ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.90.2005
sp. zn. 4 Azs 90/2005 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: A. M. zast.
Mgr. Jiřím Ondrůškem, advokátem, se sídlem nám. Míru 149, Židlochovice, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2004, č. j.
55 Az 698/2003 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 13. 5. 2003, č. j. OAM-988/AŘ-2002, byl
zamítnut rozklad žalobce a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 26. 11. 2001,
č. j. OAM-5360/VL-10-P01-2001, bylo potvrzeno. Posledně uvedeným rozhodnutím nebyl
žalobci udělen azyl pro nesplnění podmínek ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o azylu“),
a současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo konstatováno, že žadatel
požádal o azyl z ekonomických důvodů, neboť v Arménii nebyla práce a od roku 1998 žije
jeho rodina v maringotce. Správní orgány dospěly k závěru, že uvedené skutečnosti nelze
považovat za důvody pro udělení azylu podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu.
Neshledaly rovněž, že by žadatel byl osobou, které by svědčily překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž především namítal porušení
ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.
(dále jen „správní řád“). Dále se dovolával toho, že splňuje podmínky pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, minimálně podmínky pro vztažení překážek vycestování.
Konkrétně namítal, že pouhé konstatování správního orgánu, že „shledal, že správní orgán
I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a na jeho základě věc správně posoudil“,
je zcela nedostatečné a nezákonné. Dále namítal, že odůvodnění napadeného rozhodnutí
neobsahuje žádnou zprávu o zemi původu žalobce, ze které by správní orgán vycházel.
Považoval proto rozhodnutí za nezákonné a navrhoval jeho zrušení a vrácení věci žalovanému
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, č. j. 55 Az 698/2003 – 30,
po provedeném jednání žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, a rozhodl rovněž o odměně tlumočnice. Ve svém rozhodnutí
vycházel z obsahu správního spisu. Ztotožnil se se závěry žalovaného v tom směru,
že ekonomické důvody nelze podřadit pod důvody, které zákon předpokládá v ustanovení
§12. Neshledal podmínky pro udělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu.
Pokud jde o námitku vznesenou žalobcem proti výroku o neexistenci překážek vycestování,
citoval soud ustanovení §28 a 91 zákona o azylu a konstatoval, že posouzení existence
překážek vycestování je podrobně rozvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí
žalovaného, na něž zcela odkázal. Ztotožnil se s tím, že žalobce v průběhu správního řízení
ani v žalobě nedoložil existenci kterékoliv z podmínek uvedených v §91 zákona o azylu.
Namítané porušení jednotlivých ustanovení správního řádu krajský soud v postupu správního
orgánu rovněž neshledal. Dospěl proto k závěru, že rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, byla vydána v souladu se zákonem, a proto žalobu
jako nedůvodnou zamítl (§78 odst. 7 s. ř. s.).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Namítal, že v předchozím řízení jak správní orgán I. stupně, tak správní orgán II. stupně,
porušily ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, neboť se žádostí
žalobce o udělení azylu nezabývaly odpovědně a svědomitě. Dále bylo podle stěžovatele
porušeno ustanovení §3 odst. 4 správního řádu, ustanovení §32 odst. 1 a §33 odst. 2
téhož zákona. Stěžovatel dále namítal, že napadené rozhodnutí není v souladu se zákonem,
neboť nevycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci a žalovaný se nevypořádal
se všemi provedenými důkazy. Vyslovil přesvědčení, že splňuje podmínky pro udělení azylu
uvedené v §12 zákona o azylu, resp. podmínky pro vztažení překážky vycestovat ve smyslu
§91 zákona o azylu. Dodal, že Krajský soud v Brně se dostatečně nezabýval materiální
stránkou situace na straně žalobce, ale vycházel striktně z formálního pojetí výkladu zákonů,
aniž by situaci konkrétně individualizoval, resp. přihlédl k individuální situaci v zemi původu
žalobce, k jeho obavám z možné perzekuce po případném návratu do vlasti ze strany
arménských úřadů a podobně. Navrhoval, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen
a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal na správní spis,
zejména na vlastní podání a výpověď stěžovatele, které učinil během správního řízení
a na vydané rozhodnutí. Navrhoval, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených
v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel sice v kasační stížnosti výslovně neoznačil důvody ve smyslu §103 odst. 1
s. ř. s., avšak z jejího obsahu vyplývá, že se dovolává důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, b) vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost,
d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu
v Brně neshledal.
Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 9. 6. 2001 žádost
o udělení azylu, v níž uvedl, že je arménským státním občanem. Svou vlast opustil v dubnu
2001 z ekonomických důvodů. V Arménii neměl práci a nemohl uživit svou rodinu.
Proto se rozhodl odjet do ČR, aby zde mohl pracovat. Ve vlastnoručně psaném prohlášení
uvedl, že v Arménii nemá práci a po zemětřesení žije jeho rodina v maringotce již 12 let.
Chce žít a pracovat v Čechách, neboť se mu líbí národ, kultura i jednání. Uvedené skutečnosti
rozvedl dále v protokolu o pohovoru ze dne 10. 10. 2001, kde dále uvedl, že obyčejní Arméni
se k nim nechovali dobře a říkali jim, že jsou Turci. Bylo mu nepříjemné, že se k němu
takto choval vlastní národ. Dále uvedl, že má v ČR bratra, a že přijel za ním. Podle protokolu
o pohovoru ze dne 10. 10. 2001 byl stěžovatel seznámen s návrhem na zahájení řízení ze dne
9. 6. 2001, s pohovorem ze dne 10. 10. 2001 se zprávou MZV USA o situaci v oblasti
dodržování lidských práv v Arménii v roce 1999 ze dne 25. 2. 2000, se zprávou téhož orgánu
o svobodě vyznání v Arménii ze dne 5. 9. 2000, dále se zprávou ověřovací mise IND
do Arménie z ledna 1999, s aktuální verzí databanky ČTK, se směrnicí UNHCR ze dne
6. 6. 2000, se zprávou Norského výboru pro uprchlíky – Arménie, červen 2000,
a dále s informacemi MZV ČR ze dne 22. 7. 1999, 22. 2. 2000, 29. 8. 2000 a 15. 6. 1999.
Na dotaz, zda se chce seznámit s obsahem těchto zpráv a vyjádřit se k nim, či ke způsobu
jejich získání, případně navrhnout jejich doplnění, odpověděl stěžovatel, že nechce.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to převážně přímo od stěžovatele, vycházely
jak správní orgány, tak i soud, a jejich závěr o tom, že důvodem stěžovatelovy žádosti
o udělení azylu byly ekonomické problémy v Arménii a legalizace pobytu v ČR, odpovídá
skutkovým zjištěním učiněným v průběhu správního řízení správními orgány v souladu
s příslušnými ustanoveními správního řádu a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud
tedy neshledal, že by skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu, nebo při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Nejvyšší správní soud nedospěl ani k závěru,
že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Nebyla dále
shledána stěžovatelem tvrzená porušení jím označených ustanovení správního řádu,
která ovšem stěžovatel v kasační stížnosti ani blíže nekonkretizoval.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje i s právním posouzením věci učiněným správními
orgány a soudem. V této souvislosti poukazuje na svou dosavadní judikaturu, kdy například
podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 – 69
- potřeba další legalizace pobytu žadatele o udělení azylu, který na území České republiky
pobýval legálně od roku 1989 do roku 1997, není zákonným důvodem pro udělení azylu
(§12 zákona o azylu).
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 20/2003 – 43 ze dne
30. 10. 2003 „v žádosti o udělení azylu opakovaně uváděné ekonomické důvody (nedostatek
finančních prostředků, nemožnost sehnat práci) a skutečnost, že politický režim
v jeho domovském státě neumožnil žadateli jeho politický rozvoj, nezakládají samy
o sobě odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů
ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb.; tyto důvody nelze kvalifikovat ani jako politické
přesvědčení, a to zejména tehdy, jestliže žadatel nebyl nikdy členem politické organizace
a ani jinak se politicky neangažoval.
K výše uvedenému Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutečnosti, které stěžovatel
uplatňuje v tomto řízení, nemají žádnou souvislost s důvody, které předpokládá ustanovení
§12 zákona o azylu, tedy s pronásledováním za uplatňování politických práv a svobod
nebo odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů. Základní příčinou situace,
v níž se stěžovatel ocitl je skutečnost, že nemohl sehnat v Arménii práci a nemohl uživit
svou rodinu a žádá tedy o legalizaci pobytu na území ČR. Tyto skutečnosti a důvody
však nemohou být nahrazovány institutem azylové procedury, jejímž účelem je poskytnout
ochranu tomu, kdo ve státě, jehož občanství má, je pronásledován z důvodů v zákoně o azylu
vyjmenovaných. Státní moc v zemi původu má být vykonávána způsobem vykazujícím znaky
perzekuce či diskriminace osob určitého konkrétního náboženského vyznání, rasy,
či politického přesvědčení. Výše uvedené však v posuzované věci nebylo stěžovatelem
ani tvrzeno.
Za výše uvedené situace nelze souhlasit ani s tvrzením stěžovatele, že se krajský soud
dostatečně nezabýval materiální stránkou jeho situace, ale vycházel striktně z formálního
pojetí výkladů zákonů, aniž by tuto situaci individualizoval. Jak již bylo výše uvedeno,
v posuzované věci vycházely jak správní orgány, tak i soud, především ze skutečností,
které stěžovatel uvedl sám, a tím vymezil meze rozsahu dokazování správním orgánem
a následně meze přezkumné činnosti soudu. Pokud jde o obavy z možné perzekuce po návratu
do vlasti, uvedl stěžovatel v protokolu ze dne 10. 10. 2001, že v případě návratu do vlasti
by se nic nestalo, ale žil by v bídě s tím, že elektřina už tam sice je, ale nemá plyn a uhlí,
takže by neměl čím topit. Ostatně stěžovatel ani neuvádí, z jakých důvodů a jaké problémy
by ho při návratu do vlasti měly očekávat. Ostatně výše uvedená tvrzení nesdělil stěžovatel
ani v žalobě, takže nyní uváděné námitky ve vztahu k postupu a rozhodnutí krajského soudu
nemohou obstát.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že se zřetelem ke shora uvedenému neshledal
důvody kasační stížnosti tvrzené stěžovatelem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
důvodnými. Dospěl tedy k závěru, že námitky uvedené v kasační stížnosti nejsou důvodné,
a proto kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada
nákladů řízení nenáleží a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2005
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu