ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.80.2005
sp. zn. 4 Azs 80/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: N. V. C.,
zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2004, č. j. 24 Az
292/2004 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 18. 4. 2004, č. j. OAM-1268/VL-11-05-
2004 bylo rozhodnuto, že se žalobci neuděluje azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdější
předpisů (dále jen zákon o azylu), a že se na cizince nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu
správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu byly ekonomické potíže
ve vlasti, snaha o legalizaci pobytu na území ČR a obecná nespokojenost se stavem
vietnamské společnosti. Žalovaný uvedl, že skutečnosti uváděné žalobcem nelze považovat
za pronásledování žalobce ve smyslu §12 písm. a), b) zákona o azylu, protože nebyly
motivovány rasou, náboženským vyznáním, příslušností k určité sociální skupině,
ani zastáváním určitých politických názorů žalobce. Žalovaný se v odůvodnění napadeného
rozhodnutí zabýval podmínkami pro udělení azylu podle §13 odst. 1, 2 a podle §14 zákona
o azylu, přičemž dospěl k závěru, že žalobce podmínky pro tyto formy azylu rovněž
nesplňuje. Po zhodnocení všech skutečností neshledal správní orgán v případě žalobce
ani existenci překážek vycestování ve smyslu §91 zákon o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž vyjádřil svůj nesouhlas
s rozhodnutím správního orgánu a zopakoval své důvody pro udělení azylu. Konstatoval,
že ve Vietnamu není svoboda a demokracie, proto odešel do České republiky, kde získal
povolení k pobytu a podnikal na základě živnostenského oprávnění. Později bylo
jeho povolení k pobytu zrušeno, on však zůstal v České republice, čímž se dopustil trestného
činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Dne 17. 6. 2004 byl propuštěn z vězení, nechtěl
se vrátit do Vietnamu, kde již nikdo z jeho rodiny nežije, proto požádal o azyl, aby mohl
zůstal v České republice. Žádal, aby rozhodnutí správního orgánu bylo zrušeno.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné, zopakoval
důvody vydání rozhodnutí o neudělení azylu žalobci a rozhodnutí o neexistenci překážek
vycestování. Uvedl, že při hodnocení žádosti žalobce o udělení azylu vycházel především
z vlastních tvrzení žalobce. Konstatoval, že v důsledku absence žalobních bodů nezjistil žádná
svá konkrétní pochybení, která by zapříčinila nesprávnost vydaného rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 9. 2004, č. j. 24 Az 292/2004 – 27,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku uvedl, že provedené dokazování jednoznačně svědčí o tom,
že žalobce podal žádost o udělení azylu z ekonomických důvodů, z důvodu obecné
nespokojenosti se stavem vietnamské společnosti a ve snaze o legalizaci pobytu na území ČR.
Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že vyvíjel
činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod nebo se jinak politicky angažoval.
Žalobce současně netvrdil, že by jeho ekonomické problémy byly zapříčiněny
pronásledováním z důvodu jeho rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině
či jeho politickými názory. Krajský soud konstatoval, že smyslem ochrany formou azylu není
poskytnout žadateli ochranu před jakýmikoli negativními jevy v zemi původu. Nárok
na udělení azylu vzniká pouze z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu,
které však v případě žalobce nebyly shledány. Krajský soud se ztotožnil se závěry
žalovaného, že žalobce neuvedl žádný důvod pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu
a není u něj dána překážka vycestování dle §91 zákona o azylu. S ohledem
na tyto skutečnosti krajský soud žalobu v souladu s ustanovením §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (dále jen s. ř. s.) zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen stěžovatel) včas kasační stížnost
a požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 12. 2004, č. j. 24 Az 292/2004 – 37,
vyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti ze dne 16. 11. 2004, a to ve lhůtě
jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení. Usnesení bylo zástupci stěžovatele doručeno
dne 13. 12. 2004, doplnění kasační stížnosti bylo zasláno krajskému soudu dne 13. 1. 2005.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel jako důvody podání kasační stížnosti uvedl
vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit, a dále nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Dle názoru stěžovatele porušil správní orgán ustanovení
§3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §12 a §14 zákona o azylu.
Stěžovatel tvrdí, že je mu ve Vietnamu odepíráno právo získávat prostředky pro své životní
potřeby prací a že by po návratu do vlasti mohl být za svůj dlouhodobý pobyt v ČR
pronásledován a postihován. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že splňuje podmínky
pro udělení azylu dle §12 a §14 zákona o azylu, přičemž krajský soud dostatečně nezkoumal
rozhodnutí správního orgánu, pokud jde o neudělení humanitárního azylu. Stěžovatel navrhl,
aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Konstatoval, že stěžovatel
opakovaně žádá o azyl, aby legalizoval svůj pobyt na území ČR. Dle názoru žalovaného
nejsou důvody uváděné stěžovatelem dostatečné pro udělení azylu dle §12, §14 zákona
o azylu. Žalovaný dále odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele.
Současně upozornil na vadu kasační stížnosti spočívající v tom, že stěžovatel uvedl neaktuální
adresu. Žalovaný navrhoval zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost a nepřiznání
odkladného účinku.
Spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 24 Az 292/2004, byl dne 18. 2. 2005
předložen Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti stěžovatele.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal kasační stížnost stěžovatele ze dne
16. 11. 2004, zda splňuje náležitosti vyžadované ustanovením §106 odst. 1 s. ř. s. Dle tohoto
ustanovení musí kasační stížnost kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení
rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá,
údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. Mezi obecné náležitosti podání uvedené v §37
odst. 3 s. ř. s. patří adresa, na kterou lze stěžovateli doručovat. Stěžovatel je v řízení o kasační
stížnosti zastoupen advokátem, a proto se dle §42 odst. 2 s. ř. s. doručuje pouze zástupci
stěžovatele. Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost ze dne 16. 11. 2004 splňuje
všechny zákonem vyžadované náležitosti a je způsobilá k tomu, aby byla věcně projednána.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Ke skutečnostem uplatněným poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl. Skutkovým základem
pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. V souladu s ustanovením §109
odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nepřihlíží k tvrzení stěžovatele, že má v případě návratu
do vlasti důvodné obavy, že s ohledem na jeho dlouhodobý pobyt v České republice hrozí,
že bude ve své vlasti pronásledován a postihován. Rovněž nepřihlíží k tvrzení stěžovatele,
že mu bylo ve Vietnamu odpíráno jedno ze základních lidských práv, a to právo získávat
prostředky pro své životní potřeby prací, neboť stěžovateli není v zemi jeho původu
umožněno získat trvalé zaměstnání.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
V textu podané kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody kasační stížnosti uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Ostravě neshledal.
Předně je třeba uvést, že jak správní orgán, tak i soud, vycházel v posuzované věci
z informací poskytnutých v průběhu správního řízení samotným stěžovatelem. Z obsahu
správního spisu plyne, že stěžovatel v žádosti o udělení azylu E. č. X ze dne 21. 3. 2004
uvedl, že o azyl požádal z ekonomických důvodů, dále proto, že se nechce vracet do vlasti,
tedy z důvodu legalizace pobytu na území ČR. Současně vyjádřil nespokojenost s politickou
situací ve Vietnamu s tím, že v České republice požádal o azyl, neboť je zde více demokracie
a svobody. Při pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu uvedl, že Vietnam opustil v roce
1996, neboť po příchodu z vojny nemohl dlouhodobě najít práci. V České republice od roku
1997 podnikal, v roce 2000 zapomněl požádat o prodloužení povolení k pobytu, proto požádal
o azyl. Jeho žádost však byla zamítnuta, dostal výjezdní vízum, ale neodcestoval. Později byl
zadržen Policií ČR a odsouzen za maření výkonu úředního rozhodnutí. Po skončení výkonu
trestu znovu požádal o azyl. Ekonomické potíže stěžovatele ve Vietnamu spočívaly v tom, že
stěžovatel neměl stálou práci a peníze mu nestačily k živobytí. Uvedl, že po něm
zaměstnavatelé při skončení zkušební doby požadovali zaplatit peníze, aby mohl nadále
pracovat, stěžovatel však neměl dostatek prostředků. Stěžovatel ve své vlasti neměl žádné
problémy se státními orgány, policií, soudy, ani jinými státními institucemi. Své názory na
situaci ve Vietnamu nikdy veřejně neprezentoval. Rodiče stěžovatele se odstěhovali do L.
kvůli nějakým problémům, které stěžovatel nedokázal specifikovat, a doporučili mu, aby se
do Vietnamu nevracel, že mu hrozí nebezpečí.
Z takto zjištěného skutkového stavu vycházel jak správní orgán, tak i krajský soud.
Oba shodně dospěly k tomu, že stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, neboť nebyl pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod nebo z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
či politických názorů. Své názory totiž stěžovatel nikdy veřejně neprezentoval, nemohl
za ně proto být pronásledován. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel v zemi původu nebyl
vůbec pronásledován ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu.
Závěr krajského soudu, stejně tak jako správního orgánu, vychází ze skutkového stavu
zjištěného v průběhu azylového řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu.
Nejvyšší správní soud proto sdílí názor krajského soudu uvedený v napadeném rozsudku,
totiž ten, že stěžovatelem uvedené důvody nelze podřadit pod žádný z důvodů vymezených
v §12 písm. a), b) zákona o azylu. K uvedenému Nejvyšší správní soud podotýká,
že legalizaci pobytu na území ČR nelze považovat za důvod relevantní pro azylové řízení.
S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal kasační důvod
dle §103 odst. 1 písmeno a) s. ř. s.
Pokud jde o neudělení azylu dle §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje s odůvodněním rozsudku krajského soudu, podle kterého je udělení azylu
dle §14 zákona o azylu vázáno na důvody hodné zvláštního zřetele, nejsou-li splněny
podmínky pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Stěžovatel v průběhu správního řízení
ani v žalobě neuvedl konkrétní důvody, které by mohly vést k aplikaci §14 zákona o azylu.
Správní orgán měl dle názoru krajského soudu dostatečné množství podkladů pro rozhodnutí
o neudělení humanitárního azylu. Kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy nebyl
shledán. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že udělení humanitárního azylu závisí
na správním uvážení správního orgánu a není na něj právní nárok.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b), d) s. ř. s. uvedené v kasační stížnosti nebyly prokázány, a proto Nejvyšší správní soud
podanou kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Za této procesní situace,
kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení
a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti
již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a §120 s. ř. s.
Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé
náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, neboť stěžovatel s podanou kasační stížností úspěch neměl.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu