vztahující se k legalizaci pobytu. K přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
neshledal důvody. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodů
vymezovaných v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Podle citovaných písmen §103 odst. 1
s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené b) vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost a d) nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Z předloženého soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil,
že rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 27. 10. 2001, č. j. OAM 10218/VL-07-05-
2001 nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2, a podle §14 zákona o azylu
a současně bylo vysloveno, že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
ustanovení §91 tohoto zákona. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad,
kde zejména nově uvedl, že byl pronásledován z politických důvodů. Rozhodnutím ministra
vnitra ze dne ze dne 5. 12. 2003, č. j. OAM-2334/AŘ-2002 byl tento rozklad zamítnut
a potvrzeno napadené rozhodnutí.
Ze správního spisu přitom vyplynulo, že stěžovatel podal dne 16. 10. 2001 návrh
na zahájení řízení o udělení azylu, v němž uvedl, že důvodem žádosti o azyl jsou bytové
problémy. Na území České republiky vstoupil 15. 5. 2000, chtěl by zde žít a pracovat,
v České republice byl za prací již v letech 1997, 1998, 1999 a 2000. Stejně tak z protokolu
o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky
ze dne 22. 10. 2001 vyplynulo, že stěžovatel o azyl žádá z důvodu bytových problémů (uvedl,
že neměl, kde bydlet). Do protokolu přitom výslovně uvedl, že žádné další problémy, vyjma
bytových, a to ani problémy se státními orgány, s policií, soudy či jinými státními institucemi,
v zemi původu neměl. Ze spisu dále vyplynulo, že stěžovatel o azyl nepožádal bezprostředně
po příjezdu na území České republiky, o azyl požádal až po zadržení Policií České republiky.
Na otázku, zda je snaha o legalizaci pobytu na území České republiky také jedním z důvodů
žádosti o azyl, stěžovatel odpověděl, „ano, chci zde pobývat legálně“.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele,
vycházel jak správní orgán, tak i krajský soud, a jejich závěr o tom, že stěžovatel neuvedl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního
řízení. Stěžovatel pobýval na území České republiky, měl možnost vejít v kontakt s českými
úřady a podat žádost o udělení azylu. O azyl však požádal až po zadržení policií. V řízení
před správním orgánem uváděl, že do České republiky přijel proto, že v zemi původu nemá
kde bydlet, chtěl by zde žít a pracovat, a poté co byl bez platných dokladů zadržen policií,
by zde chtěl pobývat legálně. V rozkladu proti rozhodnutí o neudělení azylu navíc uvedl
pronásledování za členství v Demokratické straně práce. Žaloba, o níž rozhodoval krajský
soud, zněla původně jen velmi obecně, teprve v jejím doplnění stěžovatel uvedl, že měl
v zemi původu problémy pro svoji aktivní činnost v Demokratické straně práce, pro což byl
vystaven šikanování a nátlaku. K tomu stěžovatel dodal, že tyto skutečnosti původně
před správním orgánem v řízení o udělení azylu neuvedl z důvodu obav z postupu policejních
orgánů České republiky, a uvedl je až poté, co se přesvědčil, že ze strany policie České
republiky je s ním zacházeno slušně a nemusí se obávat žádných represí. Krajský soud
se po posouzení věci ztotožnil se závěry rozhodnutí o rozkladu, že stěžovatelem původně
uváděné důvody – bytové problémy, snaha legalizovat pobyt v České republice – nelze
podřadit pod důvody taxativně stanovené v §12 zákona o azylu, a pokud jde o dodatečně
uváděné pronásledování za členství v Demokratické straně práce, tady se ztotožnil se závěrem
z téhož rozhodnutí, že tyto uváděné skutečnosti jsou účelové a nevěrohodné. Stěžovatel
toto své tvrzení nejen nedoložil žádným důkazem, ale neuvedl ani jakýkoliv argument
na podporu věrohodnosti svého tvrzení.
Za této situace považuje i Nejvyšší správní soud později uvedená tvrzení stěžovatele
o pronásledování v zemi původu z politických důvodů, neposkytnutí ochrany, resp. i překážce
vycestování, za účelová a nepřisvědčil jim. Tvrzené pronásledování a obava z něho,
a navazující ohrožení zdraví či života, jsou podle Nejvyššího správního soudu natolik
závažná, že by před nimi stěžovatel v případě jejich opravdové hrozby vyhledal ochranu
okamžitě po příjezdu na území České republiky a neuvedl by je teprve až po zadržení orgány
policie. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry žalovaného správního orgánu,
jakož i krajského soudu, a odkazuje ně.
Námitkám, i rozvádějícím tvrzením stěžovatele ve vztahu k namítaným stížnostním
důvodům, tak Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit a nezbývá mu než uzavřít, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Protože stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu