ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.554.2004
sp. zn. 4 Azs 554/2004 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: V. P.,
zast. JUDr. Alenou Strnadovou, advokátkou, se sídlem v Liberci, Tovaryšský vrch 1353/1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2004, č. j. 59 Az 93/2004 –
18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného správního orgánu ze dne 17. 4. 2004, č. j. OAM-1498/VL-20-12-2004.
Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Proti označenému rozhodnutí žalovaného správního orgánu podal stěžovatel blanketní
žalobu, která byla vypsána v jiném než českém jazyce (pravděpodobně v jazyce ukrajinském,
či ruském – pozn. Nejvyššího správního soudu).
Krajský soud v Ostravě stěžovatel následně usnesením č. j. 59 Az 93/2004 – 6, ze dne
11. 5. 2004 stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení usnesení předložil
překlad svého podání do českého jazyka a uvedl žalobní body.
Ve stanovené lhůtě zaslal stěžovatel soudu podání sepsané v českém jazyce,
ze kterého zejména vyplynulo, že v zemi původu je on a jeho rodina sledován krimin ální
skupinou, která mu vyhrožuje a nedává mu šanci žít normální, spořádaný život. V dalším
odkázal na první a druhý pohovor v řízení před správním orgánem a požádal soud o zaujetí
závěru, nakolik není možný jeho návrat do země původu. Stejně tak požádal o prodloužení
azylu v České republice.
V následném rozsudku dospěl Krajský soud v Ostravě obdobně jako správní
orgán k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem
o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
(§12 zákona o azylu). Krajský soud přisvědčil žalovanému správnímu orgánu v tom,
že důvodem žádosti o azyl bylo pronásledování, avšak ze strany soukromých osob,
přičemž se stěžovatel se svými problémy neobrátil na domovské orgány. Z hlediska
takto uváděných důvodů žádosti o udělení azylu se krajský soud zcela ztotožnil s právním
názorem a závěrem žalovaného správního orgánu o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Stejně tak Krajský soud v Ostravě
neshledal naplnění žádného žalobního bodu a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
Proti označenému rozsudku podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce
stručnou kasační stížnost, opírající se o důvod vymezený v §103 odst. 1 písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V kasační stížnosti toliko uvedl, že v řízení před krajským soudem byla porušena
jeho základní práva, a to z důvodu, že výzva podle §51 s. ř. s. nebyla doručena v překladu
do mateřského jazyka, čímž došlo k porušení §36 s. ř. s. a čl. 37 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. Rozhodnutí soudu je tak podle stěžovatele nepřezkoumatelné z důvodu vady
řízení, která mohla mít za následkem nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Na základě výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení shora označeného
rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný poskytl na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedl,
že napadané rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis.
K přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neshledal důvody. Rozhodnutí ve věci
ponechal na soudu.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátkou.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem str pění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu
v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle citovaného písm. §103 odst. 1 s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené ne přezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Dále je třeba se vyjádřit k zákonným ustanovením, jejichž porušení stěžovatel namítal.
Ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. stanoví, že účastníci mají v řízení rovné postavení. Soud
je povinen poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení
o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli
újmu.
Z ustanovení §51 s. ř. s. přitom plyne, že soud může rozhodnout o věci samé
bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas
je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu
svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Nejvyšší správní soud dále věci uvádí, že dovolává-li se stěžovatel toho, že nerozuměl
výzvě soudu ve smyslu §51 s. ř. s., dovolává se vlastně toho, že mu tato výzva nebyla
přeložena do jazyka, jemuž rozumí, tedy, že v posuzované věci nebyl soudem přibrán
tlumočník. Soudní řád správní (s. ř. s.), neobsahuje konkrétní ustanovení o právu jednat před
soudem ve své mateřštině. Se zřetelem k ustanovení §64 s. ř. s. (podle něhož nestanoví-li
tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé
a třetí části občanského soudního řádu), bylo třeba postupovat v posuzované věci
podle ustanovení §18 odst. 2 o. s. ř. věty první, podle něhož účastníku, jehož mateřštinou
je jiný než český jazyk, soud ustanoví t lumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení
najevo. Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že k tomu, aby soud ustanovil tlumočníka,
nestačí pouze zjištění, že jde o účastníka, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk,
ale současně musí být splněna i další podmínka, tedy to, že musí vyjít tato potřeba v řízení
najevo.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud přitom zjistil, že stěžovatel
podal dne 23. 4. 2004 u Krajského soudu v Ostravě proti napadanému rozhodnutí žalovaného
správního orgánu blanketní žalobu, která byla vypsána v jiném než českém jazyce
(pravděpodobně v jazyce ukrajinském, či ruském – pozn. Nejvyššího správního soudu).
Krajský soud v Ostravě stěžovatele následně usnesením č. j. 59 Az 93/2004 – 6, ze dne
11. 5. 2004, vyzval, aby ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení tohoto usnesení předložil překlad
svého podání do českého jazyka a uvedl žalobní body. Ve stanovené lhůtě zaslal stěžovatel
soudu podání sepsané v českém jazyce, ze kterého zejména vyplynulo, že v zemi původu
je on a jeho rodina sledován kriminální skupinou, která mu vyhrožuje a nedává mu šanci žít
normální, spořádaný život. Odkázal na první a druhý pohovor a požádal soud o zaujetí závěru,
nakolik není možný jeho návrat do země původu. Stejně tak požádal o prodloužení azylu
v České republice.Stejně tak ze spisu pro Nejvyšší správní soud vyplynulo, že ve lhůtě
pro podání kasační stížnosti si stěžovatel dokázal zajistit advokáta, jehož prostřednictvím
podal kasační stížnost.
V posuzované věci tak má Nejvyšší správní soud za to, že potřeba ustanovit
stěžovateli tlumočníka v řízení před Krajským soudem v Ostravě najevo nevyšla.
Zásada rovnosti účastníků, formulovaná v ustanovení §18 o. s. ř. je projevem
ústavního principu rovnosti účastníků, vyjádřeného v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 37 odst. 3
a 4 Listiny základních práv a svobod.
Za situace, kdy stěžovatel o ustanovení tlumočníka nepožádal, a z obsahu spisu
nevyplývá jediná okolnost, nasvědčující tomu, že stěžovatel má problémy s komunikací
v českém jazyce, příp. se zajištěním takové komunikace, nelze dovodit, že by v průběhu řízení
před krajským soudem vyšla najevo potřeba ustanovit tlumočníka. Nejvyšší správní soud
má tedy za to, že s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem tohoto případu, nelze postup
krajského soudu, který zaslal stěžovateli výzvu ve smyslu §5 1 v českém jazyce, považovat
za vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nutno totiž konstatovat, že podmínky pro postup krajského soudu
podle §51 s. ř. s., tedy rozhodovat bez nařízení jednání, byly splněny, neboť jak žalovaný,
tak i žalobce byli soudem poučeni o možném postupu podle tohoto ustanovení. Žalovaný
podáním ze dne 6. 8. 2004 sdělil soudu, že souhlasí se záměrem soudu projednat věc
bez nařízení jednání, a stěžovatel, který toto poučení obdržel dne 26. 8. 2004, se k postupu
ve smyslu §51 s. ř. s. nevyjádřil, a lze tedy dovodit, že ve lhůtě soudem stanovené nevyjádřil
svůj nesouhlas s takovým projednáním věci.
Za této situace tak nelze dovodit, že byla narušena zásada rovnosti účastníků,
a že soud zatížil jak napadený rozsudek, tak i řízení mu předcházející takovou vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Nelze se rovněž ztotožnit
s názorem stěžovatele, který tvrdí, že byl porušen čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Ač není Nejvyšší správní soud k přezkoumávání souladu s Listinou základních
práv a svobod primárně předurčen, přezkoumal i tuto námitku avšak neshledal, že by došlo
k jeho porušení. O porušení uvedeného článku by se jednalo toliko tehdy, pokud by stěžovatel
požádal o ustanovení advokáta (toto ustanovení Listiny hovoří o právu na právní pomoc
v řízení před soudy a jinými orgány veřejné moci), a jeho žádost by mu byla bezdůvodně
odmítnuta. Tak tomu však v projednávané věci nebylo.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal pochybení v postupu správního
orgánu ani krajského soudu, kasační stížnost považuje na nedůvodnou, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Protože stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu